NEW YORK – V�americké zahraniční politice existuje mnoho debat, které se neustále vracejí – například debata o izolacionismu versus internacionalismu nebo debata o unilateralismu versus multilateralismu. Žádná debata však není trvalejší než ta, která se vede mezi zastánci názoru, že hlavním cílem americké zahraniční politiky by mělo být ovlivňování vnějšího chování jiných států, a stoupenci názoru, že je třeba formovat i jejich vnitřní uspořádání.
Tato debata mezi „realisty“ a „idealisty“ je intenzivní a dlouhodobá. V�období studené války existovali lidé, kteří tvrdili, že Spojené státy by se měly snažit „obrátit“ Sovětský svaz, svrhnout komunistický systém a nahradit ho demokratickým kapitalismem. Jiní to v�éře charakterizované jadernými zbraněmi pokládali za příliš nebezpečné a USA se tehdy rozhodly pro politiku dvou bloků, přičemž se snažily omezit velikost sovětské síly a vlivu. Po 40 letech této politiky se Sovětský svaz a jeho impérium skutečně rozpadly, ačkoliv byl tento výsledek vedlejším produktem americké politiky, nikoliv jejím hlavním cílem.
George W. Bush byl zatím posledním stoupencem „idealistického“ pojetí, v�jehož rámci byla hlavní prioritou zahraniční politiky USA podpora demokracie. Osvojil si takzvanou „teorii demokratického míru“, která tvrdí, že demokracie se chovají lépe nejen ke svým občanům, ale i k sousedním a jiným státům.
Silným zastáncem alternativního „realistického“ přístupu americké zahraniční politiky byl samozřejmě Bushův otec George H. W. Bush.
Na velkou část této debaty lze pohlížet optikou amerického angažmá v�Iráku. George W. Bush šel v�roce 2003 do války s�Irákem proto, aby změnil tamní vládu. Očekával, že změna režimu v Bagdádu povede k�vytvoření demokratického Iráku a že tento vývoj posléze promění celý region, jakmile lidé v�jiných koutech arabského světa uvidí irácký příklad a donutí vlastní vlády k�jeho následování.
Naproti tomu v�předchozí irácké válce nepokračoval prezident Bush starší v�tažení do Bagdádu, aby svrhl Saddáma Husajna a jeho vládu, přestože se mu podařilo sestavit nevídanou mezinárodní koalici, která úspěšně osvobodila Kuvajt, a přestože na něj mnozí lidé naléhali, aby učinil právě to.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Stejně tak neintervenoval ve prospěch šíitských a kurdských povstání, která vypukla krátce po skončení války počátkem roku 1991. Intervence by z�jeho pohledu vyslala americké vojáky doprostřed složitého domácího zápasu, jehož vyřešení by si vyžádalo enormní prostředky, pokud by se vůbec vyřešit dal.
Zdá se, že prezident Obama s�tímto realistickým přístupem souhlasí. Nová americká politika vůči Afghánistánu se nezmiňuje o snaze proměnit tuto zemi v�demokracii. Je to právě naopak, jak potvrdil i ministr obrany Robert Gates ve svém lednovém vystoupení před Kongresem: „Pokud si stanovíme za cíl vytvořit tam nějakou středoasijskou Valhallu, pak prohrajeme.“
Sám Obama v�březnu prohlásil, že „máme jasný a soustředěný cíl: rozvrátit, rozklížit a porazit al-Káidu v�Pákistánu a Afghánistánu a zabránit jejímu budoucímu návratu do kterékoliv z�obou zemí“.
Tento posun je patrný také v�americké politice vůči Číně. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová dala během své únorové cesty po Asii najevo, že otázky lidských práv budou hrát v�americko-čínských vztazích druhotnou roli.
Rovněž společné prohlášení Obamy a ruského prezidenta Dmitrije Medveděva po jejich schůzce v�Londýně 1. dubna se sice zmínilo, že americko-ruské vztahy se budou „řídit vládou zákona, úctou k�základním svobodám a lidským právům a tolerancí k�odlišným názorům“, ale mnohem větší důraz kladlo na snížení počtu jaderných zbraní, vyřešení otázky íránského jaderného programu a stabilizaci Afghánistánu. Americká podpora přijetí Ruska do Světové obchodní organizace nebyla vázána na žádné podmínky.
