Všichni víme, že vyšší vzdělání je dobrá věc, obzvláště pro naši ekonomickou budoucnost. Právě proto si mnoho zejména evropských zemí stanovilo číselné cíle, jimiž se řídí jejich školská politika: například padesátiprocentní účast na nástavbovém a vysokém školství ve Velké Británii či ve Švédsku nebo osmdesátiprocentní účast na bakalářském studiu ve Francii. Velkou ideou kancléře Schrödera na vyřešení německých hospodářských obtíží je samozřejmě také vzdělání: včetně vytvoření ještě většího počtu vysokoškoláků v systému, který má co dělat, aby zvládl ty současné.
Vlády spatřují svůj hlavní úkol v zajištění hospodářské prosperity a vzdělání chápou jako nezbytný a spolehlivý prostředek k dosažení tohoto cíle. Je tomu však opravdu tak?
Tvrdí se nám, že země se „znalostní ekonomikou“ potřebuje stále více absolventů a formálně kvalifikovaných lidí, aby zůstala konkurenceschopnou. Pouhé vzdělání však nezajišťuje hospodářský růst takovým způsobem, v jaký naši politici – a podnikatelé – věří: vyšší vzdělání na vstupu neznamená vyšší růst na výstupu. A co je ještě horší, vzdělávací strategie, které se odvozují od současných názorů, mají vážné negativní dopady na příležitosti pro mladé lidi a kvalitu samotného vzdělávacího procesu.
Argument, že vzdělání má pro ekonomiku význam, lze přijmout, poněvadž je na jisté úrovni očividně pravdivý. Moderní společnost
skutečně
potřebuje vzdělané lidi: nejen inženýry, chemiky a lékaře, ale i miliony lidí, kteří dokážou psát souvislé dopisy, vyplňovat složité formuláře, vysvětlovat pojistky a interpretovat statistické údaje ze strojů v továrních provozech. Některé z těchto dovedností lze získat pouze na univerzitách; jiné si lidé mohou (a měli by) osvojit na základních a středních školách.
Zaměstnavatelé mají přirozeně sklon najímat nejvzdělanější zaměstnance, kteří se jim nabízejí, takže spolu s nárůstem počtu absolventů roste i počet „absolventských“ pracovních míst. Všechny studie, o kterých vím – ať už britské, skandinávské nebo americké – se však shodují v závěru, že značný počet těchto „absolventských“ míst nevyžaduje o nic více než v době, kdy je k naprosté spokojenosti zastávali neabsolventi. V tomto smyslu je mnoho společností již dnes „převzděláno“.
Možná je to však nepodstatné. Možná vzdělanější zaměstnanci opravdu plní své pracovní povinnosti efektivněji, v kterémžto případě bezpochyby najdeme jasnou spojitost mezi dosaženým vzděláním a hospodářským růstem.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Leč nikoliv. Několik nedávno industrializovaných zemí zavedlo z vládního popudu úspěšné vzdělávací strategie, které posilují hospodářský rozvoj. Ke každému takovému příkladu – oblíbeným je Jižní Korea – však existuje jiný, například Hongkong, kde raketový ekonomický růst nikterak nesouvisel s centrálně plánovanou školskou politikou. Místo toho zde rodiče orientovali své děti do nejlepších škol, aby jim poskytli individuální náskok – což dělají rodiče na celém světě – teprve
poté
, když zbohatli.
Na každou Jižní Koreu a na každý Hongkong navíc najdeme rozvojové země, kde rozšířené vzdělání pouze podnítilo konkurenční boj o úřednická místa ve zbytnělém a zkostnatělém státním aparátu. Příklad těchto zemí vysvětluje, proč rozsáhlé mezinárodní studie často nacházejí
nepřímo úměrný
vztah mezi vzděláním a tempem růstu.
Klasickým příkladem tohoto jevu je Egypt. V letech 1970 až 1998 zde vzrostlo procento dětí zapsaných do základních škol na více než 90%, podíl studentů na středních školách se prudce zvýšil z 32% na 75% a počet lidí s univerzitním vzděláním se zdvojnásobil. Na počátku tohoto období byl přitom Egypt sedmačtyřicátou nejchudší zemí na světě, zatímco na konci byl osmačtyřicátý.
Spojitost mezi vzděláním a růstem však není pomíjivá pouze v rozvojových zemích. Švýcarsko se již celé století řadí k nejbohatším zemím na světě – a není to kvůli jeho přírodním zdrojům. Podíl studentů na univerzitách je zde přitom nejnižší v celé západní Evropě.
