AHMADÁBÁD, INDIE – Žádná země nedominuje žádnému sektoru tolik jako Spojené státy vysokému školství. Například podle Akademického žebříčku světových univerzit, který zpracovává šanghajská univerzita Ťiao-tchung, je 17 z nejlepších 20 světových univerzit amerických, přičemž v čele žebříčku figuruje s výrazným náskokem Harvardova univerzita.
Tradiční vysvětlení tohoto jevu – americké bohatství, vysoký počet obyvatel, štědré financování výzkumu, rozšířená filantropie soukromých osob a schopnost lákat akademické osobnosti z celého světa – není úplné. Ačkoliv se Spojené státy chlubí největší ekonomikou světa, na globálním HDP se podílejí pouze jednou čtvrtinou a žije v nich zhruba dvacetina světové populace. Jejich podpora výzkumu navíc není jedinečná.
Podle tohoto akceptovaného vysvětlení by navíc měly mít v čele globálního žebříčku univerzit zastoupení také další velké země, jako jsou Francie, Německo, Japonsko, ba i Čína a Indie. Ty se však kdekoliv v podobných žebříčcích objevují zřídkakdy, pokud v nich figurují vůbec.
Všechny zmíněné země totiž postrádají klíčový kus mozaiky: inovativní americký model řízení vyššího školství.
Harvardovu univerzitu založily v roce 1636 jako veřejnou instituci úřady Kolonie Massachusettské zátoky. Její hodnotu pro stát Massachusetts dokládá jeho státní ústava, ratifikovaná po získání nezávislosti v roce 1780, která obsahuje pasáž o funkci a hranicích této univerzity.
Dokud legislativu státu Massachusetts ovládali absolventi Harvardu, těšila se univerzita jejich podpoře a pozornosti. Ve 40. letech 19. století však masová imigrace vyvolaná velkým irským hladomorem změnila demografickou rovnováhu státu, díky čemuž získali kontrolu nad legislativními sbory populisté.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Harvard se téměř vzápětí stal terčem útoku jako příliš elitářský, příliš exkluzivní a příliš drahý. Změnily se dokonce i jeho učební osnovy. V průběhu následujících dvou desetiletí kladl stát fungování Harvardovy univerzity stále větší překážky – například tím, že pro ni odmítal uvolňovat prostředky a brzdil jmenování profesorů. Toto chování vyvrcholilo v roce 1862, kdy zákonodárný sbor zablokoval jmenování rektora.
V reakci na to Harvard požádal, aby byl vyňat „z dosahu tuctových politických půtek a změn“ a svěřen „do rukou absolventů, jimž nejvíce leží na srdci zájmy vzdělávání“. Dne 29. dubna 1865 tento radikální návrh těsně prošel Massachusettským obecným soudem (jak se nazývá dvoukomorový parlament tohoto státu), a to díky intenzivnímu lobbování a vstřícnosti, kterou si harvardští absolventi získali v důsledku vzorné služby Unii během občanské války. Od té doby ovládají Radu dohlížitelů Harvardovy univerzity výlučně její absolventi.
Další univerzity – počínaje Yaleovou univerzitou a Kolejí Williama a Mary – se nechaly úspěchem Harvardu inspirovat a podnikly podobné kroky. Tato „ryze americká metoda“, jak ji definoval nejdéle sloužící rektor Harvardovy univerzity Charles William Eliot, se stala normou nejen pro soukromé univerzity, ale i pro veřejné instituce, jako jsou Michiganská a Purdueova univerzita, a dokonce i pro náboženské instituce typu Univerzity Notre Dame a Dukeovy univerzity.
Devatenáct z dvaceti nejlepších amerických univerzit podle velmi sledovaného žebříčku US News and World Report dnes mají pod kontrolou jejich absolventi (to znamená, že mají padesátiprocentní nebo vyšší zastoupení v akademických radách). Jediná výjimka, Kalifornský technologický ústav, má v radě 40% absolventů. Tři z nejlepších pěti univerzit (Harvard, Yale a Kolumbijskou univerzitu) řídí výlučně absolventi a ve zbylých dvou (Princetonu a Stanfordu) zasedá v radě 90% absolventů. Ti mají hlavní slovo dokonce i ve veřejných institucích, jako jsou Purdueova (90%) a Michiganská univerzita (63%). V průměru činí podíl absolventů ve správních radách stovky nejlepších amerických univerzit, veřejných i soukromých, 63%.
