NEW YORK – Don Quijote bojoval s větrnými mlýny. Americký prezident Donald Trump bojuje s obchodními schodky. Obě bitvy jsou absurdní, ale ta Quijotova alespoň vyvěrala z idealismu. Ta Trumpova se utápí v rozlícené nevědomosti.
Minulý týden bylo oznámeno, že americký mezinárodní schodek v oblasti zboží a služeb se prohloubil na 621 miliard dolarů, a to navzdory Trumpovu slibu, že tvrdá obchodní politika vůči Kanadě, Mexiku, Evropě a Číně tento schodek sníží. Trump se domnívá, že obchodní schodek USA je výsledkem nefér praktik amerických protějšků. Zavázal se, že s těmito nefér praktikami skoncuje a vyjedná se zmíněnými zeměmi a s Evropou spravedlivější obchodní dohody.
Americký obchodní schodek však není ukazatelem nefér praktik ostatních a Trumpova jednání jeho růst nezvrátí. Deficit je spíše měřítkem makroekonomické nerovnováhy, kterou ještě prohloubila samotná Trumpova politika – zejména daňové škrty z roku 2017. Jeho přetrvávání – ba i jeho prohlubování – by plně předpověděl každý, kdo absolvoval i druhý týden kurzu mezinárodní makroekonomie.
Vezměme si jednotlivce, který vydělá částku X a utratí částku Y. Pokládáme-li příjmy tohoto jednotlivce za jeho „vývoz“ zboží a služeb a výdaje za jeho „dovoz“ zboží a služeb, pak je okamžitě zřejmé, že pokud jsou jeho příjmy vyšší než výdaje, vykazuje daný člověk přebytek vývozu nad dovozem. Schodek pak znamená, že utratí více, než vydělá.
Stejné pravidlo platí, pokud vztáhneme příjmy a výdaje na celou ekonomiku a zahrneme do ní soukromý i veřejný sektor. Ekonomika vykazuje přebytek běžného účtu (což je nejširší měřítko její mezinárodní rovnováhy), pokud hrubý národní příjem (GNI) převyšuje domácí výdaje, a naopak vykazuje schodek, pokud jsou domácí výdaje vyšší než GNI. Pro celkové výdaje používají ekonomové termín „domácí absorpce“, která je součtem domácí spotřeby a domácích investičních výdajů. Běžný účet pak lze definovat jako bilanci GNI a domácí absorpce.
Je důležité poznamenat, že převis příjmů nad spotřebou se rovná domácím úsporám. Převis příjmů nad absorpcí pak lze ekvivalentně formulovat jako převis domácích úspor nad domácími investicemi. Když ekonomika spoří více, než investuje, vykazuje přebytek běžného účtu; když spoří méně, než investuje, pak pracuje se schodkem.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Všimněme si, že obchodní politika v celé rovnici schází. Schodek běžného účtu je ryze makroekonomickým měřítkem: nedostatkem úspor v poměru k investicím. Vnější schodek USA tedy není v žádné podobě, tvaru ani formě ukazatelem neférových obchodních praktik Kanady, Mexika, Evropské unie nebo Číny.
Trump si to myslí, protože je neznalý. A jeho neznalost představuje středobod veřejné rozpravy v USA zejména kvůli ustrašenosti Trumpových poradců (kteří, připusťme, přijdou o místo, jakmile se mu odváží postavit), Republikánské strany i ředitelů amerických firem (kteří odmítají zmíněný Trumpův nesmysl zavrhnout).
USA se posouvají od přebytků běžného účtu k chronickým schodkům od 80. let, zejména v důsledku série daňových škrtů za prezidentského působení Ronalda Reagana, George W. Bushe a Trumpa. Seškrtání daní nedoprovázené poklesem vládní spotřeby snižuje vládní úspory. Propad vládních úspor přitom může být částečně kompenzován zvýšením soukromých úspor – například když firmy a domácnosti pokládají daňové škrty za dočasné. Taková kompenzace však bývá neúplná. Daňové škrty mají tudíž tendenci snižovat domácí úspory, což žene běžný účet do ještě hlubšího schodku.
Data z Federální rezervní banky Saint Louis ukazují, že v 70. letech dosahovaly americké vládní úspory v průměru -0,1% GNI, zatímco soukromé úspory činily průměrně 22,2% GNI. Domácí úspory tak dosahovaly 22,1% GNI. V prvních třech čtvrtletích roku 2018 činily americké vládní úspory -3,1% GNI, přičemž soukromé úspory se rovnaly 21,8 % GNI, takže domácí úspory dosahovaly 18,7% GNI. Bilance amerického běžného účtu se tak dostala z malého přebytku 0,2% GNI v 70. letech do schodku 2,4% GNI v prvních třech čtvrtletích roku 2018.
