Spojené státy bývají často kritizovány za odmítání zrušit trest smrti. Mnozí lidé dnes tvrdí, že zrušení trestu smrti je nezbytným předpokladem civilizovaného systému trestního práva. Nositel Nobelovy ceny Gary Becker s tímto názorem nesouhlasí.
Vlády evropských zemí se neoblomně stavějí proti trestu smrti – Evropská unie ho dokonce výslovně zakazuje – a někteří Evropané pokládají jeho uplatňování ve Spojených státech za barbarské. Řada evropských intelektuálů argumentuje tím, že nejen trest smrti, ale obecně jakýkoliv trest nedokáže zločince odradit.
Zatímco však Evropané, u nichž se zločinnost v posledním půlstoletí pohybovala hluboko pod americkou úrovní, si dlouho mohli u většiny zločinů dovolit relativně „měkký“ přístup, během posledních let dvaceti let zaznamenali i oni prudké zvýšení zločinnosti. Americká zločinnost naproti tomu poklesla, zčásti i díky širšímu uplatňování trestů.
Mezi ně patří i trest smrti. Podporuji popravy lidí usvědčených z vraždy, neboť – a pouze z tohoto důvodu – věřím, že se tím předejde dalším vraždám. Pokud bych tomu nevěřil, stavěl bych se proti hrdelnímu trestu, poněvadž msta a další možné motivy by neměly sloužit jako základ veřejné politiky.
Seriózní empirický výzkum trestu smrti začal v USA průkopnickou studií Isaaca Ehrlicha, která vyšla v roce 1975 v časopise American Economic Review. Některé následné studie odhalily mnohem slabší odstrašující účinek, zatímco jiné dospěly k závěru, že tento účinek je daleko silnější. Dostupné údaje jsou však dosti omezené, takže by nikdo neměl své závěry zakládat výlučně na ekonometrických důkazech.
Veřejná politika v oblasti jakéhokoliv trestu pochopitelně nemůže čekat, až bude mít dokonalé důkazy. I při omezené dostupnosti kvantitativních důkazů však existují dobré důvody věřit, že trest smrti má odstrašující účinek.
Většina lidí – a vrazi obzvláště – má ze smrti strach, zvláště když přichází rychle a s vysokou pravděpodobností po spáchání vraždy. Jak v diskusi o sebevraždě prohlásil filozof David Hume, „žádný člověk nikdy neodhodil život, dokud stál za to žít. Neb taková je naše přirozená hrůza ze smrti…“ Podobně i Schopenhauer věřil, že „jakmile hrůzy života dospějí do fáze, v níž převáží hrůzy smrti, člověk svůj život ukončí. Hrůzy smrti však kladou značný odpor…“
Odpůrci trestu smrti často prohlašují, že stát nemá morální právo brát někomu život, byť by šlo o nejodsouzeníhodnějšího vraha. Pro každého, kdo věří, že trest smrti odstrašuje, je to však naprosto mylný závěr.
Abychom pochopili důvod, předpokládejme, že za každého vraha, který je popraven (a jemuž tedy není vyměřen například doživotní trest) se počet vražd sníží o tři, což je mnohem nižší číslo, než ve svých odhadech odstrašujícího účinku uvádí Ehrlich a někteří další. To znamená, že za každého nepopraveného vraha by zemřely tři nevinné oběti. Pokud by tedy vláda neuplatňovala trest smrti, nepřímo by tím „sebrala“ mnoho lidských životů.
Záchrana tří nevinných životů za každého popraveného člověka se jeví jako velmi lákavý obchod, a dokonce i dva zachráněné na životy na popravu představují přesvědčivý poměr nákladů a výnosů hrdelního trestu. Připusťme, že s klesajícím počtem zachráněných životů na jednu popravu tento argument ve prospěch trestu smrti ztrácí na pádnosti. I kdyby však každá poprava zachránila jen jediný lidský život, stále by byl tento „obchod“ žádoucí v případě, že by byl zachráněný život kvalitnější než život odebraný, což by obvykle platilo.
Mnozí lidé mají námitky proti porovnávání kvality zachráněného a zmařeného života. Já osobně však nevidím způsob, jak se takovému srovnání vyhnout. Vezměme si například „kariérního“ zločince, který oloupí a zavraždí oběť, jež vedla spořádaný život a zanechala za sebou několik dětí a manžela či manželku. A předpokládejme, že popravou takového zločince by se dal zachránit život jediné oběti. Podle mne je očividné, že záchrana života takové oběti musí mít větší váhu než ukončení zločincova života. Ne všechny případy jsou pochopitelně takto jednoznačné, ale porovnávání kvalit jednotlivců musí tvořit součást jakékoliv rozumné sociální politiky.