Obecně vzato je vyšší procento absolventů v radě spojeno s lepším hodnocením, vyšší selektivitou a vyššími dotacemi. Žádné skupině koneckonců nezáleží na prestiži určité univerzity víc než jejím absolventům, kteří s růstem či poklesem hodnocení své alma mater získávají či ztrácejí na vážnosti.
Absolventi mají také největší motivaci štědře svou univerzitu obdarovávat a efektivně ji řídit. A protože jsou důvěrně obeznámeni s jejím chodem, bývají také jejími nejúspěšnějšími šéfy. Členové rady pak mohou prostřednictvím absolventských sítí rychle získávat informace a bez otálení na jejich základě jednat.
Všechny velké univerzity jsou neziskovými organizacemi založenými za účelem poskytování vyššího vzdělávání, z něhož má prospěch společnost jako celek. Americké univerzity však našly způsob, jak začlenit přínosy konkurence do evropského konceptu neziskových či dobročinných korporací. Absence zisku nesnižuje motivaci správní rady s většinovým zastoupením absolventů soutěžit o prestiž například tím, že najme renomovaný akademický sbor, bude přijímat úspěšné studenty a usilovat o sportovní či umělecké úspěchy.
Začleňování přínosů spojených s konkurencí do neziskových institucí prostřednictvím absolventů je příkladem geniality americké adaptace. Země, které se snaží s americkými univerzitami soutěžit, by to neměly nechat bez povšimnutí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
If UK Chancellor of the Exchequer Rachel Reeves tried to meet all the political demands that have been placed on her, her budget would likely result in disappointing growth and financial instability. Instead, the new government's first budget should be judged according to four longer-term criteria.
lists four criteria for assessing the chancellor's attempt to meet a long list of unrealistic demands.
At COP16 in Colombia this month, delegates from nearly 200 countries will discuss how to accelerate action to protect 30% of the planet’s land and maritime areas by 2030. Central to that goal will be unlocking more investment through public-private partnerships, de-risking mechanisms, and other innovative strategies.
points out that biodiversity loss and ecosystem damage jeopardize all other global development goals.
AHMADÁBÁD, INDIE – Žádná země nedominuje žádnému sektoru tolik jako Spojené státy vysokému školství. Například podle Akademického žebříčku světových univerzit, který zpracovává šanghajská univerzita Ťiao-tchung, je 17 z nejlepších 20 světových univerzit amerických, přičemž v čele žebříčku figuruje s výrazným náskokem Harvardova univerzita.
Tradiční vysvětlení tohoto jevu – americké bohatství, vysoký počet obyvatel, štědré financování výzkumu, rozšířená filantropie soukromých osob a schopnost lákat akademické osobnosti z celého světa – není úplné. Ačkoliv se Spojené státy chlubí největší ekonomikou světa, na globálním HDP se podílejí pouze jednou čtvrtinou a žije v nich zhruba dvacetina světové populace. Jejich podpora výzkumu navíc není jedinečná.
Podle tohoto akceptovaného vysvětlení by navíc měly mít v čele globálního žebříčku univerzit zastoupení také další velké země, jako jsou Francie, Německo, Japonsko, ba i Čína a Indie. Ty se však kdekoliv v podobných žebříčcích objevují zřídkakdy, pokud v nich figurují vůbec.
Všechny zmíněné země totiž postrádají klíčový kus mozaiky: inovativní americký model řízení vyššího školství.
Harvardovu univerzitu založily v roce 1636 jako veřejnou instituci úřady Kolonie Massachusettské zátoky. Její hodnotu pro stát Massachusetts dokládá jeho státní ústava, ratifikovaná po získání nezávislosti v roce 1780, která obsahuje pasáž o funkci a hranicích této univerzity.
