KÁHIRA – Ukřivdění stoupenci svrženého egyptského prezidenta Muhammada Mursího a jásající demonstranti, kteří dotlačili armádu k jeho odstavení od moci, rozdělili Egypt na dva nesmiřitelné tábory, což odráží a zároveň posiluje hlubší problémy země. Egypt je dnes do značné míry státem, v němž nelze vládnout a který přežívá díky štědrým zahraničním almužnám.
Mursí nikdy nedocenil svou slabou pozici. Ačkoliv byl zvolen demokraticky, rozhodl se vládnout nedemokraticky. Byl odhodlaný provést čistku v soudnictví a na státních zastupitelstvích, poněvadž jejich představitelé prý byli spolčení s demonstranty proti jeho vládě a s jejich vojenskými podporovateli, kteří byli v roce 2011 svrženi. Při prosazování kontroverzního návrhu ústavy nestrpěl Mursí téměř žádnou opozici. Přitom zanedbával strukturální problémy, které před dvěma a půl lety vyhnaly jinak pokornou společnost do ulic, aby sesadila jeho předchůdce Husního Mubaraka.
Stejně zničující jako Mursího styl vládnutí byla individualistická mentalita Muslimského bratrstva. Desítky let perzekucí vtiskly jeho vedoucím představitelům víru, že svět se spikl proti nim. Převzetí moci jejich paranoiu ještě zesílilo.
Lídři Bratrstva věřili, že Spojené státy a egyptská elita pracují na jejich krachu. Z tohoto důvodu odmítali zaujmout vstřícnější postoj vůči svým sekulárním oponentům nebo jim nabídnout kus z politického koláče. Pozvání do vlády se nedočkali dokonce ani členové puritánštější islamistické Strany světla.
Neklopýtali však jen politici Bratrstva, kteří byli v oblasti demokratického vládnutí nezkušení (a zaujímali k němu skeptický postoj). Debata v USA, dlouholetém hlavním spojenci a dárci Egypta, se nezaměřovala na posílení těžce zkoušených egyptských institucí, nýbrž na otázku, jak odstavit armádu od moci pozastavením pomoci. Multilaterální půjčovatelé, jako je Mezinárodní měnový fond, se zase upínali na fiskální reformy typu snižování nákladných dotací, místo aby podpořili ekonomiku stiženou krizí.
Přechod na demokracii, který chtěl Západ vykreslit jako modelový příklad pro ostatní arabské státy, dnes leží v troskách. Egyptská ekonomika, jež utrpěla těžké rány po odlivu zahraničních investic a turistů, přežívá na přístrojích. Obnova země bude vyžadovat mnohem víc než jen fandění z tribuny, které západní země až dosud nabízely.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Egypt se vždy spoléhal na to, že jeho rozhárané státní finance a ekonomiku vyspraví štědří mecenáši. Po vojenském převratu v roce 1952 poskytli velkou část potřebné pomoci Sověti. Jejich „techničtí“ experti proměnili druhé největší město v zemi Alexandrii v ruský countryový klub. A jakmile se po válce s Izraelem v roce 1973 přeorientoval Egypt na Západ, stala se jeho hlavním patronem Amerika.
Tradiční každoroční americký dárek ve výši zhruba 1,5 miliardy dolarů však nemohl palčivé egyptské problémy vyřešit, ale pouze je zmírnit. Země už nedokáže poskytovat dostatečnou vládní apanáž ve formě úřednických míst pro absolventy univerzit. Egypt může jen doufat, že jeho vnitřní krvácení vykompenzují hotovostní injekce.
Podmiňuje-li však mezinárodní společenství pomoc ekonomickými reformami a demokratickým přerodem, riskuje tím politickou selektivitu. Místo toho by se mělo zaměřit na takovou finanční pomoc, která otupí frustraci Egypťanů a přispěje k vybudování institucí, jež poté usnadní přechod na demokracii.
