Rok po naší oranžové revoluci pokládá mnoho Ukrajinců její ideály za zrazené. Vládní politika se už neřídí vírou ve vládu zodpovědnou lidem a v průhledný trh očištěný o pokoutní jednání. Ideály, za které jsme bojovali, se místo toho jeví jako slogany hlásané těmi, kdo chtějí ochránit své partikulární zájmy.
Cynikové to vysvětlují tím, že naše „oranžové“ ideály nikdy nebyly ničím více než racionálním kalkulem jedné skupiny oligarchů, jež usilovala o svržení druhé. Jakmile se prý tito lidé stali pány situace, pak zanícení těch, kdo slibovali reformy, zmutovalo v horlivou snahu ochránit soukromý majetek pro sebe a své přátele.
Jak Ukrajina dospěla k takové míře cynismu? Všichni, kdo se před rokem shromažďovali v kyjevských ulicích, věděli, proti čemu vystupují: proti zkorumpované vládě, která se snažila řídit lidem životy i práci a nakládat se státním majetkem dle vlastní libovůle. A přestože existovaly jisté formální právní záruky, od žádného soudu se nedalo spolehlivě očekávat, že bude jejich dodržování vymáhat, pokud v nich naši vládcové spatřovali ohrožení svých zájmů.
Věřili jsme, že odstraněním režimu tato forma absolutismu skončí. Ti, kdo tyli z korupce režimu, však trvali na tom, že jejich právo na majetek, který ukradli, je nedotknutelné. Tito sbratříčkovaní kapitalisté argumentují tím, že budou-li moci nerušeně rozhojňovat své jmění, zajistí tím zemi prosperitu. Zkuste nám sáhnout na majetek, bez ohledu na to, jak nepoctivě jsme ho nabyli, tvrdí tito lidé, a žádný investor nebude mít v naši zemi důvěru.
Jde o nejotřepanější výmluvu, která má ospravedlnit bezpráví: účel světí prostředky. Avšak moc – ať už politická, nebo hospodářská – bez legitimních kořenů je svévole. Ekonomika, která se v očích většiny lidí jeví jako svévolná a nezákonná, může nějakou dobu běžet díky falešné důvěře ve snadné zisky. Korupce je však nevyhnutelná, protože vláda zákona, která je základním garantem trhu, závisí na souhlasu všech účastníků a jejich víře v jeho spravedlivou podstatu.
V srdci ukrajinského privatizačního procesu stála radikální nezákonnost. Nesmíme se tedy nechat ošálit faktem, že ti, kdo získali ekonomickou moc ukořistěním státního majetku, dnes zaměstnávají právníky, odvolávají se na zázračné schopnosti volného trhu a tvrdí, že dodržují literu zákona. Existuje totiž i stav zvaný nezákonná legalita. Nastává ve chvíli, kdy vlády popírají, že jsou při tvorbě či výkladu zákonů vázány jejich duchem.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V tomto ohledu se oligarchové a jejich političtí nohsledi, kteří trvají na tom, že jejich právo na ukradený majetek je posvátné, dopouštějí téhož neomaleného tvrzení jako režim, jejž jsme svrhli: že mají nezadatelné právo na výkon moci. Odmítají princip, že zde existuje zákon, který stojí nad prezidenty, magnáty, většinami či lůzou. Pokud se jejich názor potvrdí, pak mají cynikové pravdu: v naší revoluci šlo pouze o to, zda moc k prosazování vlastní vůle získá ta či ona vrstva, ta či ona osoba.
Schvalování práva na svévolnou moc je projevem kardinálního kacířství ze strany těch, kdo tvrdí, že bychom měli uznat majetek ukradený státu jako právoplatně nabytý. Nazývám to kacířstvím, protože se tím popírá svrchovaný princip rovnosti před zákonem a hlásá se nadřazenost určitých lidí. Něco takového se neslučuje s žádným konceptem svobody. Je to legalizace barbarství a nihilistická filozofie všech zpátečnických sil, které se stavějí proti příchodu politické a ekonomické svobody na Ukrajinu.
Právní primitivové nejsou v tomto postoji osamoceni. Rovněž mnoho ekonomů se domnívá, že vlastnictví ukradeného majetku musí být uznáno. Přechod od komunismu přirovnávají k „přirozenému stavu“, jak ho popsal John Locke. Představují si tedy, že majetková práva nabytá prostřednictvím přítelíčkování, nepotismu a zákulisních čachrů se nějakým způsobem vynořila z lockeovské říše svobody. Když moje vláda tento předpoklad zpochybnila, vykřikovali, že je to vměšování státu do zákonných majetkových práv.