Dokud legislativu státu Massachusetts ovládali absolventi Harvardu, těšila se univerzita jejich podpoře a pozornosti. Ve 40. letech 19. století však masová imigrace vyvolaná velkým irským hladomorem změnila demografickou rovnováhu státu, díky čemuž získali kontrolu nad legislativními sbory populisté.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Harvard se téměř vzápětí stal terčem útoku jako příliš elitářský, příliš exkluzivní a příliš drahý. Změnily se dokonce i jeho učební osnovy. V průběhu následujících dvou desetiletí kladl stát fungování Harvardovy univerzity stále větší překážky – například tím, že pro ni odmítal uvolňovat prostředky a brzdil jmenování profesorů. Toto chování vyvrcholilo v roce 1862, kdy zákonodárný sbor zablokoval jmenování rektora.
V reakci na to Harvard požádal, aby byl vyňat „z dosahu tuctových politických půtek a změn“ a svěřen „do rukou absolventů, jimž nejvíce leží na srdci zájmy vzdělávání“. Dne 29. dubna 1865 tento radikální návrh těsně prošel Massachusettským obecným soudem (jak se nazývá dvoukomorový parlament tohoto státu), a to díky intenzivnímu lobbování a vstřícnosti, kterou si harvardští absolventi získali v důsledku vzorné služby Unii během občanské války. Od té doby ovládají Radu dohlížitelů Harvardovy univerzity výlučně její absolventi.
Další univerzity – počínaje Yaleovou univerzitou a Kolejí Williama a Mary – se nechaly úspěchem Harvardu inspirovat a podnikly podobné kroky. Tato „ryze americká metoda“, jak ji definoval nejdéle sloužící rektor Harvardovy univerzity Charles William Eliot, se stala normou nejen pro soukromé univerzity, ale i pro veřejné instituce, jako jsou Michiganská a Purdueova univerzita, a dokonce i pro náboženské instituce typu Univerzity Notre Dame a Dukeovy univerzity.
Devatenáct z dvaceti nejlepších amerických univerzit podle velmi sledovaného žebříčku US News and World Report dnes mají pod kontrolou jejich absolventi (to znamená, že mají padesátiprocentní nebo vyšší zastoupení v akademických radách). Jediná výjimka, Kalifornský technologický ústav, má v radě 40% absolventů. Tři z nejlepších pěti univerzit (Harvard, Yale a Kolumbijskou univerzitu) řídí výlučně absolventi a ve zbylých dvou (Princetonu a Stanfordu) zasedá v radě 90% absolventů. Ti mají hlavní slovo dokonce i ve veřejných institucích, jako jsou Purdueova (90%) a Michiganská univerzita (63%). V průměru činí podíl absolventů ve správních radách stovky nejlepších amerických univerzit, veřejných i soukromých, 63%.
Obecně vzato je vyšší procento absolventů v radě spojeno s lepším hodnocením, vyšší selektivitou a vyššími dotacemi. Žádné skupině koneckonců nezáleží na prestiži určité univerzity víc než jejím absolventům, kteří s růstem či poklesem hodnocení své alma mater získávají či ztrácejí na vážnosti.
Absolventi mají také největší motivaci štědře svou univerzitu obdarovávat a efektivně ji řídit. A protože jsou důvěrně obeznámeni s jejím chodem, bývají také jejími nejúspěšnějšími šéfy. Členové rady pak mohou prostřednictvím absolventských sítí rychle získávat informace a bez otálení na jejich základě jednat.
Všechny velké univerzity jsou neziskovými organizacemi založenými za účelem poskytování vyššího vzdělávání, z něhož má prospěch společnost jako celek. Americké univerzity však našly způsob, jak začlenit přínosy konkurence do evropského konceptu neziskových či dobročinných korporací. Absence zisku nesnižuje motivaci správní rady s většinovým zastoupením absolventů soutěžit o prestiž například tím, že najme renomovaný akademický sbor, bude přijímat úspěšné studenty a usilovat o sportovní či umělecké úspěchy.
Začleňování přínosů spojených s konkurencí do neziskových institucí prostřednictvím absolventů je příkladem geniality americké adaptace. Země, které se snaží s americkými univerzitami soutěžit, by to neměly nechat bez povšimnutí.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.