To pomáhá vysvětlit, proč by měl být trest smrti vyměřován pouze za vraždy, a nikoliv za méně závažné zločiny. Pokud bychom měli poměřovat odebírání lidských životů a například snižování majetkové trestné činnosti, pak je argument ve prospěch mírnějších trestů mnohem silnější. A ačkoliv se těžká ublížení na zdraví včetně některých ohavných případů znásilnění mohou svou závažností některým vraždám blížit a mohly by případně volat po nejtěžším trestu, já osobně jeho uplatňování v těchto případech nepodporuji.
Silným argumentem pro omezení trestu smrti výlučně na vraždy je takzvané „mezní odstrašení“. Pokud by se například přepadení trestalo popravou, byli by pachatelé motivováni své oběti zabíjet, aby se vyhnuli dopadení (což je významný důvod, proč by tvrdost trestu měla odpovídat závažnosti zločinu).
Jednu z komplikací spojených s hrdelním trestem může představovat skutečnost, že se vrah bude sveřepěji bránit dopadení, což by mohlo vést k dalším úmrtím. Mezní odstrašení zde sice hraje významnou roli, avšak já se domnívám, že odpor vrahů vůči dopadení, leckdy i za cenu ztráty vlastního života, je ve skutečnosti nepřímým důkazem, že zločinci mají z trestu smrti opravdu strach.
Samozřejmě se i já obávám rizika, že budou popraveni nevinní lidé. Moje podpora trestu smrti by značně ochabla, pokud by procento poprav nevinných lidí bylo skutečně tak vysoké, jak mnozí tvrdí. Věřím však, že odvolací proces v USA skýtá obrovskou ochranu – možná ne tolik proti nespravedlivému odsouzení jako proti nespravedlivé popravě –, takže případů zabití nevinných lidí existuje jen velmi málo, pokud vůbec nějaké. Tomuto procesu navíc nesmírně pomohl vývoj identifikace prostřednictvím DNA.
A tak lze zopakovat, že debata o trestu smrti je v podstatě debatou o jeho odstrašujícím účinku (který mohou zdlouhavá odvolání snižovat). Dokážu pochopit, že se někteří lidé stavějí k těmto důkazům skepticky, i když se osobně domnívám, že se v tomto bodě mýlí a že proti nim v této otázce hovoří i zdravý selský rozum. Brát někomu život je velmi znepokojivé, byť by to byl život vraha, avšak někdy je nutné podniknout i velmi nepříjemné kroky, abychom zabránili ještě horšímu chování, které maří životy nevinných obětí.
Spojené státy bývají často kritizovány za odmítání zrušit trest smrti. Mnozí lidé dnes tvrdí, že zrušení trestu smrti je nezbytným předpokladem civilizovaného systému trestního práva. Nositel Nobelovy ceny Gary Becker s tímto názorem nesouhlasí.
Vlády evropských zemí se neoblomně stavějí proti trestu smrti – Evropská unie ho dokonce výslovně zakazuje – a někteří Evropané pokládají jeho uplatňování ve Spojených státech za barbarské. Řada evropských intelektuálů argumentuje tím, že nejen trest smrti, ale obecně jakýkoliv trest nedokáže zločince odradit.
Zatímco však Evropané, u nichž se zločinnost v posledním půlstoletí pohybovala hluboko pod americkou úrovní, si dlouho mohli u většiny zločinů dovolit relativně „měkký“ přístup, během posledních let dvaceti let zaznamenali i oni prudké zvýšení zločinnosti. Americká zločinnost naproti tomu poklesla, zčásti i díky širšímu uplatňování trestů.
Mezi ně patří i trest smrti. Podporuji popravy lidí usvědčených z vraždy, neboť – a pouze z tohoto důvodu – věřím, že se tím předejde dalším vraždám. Pokud bych tomu nevěřil, stavěl bych se proti hrdelnímu trestu, poněvadž msta a další možné motivy by neměly sloužit jako základ veřejné politiky.
Seriózní empirický výzkum trestu smrti začal v USA průkopnickou studií Isaaca Ehrlicha, která vyšla v roce 1975 v časopise American Economic Review. Některé následné studie odhalily mnohem slabší odstrašující účinek, zatímco jiné dospěly k závěru, že tento účinek je daleko silnější. Dostupné údaje jsou však dosti omezené, takže by nikdo neměl své závěry zakládat výlučně na ekonometrických důkazech.
Veřejná politika v oblasti jakéhokoliv trestu pochopitelně nemůže čekat, až bude mít dokonalé důkazy. I při omezené dostupnosti kvantitativních důkazů však existují dobré důvody věřit, že trest smrti má odstrašující účinek.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Většina lidí – a vrazi obzvláště – má ze smrti strach, zvláště když přichází rychle a s vysokou pravděpodobností po spáchání vraždy. Jak v diskusi o sebevraždě prohlásil filozof David Hume, „žádný člověk nikdy neodhodil život, dokud stál za to žít. Neb taková je naše přirozená hrůza ze smrti…“ Podobně i Schopenhauer věřil, že „jakmile hrůzy života dospějí do fáze, v níž převáží hrůzy smrti, člověk svůj život ukončí. Hrůzy smrti však kladou značný odpor…“
Odpůrci trestu smrti často prohlašují, že stát nemá morální právo brát někomu život, byť by šlo o nejodsouzeníhodnějšího vraha. Pro každého, kdo věří, že trest smrti odstrašuje, je to však naprosto mylný závěr.
