"Třináct dní" je název nového amerického filmu o kubánské raketové krizi, který má být zanedlouho uveden do kin v celém světě. Měli by jej shlédnout všichni. Nejen pro jeho dramatizaci minulosti, ale hlavně pro pochopení událostí dneška, především debaty okolo amerických plánů vybudovat národní raketový obranný systém a různých regionálních sporů - Indie a Pákistán, Tchaj-wan a Čína, Severní a Jižní Korea - jež mohou jednoho dne vyústit v jaderný konflikt. Šestnáctého října roku 1962 povolal prezident John F. Kennedy do Bílého domu své nejbližší spolupracovníky. Vzdušné fotografie odhalily, že Kuba na svém území buduje stanoviště jaderných raket. Rozhodnutí, jež byla a nebyla během následujících třinácti dnů přijata, mohla vést až k jaderné válce. Film popisuje, co se během těchto necelých dvou týdnů v Bílém domě přihodilo. Pro napsaní scénáře k filmu byly využity zvukové nahrávky pořízené v Bílém domě během Kennedyho funkčního období. Po americké premiéře filmu uspořádala Kennedyho škola politických studií při Harvardské univerzitě diskusní panel, který byl věnován nejen filmu, ale i příčině krize, o které film vypráví. Diskuse se zúčastnili Rober McNamara, ministr obrany v Kennedyho vládě, Theodore Sorensen, Kennedyho blízký poradce, který mu psával projevy, Ernest R. May, profesor historie na Harvardské univerzitě, jenž je autorem knihy s názvem "Kennedyho pásky", a Graham Allison, profesor politologie na Harvardu, který před třiceti lety napsal klasickou studii o raketové krizi pod titulem "Podstata rozhodování". Mezi účastníky byl také producent filmu Peter A. Almond. Přestože se samotná dramatizace setkala s jistou kritikou, shodl se panel na tom, že problémy a tlaky, jimž byl prezident Kennedy v tomto období vystaven, jsou ve filmu vylíčeny přesně. Jaké závěry lze dnes učinit z kubánské raketové krize? Theodore Sorensen je shrnul následovně: - Během krize hrají poradci jistou nezanedbatelnou roli, ale konečnou odpovědnost má jen prezident. Většina Kennedyho poradců - civilních i vojenských - požadovala útok na Kubu. Kennedyho střízlivá analýza a vnímavé otázky však vynesly na světlo alternativy a rizika, jež byly rozhodující pro výsledek případné akce. - Důležité je pochopit, jak uvažuje protihráč, a dbát na to, aby všechny komunikační cesty zůstávaly otevřené. Může se stát osudným, je-li protihráč zahnán do kouta a jsou-li přitom diplomatické kanály, díky nimž lze lépe pochopit jeho situaci, neprůchodné. - Amerika potřebuje přátele. Kennedy se zachoval tak, jak se zachoval, proto, že ho podporovala Severoatlantická aliance, ostatní spojenci a celosvětové mínění. - Dobrá rozhodnutí potřebují čas. Jde-li o otázky života a smrti, nesmí vůdce připustit, aby se pod náporem médií unáhlil. Pro výsledek byla rozhodující skutečnost, že uběhl celý týden, než byly zhodnoceny veškeré faktory, jež by mohly mít jakýkoli dopad na výslednou situaci. Dopřála by však masmédia politikům tolik času i dnes? Robert McNamara zdůraznil nutnost vcítit se do pozice protivníka. V jedné z mnoha kritizovaných scén filmu vysvětluje ministr obrany McNamara impulzivnímu generálovi, že cílem námořní blokády, kterou Kennedy nařídil proti Kubě, není zastavit konkrétní sovětská plavidla, nýbrž především vyslat signál Chruščovovi, že to Kennedy myslí naprosto vážně. Mohl se Kennedy zachovat ještě chladnokrevněji? Spojené státy měly přece jaderné hlavice rozmístěny v blízkosti Sovětského svazu. To, že Chruščov nařídil umístění sovětských střel na Kubě, bylo jen odrazem americké politiky. Kennedyho ale zneklidňovaly důsledky, jež by sovětské hlavice na Kubě mohly mít pro Berlín. Jaderný tlak z Kuby by totiž ztížil obranu Berlína, což byla část Chruščovovy strategie. Nakonec však podle historika Ernesta Maye "berlínskou krizi vyřešil výsledek kubánské raketové krize". "Brzy bude pozdě," tvrdili Kennedymu jeho spolupracovníci. Chtěli zaútočit na Kubu, dokud, jak věřili, jsou rakety na moři, na své cestě na Kubu. Na invazi bylo vyčleněno 180 000 amerických vojáků; existoval plán leteckého útoku, který měl být rozsáhlejší než bombardování Kosova o šestatřicet let později. "Trvalo třicet let, než jsem se dozvěděl, že tou dobou už na Kubě jaderné zbraně dávno byly: celkem 162, z čehož 90 taktických jaderných zbraní," poznamenal McNamara. McNamara se to dozvěděl během setkání s Fidelem Castrem. Na Castra měl tři otázky: 1) Věděl jste o tom? 2) Pokud ano, co jste doporučoval? 