Naše politické systémy a globální politika jsou z velké části nepřipravené na skutečné výzvy dnešního světa. Globální hospodářský růst a narůstající populace vyvíjejí bezprecedentní tlaky na fyzické životní prostředí a tyto tlaky dále vyvolávají bezprecedentní výzvy pro naše společnosti. Přesto o těchto trendech nemají politici z velké části ani ponětí. Vlády nejsou organizované k jejich řešení. S krizemi, jejichž podstata je v zásadě ekologická, se vypořádáváme prostřednictvím zastaralých strategií války a diplomacie.
Uvažme například situaci v súdánském Dárfúru. Tento děsivý konflikt se řeší prostřednictvím výhrůžek vojenskou silou, sankcemi a obecně jazykem války a mírotvorby. Avšak nepochybným původem konfliktu je krajní chudoba regionu, kterou v 80. letech 20. století katastrofálně zhoršilo sucho, jež v podstatě trvá dodnes. Zdá se, že dlouhodobá změna klimatu vede k menšímu množství srážek nejen v Súdánu, ale také ve značené části Afriky jižně od Sahary – v oblasti, kde život závisí na dešti a sucho znamená smrt.
Dárfúr uvízl ve smrtelné pasti vyvolané suchem, ale zatím nikdo nepovažoval za vhodné se k dárfúrské krizi postavit z perspektivy dlouhodobého rozvoje, nikoliv z perspektivy války. Víc než vojenskou strategii potřebuje Dárfúr strategii vodohospodářskou. Tamních sedm milionů obyvatel nemůže přežít bez nového přístupu, který jim dá šanci pěstovat plodiny a napojit zvířata. A přece se všechny hovory v Organizaci spojených národů týkají sankcí a armád, aniž by byla na dohled cesta k míru.
V mnoha částech světa se zásadní překážkou hospodářského rozvoje stává namáhání vody. Krizový nedostatek vody v Gaze je příčinou nemocí a utrpení mezi Palestinci a jde o významný zdroj fundamentálních pnutí mezi Palestinou a Izraelem. Znovu ovšem platí, že za bombardování a ničení se v regionu utrácejí miliardy dolarů, zatímco s narůstající krizí dostupnosti vody se nedělá téměř nic.
Čína a Indie budou v nadcházejících letech také čelit vodohospodářským krizím, potenciálně s příšernými důsledky. Ekonomický vzestup těchto dvou obrů začal před 40 lety s příchodem vyšší zemědělské produkce a s koncem hladovění. Avšak část zvýšení zemědělské výroby zajistily miliony studní, jež byly vyhloubeny kvůli čerpání zásob podzemní vody k zavlažování. Hladina podzemní vody v současnosti nebezpečným tempem klesá, neboť se tato voda odčerpává mnohem vyšší rychlostí, než jakou ji doplňují deště.
Navíc kromě struktury srážek změna klimatu narušuje i tok řek, neboť kvůli globálnímu oteplování mizejí ledovce, které zajišťují obrovské množství vody pro zavlažování a domácnosti. Sněhová pokrývka na horách taje během roku dřív, takže říční voda je méně dostupná během letních vegetačních období. Ze všech těchto důvodů Indie a Čína zažívají vážné krize nedostatku vody, které pravděpodobně v budoucnu zesílí.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Spojené státy také čelí rizikům. Středozápadní a jihozápadní státy zažívají delší období sucha, které reálně může být důsledkem dlouhodobého oteplování, a farmářské státy silně závisejí na vodě z obrovského podzemního rezervoáru, jenž se nadměrným odčerpáváním ztenčuje.
Tak jako tlaky na dodávky ropy a plynu vyhnaly nahoru ceny energií, tlaky na životní prostředí teď mohou v mnoha částech světa posouvat výš ceny potravin a vody. Vzhledem k vlnám horka, suchům a dalším letošním klimatickým stresům napříč USA, Evropou, Austrálií a dalšími místy teď na nejvyšší úrovně za celá desetiletí prudce stoupají ceny pšenice. Environmentální tlaky tak v současnosti zasahují rozhodující faktor – postihují příjmy a živobytí lidí po celém světě.