Z 1,56 miliardy dolarů, které v roce 2013 požadovalo pro Egypt americké ministerstvo zahraničí, je jen 250 milionů vyčleněno na nevojenské programy. USA by měly zvýšit financování projektů zaměřených na vládu, občanskou společnost a posílení vlády zákona. Tyto programy však v rozpočtu na rok 2013 obdržely nicotných 25 milionů dolarů.
Chtějí-li USA posílit egyptskou ekonomiku, musí přeorientovat svou pomoc od konkrétních projektů financování k okamžité rozpočtové úlevě. Financování vodohospodářských projektů sice rozhodně společnosti pomůže, avšak jejich přínos se projeví teprve několik let po prvním poskytnutí pomoci.
USA a další západní dárci by místo toho měli Egyptu pomoci efektivně hospodařit s finančními prostředky, které se často vynakládají neúčelně ve snaze zavděčit se lidu. Egypt je největším dovozcem pšenice na světě a potravinové dotace představují přibližně 2% HDP. Aby si Egypt zachoval své drahocenné rezervy zahraniční měny, potřebuje, aby mu USA a jejich spojenci poskytovali potraviny. Stejná politika byla zavedena po válce v roce 1973, kdy Amerika nabídla Egyptu 200 milionů dolarů ročně na nákup pšenice. Opětovné zavedení této politiky poskytne institucím i demokratickému procesu potřebný čas a prostor k zapuštění pevných kořenů.
V pozadí těchto otázek se skrývá osud demokracie v jedné z nejstarších zemí naší civilizace. Ať už v příštích volbách zvítězí kdokoliv, bude postrádat legitimitu, kterou může zajistit pouze většina hlasů. Tato většina loni promluvila, když zvolila Mursího. Jeho sesazením z funkce se boří základní pilíř demokracie a vytváří se nebezpečný precedens.
V zemi, která se potýká s tolika potížemi, se však paradox Mursího odstavení od moci a s ním související dilemata demokracie mezi hlavní problémy neřadí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
Donald Trump has left no doubt that he wants to build an authoritarian, illiberal world order based on traditional spheres of influence and agreements with other illiberal leaders. The only role that the European Union plays in his script is an obstacle that must be pushed aside.
warns that the European Union has no place in Donald Trump’s illiberal worldview.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free.
KÁHIRA – Ukřivdění stoupenci svrženého egyptského prezidenta Muhammada Mursího a jásající demonstranti, kteří dotlačili armádu k jeho odstavení od moci, rozdělili Egypt na dva nesmiřitelné tábory, což odráží a zároveň posiluje hlubší problémy země. Egypt je dnes do značné míry státem, v němž nelze vládnout a který přežívá díky štědrým zahraničním almužnám.
Mursí nikdy nedocenil svou slabou pozici. Ačkoliv byl zvolen demokraticky, rozhodl se vládnout nedemokraticky. Byl odhodlaný provést čistku v soudnictví a na státních zastupitelstvích, poněvadž jejich představitelé prý byli spolčení s demonstranty proti jeho vládě a s jejich vojenskými podporovateli, kteří byli v roce 2011 svrženi. Při prosazování kontroverzního návrhu ústavy nestrpěl Mursí téměř žádnou opozici. Přitom zanedbával strukturální problémy, které před dvěma a půl lety vyhnaly jinak pokornou společnost do ulic, aby sesadila jeho předchůdce Husního Mubaraka.
Stejně zničující jako Mursího styl vládnutí byla individualistická mentalita Muslimského bratrstva. Desítky let perzekucí vtiskly jeho vedoucím představitelům víru, že svět se spikl proti nim. Převzetí moci jejich paranoiu ještě zesílilo.
Lídři Bratrstva věřili, že Spojené státy a egyptská elita pracují na jejich krachu. Z tohoto důvodu odmítali zaujmout vstřícnější postoj vůči svým sekulárním oponentům nebo jim nabídnout kus z politického koláče. Pozvání do vlády se nedočkali dokonce ani členové puritánštější islamistické Strany světla.