3) Jaké mohly být následky pro Kubu? Castro odpověděl: "Věděl jsem o tom. Důrazně jsem doporučoval, aby jaderné zbraně byly použity. Uvědomoval jsem si, že by to Kubu smetlo." Castro a ještě mnohem více jeho soudruh Che Guevara byli tedy ochotni vyhodit celou Kubu do vzduchu jen proto, aby se jejich země mohla stát mučedníkem světového revolučního zápasu! Následkem invaze tak mohla být smrt osmdesáti milionů Američanů a srovnání Kuby se zemí. A to jen proto, že Kennedyho vláda neměla dostatek správných informací (což se ostatně stává dosti často, musí-li zodpovědný činitel přijmout individuální rozhodnutí). McNamara věří, že invaze na Kubu by "zcela určitě" měla za následek sovětský jaderný útok na Spojené státy. Neboť Chruščovova kontrola nad sovětským vojskem na Kubě byla značně omezená: americká letadla U2 přelétávající nad Kubou byla sestřelována navzdory Chruščovovým výslovným zákazům. Na jistou závažnou otázku se však během harvardského panelu nikdo nezeptal. Co by se stalo, kdyby protivníkem nebyl Chruščov, který se během krize choval poměrně racionálně, ale někdo mnohem více nezodpovědný, jako je třeba Sadám Husajn, Kim Čong-il nebo nějaký fundamentalista? Díky šíření jaderných zbraní se toto riziko může jednoho dne stát skutečností. Dnešní debatu o omezeném protiraketovém deštníku a hrozbách plynoucích z jaderného vyděračství některých odpadlických států je proto zapotřebí vnímat a analyzovat ve světle těchto hrozivých, ale realistických úvah. Na internetové adrese www.cubanmissilecrisis.org Harvardská univerzita zpřístupnila informace o kubánské raketové krizi a jaderných hrozbách dneška.
"Třináct dní" je název nového amerického filmu o kubánské raketové krizi, který má být zanedlouho uveden do kin v celém světě. Měli by jej shlédnout všichni. Nejen pro jeho dramatizaci minulosti, ale hlavně pro pochopení událostí dneška, především debaty okolo amerických plánů vybudovat národní raketový obranný systém a různých regionálních sporů - Indie a Pákistán, Tchaj-wan a Čína, Severní a Jižní Korea - jež mohou jednoho dne vyústit v jaderný konflikt. Šestnáctého října roku 1962 povolal prezident John F. Kennedy do Bílého domu své nejbližší spolupracovníky. Vzdušné fotografie odhalily, že Kuba na svém území buduje stanoviště jaderných raket. Rozhodnutí, jež byla a nebyla během následujících třinácti dnů přijata, mohla vést až k jaderné válce. Film popisuje, co se během těchto necelých dvou týdnů v Bílém domě přihodilo. Pro napsaní scénáře k filmu byly využity zvukové nahrávky pořízené v Bílém domě během Kennedyho funkčního období. Po americké premiéře filmu uspořádala Kennedyho škola politických studií při Harvardské univerzitě diskusní panel, který byl věnován nejen filmu, ale i příčině krize, o které film vypráví. Diskuse se zúčastnili Rober McNamara, ministr obrany v Kennedyho vládě, Theodore Sorensen, Kennedyho blízký poradce, který mu psával projevy, Ernest R. May, profesor historie na Harvardské univerzitě, jenž je autorem knihy s názvem "Kennedyho pásky", a Graham Allison, profesor politologie na Harvardu, který před třiceti lety napsal klasickou studii o raketové krizi pod titulem "Podstata rozhodování". Mezi účastníky byl také producent filmu Peter A. Almond. Přestože se samotná dramatizace setkala s jistou kritikou, shodl se panel na tom, že problémy a tlaky, jimž byl prezident Kennedy v tomto období vystaven, jsou ve filmu vylíčeny přesně. Jaké závěry lze dnes učinit z kubánské raketové krize? Theodore Sorensen je shrnul následovně: - Během krize hrají poradci jistou nezanedbatelnou roli, ale konečnou odpovědnost má jen prezident. Většina Kennedyho poradců - civilních