Abychom pochopili důvod, předpokládejme, že za každého vraha, který je popraven (a jemuž tedy není vyměřen například doživotní trest) se počet vražd sníží o tři, což je mnohem nižší číslo, než ve svých odhadech odstrašujícího účinku uvádí Ehrlich a někteří další. To znamená, že za každého nepopraveného vraha by zemřely tři nevinné oběti. Pokud by tedy vláda neuplatňovala trest smrti, nepřímo by tím „sebrala“ mnoho lidských životů.
Záchrana tří nevinných životů za každého popraveného člověka se jeví jako velmi lákavý obchod, a dokonce i dva zachráněné na životy na popravu představují přesvědčivý poměr nákladů a výnosů hrdelního trestu. Připusťme, že s klesajícím počtem zachráněných životů na jednu popravu tento argument ve prospěch trestu smrti ztrácí na pádnosti. I kdyby však každá poprava zachránila jen jediný lidský život, stále by byl tento „obchod“ žádoucí v případě, že by byl zachráněný život kvalitnější než život odebraný, což by obvykle platilo.
Mnozí lidé mají námitky proti porovnávání kvality zachráněného a zmařeného života. Já osobně však nevidím způsob, jak se takovému srovnání vyhnout. Vezměme si například „kariérního“ zločince, který oloupí a zavraždí oběť, jež vedla spořádaný život a zanechala za sebou několik dětí a manžela či manželku. A předpokládejme, že popravou takového zločince by se dal zachránit život jediné oběti. Podle mne je očividné, že záchrana života takové oběti musí mít větší váhu než ukončení zločincova života. Ne všechny případy jsou pochopitelně takto jednoznačné, ale porovnávání kvalit jednotlivců musí tvořit součást jakékoliv rozumné sociální politiky.
To pomáhá vysvětlit, proč by měl být trest smrti vyměřován pouze za vraždy, a nikoliv za méně závažné zločiny. Pokud bychom měli poměřovat odebírání lidských životů a například snižování majetkové trestné činnosti, pak je argument ve prospěch mírnějších trestů mnohem silnější. A ačkoliv se těžká ublížení na zdraví včetně některých ohavných případů znásilnění mohou svou závažností některým vraždám blížit a mohly by případně volat po nejtěžším trestu, já osobně jeho uplatňování v těchto případech nepodporuji.
Silným argumentem pro omezení trestu smrti výlučně na vraždy je takzvané „mezní odstrašení“. Pokud by se například přepadení trestalo popravou, byli by pachatelé motivováni své oběti zabíjet, aby se vyhnuli dopadení (což je významný důvod, proč by tvrdost trestu měla odpovídat závažnosti zločinu).
Jednu z komplikací spojených s hrdelním trestem může představovat skutečnost, že se vrah bude sveřepěji bránit dopadení, což by mohlo vést k dalším úmrtím. Mezní odstrašení zde sice hraje významnou roli, avšak já se domnívám, že odpor vrahů vůči dopadení, leckdy i za cenu ztráty vlastního života, je ve skutečnosti nepřímým důkazem, že zločinci mají z trestu smrti opravdu strach.
Samozřejmě se i já obávám rizika, že budou popraveni nevinní lidé. Moje podpora trestu smrti by značně ochabla, pokud by procento poprav nevinných lidí bylo skutečně tak vysoké, jak mnozí tvrdí. Věřím však, že odvolací proces v USA skýtá obrovskou ochranu – možná ne tolik proti nespravedlivému odsouzení jako proti nespravedlivé popravě –, takže případů zabití nevinných lidí existuje jen velmi málo, pokud vůbec nějaké. Tomuto procesu navíc nesmírně pomohl vývoj identifikace prostřednictvím DNA.
A tak lze zopakovat, že debata o trestu smrti je v podstatě debatou o jeho odstrašujícím účinku (který mohou zdlouhavá odvolání snižovat). Dokážu pochopit, že se někteří lidé stavějí k těmto důkazům skepticky, i když se osobně domnívám, že se v tomto bodě mýlí a že proti nim v této otázce hovoří i zdravý selský rozum. Brát někomu život je velmi znepokojivé, byť by to byl život vraha, avšak někdy je nutné podniknout i velmi nepříjemné kroky, abychom zabránili ještě horšímu chování, které maří životy nevinných obětí.