Hledáte-li vztah mezi výsledky dětí v mezinárodních průzkumech schopností a tempem růstu jejich zemí o dvacet let později, pak hledáte marně. Žádný podobný vztah neexistuje. Kterákoliv rozvinutá země tedy sice očividně potřebuje vzdělané obyvatelstvo, ale představa, že nejvyšší vzdělání zajišťuje největší prosperitu, je pouhou chimérou.
Záleží však na tom vůbec? Vzdělání má zajisté i jiné přednosti, které přesahují a převyšují jeho ekonomickou roli. Možná bychom tedy měli přestat kritizovat nadšení vlád pro výdaje do vzdělání a začít je oslavovat.
Tím bychom však ignorovali temnou stránku naší vzdělávací spirály. Vytváření většího počtu „absolventských“ míst pouze dokazuje, že diplomy a osvědčení jsou sice stále běžnější, ale zároveň stále důležitější. V minulosti mohl člověk, který odešel ze školy bez „správné“ kvalifikace, přesto uspět prostřednictvím učňovského vzdělání nebo tím, že se postupně vypracoval z místa v provozu. Dnes se něco podobného stává nemožným: vytváříme společnost, v nichž jsou „jablka a hrušky“ oddělovány na celý život již v období raného dospívání.
Jak se univerzitní vzdělání stává běžnějším, hlásí se na odborný výcvik méně schopných mladých lidí. Naše ekonomiky však potřebují vysoce kvalifikované řemeslníky stále mnohem více než další dávku absolventů humanitních oborů.
K rychlému rozšíření univerzitního vzdělání navíc až příliš často dochází na úkor kvality. Vzdělání je drahé, protože pracuje s lidmi: neexistuje zde žádná výrazná „výhoda velkého měřítka“ ani skoky v produktivitě. Relativní mzda učitelů s růstem jejich počtu klesá, což má vliv na jejich kvalitu. Univerzitní třídy jsou stále větší, což znamená, že studenti jsou vyučováni méně efektivně. A kvůli nárokům ostatních složek vzdělávacího rozpočtu je stále obtížnější udržet kvalitní univerzitní výzkum.
Je toto opravdu nejlepší cesta k vytvoření pulzující ekonomiky a civilizované, kulturní a otevřené společnosti?
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Donald Trump’s attempt to reindustrialize the US economy by eliminating trade deficits will undoubtedly cause pain and disruption on a massive scale. But it is important to remember that both major US political parties have abandoned free trade in pursuit of similar goals.
argues that America’s protectionist policies reflect a global economic reordering that was already underway.
Donald Trump and Elon Musk's reign of disruption is crippling research universities’ ability to serve as productive partners in innovation, thus threatening the very system that they purport to celebrate. The Chinese, who are increasingly becoming frontier innovators in their own right, will be forever grateful.
warns that the pillars of US dynamism and competitiveness are being systematically toppled.
Všichni víme, že vyšší vzdělání je dobrá věc, obzvláště pro naši ekonomickou budoucnost. Právě proto si mnoho zejména evropských zemí stanovilo číselné cíle, jimiž se řídí jejich školská politika: například padesátiprocentní účast na nástavbovém a vysokém školství ve Velké Británii či ve Švédsku nebo osmdesátiprocentní účast na bakalářském studiu ve Francii. Velkou ideou kancléře Schrödera na vyřešení německých hospodářských obtíží je samozřejmě také vzdělání: včetně vytvoření ještě většího počtu vysokoškoláků v systému, který má co dělat, aby zvládl ty současné.
Vlády spatřují svůj hlavní úkol v zajištění hospodářské prosperity a vzdělání chápou jako nezbytný a spolehlivý prostředek k dosažení tohoto cíle. Je tomu však opravdu tak?
Tvrdí se nám, že země se „znalostní ekonomikou“ potřebuje stále více absolventů a formálně kvalifikovaných lidí, aby zůstala konkurenceschopnou. Pouhé vzdělání však nezajišťuje hospodářský růst takovým způsobem, v jaký naši politici – a podnikatelé – věří: vyšší vzdělání na vstupu neznamená vyšší růst na výstupu. A co je ještě horší, vzdělávací strategie, které se odvozují od současných názorů, mají vážné negativní dopady na příležitosti pro mladé lidi a kvalitu samotného vzdělávacího procesu.
Argument, že vzdělání má pro ekonomiku význam, lze přijmout, poněvadž je na jisté úrovni očividně pravdivý. Moderní společnost skutečně potřebuje vzdělané lidi: nejen inženýry, chemiky a lékaře, ale i miliony lidí, kteří dokážou psát souvislé dopisy, vyplňovat složité formuláře, vysvětlovat pojistky a interpretovat statistické údaje ze strojů v továrních provozech. Některé z těchto dovedností lze získat pouze na univerzitách; jiné si lidé mohou (a měli by) osvojit na základních a středních školách.