Neklopýtali však jen politici Bratrstva, kteří byli v oblasti demokratického vládnutí nezkušení (a zaujímali k němu skeptický postoj). Debata v USA, dlouholetém hlavním spojenci a dárci Egypta, se nezaměřovala na posílení těžce zkoušených egyptských institucí, nýbrž na otázku, jak odstavit armádu od moci pozastavením pomoci. Multilaterální půjčovatelé, jako je Mezinárodní měnový fond, se zase upínali na fiskální reformy typu snižování nákladných dotací, místo aby podpořili ekonomiku stiženou krizí.
Přechod na demokracii, který chtěl Západ vykreslit jako modelový příklad pro ostatní arabské státy, dnes leží v troskách. Egyptská ekonomika, jež utrpěla těžké rány po odlivu zahraničních investic a turistů, přežívá na přístrojích. Obnova země bude vyžadovat mnohem víc než jen fandění z tribuny, které západní země až dosud nabízely.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Egypt se vždy spoléhal na to, že jeho rozhárané státní finance a ekonomiku vyspraví štědří mecenáši. Po vojenském převratu v roce 1952 poskytli velkou část potřebné pomoci Sověti. Jejich „techničtí“ experti proměnili druhé největší město v zemi Alexandrii v ruský countryový klub. A jakmile se po válce s Izraelem v roce 1973 přeorientoval Egypt na Západ, stala se jeho hlavním patronem Amerika.
Tradiční každoroční americký dárek ve výši zhruba 1,5 miliardy dolarů však nemohl palčivé egyptské problémy vyřešit, ale pouze je zmírnit. Země už nedokáže poskytovat dostatečnou vládní apanáž ve formě úřednických míst pro absolventy univerzit. Egypt může jen doufat, že jeho vnitřní krvácení vykompenzují hotovostní injekce.
Podmiňuje-li však mezinárodní společenství pomoc ekonomickými reformami a demokratickým přerodem, riskuje tím politickou selektivitu. Místo toho by se mělo zaměřit na takovou finanční pomoc, která otupí frustraci Egypťanů a přispěje k vybudování institucí, jež poté usnadní přechod na demokracii.
Z 1,56 miliardy dolarů, které v roce 2013 požadovalo pro Egypt americké ministerstvo zahraničí, je jen 250 milionů vyčleněno na nevojenské programy. USA by měly zvýšit financování projektů zaměřených na vládu, občanskou společnost a posílení vlády zákona. Tyto programy však v rozpočtu na rok 2013 obdržely nicotných 25 milionů dolarů.
Chtějí-li USA posílit egyptskou ekonomiku, musí přeorientovat svou pomoc od konkrétních projektů financování k okamžité rozpočtové úlevě. Financování vodohospodářských projektů sice rozhodně společnosti pomůže, avšak jejich přínos se projeví teprve několik let po prvním poskytnutí pomoci.
USA a další západní dárci by místo toho měli Egyptu pomoci efektivně hospodařit s finančními prostředky, které se často vynakládají neúčelně ve snaze zavděčit se lidu. Egypt je největším dovozcem pšenice na světě a potravinové dotace představují přibližně 2% HDP. Aby si Egypt zachoval své drahocenné rezervy zahraniční měny, potřebuje, aby mu USA a jejich spojenci poskytovali potraviny. Stejná politika byla zavedena po válce v roce 1973, kdy Amerika nabídla Egyptu 200 milionů dolarů ročně na nákup pšenice. Opětovné zavedení této politiky poskytne institucím i demokratickému procesu potřebný čas a prostor k zapuštění pevných kořenů.
V pozadí těchto otázek se skrývá osud demokracie v jedné z nejstarších zemí naší civilizace. Ať už v příštích volbách zvítězí kdokoliv, bude postrádat legitimitu, kterou může zajistit pouze většina hlasů. Tato většina loni promluvila, když zvolila Mursího. Jeho sesazením z funkce se boří základní pilíř demokracie a vytváří se nebezpečný precedens.
V zemi, která se potýká s tolika potížemi, se však paradox Mursího odstavení od moci a s ním související dilemata demokracie mezi hlavní problémy neřadí.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.