NEW YORK – Globální hospodářství bude letos projevovat jisté podobnosti s podmínkami, jež převažovaly v roce 2012. Není divu: máme tu další rok, během něhož bude globální růst v průměru kolem 3 %, avšak zotavení bude vícerychlostní – chabé 1% roční tempo pod úrovní trendu ve vyspělých ekonomikách a 5% tempo, blízké trendu, na rozvíjejících se trzích. Zaznamenáme ale také důležité odlišnosti.
V mnoha vyspělých zemích nadále probíhá bolestivé zkracování dluhu, méně výdajů a více úspor s cílem snížit zadlužení a závislost na cizích zdrojích, z čehož pramení pomalý hospodářský růst. Letos však fiskální úspory zahalí většinu vyspělých ekonomik, nejen periferii eurozóny a Velkou Británii. Úspory už se skutečně rozšiřují do jádra eurozóny, Spojených států a dalších vyspělých ekonomik (s výjimkou Japonska). Vzhledem k synchronizované fiskální spořivosti ve většině vyspělých ekonomik by se další rok nevalného růstu mohl v některých zemích zvrtnout přímo v kontrakci.
Zotavení v oblasti rizikových aktiv, které začalo ve druhé polovině roku 2012, nevycházelo vzhledem k anemickému růstu ve většině vyspělých ekonomik ze zlepšení fundamentů, ale spíš z aktuálních kol nekonvenční měnové politiky. Centrální banky většiny významných vyspělých ekonomik – Evropská centrální banka, Federální rezervní systém USA, Bank of England, Švýcarská národní banka – se pustily do jisté formy kvantitativního uvolňování a teď se k nim zřejmě přidá japonská centrální banka, již k nekonvenčnějším politikám tlačí nová vláda premiéra Šinzó Abeho.
Navíc před námi leží několik rizik. Zaprvé, miniaturní dohoda o daních Ameriku úplně nevyvedla od fiskálního útesu. Dříve či později dojde k dalšímu ošklivému boji o dluhový strop, opožděnou sekvestraci výdajů a kongresové „usnesení o pokračujících výdajích“ (dohodě umožňující vládě další fungování za absence zákona o vyčlenění finančních prostředků). Trhy by mohl začít děsit další fiskální thriller na hraně útesu. Ostatně už současná minidohoda znamená značnou brzdu, asi o 1,4 % HDP, a to u ekonomiky, která během posledních několika měsíců rostla sotva 2% tempem.
Zadruhé, přestože zásahy ECB v eurozóně snížily krajní rizika – řecký odchod a ztrátu přístupu na trhy v Itálii a Španělsku –, fundamentální problémy měnové unie vyřešeny nejsou. Společně s politickou nejistotou se znovu objeví v plné síle ve druhé půli roku.
Evropskou normou ostatně zůstává stagnace a otevřená recese, zjitřovaná fiskálními úsporami s ostrým startem, silným eurem a trvajícím zadrhnutím úvěrů. V důsledku toho přetrvávají rozsáhlé – a potenciálně neudržitelné – objemy soukromého a veřejného dluhu. Navíc vzhledem ke stárnoucím populacím a nízkému růstu produktivity je pravděpodobné, že za absence důraznějších strukturálních reforem, které by povzbudily konkurenční schopnost, dojde k obroušení potenciálního výstupu, takže soukromý sektor nebude nic motivovat k financování chronických deficitů běžného účtu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Zatřetí, Čína se musela opřít o další kolo měnové, fiskální a úvěrové stimulace, aby vyztužila svůj nevyvážený a neudržitelný růstový model založený na nadměrných vývozech a fixních investicích, vysoké míře úspor a nízké spotřebě. Do druhé poloviny roku se zrychlí propad v realitách, infrastruktuře a průmyslové výkonnosti. A jelikož není pravděpodobné, že by nové vedení země – konzervativní, gradualistické, stavějící na konsenzu – urychlilo zavádění reforem potřebných ke zvýšení příjmů domácností a snížení preventivních úspor, spotřeba jako podíl HDP neporoste tak rychle, aby měla kompenzační účinek. Riziko tvrdého přistání tedy do konce letošního roku zesílí.
