Globální oteplování se stalo jednou z největších obav naší doby. Vlády mnoha zemí a většina účastníků setkání, které se až do 9. prosince koná v Montrealu, nám sdělují, že řešení globálního oteplování by mělo být naší prvořadou prioritou. Dojednání úmluvy, jež by navazovala na kjótský protokol, podle nich vyžaduje, abychom usilovali o ještě větší pokles znečištění, které je příčinou globálního oteplování.
Tito lidé se však mýlí v otázce priorit a zasazují se o neúčinný způsob nápravy. V důsledku toho nám hrozí riziko, že ztratíme ze zřetele nutnost vyrovnávat se ze všeho nejdříve s nejtíživějšími světovými problémy a že vůči globálnímu oteplování nezvolíme nejlepší dlouhodobý postup.
Jistě, globální oteplování je realitou a způsobuje je CO2. Problém tkví v tom, že dnešní nejlepší klimatické modely ukazují, že okamžitá akce přinese jen malý užitek. Kjótský protokol sníží emise CO2 z průmyslových zemí o 30% pod hranici, které by dosáhly v roce 2010, a o 50% pod hranici z roku 2050. I kdyby se však všichni (včetně Spojených států) drželi pravidel protokolu a činili tak po celé století, změna by byla téměř neměřitelná a v roce 2100 by oddálila oteplování o pouhých šest let.
Ekonomické modely nám zároveň sdělují, že by si to vyžádalo značné náklady – přinejmenším 150 miliard dolarů ročně. Pro srovnání: Organizace spojených národů odhaduje, že za polovinu této částky by se daly natrvalo vyřešit všechny závažné problémy světa – mohla by se ihned zajistit čistá pitná voda, kanalizace, základní lékařská péče a vzdělání pro každého člověka na světě.
Globální oteplování poškodí hlavně rozvojové země, protože jsou chudší a tím i zranitelnější vůči dopadům klimatických změn. I nejpesimističtější předpovědi OSN nicméně předvídají, že do roku 2100 budou obyvatelé rozvojových zemí v průměru bohatší, než jsou dnes v průměru obyvatelé zemí rozvinutých.
Brzký zásah proti globálnímu oteplování tak je v podstatě nákladným způsobem, jak učinit velmi málo pro mnohem bohatší lidi v daleké budoucnosti. Musíme si položit otázku, zda by právě toto měla být naše prvořadá priorita.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V ideálním světě bychom si samozřejmě žádné priority stanovovat nemuseli. Mohli bychom realizovat všechny dobré věci. Měli bychom dostatek prostředků, abychom vyhráli válku proti hladu, ukončili konflikty, zastavili nakažlivé choroby, zajistili čistou pitnou vodu, rozšířili přístup ke vzdělání a zastavili klimatické změny. V takovém světě však nežijeme. A tak si musíme položit tvrdou otázku: pokud nemůžeme udělat všechno, co bychom měli udělat jako první?
Někteří špičkoví světoví ekonomové – včetně čtyř nositelů Nobelovy ceny – odpověděli na tuto otázku v roce 2004 na Kodaňském konsensu, když přiřadili všem významným strategiím na zlepšení světa určitou prioritu. Přitom shledali, že nejvyšší celosvětové priority tvoří boj proti HIV/AIDS, boj proti hladu, svobodný obchod a boj proti malárii. V těchto oblastech bychom mohli za své peníze vykonat nejvíce dobrého.
Naproti tomu okamžitou reakci na klimatické změny zařadili experti až na konec celosvětových priorit. Komise dokonce označila tyto aktivity – včetně kjótského protokolu – za „špatné projekty“, jednoduše proto, že jejich náklady jsou vyšší než jejich přínos.
Kodaňský konsensus nám dává obrovskou naději, protože ukazuje, že existuje velmi mnoho dobrých věcí, které můžeme vykonat. Za 27 miliard dolarů bychom mohli ochránit 28 milionů lidí před nákazou HIV. Za 12 miliard bychom mohli snížit počet případů malárie o více než miliardu ročně. Namísto neúčinné pomoci bohatším lidem daleko v budoucnosti můžeme ihned vykonat nesmírné dobro.
To neznamená ztratit ze zřetele potřebu řešení klimatických změn. Kjótský přístup se však zaměřuje na brzké snižování emisí, které je drahé a přinese jen málo užitku. Raději bychom se měli soustředit na investice do výroby energie bez emisí CO2, která bude použitelná i pro naše potomky. Bylo by to mnohem levnější a v konečném důsledku i efektivnější pro řešení globálního oteplování. USA a Velká Británie již začaly tuto myšlenku propagovat.
