MELBOURNE – Německý filozof 18. století Immanuel Kant napsal: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Letošní rok, na který připadá 400. výročí prvního použití dalekohledu Galileem, byl vyhlášen Mezinárodním rokem astronomie, takže je zřejmě vhodná doba zamyslet se nad prvním zdrojem Kantova „obdivu a úcty“. Původní cíl oslavy astronomie – totiž pomoci obyvatelům světa „znovu nalézt své místo ve vesmíru“ – má dnes i vedlejší přínos v tom, že nás odvádí od ošklivých věcí bezprostředněji kolem nás, jako jsou prasečí chřipka a globální finanční krize.
Co nám astronomie říká o „hvězdném nebi nad námi“?
Tím, že věda rozšířila naše chápání rozlehlosti vesmíru, přinejmenším zesílila obdiv a úctu, kterou pociťujeme při pohledu na hvězdné nebe (tedy za předpokladu, že se nacházíme dostatečně daleko od smogu a příliš intenzivního pouličního osvětlení, které v pohledu na hvězdy brání). Současně nás však hlubší znalosti zákonitě vedou k uznání, že naše místo ve vesmíru není nijak zvlášť významné.
Filozof Bertrand Russell v eseji „Sny a fakta“ napsal, že celá naše Mléčná dráha je jen drobným fragmentem vesmíru, že naše sluneční soustava je „nekonečně malým flíčkem“ v tomto fragmentu a že „naše planeta je mikroskopickou tečkou“ uvnitř tohoto flíčku.
Dnes již však nejsme odkázáni pouze na verbální popisy nevýznamnosti naší planety na pozadí galaxie. Astronom Carl Sagan navrhl, aby vesmírná sonda Voyager pořídila snímek zeměkoule, jakmile pronikne do vzdálenějších končin naší sluneční soustavy. V roce 1990 se tak stalo a zeměkoule vypadá na tomto zrnitém snímku jako bledě modrá tečka. Chcete-li ji vidět, zadejte v YouTube do vyhledávače heslo „Carl Sagan – Pale Blue Dot“ a poslechněte si, jak nám Sagan osobně sděluje, že musíme náš svět chránit jako oko v hlavě, protože vše, čeho si kdy lidé cenili, existuje pouze na této bledě modré tečce.
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Je to dojemný zážitek, ale jaké ponaučení bychom si z něj měli vzít?
Russell psal někdy tak, jako by skutečnost, že jsme pouhou tečkou v ohromném vesmíru, dokazovala, že na nás tolik nezáleží: „Na této tečce se pár let plahočí mrňavé hroudy znečištěného uhlíku a vody, které mají složitou strukturu a poněkud neobvyklé fyzikální a chemické vlastnosti, až se nakonec znovu rozpadnou v prvky, z nichž se skládají.“
Žádný takto nihilistický pohled na naši existenci však nepramení z velikosti našeho planetárního domova a ani Russell samotný nihilistou nebyl. Pokládal jen za důležité upozornit na nevýznamnost našeho místa ve vesmíru, protože nechtěl, abychom žili v pohodlně iluzorní víře, že svět nějakým způsobem vznikl kvůli nám a že se nacházíme v laskavé péči všemocného stvořitele. „Sny a fakta“ končí těmito silnými slovy: „Žádný člověk se neosvobodí od strachu, pokud nenajde odvahu vidět své místo ve světě takové, jaké je; žádný člověk nedosáhne velikosti, jíž je schopen dosáhnout, dokud si nepovolí vidět vlastní malost.“
Po druhé světové válce, kdy byl svět rozdělen na dva jaderné tábory hrozící si vzájemným zničením, nezastával Russell názor, že vzhledem k naší nevýznamnosti v porovnání s rozlehlostí vesmíru je vcelku jedno, zda na zeměkouli skončí život. Právě naopak: z jaderného odzbrojení učinil až do své smrti těžiště své politické činnosti.
Sagan zaujímal podobné stanovisko. Vidět zeměkouli jako celek podle něj snižuje význam věcí, které nás rozdělují, jako jsou státní hranice, avšak současně to „zdůrazňuje naši povinnost chovat se k sobě laskavěji a chránit a hýčkat onu bledě modrou tečku – jediný domov, který jsme kdy poznali“. Al Gore použil snímek „bledě modré tečky“ na konci svého filmu Nepříjemná pravda , čímž naznačil, že pokud tuto planetu zdevastujeme, nebudeme se mít kam uchýlit.
To je zřejmě pravda, přestože dnes vědci objevují jiné planety mimo naši sluneční soustavu. Možná jednoho dne zjistíme, že nejsme jediné inteligentní bytosti ve vesmíru, a možná s těmito bytostmi budeme moci diskutovat o otázkách mezidruhové etiky.
Čímž se vracíme zpět k dalšímu předmětu Kantova obdivu a úcty, totiž k „mravnímu zákonu ve mně“. Co by si asi bytosti s naprosto odlišným evolučním původem – formy života, které by ani nemusely být založeny na uhlíku – myslely o našem mravním zákoně?
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After Donald Trump cut taxes for the rich, introduced new inflationary pressures, and mismanaged the COVID-19 pandemic, Joe Biden made the best of a bad situation and ultimately put the US economy on a much stronger footing. If American voters care about their economic future, the choice this November should be obvious.
shows that Donald Trump's proposed policies would mean higher inflation, slower growth, and greater inequality.