Také další skupina podlehla tomuto klamu. Někteří z těch, kdo před rokem projevili obrovského veřejného ducha, dospěli k pocitu, že když jsou ve vládě, nemohou obhajovat nadřazenost zákona, aniž přitom utlumí hospodářský růst. Jelikož každodenní vládní „provoz“ může zatemnit trvalé principy, i lidé vedení nejlepšími motivy se dnes ocitají na stejné straně jako jejich zločinečtí soupeři. Domnívám se, že tito lidé ztratili směr a vydali se na cestu, která nemůže vést jinam než zpět k nadřazenosti svévolné moci.
Odmítnutí teze, že se lidé smějí chovat svévolně, samozřejmě jevyšším zákonem, jímž se musíme řídit. Bez tohoto přesvědčení není litera zákona ničím více než maskou pro byrokratické vrtochy a autoritářskou vůli. Pokud nebudou lidé věřit, že jejich vláda lpí na tomto vyšším duchu zákona, žádná ústava nebude mít ani cenu papíru, na kterém je napsána; žádná obchodní transakce nebude bezpečná.
Udržení ústavního pořádku a životaschopného volného trhu totiž vyžaduje intuitivní nesouhlas se svévolí, citlivost vůči jejím projevům a spontánní odpor k ní.
Proto moje vláda usilovala o opětovné nabytí ukradeného státního majetku. Díky jeho navrácení a pozdějšímu průhlednému prodeji v dražbě viděli Ukrajinci, že svévolné činy lze napravit a že se vláda zákona vztahuje na silné stejně jako na slabé.
To se skutečně stalo v jednom případě navrácení majetku, který moje vláda dokázala zajistit, totiž v navrácení obrovské ocelárny Kryvorižstal, kterou zeť našeho bývalého prezidenta nabyl při zmanipulovaném prodeji za výhodnou cenu. Při její opětovné dražbě získala Ukrajina více než pětinásobek částky zaplacené při původním pokoutním prodeji. Má-li náš lid uvěřit zákonu a jeho institucím, musí Ukrajina tímto způsobem pokračovat.
Poučení z otevřené dražby Kryvorižstalu je zřejmé: pokud se nesmí svévolně, zpupně a s odkazem na osobní výsady chovat prezident, pak se tak nesmí chovat nikdo. Ani ministři. Ani parlament. Ani většiny. Ani jednotlivci. Ani davy. Pouze lpěním na tomto vyšším zákonu se na Ukrajině rozvine právní povědomí, které si skutečná svoboda žádá.
Ztotožněním zákona se svými nezadatelnými právy se oligarchové, kterým se (zatím!) podařilo podrýt ideály oranžové revoluce, snažili ochránit vlastní zájmy před zpochybněním. Není však důvod opouštět pravdu jen proto, že ji lidé překrucují. Je-li, jak nás učil Marx, víra ve vyšší zákon směsicí sentimentality, pověrčivosti a bezděčných racionalizací, pak je kořistnictví, které vyvolalo oranžovou revoluci, ve skutečnosti jediným možným prostředím, v němž můžeme žít. V takovém případě se musíme vzdát naděje na svobodu ve spořádané společnosti a trhu a oddat se oné nekonečné válce všech proti všem, o níž hovořil Hobbes.
Politika, která je nám dnes nabízena, se pochopitelně jeví jako nepřátelská vůči ideálům naší oranžové revoluce. Žádá se po nás, abychom si vybrali mezi sociální solidaritou a ekonomickým růstem. Abychom se vyhnuli nedostatku, musíme se prý smířit s nezákonností. Abychom podpořili pravdu, nesmíme prý bedlivě zkoumat staré zločiny – dokonce ani odpravení novináře a otravu našeho prezidenta.
Taková volba je stejně falešná jako nepřijatelná. Přesto nám ji naši vlivní doktrináři nabízejí. Spatřovat v ní však jedinou možnost pro Ukrajinu znamená zaměňovat únavu s moudrostí a nechat se odradit spíše než pochopit. Hledání zákona v sobě totiž obsahuje nevyčerpatelnou energii. Žádná lidská překážka jí dlouho neodolá. Přestože tu a tam učiníme krok zpět, jak se stalo nedávno, pouze lpěním na tomto vyšším zákonu může Ukrajina dosáhnout svobody a prosperity pro všechny. A my jí dosáhneme.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Bashar al-Assad’s fall from power has created an opportunity for the political and economic reconstruction of a key Arab state. But the record of efforts to stabilize post-conflict societies in the Middle East is littered with failure, and the next few months will most likely determine Syria's political trajectory.
say that Syrians themselves must do the hard work, but multilateral assistance has an important role to play.
