PAŘÍŽ – Všichni lidé všude na světě už někdy slyšeli o „střetu civilizací“. Tento koncept Samuela Huntingtona se stal téměř univerzálním. V 50. letech zaznamenal francouzský ekonom Alfred Sauvy srovnatelný úspěch s výrazem „třetí svět“. Jedním z důvodů, proč se tyto fráze setkávají se všeobecnou akceptací, je absence jejich jasné definice. „Střet civilizací“, který má v podstatě podobu Západu proti zbytku světa, údajně popisuje svět takový, jaký je. Ve skutečnosti je však Západ neuchopitelný – zahrnuje obrovské množství oblastí, aniž popisuje jejich jednotící charakteristiku.
Čím přesně je tedy Západ? Co znamená westernizace? Proč je Japonsko pokládáno za západní zemi, zatímco Čína ne? Kde přesně stojí Šanghaj? Je součástí Západu i Rusko?
Z těchto nejistot můžeme vyvodit závěr, že Západ není geografickou entitou. Jako myšlenkový pojem se zřejmě poprvé vyčlenil před 25 staletími, kdy Řekové sami sebe pokládali za západní, nikoliv orientální Peršany. A protože Západ od té doby ztratil jakoukoliv zřetelnou územní základnu, stal se výraz „Západ“ univerzálním, nikoliv lokálním pojmem.
Být západní nebo westernizovaný, to je především stav mysli, který nesouvisí s žádným kontinentem, konkrétním národem či náboženstvím. Huntingtonův omyl zřejmě spočíval v tom, že se snažil vměstnat Západ do národních hranic: žádná mapa Západu neexistuje.
Žádná mapa totiž nemůže fungovat, když jsou některé asijské státy západní (Japonsko, Tchaj-wan), když nezápadní skupiny lidí (evropští muslimové) žijí v údajně západních zemích a když jsou některé východní státy částečně westernizované, zatímco některé západní státy (Rusko) nejsou westernizované plně. V konečném důsledku se tak jeví jako snazší definovat spíše mentální hranice Západu než jeho hranice územní.
Domnívám se, že Západ je myšlenkový pojem definovaný třemi základními vlastnostmi, které v takzvaných východních civilizacích nelze tak snadno nalézt: vášní pro inovace, schopností sebekritiky a rovností pohlaví.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
„Co je nového?“ – tento osobní pozdrav pocházející z helénské doby vystihuje podstatu západní mysli. Člověk nepocházející ze Západu by před inovací upřednostnil tradici. Inovace jako základní hodnota ovšem vysvětluje množství revolučních vědeckých objevů Západu ve srovnání s Východem. Vysvětluje nevyhnutelné konflikty s konzervativními nezápadními společnostmi a také vysvětluje to, co bychom měli nazývat „westernizací Západu“.
Západ neustále ničí vlastní tradice včetně vlastních náboženství. Ekonom Joseph Schumpeter definoval tento proces jako „tvořivou destrukci“. Tento výraz by se dal aplikovat na všechny aspekty života na Západě. Západní konzervativci nejsou tvořivé destrukci nakloněni o nic méně než západní liberálové: právě oni přece prosluli vynalézáním tradic. Vezměme si například britského premiéra z 19. století Benjamina Disraeliho, který vynalezl většinu údajně starodávných tradic obklopujících britskou monarchii. Inovace na Západě se jeví jako nikdy nekončící, sebetransformující se proces.
Sebekritika je určující vlastností Západu ještě více než inovace. Ve většině, ne-li ve všech nezápadních civilizacích vylučují hrdost a sebeláska sebekritiku nebo přinejmenším kritiku dané civilizace. Skutečného muslimského nebo čínského učence nelze definovat jako skutečného muslima nebo skutečného Číňana podle toho, že je k vlastnímu světu kritický. Na Západě je tomu jinak.
Západní učenec se chová naprosto legitimně, i když posílá západní hodnoty na smrt: neexistuje žádný čínský nebo muslimský Nietzsche, který by tvrdil, že jeho vlastní bůh je mrtev. A existuje snad nějaký čínský nebo muslimský Montaigne, který by byl připraven napsat, že „indiánští divoši“ mohou být chytřejší než my, jak Montaigne ve Francii v 16. století učinil?
Jistěže nějaký čínský nebo muslimský Montaigne či Nietzsche existovat musí, avšak tito lidé by nikdy nebyli pokládáni za majáky své civilizace. Sebekritika jakožto opak sebelásky a kulturní relativismus jsou tím, co dělá západní stav mysli tím, čím je.