Účastníci montrealské schůzky by měli zavrhnout další okamžité snižování emisí na kjótský způsob, které by si vyžádalo ochromující náklady, přineslo by malý užitek a přimělo mnoho států opustit celý proces. Raději by měli navrhnout úmluvu, která by každý stát zavazovala, aby vynaložil řekněme 0,1% HDP na výzkum a vývoj energetických technologií bez emisí uhlíku.
Takový přístup by byl pětkrát levnější než Kjóto a ještě mnohem vícekrát levnější než případné Kjóto II. Zahrnoval by všechny státy, přičemž ty bohatší by přirozeně platily větší podíl, a možná by se zapojily i rozvojové země. Každý stát by se tak mohl zaměřit na vlastní budoucí vizi energetických potřeb, ať už by to znamenalo koncentraci na obnovitelné zdroje, jadernou energii, termonukleární fúzi, ukládání uhlíku nebo hledání nových a exotičtějších možností.
Takto mohutné celosvětové výzkumné úsilí by navíc potenciálně znamenalo obrovský vedlejší přínos pro inovace. Podobné akce budou mít na globální oteplování v dlouhodobém měřítku pravděpodobně mnohem větší dopad než reakce na způsob Kjóta.
Ve světě s omezenými prostředky, v němž se usilovně snažíme vyřešit alespoň některé z problémů, jimž čelíme, znamená větší starost o některá témata menší starost o jiná. Máme morální závazek vykonat za vynaložené prostředky maximum dobrého, a tak musíme tyto prostředky směřovat nejdříve tam, kde toho dosáhneme nejvíce.
Globální oteplování má ke splnění tohoto kritéria daleko. Namísto investic ve výši stamiliard dolarů do krátkodobého a neúčinného snižování emisí CO2 bychom měli investovat desetimiliardy do výzkumu a zanechat svým dětem a vnoučatům levnější a čistší energii.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The economy played a critical role in the 2024 presidential race, creating the conditions not only for Donald Trump to trounce Kamala Harris, but also for a counter-elite to usher in a new power structure. Will the Democrats and “establishment” experts get the message?
explains how and why Democrats failed to connect with US voters’ pocketbook realities.
While the Democrats have won some recent elections with support from Silicon Valley, minorities, trade unions, and professionals in large cities, this coalition was never sustainable. The party has become culturally disconnected from, and disdainful of, precisely the voters it needs to win.
thinks Kamala Harris lost because her party has ceased to be the political home of American workers.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Globální oteplování se stalo jednou z největších obav naší doby. Vlády mnoha zemí a většina účastníků setkání, které se až do 9. prosince koná v Montrealu, nám sdělují, že řešení globálního oteplování by mělo být naší prvořadou prioritou. Dojednání úmluvy, jež by navazovala na kjótský protokol, podle nich vyžaduje, abychom usilovali o ještě větší pokles znečištění, které je příčinou globálního oteplování.
Tito lidé se však mýlí v otázce priorit a zasazují se o neúčinný způsob nápravy. V důsledku toho nám hrozí riziko, že ztratíme ze zřetele nutnost vyrovnávat se ze všeho nejdříve s nejtíživějšími světovými problémy a že vůči globálnímu oteplování nezvolíme nejlepší dlouhodobý postup.
Jistě, globální oteplování je realitou a způsobuje je CO2. Problém tkví v tom, že dnešní nejlepší klimatické modely ukazují, že okamžitá akce přinese jen malý užitek. Kjótský protokol sníží emise CO2 z průmyslových zemí o 30% pod hranici, které by dosáhly v roce 2010, a o 50% pod hranici z roku 2050. I kdyby se však všichni (včetně Spojených států) drželi pravidel protokolu a činili tak po celé století, změna by byla téměř neměřitelná a v roce 2100 by oddálila oteplování o pouhých šest let.
Ekonomické modely nám zároveň sdělují, že by si to vyžádalo značné náklady – přinejmenším 150 miliard dolarů ročně. Pro srovnání: Organizace spojených národů odhaduje, že za polovinu této částky by se daly natrvalo vyřešit všechny závažné problémy světa – mohla by se ihned zajistit čistá pitná voda, kanalizace, základní lékařská péče a vzdělání pro každého člověka na světě.
Globální oteplování poškodí hlavně rozvojové země, protože jsou chudší a tím i zranitelnější vůči dopadům klimatických změn. I nejpesimističtější předpovědi OSN nicméně předvídají, že do roku 2100 budou obyvatelé rozvojových zemí v průměru bohatší, než jsou dnes v průměru obyvatelé zemí rozvinutých.
