DAVOS – Celý svět oslavuje demokratickou revoluci v Tunisku, která spustila kaskádu událostí jinde v regionu – především v Egyptě – s nevýslovnými důsledky. Na tuto malou desetimilionovou zemi se teď upírají zraky světa, aby se z její nynější zkušenosti poučil a přesvědčil se, zda mladí lidé, kteří svrhli zkorumpovaného autokrata, dokážou vytvořit stabilní, funkční demokracii.
Nejprve k ponaučením. Začněme tím, že nestačí, aby vlády zajišťovaly přijatelný růst. Vždyť v Tunisku za posledních 20 let rostl HDP o zhruba 5 % ročně a země se často uváděla jako příklad státu, který se může chlubit jednou z lépe fungujících ekonomik, zejména v regionu.
Nepostačuje ani podřízení se diktátu mezinárodních finančních trhů – to sice může přinášet příznivé ratingy dluhopisů a těšit mezinárodní investory, ale neznamená to, že vznikají pracovní místa ani že se zvyšuje životní úroveň většiny obyvatel. Ostatně omylnost trhu s dluhopisy a ratingových agentur se jasně ukázala během éry směřující ke krizi roku 2008. Skutečnost, že teď na tuniský přechod od autoritářství k demokracii hleděly s nelibostí, jim na dobré pověsti nepřidá – a neměla by se nikdy zapomenout.
Ani zajišťovat slušné vzdělání nestačí. Všude na světě mají státy potíže vytvořit dostatek míst pro ty, kdo na pracovní trh nově přicházejí. Výbušnou směs ale tvoří vysoká nezaměstnanost a všudypřítomná korupce. Ekonomické studie dokládají, že opravdový význam pro výkonnost země má pocit spravedlnosti a fair play.
Jestliže ve světě skoupém na práci obsazují pracovní místa lidé s politickými vazbami a jestliže ve světě omezeného bohatství vládní úředníci hromadí hory peněz, systém plodí rozhořčení proti takovým křivdám – a proti pachatelům těchto „zločinů“. Zlost namířená proti bankéřům na Západě je mírnějším projevem téhož základního požadavku ekonomické spravedlnosti, kterou jsme prvně viděli v Tunisku a teď sledujeme napříč regionem.
Demokracie je sice počestná – a jak předvedlo Tunisko, mnohem lepší než její alternativa –, ale neměli bychom zapomínat na nedostatky těch, kdo si nárokují její háv, ani na to, že skutečnou demokracii tvoří víc než jen pravidelné volby, byť pořádané se vší poctivostí. Demokracii ve Spojených státech například provází sílící nerovnost, a to natolik, že v současnosti 1 % Američanů čerpá čtvrtinu národního důchodu, přičemž bohatství je rozloženo ještě nerovněji.
Většina Američanů se dnes má skutečně hůř než před deseti lety; téměř veškeré přínosy hospodářského růstu směřují na vrcholek rozložení příjmů a bohatství. Korupce v americkém stylu se zase může projevovat dárky v hodnotě bilionů dolarů pro farmaceutické společnosti, kupováním si voleb obřími příspěvky na volební kampaně a daňovými škrty pro milionáře, zatímco se seškrtává lékařská péče pro chudé.
V mnoha zemích se navíc s demokracií pojí občanské sváry, frakcionářství a dysfunkční vlády. V tomto ohledu Tunisko začalo pozitivně: pocitem národní soudržnosti, jenž vyplynul z úspěšného svržení všeobecně nenáviděného diktátora. Tunisko musí usilovat o zachování tohoto pocitu koheze, což vyžaduje oddanost transparentnosti, toleranci a inkluzivitě – jak v rovině politické, tak ekonomické.
K pocitu fair play je zapotřebí mít možnost se ozvat, čehož lze dosáhnout jedině veřejným dialogem. Všichni zdůrazňují právní řád, ale je velice důležité, jaká podoba právního řádu bude zavedena. Neboť zákonů lze využít k zajištění rovnosti příležitostí a tolerance, anebo jimi lze dosáhnout zachování nerovností a moci elit.