The US president-elect has vowed to round up illegal immigrants and raise tariffs, but he will probably fail to reinvigorate the economy for the masses, who will watch the rich get richer on crypto and AI. America has been here before, and if Trump doesn’t turn on the business class and lay the blame at its feet, someone else will.
thinks the next president will be forced to choose between big business and the forgotten man.
Rok po naší oranžové revoluci pokládá mnoho Ukrajinců její ideály za zrazené. Vládní politika se už neřídí vírou ve vládu zodpovědnou lidem a v průhledný trh očištěný o pokoutní jednání. Ideály, za které jsme bojovali, se místo toho jeví jako slogany hlásané těmi, kdo chtějí ochránit své partikulární zájmy.
Cynikové to vysvětlují tím, že naše „oranžové“ ideály nikdy nebyly ničím více než racionálním kalkulem jedné skupiny oligarchů, jež usilovala o svržení druhé. Jakmile se prý tito lidé stali pány situace, pak zanícení těch, kdo slibovali reformy, zmutovalo v horlivou snahu ochránit soukromý majetek pro sebe a své přátele.
Jak Ukrajina dospěla k takové míře cynismu? Všichni, kdo se před rokem shromažďovali v kyjevských ulicích, věděli, proti čemu vystupují: proti zkorumpované vládě, která se snažila řídit lidem životy i práci a nakládat se státním majetkem dle vlastní libovůle. A přestože existovaly jisté formální právní záruky, od žádného soudu se nedalo spolehlivě očekávat, že bude jejich dodržování vymáhat, pokud v nich naši vládcové spatřovali ohrožení svých zájmů.
Věřili jsme, že odstraněním režimu tato forma absolutismu skončí. Ti, kdo tyli z korupce režimu, však trvali na tom, že jejich právo na majetek, který ukradli, je nedotknutelné. Tito sbratříčkovaní kapitalisté argumentují tím, že budou-li moci nerušeně rozhojňovat své jmění, zajistí tím zemi prosperitu. Zkuste nám sáhnout na majetek, bez ohledu na to, jak nepoctivě jsme ho nabyli, tvrdí tito lidé, a žádný investor nebude mít v naši zemi důvěru.
Jde o nejotřepanější výmluvu, která má ospravedlnit bezpráví: účel světí prostředky. Avšak moc – ať už politická, nebo hospodářská – bez legitimních kořenů je svévole. Ekonomika, která se v očích většiny lidí jeví jako svévolná a nezákonná, může nějakou dobu běžet díky falešné důvěře ve snadné zisky. Korupce je však nevyhnutelná, protože vláda zákona, která je základním garantem trhu, závisí na souhlasu všech účastníků a jejich víře v jeho spravedlivou podstatu.
V srdci ukrajinského privatizačního procesu stála radikální nezákonnost. Nesmíme se tedy nechat ošálit faktem, že ti, kdo získali ekonomickou moc ukořistěním státního majetku, dnes zaměstnávají právníky, odvolávají se na zázračné schopnosti volného trhu a tvrdí, že dodržují literu zákona. Existuje totiž i stav zvaný nezákonná legalita. Nastává ve chvíli, kdy vlády popírají, že jsou při tvorbě či výkladu zákonů vázány jejich duchem.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V tomto ohledu se oligarchové a jejich političtí nohsledi, kteří trvají na tom, že jejich právo na ukradený majetek je posvátné, dopouštějí téhož neomaleného tvrzení jako režim, jejž jsme svrhli: že mají nezadatelné právo na výkon moci. Odmítají princip, že zde existuje zákon, který stojí nad prezidenty, magnáty, většinami či lůzou. Pokud se jejich názor potvrdí, pak mají cynikové pravdu: v naší revoluci šlo pouze o to, zda moc k prosazování vlastní vůle získá ta či ona vrstva, ta či ona osoba.
Schvalování práva na svévolnou moc je projevem kardinálního kacířství ze strany těch, kdo tvrdí, že bychom měli uznat majetek ukradený státu jako právoplatně nabytý. Nazývám to kacířstvím, protože se tím popírá svrchovaný princip rovnosti před zákonem a hlásá se nadřazenost určitých lidí. Něco takového se neslučuje s žádným konceptem svobody. Je to legalizace barbarství a nihilistická filozofie všech zpátečnických sil, které se stavějí proti příchodu politické a ekonomické svobody na Ukrajinu.