Tato změna americké zahraniční politiky je žádoucí i nezbytná. Zralé demokracie mají sklon chovat se zodpovědněji, avšak demokracie nezralé mohou snadno podlehnout populismu a nacionalismu. Budování zralých demokracií je obtížné a časově náročné. A tak přestože by USA měly podporovat vládu zákona a růst občanské společnosti, zároveň potřebují spolupracovat s�ostatními vládami, demokratickými i jinými. Naléhavé problémy, jako jsou hospodářská krize, šíření jaderných zbraní a změny klimatu, jednoduše nepočkají.
Dobrou zprávou je, že dějiny ukazují, že je možné uzavřít mír a spolupracovat s�nedemokraciemi. Izrael má například déle než tři desítky let mírumilovné vztahy s�nedemokratickým Egyptem a Jordánskem. Rovněž USA a Sovětský svaz navzdory zásadním odlišnostem v�omezené míře spolupracovaly (například při kontrole jaderných zbraní). Dnes existují vzájemně výhodné obchodní a finanční vztahy mezi USA a autoritativní Čínou a při různých příležitostech se ukázalo, že obě země mohou spolupracovat ve strategických otázkách, například při formování severokorejského chování.
To neznamená, že prosazování demokracie nebude hrát v�americké zahraniční politice žádnou roli. Bude a mělo by ji hrát. Prosazování demokracie je však příliš nejistý podnik a svět příliš nebezpečné místo, než aby se tato otázka mohla stát středobodem toho, co Spojené státy dělají. Zahraniční politika Baracka Obamy proto bude připomínat politiku George Bushe – tedy Bushe staršího, nikoliv jeho syna.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While the Democrats have won some recent elections with support from Silicon Valley, minorities, trade unions, and professionals in large cities, this coalition was never sustainable. The party has become culturally disconnected from, and disdainful of, precisely the voters it needs to win.
thinks Kamala Harris lost because her party has ceased to be the political home of American workers.
NEW YORK – V�americké zahraniční politice existuje mnoho debat, které se neustále vracejí – například debata o izolacionismu versus internacionalismu nebo debata o unilateralismu versus multilateralismu. Žádná debata však není trvalejší než ta, která se vede mezi zastánci názoru, že hlavním cílem americké zahraniční politiky by mělo být ovlivňování vnějšího chování jiných států, a stoupenci názoru, že je třeba formovat i jejich vnitřní uspořádání.
Tato debata mezi „realisty“ a „idealisty“ je intenzivní a dlouhodobá. V�období studené války existovali lidé, kteří tvrdili, že Spojené státy by se měly snažit „obrátit“ Sovětský svaz, svrhnout komunistický systém a nahradit ho demokratickým kapitalismem. Jiní to v�éře charakterizované jadernými zbraněmi pokládali za příliš nebezpečné a USA se tehdy rozhodly pro politiku dvou bloků, přičemž se snažily omezit velikost sovětské síly a vlivu. Po 40 letech této politiky se Sovětský svaz a jeho impérium skutečně rozpadly, ačkoliv byl tento výsledek vedlejším produktem americké politiky, nikoliv jejím hlavním cílem.
George W. Bush byl zatím posledním stoupencem „idealistického“ pojetí, v�jehož rámci byla hlavní prioritou zahraniční politiky USA podpora demokracie. Osvojil si takzvanou „teorii demokratického míru“, která tvrdí, že demokracie se chovají lépe nejen ke svým občanům, ale i k sousedním a jiným státům.
Silným zastáncem alternativního „realistického“ přístupu americké zahraniční politiky byl samozřejmě Bushův otec George H. W. Bush.