The central question in the United Kingdom's general election on July 4 is not whether Prime Minister Rishi Sunak should be allowed to pursue his immigration agenda. Instead, British voters must confront their country's post-imperial identity crisis, which has been exacerbated under Conservative rule.
argues that failed Tory policies, not migrants, are undermining the economy’s future prospects.
MELBOURNE – Německý filozof 18. století Immanuel Kant napsal: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Letošní rok, na který připadá 400. výročí prvního použití dalekohledu Galileem, byl vyhlášen Mezinárodním rokem astronomie, takže je zřejmě vhodná doba zamyslet se nad prvním zdrojem Kantova „obdivu a úcty“. Původní cíl oslavy astronomie – totiž pomoci obyvatelům světa „znovu nalézt své místo ve vesmíru“ – má dnes i vedlejší přínos v tom, že nás odvádí od ošklivých věcí bezprostředněji kolem nás, jako jsou prasečí chřipka a globální finanční krize.
Co nám astronomie říká o „hvězdném nebi nad námi“?
Tím, že věda rozšířila naše chápání rozlehlosti vesmíru, přinejmenším zesílila obdiv a úctu, kterou pociťujeme při pohledu na hvězdné nebe (tedy za předpokladu, že se nacházíme dostatečně daleko od smogu a příliš intenzivního pouličního osvětlení, které v pohledu na hvězdy brání). Současně nás však hlubší znalosti zákonitě vedou k uznání, že naše místo ve vesmíru není nijak zvlášť významné.
Filozof Bertrand Russell v eseji „Sny a fakta“ napsal, že celá naše Mléčná dráha je jen drobným fragmentem vesmíru, že naše sluneční soustava je „nekonečně malým flíčkem“ v tomto fragmentu a že „naše planeta je mikroskopickou tečkou“ uvnitř tohoto flíčku.
Dnes již však nejsme odkázáni pouze na verbální popisy nevýznamnosti naší planety na pozadí galaxie. Astronom Carl Sagan navrhl, aby vesmírná sonda Voyager pořídila snímek zeměkoule, jakmile pronikne do vzdálenějších končin naší sluneční soustavy. V roce 1990 se tak stalo a zeměkoule vypadá na tomto zrnitém snímku jako bledě modrá tečka. Chcete-li ji vidět, zadejte v YouTube do vyhledávače heslo „Carl Sagan – Pale Blue Dot“ a poslechněte si, jak nám Sagan osobně sděluje, že musíme náš svět chránit jako oko v hlavě, protože vše, čeho si kdy lidé cenili, existuje pouze na této bledě modré tečce.
Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Je to dojemný zážitek, ale jaké ponaučení bychom si z něj měli vzít?
Russell psal někdy tak, jako by skutečnost, že jsme pouhou tečkou v ohromném vesmíru, dokazovala, že na nás tolik nezáleží: „Na této tečce se pár let plahočí mrňavé hroudy znečištěného uhlíku a vody, které mají složitou strukturu a poněkud neobvyklé fyzikální a chemické vlastnosti, až se nakonec znovu rozpadnou v prvky, z nichž se skládají.“
Žádný takto nihilistický pohled na naši existenci však nepramení z velikosti našeho planetárního domova a ani Russell samotný nihilistou nebyl. Pokládal jen za důležité upozornit na nevýznamnost našeho místa ve vesmíru, protože nechtěl, abychom žili v pohodlně iluzorní víře, že svět nějakým způsobem vznikl kvůli nám a že se nacházíme v laskavé péči všemocného stvořitele. „Sny a fakta“ končí těmito silnými slovy: „Žádný člověk se neosvobodí od strachu, pokud nenajde odvahu vidět své místo ve světě takové, jaké je; žádný člověk nedosáhne velikosti, jíž je schopen dosáhnout, dokud si nepovolí vidět vlastní malost.“
Po druhé světové válce, kdy byl svět rozdělen na dva jaderné tábory hrozící si vzájemným zničením, nezastával Russell názor, že vzhledem k naší nevýznamnosti v porovnání s rozlehlostí vesmíru je vcelku jedno, zda na zeměkouli skončí život. Právě naopak: z jaderného odzbrojení učinil až do své smrti těžiště své politické činnosti.
Sagan zaujímal podobné stanovisko. Vidět zeměkouli jako celek podle něj snižuje význam věcí, které nás rozdělují, jako jsou státní hranice, avšak současně to „zdůrazňuje naši povinnost chovat se k sobě laskavěji a chránit a hýčkat onu bledě modrou tečku – jediný domov, který jsme kdy poznali“. Al Gore použil snímek „bledě modré tečky“ na konci svého filmu Nepříjemná pravda , čímž naznačil, že pokud tuto planetu zdevastujeme, nebudeme se mít kam uchýlit.
To je zřejmě pravda, přestože dnes vědci objevují jiné planety mimo naši sluneční soustavu. Možná jednoho dne zjistíme, že nejsme jediné inteligentní bytosti ve vesmíru, a možná s těmito bytostmi budeme moci diskutovat o otázkách mezidruhové etiky.
Čímž se vracíme zpět k dalšímu předmětu Kantova obdivu a úcty, totiž k „mravnímu zákonu ve mně“. Co by si asi bytosti s naprosto odlišným evolučním původem – formy života, které by ani nemusely být založeny na uhlíku – myslely o našem mravním zákoně?