S přibýváním populací, hospodářským růstem a změnou klimatu budeme čelit sílícím obdobím sucha, hurikánům a tajfunům, mohutným obdobám El Niña, namáhání vody, vlnám horka, vymírání druhů a tak dále. „Okrajové“ otázky životního prostředí a klimatu se stanou obtížnými a strategickými problémy jedenadvacátého století. Naše vlády ani globální politika však neprojevují téměř žádné uznání této základní pravdy. Lidé, kteří hovoří o hladu a ekologických krizích, jsou považování za pošetilé „moralisty“, v protikladu ke střízlivým „realistům“, již se věnují válce a míru. To je nesmysl. Tito takzvaní realisté pouze nechápou příčiny tlaků a napětí, jež vedou k narůstajícímu počtu krizí po celém světě.
Všechny naše vlády by měly zřídit ministerstva udržitelného rozvoje, plně zaměřená na řízení vazeb mezi změnami životního prostředí a lidským blahobytem. Ministři zemědělství se sami nedokáží vypořádat s nedostatky vody, jimž budou čelit farmáři. Ministři zdravotnictví nebudou schopni řešit vzestup infekčních nemocí způsobený globálním oteplováním. Ministři životního prostředí nedokáží řešit tlaky vyvíjené na moře a lesy ani důsledky přibývajících extrémních projevů počasí, jako byl loňský hurikán Katrina nebo letošní tajfun Saomai – v Číně nejhorší za několik desítek let. Nové silné ministerstvo by mělo být pověřeno koordinováním reakcí na změnu klimatu, namáhání vodních zdrojů a další krize ekosystémů.
Na globální úrovni by si světové vlády konečně měly uvědomit, že úmluvy o klimatu, životním prostředí a biodiverzitě, jež všechny v posledních letech podepsaly, jsou pro světovou bezpečnost přinejmenším stejně důležité jako všechny válečné zóny a krizová ohniska, kterým se věnují titulní stránky novin, rozpočtové zdroje i pozornost. Zaostřením zájmu na zásadní výzvy udržitelného rozvoje by naše vlády mohly snadněji ukončit současné krize (třeba v Dárfúru) a předejít mnoha dalším krizím do budoucna.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
Naše politické systémy a globální politika jsou z velké části nepřipravené na skutečné výzvy dnešního světa. Globální hospodářský růst a narůstající populace vyvíjejí bezprecedentní tlaky na fyzické životní prostředí a tyto tlaky dále vyvolávají bezprecedentní výzvy pro naše společnosti. Přesto o těchto trendech nemají politici z velké části ani ponětí. Vlády nejsou organizované k jejich řešení. S krizemi, jejichž podstata je v zásadě ekologická, se vypořádáváme prostřednictvím zastaralých strategií války a diplomacie.
Uvažme například situaci v súdánském Dárfúru. Tento děsivý konflikt se řeší prostřednictvím výhrůžek vojenskou silou, sankcemi a obecně jazykem války a mírotvorby. Avšak nepochybným původem konfliktu je krajní chudoba regionu, kterou v 80. letech 20. století katastrofálně zhoršilo sucho, jež v podstatě trvá dodnes. Zdá se, že dlouhodobá změna klimatu vede k menšímu množství srážek nejen v Súdánu, ale také ve značené části Afriky jižně od Sahary – v oblasti, kde život závisí na dešti a sucho znamená smrt.
Dárfúr uvízl ve smrtelné pasti vyvolané suchem, ale zatím nikdo nepovažoval za vhodné se k dárfúrské krizi postavit z perspektivy dlouhodobého rozvoje, nikoliv z perspektivy války. Víc než vojenskou strategii potřebuje Dárfúr strategii vodohospodářskou. Tamních sedm milionů obyvatel nemůže přežít bez nového přístupu, který jim dá šanci pěstovat plodiny a napojit zvířata. A přece se všechny hovory v Organizaci spojených národů týkají sankcí a armád, aniž by byla na dohled cesta k míru.
V mnoha částech světa se zásadní překážkou hospodářského rozvoje stává namáhání vody. Krizový nedostatek vody v Gaze je příčinou nemocí a utrpení mezi Palestinci a jde o významný zdroj fundamentálních pnutí mezi Palestinou a Izraelem. Znovu ovšem platí, že za bombardování a ničení se v regionu utrácejí miliardy dolarů, zatímco s narůstající krizí dostupnosti vody se nedělá téměř nic.