Následkem daňových škrtů z roku 2017 se vládní úspory pravděpodobně propadnou zhruba o 1% GNI. Soukromé úspory se vzhledem k očekáváním budoucího růstu daní mohou zvýšit možná o polovinu této hodnoty, přičemž marginální zvýšení obchodních investic a pokles investic do bydlení vytvoří mírný celkový efekt. Čistým výsledkem proto nejspíš bude růst schodku běžného účtu, řekněme kolem 0,5% GNI.
Hlavním vysvětlením mírného vzestupu mezinárodní nerovnováhy je tudíž daňová politika nesoucí Trumpův rukopis. Obchodní politika s tímto výsledkem opět prakticky nesouvisí.
Pro globální ekonomiku je ovšem obchodní politika podstatná. Velmi podstatná. Zatímco se Trump honí za chimérou, světová ekonomika se stala nestabilnější a vztahy mezi USA a většinou ostatního světa se citelně zhoršily. Na Trumpa samotného se na většině míst hledí s opovržením a respekt k vedoucí roli USA se celosvětově propadl.
Trumpova obchodní politika se samozřejmě nesnaží jen zlepšit vnější bilanci USA, ale představuje také pomýlenou snahu omezit vliv Číny, a dokonce i oslabit Evropu. Tento cíl odpovídá neokonzervativnímu světonázoru, podle něhož je bezpečnost země odrazem boje národních států, což je hra s nulovým součtem. Ekonomické úspěchy amerických konkurentů se pokládají za ohrožení globálního prvenství Spojených států, a tím i americké bezpečnosti.
Takové názory jsou výrazem bojechtivosti a paranoie, které už dlouho tvoří výrazný rys americké politiky. Představují pozvánku k nikdy nekončícímu mezinárodnímu konfliktu a Trump i jeho souputníci jim dávají volný průchod. V tomto kontextu jsou Trumpovy pomýlené obchodní války téměř stejně předvídatelné jako makroekonomické nerovnováhy, které tak zoufale nedokážou vyřešit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Recent demonstrations in Gaza have pushed not only for an end to the war, but also for an end to Hamas's rule, thus echoing Israel's own stated objectives. Yet the Israeli government, consumed by its own internal politics, has barely acknowledged this unprecedentedly positive development.
underscores the unprecedented nature of recent demonstrations in the war-ravaged enclave.
NEW YORK – Don Quijote bojoval s větrnými mlýny. Americký prezident Donald Trump bojuje s obchodními schodky. Obě bitvy jsou absurdní, ale ta Quijotova alespoň vyvěrala z idealismu. Ta Trumpova se utápí v rozlícené nevědomosti.
Minulý týden bylo oznámeno, že americký mezinárodní schodek v oblasti zboží a služeb se prohloubil na 621 miliard dolarů, a to navzdory Trumpovu slibu, že tvrdá obchodní politika vůči Kanadě, Mexiku, Evropě a Číně tento schodek sníží. Trump se domnívá, že obchodní schodek USA je výsledkem nefér praktik amerických protějšků. Zavázal se, že s těmito nefér praktikami skoncuje a vyjedná se zmíněnými zeměmi a s Evropou spravedlivější obchodní dohody.
Americký obchodní schodek však není ukazatelem nefér praktik ostatních a Trumpova jednání jeho růst nezvrátí. Deficit je spíše měřítkem makroekonomické nerovnováhy, kterou ještě prohloubila samotná Trumpova politika – zejména daňové škrty z roku 2017. Jeho přetrvávání – ba i jeho prohlubování – by plně předpověděl každý, kdo absolvoval i druhý týden kurzu mezinárodní makroekonomie.
Vezměme si jednotlivce, který vydělá částku X a utratí částku Y. Pokládáme-li příjmy tohoto jednotlivce za jeho „vývoz“ zboží a služeb a výdaje za jeho „dovoz“ zboží a služeb, pak je okamžitě zřejmé, že pokud jsou jeho příjmy vyšší než výdaje, vykazuje daný člověk přebytek vývozu nad dovozem. Schodek pak znamená, že utratí více, než vydělá.
Stejné pravidlo platí, pokud vztáhneme příjmy a výdaje na celou ekonomiku a zahrneme do ní soukromý i veřejný sektor. Ekonomika vykazuje přebytek běžného účtu (což je nejširší měřítko její mezinárodní rovnováhy), pokud hrubý národní příjem (GNI) převyšuje domácí výdaje, a naopak vykazuje schodek, pokud jsou domácí výdaje vyšší než GNI. Pro celkové výdaje používají ekonomové termín „domácí absorpce“, která je součtem domácí spotřeby a domácích investičních výdajů. Běžný účet pak lze definovat jako bilanci GNI a domácí absorpce.