Začtvrté, zpomalující růst teď očekává řada rozvíjejících se trhů, mimo jiné BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), ale i mnoho dalších. Jádrem problému je jejich „státní kapitalismus“ – velká úloha státních firem, ještě větší úloha státních bank, nacionalismus v oblasti přírodních zdrojů, industrializace usilující o náhradu dovozu, finanční protekcionismus a regulace přímých zahraničních investic. Zda zavedou reformy zaměřené na posílení úlohy soukromého sektoru v hospodářském růstu, se teprve uvidí.
Konečně, na obzoru jsou vážná geopolitická rizika. Celý širší Střední východ – od Maghrebu po Afghánistán a Pákistán – je společensky, ekonomicky a politicky nestabilní. Arabské jaro se skutečně proměňuje v Arabskou zimu. Přestože otevřený vojenský střet mezi Izraelem a USA na jedné straně a Íránem na straně druhé zůstává nepravděpodobný, je zřejmé, že vyjednávání a sankce íránské vůdce k ústupu od snahy vyvinout jaderné zbraně nepřimějí. Vzhledem k tomu, že Izrael odmítá akceptovat jaderně vyzbrojený Írán a dochází mu trpělivost, bubnování ke skutečné válce zazní silněji. Prémie vyvolaná obavami na ropných trzích může výrazně vzrůst a zvýšit ceny ropy o 20 %, což by vyvolalo negativní růstové účinky v USA, Evropě, Japonsku, Číně, Indii a všech dalších vyspělých ekonomikách a rozvíjejících se trzích, které jsou čistými dovozci ropy.
Pravděpodobnost kombinace všech negativ do dokonalé bouře – při zhmotnění všech uvedených rizik v jejich nejsmrtelnější podobě – je nízká, ale každé z nich samostatně by stačilo k zabrzdění globální ekonomiky a jejímu uvržení do recese. A byť se všechna nemusejí projevit nejkrajnějším způsobem, všechna se v určité formě projevují anebo projeví. Rizika negativního vývoje ohrožující globální hospodářství na počátku roku 2013 nabývají na síle.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Recent demonstrations in Gaza have pushed not only for an end to the war, but also for an end to Hamas's rule, thus echoing Israel's own stated objectives. Yet the Israeli government, consumed by its own internal politics, has barely acknowledged this unprecedentedly positive development.
underscores the unprecedented nature of recent demonstrations in the war-ravaged enclave.
NEW YORK – Globální hospodářství bude letos projevovat jisté podobnosti s podmínkami, jež převažovaly v roce 2012. Není divu: máme tu další rok, během něhož bude globální růst v průměru kolem 3 %, avšak zotavení bude vícerychlostní – chabé 1% roční tempo pod úrovní trendu ve vyspělých ekonomikách a 5% tempo, blízké trendu, na rozvíjejících se trzích. Zaznamenáme ale také důležité odlišnosti.
V mnoha vyspělých zemích nadále probíhá bolestivé zkracování dluhu, méně výdajů a více úspor s cílem snížit zadlužení a závislost na cizích zdrojích, z čehož pramení pomalý hospodářský růst. Letos však fiskální úspory zahalí většinu vyspělých ekonomik, nejen periferii eurozóny a Velkou Británii. Úspory už se skutečně rozšiřují do jádra eurozóny, Spojených států a dalších vyspělých ekonomik (s výjimkou Japonska). Vzhledem k synchronizované fiskální spořivosti ve většině vyspělých ekonomik by se další rok nevalného růstu mohl v některých zemích zvrtnout přímo v kontrakci.
Zotavení v oblasti rizikových aktiv, které začalo ve druhé polovině roku 2012, nevycházelo vzhledem k anemickému růstu ve většině vyspělých ekonomik ze zlepšení fundamentů, ale spíš z aktuálních kol nekonvenční měnové politiky. Centrální banky většiny významných vyspělých ekonomik – Evropská centrální banka, Federální rezervní systém USA, Bank of England, Švýcarská národní banka – se pustily do jisté formy kvantitativního uvolňování a teď se k nim zřejmě přidá japonská centrální banka, již k nekonvenčnějším politikám tlačí nová vláda premiéra Šinzó Abeho.