Čína a Indie budou v nadcházejících letech také čelit vodohospodářským krizím, potenciálně s příšernými důsledky. Ekonomický vzestup těchto dvou obrů začal před 40 lety s příchodem vyšší zemědělské produkce a s koncem hladovění. Avšak část zvýšení zemědělské výroby zajistily miliony studní, jež byly vyhloubeny kvůli čerpání zásob podzemní vody k zavlažování. Hladina podzemní vody v současnosti nebezpečným tempem klesá, neboť se tato voda odčerpává mnohem vyšší rychlostí, než jakou ji doplňují deště.
Navíc kromě struktury srážek změna klimatu narušuje i tok řek, neboť kvůli globálnímu oteplování mizejí ledovce, které zajišťují obrovské množství vody pro zavlažování a domácnosti. Sněhová pokrývka na horách taje během roku dřív, takže říční voda je méně dostupná během letních vegetačních období. Ze všech těchto důvodů Indie a Čína zažívají vážné krize nedostatku vody, které pravděpodobně v budoucnu zesílí.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Spojené státy také čelí rizikům. Středozápadní a jihozápadní státy zažívají delší období sucha, které reálně může být důsledkem dlouhodobého oteplování, a farmářské státy silně závisejí na vodě z obrovského podzemního rezervoáru, jenž se nadměrným odčerpáváním ztenčuje.
Tak jako tlaky na dodávky ropy a plynu vyhnaly nahoru ceny energií, tlaky na životní prostředí teď mohou v mnoha částech světa posouvat výš ceny potravin a vody. Vzhledem k vlnám horka, suchům a dalším letošním klimatickým stresům napříč USA, Evropou, Austrálií a dalšími místy teď na nejvyšší úrovně za celá desetiletí prudce stoupají ceny pšenice. Environmentální tlaky tak v současnosti zasahují rozhodující faktor – postihují příjmy a živobytí lidí po celém světě.
S přibýváním populací, hospodářským růstem a změnou klimatu budeme čelit sílícím obdobím sucha, hurikánům a tajfunům, mohutným obdobám El Niña, namáhání vody, vlnám horka, vymírání druhů a tak dále. „Okrajové“ otázky životního prostředí a klimatu se stanou obtížnými a strategickými problémy jedenadvacátého století. Naše vlády ani globální politika však neprojevují téměř žádné uznání této základní pravdy. Lidé, kteří hovoří o hladu a ekologických krizích, jsou považování za pošetilé „moralisty“, v protikladu ke střízlivým „realistům“, již se věnují válce a míru. To je nesmysl. Tito takzvaní realisté pouze nechápou příčiny tlaků a napětí, jež vedou k narůstajícímu počtu krizí po celém světě.
Všechny naše vlády by měly zřídit ministerstva udržitelného rozvoje, plně zaměřená na řízení vazeb mezi změnami životního prostředí a lidským blahobytem. Ministři zemědělství se sami nedokáží vypořádat s nedostatky vody, jimž budou čelit farmáři. Ministři zdravotnictví nebudou schopni řešit vzestup infekčních nemocí způsobený globálním oteplováním. Ministři životního prostředí nedokáží řešit tlaky vyvíjené na moře a lesy ani důsledky přibývajících extrémních projevů počasí, jako byl loňský hurikán Katrina nebo letošní tajfun Saomai – v Číně nejhorší za několik desítek let. Nové silné ministerstvo by mělo být pověřeno koordinováním reakcí na změnu klimatu, namáhání vodních zdrojů a další krize ekosystémů.
Na globální úrovni by si světové vlády konečně měly uvědomit, že úmluvy o klimatu, životním prostředí a biodiverzitě, jež všechny v posledních letech podepsaly, jsou pro světovou bezpečnost přinejmenším stejně důležité jako všechny válečné zóny a krizová ohniska, kterým se věnují titulní stránky novin, rozpočtové zdroje i pozornost. Zaostřením zájmu na zásadní výzvy udržitelného rozvoje by naše vlády mohly snadněji ukončit současné krize (třeba v Dárfúru) a předejít mnoha dalším krizím do budoucna.