Tunisku se možná nepodaří zabránit tomu, aby vládu uchvátily zájmové skupiny, ale bez veřejného financování volebních kampaní a bez mantinelů lobbingu a personálních přestupů mezi veřejným a soukromým sektorem bude takové uchvácení nejen možné, ale jisté. Prostor pro chování směřující k dobývání renty omezí závazky k transparentním privatizačním aukcím a konkurenčním nabídkovým řízením při veřejných zakázkách.
V mnoha ohledech bude třeba udržovat jistou rovnováhu: příliš mocná vláda by mohla porušovat práva občanů, kdežto příliš slabá vláda by nedokázala prosadit společný postup potřebný k vytvoření prosperující a inkluzivní společnosti – ani zabránit mocným soukromým aktérům ve vykořisťování slabých a bezbranných. Latinská Amerika předvedla, že meze funkčních období činovníků přinášejí jistá úskalí, ale nemít žádná omezení je ještě horší.
Ústavy tedy musí být pružné. Je chybou promítat do nich módní výstřelky ekonomické politiky, jak učinila Evropská unie jednostranným zaměřením své centrální banky na inflaci. Určitá práva, a to jak politická (svoboda vyznání, projevu a tisku), tak ekonomická, je však nezbytné garantovat absolutně. Dobrým východiskem pro tuniskou debatu je uvažovat, jak daleko by země při psaní nové ústavy měla jít za práva zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
Tunisko je na úžasně dobrém začátku. Tamní lidé se zachovali účelně a s rozmyslem, když sestavili prozatímní vládu, neboť Tunisané obdaření talentem a úspěchy se bezodkladně nabídli, že své vlasti na této zlomové křižovatce poslouží. Nový systém vybudují právě sami Tunisané a mohl by posloužit jako naváděcí světlo pro formování demokracie jedenadvacátého století.
Mezinárodní společenství, které ve jménu stability (anebo podle zásady „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“) podporuje tak často autoritářské režimy, má zřetelnou mravní povinnost zajistit veškerou pomoc, již Tunisko v nadcházejících měsících a letech bude potřebovat.
DAVOS – Celý svět oslavuje demokratickou revoluci v Tunisku, která spustila kaskádu událostí jinde v regionu – především v Egyptě – s nevýslovnými důsledky. Na tuto malou desetimilionovou zemi se teď upírají zraky světa, aby se z její nynější zkušenosti poučil a přesvědčil se, zda mladí lidé, kteří svrhli zkorumpovaného autokrata, dokážou vytvořit stabilní, funkční demokracii.
Nejprve k ponaučením. Začněme tím, že nestačí, aby vlády zajišťovaly přijatelný růst. Vždyť v Tunisku za posledních 20 let rostl HDP o zhruba 5 % ročně a země se často uváděla jako příklad státu, který se může chlubit jednou z lépe fungujících ekonomik, zejména v regionu.
Nepostačuje ani podřízení se diktátu mezinárodních finančních trhů – to sice může přinášet příznivé ratingy dluhopisů a těšit mezinárodní investory, ale neznamená to, že vznikají pracovní místa ani že se zvyšuje životní úroveň většiny obyvatel. Ostatně omylnost trhu s dluhopisy a ratingových agentur se jasně ukázala během éry směřující ke krizi roku 2008. Skutečnost, že teď na tuniský přechod od autoritářství k demokracii hleděly s nelibostí, jim na dobré pověsti nepřidá – a neměla by se nikdy zapomenout.
Ani zajišťovat slušné vzdělání nestačí. Všude na světě mají státy potíže vytvořit dostatek míst pro ty, kdo na pracovní trh nově přicházejí. Výbušnou směs ale tvoří vysoká nezaměstnanost a všudypřítomná korupce. Ekonomické studie dokládají, že opravdový význam pro výkonnost země má pocit spravedlnosti a fair play.
Jestliže ve světě skoupém na práci obsazují pracovní místa lidé s politickými vazbami a jestliže ve světě omezeného bohatství vládní úředníci hromadí hory peněz, systém plodí rozhořčení proti takovým křivdám – a proti pachatelům těchto „zločinů“. Zlost namířená proti bankéřům na Západě je mírnějším projevem téhož základního požadavku ekonomické spravedlnosti, kterou jsme prvně viděli v Tunisku a teď sledujeme napříč regionem.
