BELMOPAN – Summit za nový globální finanční pakt, který pořádá francouzský prezident Emmanuel Macron a uskuteční se tento týden v Paříži, představuje historickou příležitost provést hluboké finanční reformy, které podpoří rozvoj a dodají další impulz boji proti klimatickým změnám. Zdá se však, že mezi hlavními body summitu – klima, rozvoj a dluh – něco chybí: příroda.
Nevídaný úbytek biodiverzity a poškozování životního prostředí představují existenční riziko pro veškerý život na Zemi kvůli vyčerpávání přírodních zdrojů (včetně vody), narušování tvorby půdy, a tím i produkce potravin, delšímu zotavování se po přírodních katastrofách a potenciálně i kvůli konfliktům o klima a zdroje. Podle Světového ekonomického fóra se klima a životní prostředí podílejí na šesti z deseti největších globálních rizik v nadcházejícím desetiletí.
Rozvojové země tato rizika nevytvořily, ale platí za ně: musí financovat zásahy, aby pomohly zmírnit klimatickou krizi a krizi biodiverzity, přičemž zároveň platí i za řešení ztrát a škod spojených s těmito vzájemně provázanými krizemi.
Tyto země už se však nacházejí na svých fiskálních limitech, mimo jiné i proto, že zvyšování úrokových sazeb a přeceňování rizik v rozvinutých ekonomikách vyšroubovaly náklady na obsluhu dluhů. V důsledku toho zmíněné země často nemají přístup k dostupným financím.
Snahy o vyřešení tohoto systémového problému jsou v plném proudu. Významným příkladem je Bridgetownská iniciativa barbadoské premiérky Mii Amor Mottleyové. Cílem této iniciativy je vytvořit větší fiskální prostor pro rozvoj, zmírňování klimatických změn i adaptaci na ně, jakož i pro řešení ztrát a škod. Je však třeba dělat víc. Vlastně je nutné zcela předefinovat globální finanční systém.
Z nejkrátkodobějšího hlediska musí nadcházející summit v Paříži vytvořit důvěryhodný reformní plán, který bude v souladu s potřebami přírody. Multilaterální rozvojové banky musí současně s tím učinit z přírody těžiště své činnosti. Globální rámec pro biodiverzitu dohodnutý loni v prosinci na montrealské konferenci OSN o biodiverzitě požaduje po těchto bankách, aby zajistily, že jejich portfolia budou jednak přírodně pozitivní, jednak v souladu s pařížskou klimatickou dohodou z roku 2015.
Zvláštní pozornost by se měla věnovat rozšiřování osvědčených řešení, jako jsou swapy typu „dluh za přírodu“. Takové swapy – zejména „modré dluhopisy“, jejichž průkopníkem je organizace The Nature Conservancy – umožňují dané zemi refinancovat svůj dluh za příznivějších podmínek a alokovat výtěžek na ochranu biodiverzity a na klimatickou adaptaci. Výsledkem jsou vyšší výdaje na ochranu přírody či zelené investice a nižší – nebo přinejmenším ne vyšší – dluhová zátěž.
Dohoda o konverzi dluhu v objemu 364 milionů dolarů, kterou v roce 2021 uzavřely The Nature Conservancy a Belize, umožnila této zemi snížit svůj dluh přibližně o 12% HDP a současně uvolnit odhadem 180 milionů dolarů v podobě dlouhodobého financování trvale udržitelné ochrany přírody po dobu 20 let. Součástí dohody byl i závazek Belize chránit 30% svého mořského území.
Podobná dohoda za účasti The Nature Conservancy a Meziamerické rozvojové banky umožnila loni barbadoské vládě konvertovat dluh v hodnotě 150 milionů dolarů, i v tomto případě výměnou za závazek chránit přibližně 30% svého mořského území. A na základě největší dohody „dluh za přírodu“ na světě, která byla uzavřena minulý měsíc, přetaví Ekvádor svůj dluh v objemu 1,6 miliardy dolarů v závazek vyčleňovat 12 milionů dolarů ročně na ochranu Galapážského souostroví.
Swapy „dluh za přírodu“ nejsou všelékem; neodstraňují potřebu grantů, zvýhodněného financování a dalších půjček ani soukromých investic. Dárcovské závazky je však třeba splnit: bohaté země ještě nenaplnily svůj závazek z roku 2009, že budou do roku 2020 zajišťovat rozvojovým zemím klimatické finance v objemu 100 miliard dolarů ročně.