i vojenských - požadovala útok na Kubu. Kennedyho střízlivá analýza a vnímavé otázky však vynesly na světlo alternativy a rizika, jež byly rozhodující pro výsledek případné akce. - Důležité je pochopit, jak uvažuje protihráč, a dbát na to, aby všechny komunikační cesty zůstávaly otevřené. Může se stát osudným, je-li protihráč zahnán do kouta a jsou-li přitom diplomatické kanály, díky nimž lze lépe pochopit jeho situaci, neprůchodné. - Amerika potřebuje přátele. Kennedy se zachoval tak, jak se zachoval, proto, že ho podporovala Severoatlantická aliance, ostatní spojenci a celosvětové mínění. - Dobrá rozhodnutí potřebují čas. Jde-li o otázky života a smrti, nesmí vůdce připustit, aby se pod náporem médií unáhlil. Pro výsledek byla rozhodující skutečnost, že uběhl celý týden, než byly zhodnoceny veškeré faktory, jež by mohly mít jakýkoli dopad na výslednou situaci. Dopřála by však masmédia politikům tolik času i dnes? Robert McNamara zdůraznil nutnost vcítit se do pozice protivníka. V jedné z mnoha kritizovaných scén filmu vysvětluje ministr obrany McNamara impulzivnímu generálovi, že cílem námořní blokády, kterou Kennedy nařídil proti Kubě, není zastavit konkrétní sovětská plavidla, nýbrž především vyslat signál Chruščovovi, že to Kennedy myslí naprosto vážně. Mohl se Kennedy zachovat ještě chladnokrevněji? Spojené státy měly přece jaderné hlavice rozmístěny v blízkosti Sovětského svazu. To, že Chruščov nařídil umístění sovětských střel na Kubě, bylo jen odrazem americké politiky. Kennedyho ale zneklidňovaly důsledky, jež by sovětské hlavice na Kubě mohly mít pro Berlín. Jaderný tlak z Kuby by totiž ztížil obranu Berlína, což byla část Chruščovovy strategie. Nakonec však podle historika Ernesta Maye "berlínskou krizi vyřešil výsledek kubánské raketové krize". "Brzy bude pozdě," tvrdili Kennedymu jeho spolupracovníci. Chtěli zaútočit na Kubu, dokud, jak věřili, jsou rakety na moři, na své cestě na Kubu. Na invazi bylo vyčleněno 180 000 amerických vojáků; existoval plán leteckého útoku, který měl být rozsáhlejší než bombardování Kosova o šestatřicet let později. "Trvalo třicet let, než jsem se dozvěděl, že tou dobou už na Kubě jaderné zbraně dávno byly: celkem 162, z čehož 90 taktických jaderných zbraní," poznamenal McNamara. McNamara se to dozvěděl během setkání s Fidelem Castrem. Na Castra měl tři otázky: 1) Věděl jste o tom? 2) Pokud ano, co jste doporučoval? 3) Jaké mohly být následky pro Kubu? Castro odpověděl: "Věděl jsem o tom. Důrazně jsem doporučoval, aby jaderné zbraně byly použity. Uvědomoval jsem si, že by to Kubu smetlo." Castro a ještě mnohem více jeho soudruh Che Guevara byli tedy ochotni vyhodit celou Kubu do vzduchu jen proto, aby se jejich země mohla stát mučedníkem světového revolučního zápasu! Následkem invaze tak mohla být smrt osmdesáti milionů Američanů a srovnání Kuby se zemí. A to jen proto, že Kennedyho vláda neměla dostatek správných informací (což se ostatně stává dosti často, musí-li zodpovědný činitel přijmout individuální rozhodnutí). McNamara věří, že invaze na Kubu by "zcela určitě" měla za následek sovětský jaderný útok na Spojené státy. Neboť Chruščovova kontrola nad sovětským vojskem na Kubě byla značně omezená: americká letadla U2 přelétávající nad Kubou byla sestřelována navzdory Chruščovovým výslovným zákazům. Na jistou závažnou otázku se však během harvardského panelu nikdo nezeptal. Co by se stalo, kdyby protivníkem nebyl Chruščov, který se během krize choval poměrně racionálně, ale někdo mnohem více nezodpovědný, jako je třeba Sadám Husajn, Kim Čong-il nebo nějaký fundamentalista? Díky šíření jaderných zbraní se toto riziko může jednoho dne stát skutečností. Dnešní debatu o omezeném protiraketovém deštníku a hrozbách plynoucích z jaderného vyděračství některých odpadlických států je proto zapotřebí vnímat a analyzovat ve světle těchto hrozivých, ale realistických úvah. Na internetové adrese www.cubanmissilecrisis.org Harvardská univerzita zpřístupnila informace o kubánské raketové krizi a jaderných hrozbách dneška.