Brzký zásah proti globálnímu oteplování tak je v podstatě nákladným způsobem, jak učinit velmi málo pro mnohem bohatší lidi v daleké budoucnosti. Musíme si položit otázku, zda by právě toto měla být naše prvořadá priorita.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V ideálním světě bychom si samozřejmě žádné priority stanovovat nemuseli. Mohli bychom realizovat všechny dobré věci. Měli bychom dostatek prostředků, abychom vyhráli válku proti hladu, ukončili konflikty, zastavili nakažlivé choroby, zajistili čistou pitnou vodu, rozšířili přístup ke vzdělání a zastavili klimatické změny. V takovém světě však nežijeme. A tak si musíme položit tvrdou otázku: pokud nemůžeme udělat všechno, co bychom měli udělat jako první?
Někteří špičkoví světoví ekonomové – včetně čtyř nositelů Nobelovy ceny – odpověděli na tuto otázku v roce 2004 na Kodaňském konsensu, když přiřadili všem významným strategiím na zlepšení světa určitou prioritu. Přitom shledali, že nejvyšší celosvětové priority tvoří boj proti HIV/AIDS, boj proti hladu, svobodný obchod a boj proti malárii. V těchto oblastech bychom mohli za své peníze vykonat nejvíce dobrého.
Naproti tomu okamžitou reakci na klimatické změny zařadili experti až na konec celosvětových priorit. Komise dokonce označila tyto aktivity – včetně kjótského protokolu – za „špatné projekty“, jednoduše proto, že jejich náklady jsou vyšší než jejich přínos.
Kodaňský konsensus nám dává obrovskou naději, protože ukazuje, že existuje velmi mnoho dobrých věcí, které můžeme vykonat. Za 27 miliard dolarů bychom mohli ochránit 28 milionů lidí před nákazou HIV. Za 12 miliard bychom mohli snížit počet případů malárie o více než miliardu ročně. Namísto neúčinné pomoci bohatším lidem daleko v budoucnosti můžeme ihned vykonat nesmírné dobro.
To neznamená ztratit ze zřetele potřebu řešení klimatických změn. Kjótský přístup se však zaměřuje na brzké snižování emisí, které je drahé a přinese jen málo užitku. Raději bychom se měli soustředit na investice do výroby energie bez emisí CO2, která bude použitelná i pro naše potomky. Bylo by to mnohem levnější a v konečném důsledku i efektivnější pro řešení globálního oteplování. USA a Velká Británie již začaly tuto myšlenku propagovat.
Účastníci montrealské schůzky by měli zavrhnout další okamžité snižování emisí na kjótský způsob, které by si vyžádalo ochromující náklady, přineslo by malý užitek a přimělo mnoho států opustit celý proces. Raději by měli navrhnout úmluvu, která by každý stát zavazovala, aby vynaložil řekněme 0,1% HDP na výzkum a vývoj energetických technologií bez emisí uhlíku.
Takový přístup by byl pětkrát levnější než Kjóto a ještě mnohem vícekrát levnější než případné Kjóto II. Zahrnoval by všechny státy, přičemž ty bohatší by přirozeně platily větší podíl, a možná by se zapojily i rozvojové země. Každý stát by se tak mohl zaměřit na vlastní budoucí vizi energetických potřeb, ať už by to znamenalo koncentraci na obnovitelné zdroje, jadernou energii, termonukleární fúzi, ukládání uhlíku nebo hledání nových a exotičtějších možností.
Takto mohutné celosvětové výzkumné úsilí by navíc potenciálně znamenalo obrovský vedlejší přínos pro inovace. Podobné akce budou mít na globální oteplování v dlouhodobém měřítku pravděpodobně mnohem větší dopad než reakce na způsob Kjóta.
Ve světě s omezenými prostředky, v němž se usilovně snažíme vyřešit alespoň některé z problémů, jimž čelíme, znamená větší starost o některá témata menší starost o jiná. Máme morální závazek vykonat za vynaložené prostředky maximum dobrého, a tak musíme tyto prostředky směřovat nejdříve tam, kde toho dosáhneme nejvíce.
Globální oteplování má ke splnění tohoto kritéria daleko. Namísto investic ve výši stamiliard dolarů do krátkodobého a neúčinného snižování emisí CO2 bychom měli investovat desetimiliardy do výzkumu a zanechat svým dětem a vnoučatům levnější a čistší energii.