Totéž platí o rovnosti pohlaví. Nebylo tomu tak vždy. Ve starých řeckých, židovských a křesťanských náboženstvích byly ženy vnímány jako podřadnější než muži. Tato představa však byla na Západě po staletí jablkem sváru. Dnes se zde rovnost pohlaví stala normou, zatímco u většiny nezápadních civilizací tomu tak není. Někdo by mohl namítnout, že rovnost pohlaví není důsledkem westernizace, nýbrž modernizace. To je možná pravda, avšak postavení žen je evidentně tématem, které staví nezápadní muslimy do protikladu k Západu.
Akceptujeme-li výše naznačenou definici Západu jako stavu mysli, zbývá odpovědět na tři důležité otázky: lze Východ modernizovat, aniž by byl westernizován? Kde nakreslíme čáru mezi Západem a Východem? A zůstane Západ západním?
V minulosti se zatím žádný příklad nezápadní modernizace nevyskytl; rozprava o asijských hodnotách, která původně začala v Singapuru, je v zásadě rozpravou politickou. Teprve po transformaci svého myšlenkového založení směrem k inovacím a sebekritice se asijské země staly moderními.
To neznamená, že jsou teď méně asijské. Současní Korejci nebo Japonci jsou i nadále plnokrevnými Korejci nebo Japonci – pouze mají blíže k lidem ze Západu než k vlastním předkům. Podobně i moderní Egypťan nebo moderní Saúd se bude více podobat Francouzi či Američanovi než prastarému Arabovi.
Činí tato westernizace Egypťana nebo Saúda méně autentickým Arabem? Tato debata probíhá ve všech východních společnostech, což nás vede ke skutečnému střetu civilizací: všechny společnosti jsou dnes rozdrobeny mezi westernizované a newesternizované příslušníky. Tento střet uvnitř civilizací o smysl modernizace je významnější než domnělý Huntingtonův konflikt mezi geografickými entitami.
Spor o základní význam modernizace, rovněž známý jako krize identity, má dopady také na západní země. Obrovské skupiny lidí žijících na Západě, západní i nezápadní fundamentalisté, ve jménu tradice bojují s nikdy nekončícím procesem westernizace. Mnozí z nich by tento motor rádi zastavili s použitím nejrůznějších zástěrek, jako jsou ekologie nebo identita, avšak západní společnost, v níž by člověk nemohl začít den otázkou: „Co je nového?“ by už nebyla západní.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Recent demonstrations in Gaza have pushed not only for an end to the war, but also for an end to Hamas's rule, thus echoing Israel's own stated objectives. Yet the Israeli government, consumed by its own internal politics, has barely acknowledged this unprecedentedly positive development.
underscores the unprecedented nature of recent demonstrations in the war-ravaged enclave.
PAŘÍŽ – Všichni lidé všude na světě už někdy slyšeli o „střetu civilizací“. Tento koncept Samuela Huntingtona se stal téměř univerzálním. V 50. letech zaznamenal francouzský ekonom Alfred Sauvy srovnatelný úspěch s výrazem „třetí svět“. Jedním z důvodů, proč se tyto fráze setkávají se všeobecnou akceptací, je absence jejich jasné definice. „Střet civilizací“, který má v podstatě podobu Západu proti zbytku světa, údajně popisuje svět takový, jaký je. Ve skutečnosti je však Západ neuchopitelný – zahrnuje obrovské množství oblastí, aniž popisuje jejich jednotící charakteristiku.
Čím přesně je tedy Západ? Co znamená westernizace? Proč je Japonsko pokládáno za západní zemi, zatímco Čína ne? Kde přesně stojí Šanghaj? Je součástí Západu i Rusko?
Z těchto nejistot můžeme vyvodit závěr, že Západ není geografickou entitou. Jako myšlenkový pojem se zřejmě poprvé vyčlenil před 25 staletími, kdy Řekové sami sebe pokládali za západní, nikoliv orientální Peršany. A protože Západ od té doby ztratil jakoukoliv zřetelnou územní základnu, stal se výraz „Západ“ univerzálním, nikoliv lokálním pojmem.
Být západní nebo westernizovaný, to je především stav mysli, který nesouvisí s žádným kontinentem, konkrétním národem či náboženstvím. Huntingtonův omyl zřejmě spočíval v tom, že se snažil vměstnat Západ do národních hranic: žádná mapa Západu neexistuje.
Žádná mapa totiž nemůže fungovat, když jsou některé asijské státy západní (Japonsko, Tchaj-wan), když nezápadní skupiny lidí (evropští muslimové) žijí v údajně západních zemích a když jsou některé východní státy částečně westernizované, zatímco některé západní státy (Rusko) nejsou westernizované plně. V konečném důsledku se tak jeví jako snazší definovat spíše mentální hranice Západu než jeho hranice územní.