Je důležité poznamenat, že převis příjmů nad spotřebou se rovná domácím úsporám. Převis příjmů nad absorpcí pak lze ekvivalentně formulovat jako převis domácích úspor nad domácími investicemi. Když ekonomika spoří více, než investuje, vykazuje přebytek běžného účtu; když spoří méně, než investuje, pak pracuje se schodkem.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Všimněme si, že obchodní politika v celé rovnici schází. Schodek běžného účtu je ryze makroekonomickým měřítkem: nedostatkem úspor v poměru k investicím. Vnější schodek USA tedy není v žádné podobě, tvaru ani formě ukazatelem neférových obchodních praktik Kanady, Mexika, Evropské unie nebo Číny.
Trump si to myslí, protože je neznalý. A jeho neznalost představuje středobod veřejné rozpravy v USA zejména kvůli ustrašenosti Trumpových poradců (kteří, připusťme, přijdou o místo, jakmile se mu odváží postavit), Republikánské strany i ředitelů amerických firem (kteří odmítají zmíněný Trumpův nesmysl zavrhnout).
USA se posouvají od přebytků běžného účtu k chronickým schodkům od 80. let, zejména v důsledku série daňových škrtů za prezidentského působení Ronalda Reagana, George W. Bushe a Trumpa. Seškrtání daní nedoprovázené poklesem vládní spotřeby snižuje vládní úspory. Propad vládních úspor přitom může být částečně kompenzován zvýšením soukromých úspor – například když firmy a domácnosti pokládají daňové škrty za dočasné. Taková kompenzace však bývá neúplná. Daňové škrty mají tudíž tendenci snižovat domácí úspory, což žene běžný účet do ještě hlubšího schodku.
Data z Federální rezervní banky Saint Louis ukazují, že v 70. letech dosahovaly americké vládní úspory v průměru -0,1% GNI, zatímco soukromé úspory činily průměrně 22,2% GNI. Domácí úspory tak dosahovaly 22,1% GNI. V prvních třech čtvrtletích roku 2018 činily americké vládní úspory -3,1% GNI, přičemž soukromé úspory se rovnaly 21,8 % GNI, takže domácí úspory dosahovaly 18,7% GNI. Bilance amerického běžného účtu se tak dostala z malého přebytku 0,2% GNI v 70. letech do schodku 2,4% GNI v prvních třech čtvrtletích roku 2018.
Následkem daňových škrtů z roku 2017 se vládní úspory pravděpodobně propadnou zhruba o 1% GNI. Soukromé úspory se vzhledem k očekáváním budoucího růstu daní mohou zvýšit možná o polovinu této hodnoty, přičemž marginální zvýšení obchodních investic a pokles investic do bydlení vytvoří mírný celkový efekt. Čistým výsledkem proto nejspíš bude růst schodku běžného účtu, řekněme kolem 0,5% GNI.
Hlavním vysvětlením mírného vzestupu mezinárodní nerovnováhy je tudíž daňová politika nesoucí Trumpův rukopis. Obchodní politika s tímto výsledkem opět prakticky nesouvisí.
Pro globální ekonomiku je ovšem obchodní politika podstatná. Velmi podstatná. Zatímco se Trump honí za chimérou, světová ekonomika se stala nestabilnější a vztahy mezi USA a většinou ostatního světa se citelně zhoršily. Na Trumpa samotného se na většině míst hledí s opovržením a respekt k vedoucí roli USA se celosvětově propadl.
Trumpova obchodní politika se samozřejmě nesnaží jen zlepšit vnější bilanci USA, ale představuje také pomýlenou snahu omezit vliv Číny, a dokonce i oslabit Evropu. Tento cíl odpovídá neokonzervativnímu světonázoru, podle něhož je bezpečnost země odrazem boje národních států, což je hra s nulovým součtem. Ekonomické úspěchy amerických konkurentů se pokládají za ohrožení globálního prvenství Spojených států, a tím i americké bezpečnosti.
Takové názory jsou výrazem bojechtivosti a paranoie, které už dlouho tvoří výrazný rys americké politiky. Představují pozvánku k nikdy nekončícímu mezinárodnímu konfliktu a Trump i jeho souputníci jim dávají volný průchod. V tomto kontextu jsou Trumpovy pomýlené obchodní války téměř stejně předvídatelné jako makroekonomické nerovnováhy, které tak zoufale nedokážou vyřešit.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.