Demokracie je sice počestná – a jak předvedlo Tunisko, mnohem lepší než její alternativa –, ale neměli bychom zapomínat na nedostatky těch, kdo si nárokují její háv, ani na to, že skutečnou demokracii tvoří víc než jen pravidelné volby, byť pořádané se vší poctivostí. Demokracii ve Spojených státech například provází sílící nerovnost, a to natolik, že v současnosti 1 % Američanů čerpá čtvrtinu národního důchodu, přičemž bohatství je rozloženo ještě nerovněji.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Většina Američanů se dnes má skutečně hůř než před deseti lety; téměř veškeré přínosy hospodářského růstu směřují na vrcholek rozložení příjmů a bohatství. Korupce v americkém stylu se zase může projevovat dárky v hodnotě bilionů dolarů pro farmaceutické společnosti, kupováním si voleb obřími příspěvky na volební kampaně a daňovými škrty pro milionáře, zatímco se seškrtává lékařská péče pro chudé.
V mnoha zemích se navíc s demokracií pojí občanské sváry, frakcionářství a dysfunkční vlády. V tomto ohledu Tunisko začalo pozitivně: pocitem národní soudržnosti, jenž vyplynul z úspěšného svržení všeobecně nenáviděného diktátora. Tunisko musí usilovat o zachování tohoto pocitu koheze, což vyžaduje oddanost transparentnosti, toleranci a inkluzivitě – jak v rovině politické, tak ekonomické.
K pocitu fair play je zapotřebí mít možnost se ozvat, čehož lze dosáhnout jedině veřejným dialogem. Všichni zdůrazňují právní řád, ale je velice důležité, jaká podoba právního řádu bude zavedena. Neboť zákonů lze využít k zajištění rovnosti příležitostí a tolerance, anebo jimi lze dosáhnout zachování nerovností a moci elit.
Tunisku se možná nepodaří zabránit tomu, aby vládu uchvátily zájmové skupiny, ale bez veřejného financování volebních kampaní a bez mantinelů lobbingu a personálních přestupů mezi veřejným a soukromým sektorem bude takové uchvácení nejen možné, ale jisté. Prostor pro chování směřující k dobývání renty omezí závazky k transparentním privatizačním aukcím a konkurenčním nabídkovým řízením při veřejných zakázkách.
V mnoha ohledech bude třeba udržovat jistou rovnováhu: příliš mocná vláda by mohla porušovat práva občanů, kdežto příliš slabá vláda by nedokázala prosadit společný postup potřebný k vytvoření prosperující a inkluzivní společnosti – ani zabránit mocným soukromým aktérům ve vykořisťování slabých a bezbranných. Latinská Amerika předvedla, že meze funkčních období činovníků přinášejí jistá úskalí, ale nemít žádná omezení je ještě horší.
Ústavy tedy musí být pružné. Je chybou promítat do nich módní výstřelky ekonomické politiky, jak učinila Evropská unie jednostranným zaměřením své centrální banky na inflaci. Určitá práva, a to jak politická (svoboda vyznání, projevu a tisku), tak ekonomická, je však nezbytné garantovat absolutně. Dobrým východiskem pro tuniskou debatu je uvažovat, jak daleko by země při psaní nové ústavy měla jít za práva zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
Tunisko je na úžasně dobrém začátku. Tamní lidé se zachovali účelně a s rozmyslem, když sestavili prozatímní vládu, neboť Tunisané obdaření talentem a úspěchy se bezodkladně nabídli, že své vlasti na této zlomové křižovatce poslouží. Nový systém vybudují právě sami Tunisané a mohl by posloužit jako naváděcí světlo pro formování demokracie jedenadvacátého století.
Mezinárodní společenství, které ve jménu stability (anebo podle zásady „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“) podporuje tak často autoritářské režimy, má zřetelnou mravní povinnost zajistit veškerou pomoc, již Tunisko v nadcházejících měsících a letech bude potřebovat.