Domnívám se, že Západ je myšlenkový pojem definovaný třemi základními vlastnostmi, které v takzvaných východních civilizacích nelze tak snadno nalézt: vášní pro inovace, schopností sebekritiky a rovností pohlaví.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
„Co je nového?“ – tento osobní pozdrav pocházející z helénské doby vystihuje podstatu západní mysli. Člověk nepocházející ze Západu by před inovací upřednostnil tradici. Inovace jako základní hodnota ovšem vysvětluje množství revolučních vědeckých objevů Západu ve srovnání s Východem. Vysvětluje nevyhnutelné konflikty s konzervativními nezápadními společnostmi a také vysvětluje to, co bychom měli nazývat „westernizací Západu“.
Západ neustále ničí vlastní tradice včetně vlastních náboženství. Ekonom Joseph Schumpeter definoval tento proces jako „tvořivou destrukci“. Tento výraz by se dal aplikovat na všechny aspekty života na Západě. Západní konzervativci nejsou tvořivé destrukci nakloněni o nic méně než západní liberálové: právě oni přece prosluli vynalézáním tradic. Vezměme si například britského premiéra z 19. století Benjamina Disraeliho, který vynalezl většinu údajně starodávných tradic obklopujících britskou monarchii. Inovace na Západě se jeví jako nikdy nekončící, sebetransformující se proces.
Sebekritika je určující vlastností Západu ještě více než inovace. Ve většině, ne-li ve všech nezápadních civilizacích vylučují hrdost a sebeláska sebekritiku nebo přinejmenším kritiku dané civilizace. Skutečného muslimského nebo čínského učence nelze definovat jako skutečného muslima nebo skutečného Číňana podle toho, že je k vlastnímu světu kritický. Na Západě je tomu jinak.
Západní učenec se chová naprosto legitimně, i když posílá západní hodnoty na smrt: neexistuje žádný čínský nebo muslimský Nietzsche, který by tvrdil, že jeho vlastní bůh je mrtev. A existuje snad nějaký čínský nebo muslimský Montaigne, který by byl připraven napsat, že „indiánští divoši“ mohou být chytřejší než my, jak Montaigne ve Francii v 16. století učinil?
Jistěže nějaký čínský nebo muslimský Montaigne či Nietzsche existovat musí, avšak tito lidé by nikdy nebyli pokládáni za majáky své civilizace. Sebekritika jakožto opak sebelásky a kulturní relativismus jsou tím, co dělá západní stav mysli tím, čím je.
Totéž platí o rovnosti pohlaví. Nebylo tomu tak vždy. Ve starých řeckých, židovských a křesťanských náboženstvích byly ženy vnímány jako podřadnější než muži. Tato představa však byla na Západě po staletí jablkem sváru. Dnes se zde rovnost pohlaví stala normou, zatímco u většiny nezápadních civilizací tomu tak není. Někdo by mohl namítnout, že rovnost pohlaví není důsledkem westernizace, nýbrž modernizace. To je možná pravda, avšak postavení žen je evidentně tématem, které staví nezápadní muslimy do protikladu k Západu.
Akceptujeme-li výše naznačenou definici Západu jako stavu mysli, zbývá odpovědět na tři důležité otázky: lze Východ modernizovat, aniž by byl westernizován? Kde nakreslíme čáru mezi Západem a Východem? A zůstane Západ západním?
V minulosti se zatím žádný příklad nezápadní modernizace nevyskytl; rozprava o asijských hodnotách, která původně začala v Singapuru, je v zásadě rozpravou politickou. Teprve po transformaci svého myšlenkového založení směrem k inovacím a sebekritice se asijské země staly moderními.
To neznamená, že jsou teď méně asijské. Současní Korejci nebo Japonci jsou i nadále plnokrevnými Korejci nebo Japonci – pouze mají blíže k lidem ze Západu než k vlastním předkům. Podobně i moderní Egypťan nebo moderní Saúd se bude více podobat Francouzi či Američanovi než prastarému Arabovi.
Činí tato westernizace Egypťana nebo Saúda méně autentickým Arabem? Tato debata probíhá ve všech východních společnostech, což nás vede ke skutečnému střetu civilizací: všechny společnosti jsou dnes rozdrobeny mezi westernizované a newesternizované příslušníky. Tento střet uvnitř civilizací o smysl modernizace je významnější než domnělý Huntingtonův konflikt mezi geografickými entitami.
Spor o základní význam modernizace, rovněž známý jako krize identity, má dopady také na západní země. Obrovské skupiny lidí žijících na Západě, západní i nezápadní fundamentalisté, ve jménu tradice bojují s nikdy nekončícím procesem westernizace. Mnozí z nich by tento motor rádi zastavili s použitím nejrůznějších zástěrek, jako jsou ekologie nebo identita, avšak západní společnost, v níž by člověk nemohl začít den otázkou: „Co je nového?“ by už nebyla západní.