BERKELEY – Oklikou přes internetový řetězec – Paul Krugman z Princetonské univerzity citoval, co si Mark Thoma z Oregonské univerzity přečetl v časopise Journal of Economic Perspectives – se ke mně dostal článek, který napsal Emmanuel Saez, jehož kabinet je asi 15 metrů od mého, na téže chodbě, a laureát Nobelovy ceny za ekonomii Peter Diamond. Saez a Diamond mají za to, že správná mezní míra zdanění, již by severoatlantické společnosti měly uvalit na své nejbohatší občany, je 70%.
Jde o poutavé tvrzení, vzhledem k daňově škrtací mánii, která v těchto společnostech v posledních 30 letech převládla, avšak Diamondova a Saezova logika je jasná. Nejbohatší lidé ovládají a řídí tolik zdrojů, že jsou prakticky nasyceni: zvyšování či snižování majetku nemá na jejich spokojenost a štěstí žádný účinek. Ať tedy na jejich štěstí ve srovnání se štěstím ostatních uvalíme jakékoli břemeno – ať je považujeme za chvályhodné kapitány průmyslu, kteří si své vysoké postavení zaslouží, anebo za příživnické zloděje –, snížením či zvýšením jejich daní jednoduše nemůžeme udělat nic, co by mělo vliv na jejich štěstí.
Nevyhnutelným důsledkem tohoto argumentu je, že když vypočítáváme daňovou sazbu pro nejbohatší, dopady změny sazby daně na jejich štěstí bychom neměli zvažovat, neboť víme, že jsou nulové. Klíčovou otázkou musí být spíše účinek změny jejich daňové sazby na blahobyt nás ostatních.
Z této prosté linie logického uvažování plyne závěr, že máme mravní povinnost zdanit největší boháče na vrcholu Lafferovy křivky: zdanit je tak silně, abychom od nich získali co nejvíc peněz – tedy takovou sazbou, za níž by přesun jejich energie a podnikavosti do snižování daní a vyhledávání daňových úlev znamenal, že další daně už by příjmy nezvyšovaly, nýbrž snižovaly.
Utilitární ekonomická logika je jasná. Závěr, k němuž Diamond a Saez dospěli, přesto zřejmě víc než polovina z nás odmítne. Máme pocit, že na zdanění našich nejbohatších natolik, že je výzvy k úhradě pronásledují tak často, že další zdanění už by počet výzev snižovalo, není něco v pořádku. A máme tento pocit ze dvou příčin, přičemž obě už před více než dvěma sty lety vyložil Adam Smith – ne ve svém nejznámějším díle, Bohatství národů, ale v mnohem méně diskutované knize Teorie mravních citů.
První příčina se týká zahálčivých boháčů. Smith říká:
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
„Cizinec neobeznámený s lidskou přirozeností, který by viděl netečnost lidí ke strádání níže postavených a rmut a hněv, jež pociťují při neštěstí a utrpení těch, kdo jsou nad nimi, by si patrně představoval, že bolest musí být trýznivější a smrtelné křeče děsivější pro osoby ve vyšším postavení, oproti těm na podřadnějších příčkách…“
Smith je přesvědčen, že to tak cítíme proto, že s ostatními přirozeně soucítíme (kdyby psal dnes, zajisté by odkázal na „zrcadlové neurony“). A čím příjemnější je nám pomyšlení na jedince či skupinu, tím víc máme sklon s nimi soucítit. Skutečnost, že styl života bohatých a slavných „se obvykle jeví téměř jako abstraktní idea stavu dokonalého štěstí“, nás vede k „lítosti…, že by něco mělo narušit a pokazit natolik potěšující poměry! Dokonce bychom jim mohli přát nesmrtelnost…“
Druhá příčina se váže k movitým dříčům, onomu typu lidí, kteří
„se navždy zasvětili honbě za bohatstvím a velikostí… V té nejsveřepější branži se namáhá dnem i nocí… slouží těm, které nesnáší, a podbízí se těm, jimiž pohrdá… [V] posledních záchvěvech života, s tělem vyčerpaným lopocením a chorobami, s myslí zahořklou a podrážděnou vzpomínkou na tisícerá příkoří a zklamání… si konečně začíná uvědomovat, že bohatství a velikost jsou pouhé tretky, svým užitkem marné… Moc a hojnost… zaženou sice letní přeháňky, ale ne zimní bouři, avšak vždy jej toutéž, ba někdy i větší měrou vystaví úzkosti, strachu a zármutku, jakož i nemocem, nebezpečí a smrti…“
Krátce, na jedné straně nechceme narušit dokonalou blaženost života bohatých a slavných; na druhé straně nechceme dále zatěžovat ty, kdo své nejcennější jmění – čas a energii – utrácejí v honbě za nicotnostmi. Tyto dva argumenty se neslučují, ale na tom nesejde. Oba jsou pevně vrostlé do našeho uvažování.
Na rozdíl od dnešních ekonomů v oblasti veřejných financí si Smith uvědomoval, že nejsme racionálně utilitární kalkulátoři. Právě proto dosud kolektivně odvádíme tak ubohý výkon při řešení enormního vzestupu nerovnosti mezi průmyslovou střední třídou a plutokratickými boháči, jehož jsme svědky v poslední generaci.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
If UK Chancellor of the Exchequer Rachel Reeves tried to meet all the political demands that have been placed on her, her budget would likely result in disappointing growth and financial instability. Instead, the new government's first budget should be judged according to four longer-term criteria.
lists four criteria for assessing the chancellor's attempt to meet a long list of unrealistic demands.