Právní primitivové nejsou v tomto postoji osamoceni. Rovněž mnoho ekonomů se domnívá, že vlastnictví ukradeného majetku musí být uznáno. Přechod od komunismu přirovnávají k „přirozenému stavu“, jak ho popsal John Locke. Představují si tedy, že majetková práva nabytá prostřednictvím přítelíčkování, nepotismu a zákulisních čachrů se nějakým způsobem vynořila z lockeovské říše svobody. Když moje vláda tento předpoklad zpochybnila, vykřikovali, že je to vměšování státu do zákonných majetkových práv.
Také další skupina podlehla tomuto klamu. Někteří z těch, kdo před rokem projevili obrovského veřejného ducha, dospěli k pocitu, že když jsou ve vládě, nemohou obhajovat nadřazenost zákona, aniž přitom utlumí hospodářský růst. Jelikož každodenní vládní „provoz“ může zatemnit trvalé principy, i lidé vedení nejlepšími motivy se dnes ocitají na stejné straně jako jejich zločinečtí soupeři. Domnívám se, že tito lidé ztratili směr a vydali se na cestu, která nemůže vést jinam než zpět k nadřazenosti svévolné moci.
Odmítnutí teze, že se lidé smějí chovat svévolně, samozřejmě jevyšším zákonem, jímž se musíme řídit. Bez tohoto přesvědčení není litera zákona ničím více než maskou pro byrokratické vrtochy a autoritářskou vůli. Pokud nebudou lidé věřit, že jejich vláda lpí na tomto vyšším duchu zákona, žádná ústava nebude mít ani cenu papíru, na kterém je napsána; žádná obchodní transakce nebude bezpečná.
Udržení ústavního pořádku a životaschopného volného trhu totiž vyžaduje intuitivní nesouhlas se svévolí, citlivost vůči jejím projevům a spontánní odpor k ní.
Proto moje vláda usilovala o opětovné nabytí ukradeného státního majetku. Díky jeho navrácení a pozdějšímu průhlednému prodeji v dražbě viděli Ukrajinci, že svévolné činy lze napravit a že se vláda zákona vztahuje na silné stejně jako na slabé.
To se skutečně stalo v jednom případě navrácení majetku, který moje vláda dokázala zajistit, totiž v navrácení obrovské ocelárny Kryvorižstal, kterou zeť našeho bývalého prezidenta nabyl při zmanipulovaném prodeji za výhodnou cenu. Při její opětovné dražbě získala Ukrajina více než pětinásobek částky zaplacené při původním pokoutním prodeji. Má-li náš lid uvěřit zákonu a jeho institucím, musí Ukrajina tímto způsobem pokračovat.
Poučení z otevřené dražby Kryvorižstalu je zřejmé: pokud se nesmí svévolně, zpupně a s odkazem na osobní výsady chovat prezident, pak se tak nesmí chovat nikdo. Ani ministři. Ani parlament. Ani většiny. Ani jednotlivci. Ani davy. Pouze lpěním na tomto vyšším zákonu se na Ukrajině rozvine právní povědomí, které si skutečná svoboda žádá.
Ztotožněním zákona se svými nezadatelnými právy se oligarchové, kterým se (zatím!) podařilo podrýt ideály oranžové revoluce, snažili ochránit vlastní zájmy před zpochybněním. Není však důvod opouštět pravdu jen proto, že ji lidé překrucují. Je-li, jak nás učil Marx, víra ve vyšší zákon směsicí sentimentality, pověrčivosti a bezděčných racionalizací, pak je kořistnictví, které vyvolalo oranžovou revoluci, ve skutečnosti jediným možným prostředím, v němž můžeme žít. V takovém případě se musíme vzdát naděje na svobodu ve spořádané společnosti a trhu a oddat se oné nekonečné válce všech proti všem, o níž hovořil Hobbes.
Politika, která je nám dnes nabízena, se pochopitelně jeví jako nepřátelská vůči ideálům naší oranžové revoluce. Žádá se po nás, abychom si vybrali mezi sociální solidaritou a ekonomickým růstem. Abychom se vyhnuli nedostatku, musíme se prý smířit s nezákonností. Abychom podpořili pravdu, nesmíme prý bedlivě zkoumat staré zločiny – dokonce ani odpravení novináře a otravu našeho prezidenta.
Taková volba je stejně falešná jako nepřijatelná. Přesto nám ji naši vlivní doktrináři nabízejí. Spatřovat v ní však jedinou možnost pro Ukrajinu znamená zaměňovat únavu s moudrostí a nechat se odradit spíše než pochopit. Hledání zákona v sobě totiž obsahuje nevyčerpatelnou energii. Žádná lidská překážka jí dlouho neodolá. Přestože tu a tam učiníme krok zpět, jak se stalo nedávno, pouze lpěním na tomto vyšším zákonu může Ukrajina dosáhnout svobody a prosperity pro všechny. A my jí dosáhneme.