Na velkou část této debaty lze pohlížet optikou amerického angažmá v�Iráku. George W. Bush šel v�roce 2003 do války s�Irákem proto, aby změnil tamní vládu. Očekával, že změna režimu v Bagdádu povede k�vytvoření demokratického Iráku a že tento vývoj posléze promění celý region, jakmile lidé v�jiných koutech arabského světa uvidí irácký příklad a donutí vlastní vlády k�jeho následování.
Naproti tomu v�předchozí irácké válce nepokračoval prezident Bush starší v�tažení do Bagdádu, aby svrhl Saddáma Husajna a jeho vládu, přestože se mu podařilo sestavit nevídanou mezinárodní koalici, která úspěšně osvobodila Kuvajt, a přestože na něj mnozí lidé naléhali, aby učinil právě to.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Stejně tak neintervenoval ve prospěch šíitských a kurdských povstání, která vypukla krátce po skončení války počátkem roku 1991. Intervence by z�jeho pohledu vyslala americké vojáky doprostřed složitého domácího zápasu, jehož vyřešení by si vyžádalo enormní prostředky, pokud by se vůbec vyřešit dal.
Zdá se, že prezident Obama s�tímto realistickým přístupem souhlasí. Nová americká politika vůči Afghánistánu se nezmiňuje o snaze proměnit tuto zemi v�demokracii. Je to právě naopak, jak potvrdil i ministr obrany Robert Gates ve svém lednovém vystoupení před Kongresem: „Pokud si stanovíme za cíl vytvořit tam nějakou středoasijskou Valhallu, pak prohrajeme.“
Sám Obama v�březnu prohlásil, že „máme jasný a soustředěný cíl: rozvrátit, rozklížit a porazit al-Káidu v�Pákistánu a Afghánistánu a zabránit jejímu budoucímu návratu do kterékoliv z�obou zemí“.
Tento posun je patrný také v�americké politice vůči Číně. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová dala během své únorové cesty po Asii najevo, že otázky lidských práv budou hrát v�americko-čínských vztazích druhotnou roli.
Rovněž společné prohlášení Obamy a ruského prezidenta Dmitrije Medveděva po jejich schůzce v�Londýně 1. dubna se sice zmínilo, že americko-ruské vztahy se budou „řídit vládou zákona, úctou k�základním svobodám a lidským právům a tolerancí k�odlišným názorům“, ale mnohem větší důraz kladlo na snížení počtu jaderných zbraní, vyřešení otázky íránského jaderného programu a stabilizaci Afghánistánu. Americká podpora přijetí Ruska do Světové obchodní organizace nebyla vázána na žádné podmínky.
Tato změna americké zahraniční politiky je žádoucí i nezbytná. Zralé demokracie mají sklon chovat se zodpovědněji, avšak demokracie nezralé mohou snadno podlehnout populismu a nacionalismu. Budování zralých demokracií je obtížné a časově náročné. A tak přestože by USA měly podporovat vládu zákona a růst občanské společnosti, zároveň potřebují spolupracovat s�ostatními vládami, demokratickými i jinými. Naléhavé problémy, jako jsou hospodářská krize, šíření jaderných zbraní a změny klimatu, jednoduše nepočkají.
Dobrou zprávou je, že dějiny ukazují, že je možné uzavřít mír a spolupracovat s�nedemokraciemi. Izrael má například déle než tři desítky let mírumilovné vztahy s�nedemokratickým Egyptem a Jordánskem. Rovněž USA a Sovětský svaz navzdory zásadním odlišnostem v�omezené míře spolupracovaly (například při kontrole jaderných zbraní). Dnes existují vzájemně výhodné obchodní a finanční vztahy mezi USA a autoritativní Čínou a při různých příležitostech se ukázalo, že obě země mohou spolupracovat ve strategických otázkách, například při formování severokorejského chování.
To neznamená, že prosazování demokracie nebude hrát v�americké zahraniční politice žádnou roli. Bude a mělo by ji hrát. Prosazování demokracie je však příliš nejistý podnik a svět příliš nebezpečné místo, než aby se tato otázka mohla stát středobodem toho, co Spojené státy dělají. Zahraniční politika Baracka Obamy proto bude připomínat politiku George Bushe – tedy Bushe staršího, nikoliv jeho syna.