At COP16 in Colombia this month, delegates from nearly 200 countries will discuss how to accelerate action to protect 30% of the planet’s land and maritime areas by 2030. Central to that goal will be unlocking more investment through public-private partnerships, de-risking mechanisms, and other innovative strategies.
points out that biodiversity loss and ecosystem damage jeopardize all other global development goals.
BERKELEY – Oklikou přes internetový řetězec – Paul Krugman z Princetonské univerzity citoval, co si Mark Thoma z Oregonské univerzity přečetl v časopise Journal of Economic Perspectives – se ke mně dostal článek, který napsal Emmanuel Saez, jehož kabinet je asi 15 metrů od mého, na téže chodbě, a laureát Nobelovy ceny za ekonomii Peter Diamond. Saez a Diamond mají za to, že správná mezní míra zdanění, již by severoatlantické společnosti měly uvalit na své nejbohatší občany, je 70%.
Jde o poutavé tvrzení, vzhledem k daňově škrtací mánii, která v těchto společnostech v posledních 30 letech převládla, avšak Diamondova a Saezova logika je jasná. Nejbohatší lidé ovládají a řídí tolik zdrojů, že jsou prakticky nasyceni: zvyšování či snižování majetku nemá na jejich spokojenost a štěstí žádný účinek. Ať tedy na jejich štěstí ve srovnání se štěstím ostatních uvalíme jakékoli břemeno – ať je považujeme za chvályhodné kapitány průmyslu, kteří si své vysoké postavení zaslouží, anebo za příživnické zloděje –, snížením či zvýšením jejich daní jednoduše nemůžeme udělat nic, co by mělo vliv na jejich štěstí.
Nevyhnutelným důsledkem tohoto argumentu je, že když vypočítáváme daňovou sazbu pro nejbohatší, dopady změny sazby daně na jejich štěstí bychom neměli zvažovat, neboť víme, že jsou nulové. Klíčovou otázkou musí být spíše účinek změny jejich daňové sazby na blahobyt nás ostatních.
Z této prosté linie logického uvažování plyne závěr, že máme mravní povinnost zdanit největší boháče na vrcholu Lafferovy křivky: zdanit je tak silně, abychom od nich získali co nejvíc peněz – tedy takovou sazbou, za níž by přesun jejich energie a podnikavosti do snižování daní a vyhledávání daňových úlev znamenal, že další daně už by příjmy nezvyšovaly, nýbrž snižovaly.
Utilitární ekonomická logika je jasná. Závěr, k němuž Diamond a Saez dospěli, přesto zřejmě víc než polovina z nás odmítne. Máme pocit, že na zdanění našich nejbohatších natolik, že je výzvy k úhradě pronásledují tak často, že další zdanění už by počet výzev snižovalo, není něco v pořádku. A máme tento pocit ze dvou příčin, přičemž obě už před více než dvěma sty lety vyložil Adam Smith – ne ve svém nejznámějším díle, Bohatství národů, ale v mnohem méně diskutované knize Teorie mravních citů.
První příčina se týká zahálčivých boháčů. Smith říká:
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
„Cizinec neobeznámený s lidskou přirozeností, který by viděl netečnost lidí ke strádání níže postavených a rmut a hněv, jež pociťují při neštěstí a utrpení těch, kdo jsou nad nimi, by si patrně představoval, že bolest musí být trýznivější a smrtelné křeče děsivější pro osoby ve vyšším postavení, oproti těm na podřadnějších příčkách…“
Smith je přesvědčen, že to tak cítíme proto, že s ostatními přirozeně soucítíme (kdyby psal dnes, zajisté by odkázal na „zrcadlové neurony“). A čím příjemnější je nám pomyšlení na jedince či skupinu, tím víc máme sklon s nimi soucítit. Skutečnost, že styl života bohatých a slavných „se obvykle jeví téměř jako abstraktní idea stavu dokonalého štěstí“, nás vede k „lítosti…, že by něco mělo narušit a pokazit natolik potěšující poměry! Dokonce bychom jim mohli přát nesmrtelnost…“
Druhá příčina se váže k movitým dříčům, onomu typu lidí, kteří
„se navždy zasvětili honbě za bohatstvím a velikostí… V té nejsveřepější branži se namáhá dnem i nocí… slouží těm, které nesnáší, a podbízí se těm, jimiž pohrdá… [V] posledních záchvěvech života, s tělem vyčerpaným lopocením a chorobami, s myslí zahořklou a podrážděnou vzpomínkou na tisícerá příkoří a zklamání… si konečně začíná uvědomovat, že bohatství a velikost jsou pouhé tretky, svým užitkem marné… Moc a hojnost… zaženou sice letní přeháňky, ale ne zimní bouři, avšak vždy jej toutéž, ba někdy i větší měrou vystaví úzkosti, strachu a zármutku, jakož i nemocem, nebezpečí a smrti…“
Krátce, na jedné straně nechceme narušit dokonalou blaženost života bohatých a slavných; na druhé straně nechceme dále zatěžovat ty, kdo své nejcennější jmění – čas a energii – utrácejí v honbě za nicotnostmi. Tyto dva argumenty se neslučují, ale na tom nesejde. Oba jsou pevně vrostlé do našeho uvažování.
Na rozdíl od dnešních ekonomů v oblasti veřejných financí si Smith uvědomoval, že nejsme racionálně utilitární kalkulátoři. Právě proto dosud kolektivně odvádíme tak ubohý výkon při řešení enormního vzestupu nerovnosti mezi průmyslovou střední třídou a plutokratickými boháči, jehož jsme svědky v poslední generaci.