Zaměstnavatelé mají přirozeně sklon najímat nejvzdělanější zaměstnance, kteří se jim nabízejí, takže spolu s nárůstem počtu absolventů roste i počet „absolventských“ pracovních míst. Všechny studie, o kterých vím – ať už britské, skandinávské nebo americké – se však shodují v závěru, že značný počet těchto „absolventských“ míst nevyžaduje o nic více než v době, kdy je k naprosté spokojenosti zastávali neabsolventi. V tomto smyslu je mnoho společností již dnes „převzděláno“.
Možná je to však nepodstatné. Možná vzdělanější zaměstnanci opravdu plní své pracovní povinnosti efektivněji, v kterémžto případě bezpochyby najdeme jasnou spojitost mezi dosaženým vzděláním a hospodářským růstem.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Leč nikoliv. Několik nedávno industrializovaných zemí zavedlo z vládního popudu úspěšné vzdělávací strategie, které posilují hospodářský rozvoj. Ke každému takovému příkladu – oblíbeným je Jižní Korea – však existuje jiný, například Hongkong, kde raketový ekonomický růst nikterak nesouvisel s centrálně plánovanou školskou politikou. Místo toho zde rodiče orientovali své děti do nejlepších škol, aby jim poskytli individuální náskok – což dělají rodiče na celém světě – teprve poté , když zbohatli.
Na každou Jižní Koreu a na každý Hongkong navíc najdeme rozvojové země, kde rozšířené vzdělání pouze podnítilo konkurenční boj o úřednická místa ve zbytnělém a zkostnatělém státním aparátu. Příklad těchto zemí vysvětluje, proč rozsáhlé mezinárodní studie často nacházejí nepřímo úměrný vztah mezi vzděláním a tempem růstu.
Klasickým příkladem tohoto jevu je Egypt. V letech 1970 až 1998 zde vzrostlo procento dětí zapsaných do základních škol na více než 90%, podíl studentů na středních školách se prudce zvýšil z 32% na 75% a počet lidí s univerzitním vzděláním se zdvojnásobil. Na počátku tohoto období byl přitom Egypt sedmačtyřicátou nejchudší zemí na světě, zatímco na konci byl osmačtyřicátý.
Spojitost mezi vzděláním a růstem však není pomíjivá pouze v rozvojových zemích. Švýcarsko se již celé století řadí k nejbohatším zemím na světě – a není to kvůli jeho přírodním zdrojům. Podíl studentů na univerzitách je zde přitom nejnižší v celé západní Evropě.
Hledáte-li vztah mezi výsledky dětí v mezinárodních průzkumech schopností a tempem růstu jejich zemí o dvacet let později, pak hledáte marně. Žádný podobný vztah neexistuje. Kterákoliv rozvinutá země tedy sice očividně potřebuje vzdělané obyvatelstvo, ale představa, že nejvyšší vzdělání zajišťuje největší prosperitu, je pouhou chimérou.
Záleží však na tom vůbec? Vzdělání má zajisté i jiné přednosti, které přesahují a převyšují jeho ekonomickou roli. Možná bychom tedy měli přestat kritizovat nadšení vlád pro výdaje do vzdělání a začít je oslavovat.
Tím bychom však ignorovali temnou stránku naší vzdělávací spirály. Vytváření většího počtu „absolventských“ míst pouze dokazuje, že diplomy a osvědčení jsou sice stále běžnější, ale zároveň stále důležitější. V minulosti mohl člověk, který odešel ze školy bez „správné“ kvalifikace, přesto uspět prostřednictvím učňovského vzdělání nebo tím, že se postupně vypracoval z místa v provozu. Dnes se něco podobného stává nemožným: vytváříme společnost, v nichž jsou „jablka a hrušky“ oddělovány na celý život již v období raného dospívání.
Jak se univerzitní vzdělání stává běžnějším, hlásí se na odborný výcvik méně schopných mladých lidí. Naše ekonomiky však potřebují vysoce kvalifikované řemeslníky stále mnohem více než další dávku absolventů humanitních oborů.
K rychlému rozšíření univerzitního vzdělání navíc až příliš často dochází na úkor kvality. Vzdělání je drahé, protože pracuje s lidmi: neexistuje zde žádná výrazná „výhoda velkého měřítka“ ani skoky v produktivitě. Relativní mzda učitelů s růstem jejich počtu klesá, což má vliv na jejich kvalitu. Univerzitní třídy jsou stále větší, což znamená, že studenti jsou vyučováni méně efektivně. A kvůli nárokům ostatních složek vzdělávacího rozpočtu je stále obtížnější udržet kvalitní univerzitní výzkum.
Je toto opravdu nejlepší cesta k vytvoření pulzující ekonomiky a civilizované, kulturní a otevřené společnosti?