Navíc před námi leží několik rizik. Zaprvé, miniaturní dohoda o daních Ameriku úplně nevyvedla od fiskálního útesu. Dříve či později dojde k dalšímu ošklivému boji o dluhový strop, opožděnou sekvestraci výdajů a kongresové „usnesení o pokračujících výdajích“ (dohodě umožňující vládě další fungování za absence zákona o vyčlenění finančních prostředků). Trhy by mohl začít děsit další fiskální thriller na hraně útesu. Ostatně už současná minidohoda znamená značnou brzdu, asi o 1,4 % HDP, a to u ekonomiky, která během posledních několika měsíců rostla sotva 2% tempem.
Zadruhé, přestože zásahy ECB v eurozóně snížily krajní rizika – řecký odchod a ztrátu přístupu na trhy v Itálii a Španělsku –, fundamentální problémy měnové unie vyřešeny nejsou. Společně s politickou nejistotou se znovu objeví v plné síle ve druhé půli roku.
Evropskou normou ostatně zůstává stagnace a otevřená recese, zjitřovaná fiskálními úsporami s ostrým startem, silným eurem a trvajícím zadrhnutím úvěrů. V důsledku toho přetrvávají rozsáhlé – a potenciálně neudržitelné – objemy soukromého a veřejného dluhu. Navíc vzhledem ke stárnoucím populacím a nízkému růstu produktivity je pravděpodobné, že za absence důraznějších strukturálních reforem, které by povzbudily konkurenční schopnost, dojde k obroušení potenciálního výstupu, takže soukromý sektor nebude nic motivovat k financování chronických deficitů běžného účtu.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Zatřetí, Čína se musela opřít o další kolo měnové, fiskální a úvěrové stimulace, aby vyztužila svůj nevyvážený a neudržitelný růstový model založený na nadměrných vývozech a fixních investicích, vysoké míře úspor a nízké spotřebě. Do druhé poloviny roku se zrychlí propad v realitách, infrastruktuře a průmyslové výkonnosti. A jelikož není pravděpodobné, že by nové vedení země – konzervativní, gradualistické, stavějící na konsenzu – urychlilo zavádění reforem potřebných ke zvýšení příjmů domácností a snížení preventivních úspor, spotřeba jako podíl HDP neporoste tak rychle, aby měla kompenzační účinek. Riziko tvrdého přistání tedy do konce letošního roku zesílí.
Začtvrté, zpomalující růst teď očekává řada rozvíjejících se trhů, mimo jiné BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), ale i mnoho dalších. Jádrem problému je jejich „státní kapitalismus“ – velká úloha státních firem, ještě větší úloha státních bank, nacionalismus v oblasti přírodních zdrojů, industrializace usilující o náhradu dovozu, finanční protekcionismus a regulace přímých zahraničních investic. Zda zavedou reformy zaměřené na posílení úlohy soukromého sektoru v hospodářském růstu, se teprve uvidí.
Konečně, na obzoru jsou vážná geopolitická rizika. Celý širší Střední východ – od Maghrebu po Afghánistán a Pákistán – je společensky, ekonomicky a politicky nestabilní. Arabské jaro se skutečně proměňuje v Arabskou zimu. Přestože otevřený vojenský střet mezi Izraelem a USA na jedné straně a Íránem na straně druhé zůstává nepravděpodobný, je zřejmé, že vyjednávání a sankce íránské vůdce k ústupu od snahy vyvinout jaderné zbraně nepřimějí. Vzhledem k tomu, že Izrael odmítá akceptovat jaderně vyzbrojený Írán a dochází mu trpělivost, bubnování ke skutečné válce zazní silněji. Prémie vyvolaná obavami na ropných trzích může výrazně vzrůst a zvýšit ceny ropy o 20 %, což by vyvolalo negativní růstové účinky v USA, Evropě, Japonsku, Číně, Indii a všech dalších vyspělých ekonomikách a rozvíjejících se trzích, které jsou čistými dovozci ropy.
Pravděpodobnost kombinace všech negativ do dokonalé bouře – při zhmotnění všech uvedených rizik v jejich nejsmrtelnější podobě – je nízká, ale každé z nich samostatně by stačilo k zabrzdění globální ekonomiky a jejímu uvržení do recese. A byť se všechna nemusejí projevit nejkrajnějším způsobem, všechna se v určité formě projevují anebo projeví. Rizika negativního vývoje ohrožující globální hospodářství na počátku roku 2013 nabývají na síle.
Z angličtiny přeložil David Daduč