Bohaté země také nedokázaly mobilizovat dostatečné soukromé investice. Větší rozšiřování úvěrů, například prostřednictvím garancí třetích stran, by snížilo investiční riziko (a tím i náklady na půjčky pro emitenty dluhů), což by současně státům umožnilo snižovat dluhovou zátěž a pomohlo jim získávat soukromé finance na klimatické a ekologické investice.
Swapy „dluh za přírodu“ nicméně mohou významně přispět k tomu, aby se nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím pomohlo řešit trojí výzvu v podobě vysokých dluhů, klimatických změn a ztráty biodiverzity. Koalice za trvale udržitelný dluh, kterou na loňské Konferenci OSN o změně klimatu (COP27) založili a podpořili ministři financí afrických zemí, i skupina V20 tvořená klimaticky zranitelnými státy si to uvědomují a již vyzvaly k širšímu využívání těchto i dalších inovativních nástrojů.
Je dobře, že institucionální architektura potřebná k uskutečňování swapů „dluh za přírodu“ v širokém měřítku a s větším počtem aktérů již do značné míry existuje. Zapotřebí je nyní vůle na straně jednotlivých protagonistů a také exekutivní kroky na podporu schopnosti rozvojových finančních institucí poskytovat garance na vydávání suverénních dluhů navázaných na investice do klimatu a přírody.
Pařížský summit může tento pokrok nastartovat tím, že správně zapojí mezinárodní finanční instituce do mechanismů záruk za konverze dluhů a že představí balík reforem zaměřených na zvýšení efektivity těchto konverzí před Konferencí OSN o změně klimatu (COP28), která začíná 30. listopadu. Finanční reformy, jež nezohledňují přírodu, budou v dlouhodobém měřítku trvale neudržitelné.
Swapy „dluh za přírodu“ už nejsou jen životaschopnou ekonomickou možností; dnes představují záchranný kruh pro naši planetu. Pokud však po tomto kruhu nesáhneme dnes, může být už brzy mimo náš dosah.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
BELMOPAN – Summit za nový globální finanční pakt, který pořádá francouzský prezident Emmanuel Macron a uskuteční se tento týden v Paříži, představuje historickou příležitost provést hluboké finanční reformy, které podpoří rozvoj a dodají další impulz boji proti klimatickým změnám. Zdá se však, že mezi hlavními body summitu – klima, rozvoj a dluh – něco chybí: příroda.
Nevídaný úbytek biodiverzity a poškozování životního prostředí představují existenční riziko pro veškerý život na Zemi kvůli vyčerpávání přírodních zdrojů (včetně vody), narušování tvorby půdy, a tím i produkce potravin, delšímu zotavování se po přírodních katastrofách a potenciálně i kvůli konfliktům o klima a zdroje. Podle Světového ekonomického fóra se klima a životní prostředí podílejí na šesti z deseti největších globálních rizik v nadcházejícím desetiletí.
Rozvojové země tato rizika nevytvořily, ale platí za ně: musí financovat zásahy, aby pomohly zmírnit klimatickou krizi a krizi biodiverzity, přičemž zároveň platí i za řešení ztrát a škod spojených s těmito vzájemně provázanými krizemi.
Tyto země už se však nacházejí na svých fiskálních limitech, mimo jiné i proto, že zvyšování úrokových sazeb a přeceňování rizik v rozvinutých ekonomikách vyšroubovaly náklady na obsluhu dluhů. V důsledku toho zmíněné země často nemají přístup k dostupným financím.
Snahy o vyřešení tohoto systémového problému jsou v plném proudu. Významným příkladem je Bridgetownská iniciativa barbadoské premiérky Mii Amor Mottleyové. Cílem této iniciativy je vytvořit větší fiskální prostor pro rozvoj, zmírňování klimatických změn i adaptaci na ně, jakož i pro řešení ztrát a škod. Je však třeba dělat víc. Vlastně je nutné zcela předefinovat globální finanční systém.
Z nejkrátkodobějšího hlediska musí nadcházející summit v Paříži vytvořit důvěryhodný reformní plán, který bude v souladu s potřebami přírody. Multilaterální rozvojové banky musí současně s tím učinit z přírody těžiště své činnosti. Globální rámec pro biodiverzitu dohodnutý loni v prosinci na montrealské konferenci OSN o biodiverzitě požaduje po těchto bankách, aby zajistily, že jejich portfolia budou jednak přírodně pozitivní, jednak v souladu s pařížskou klimatickou dohodou z roku 2015.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Zvláštní pozornost by se měla věnovat rozšiřování osvědčených řešení, jako jsou swapy typu „dluh za přírodu“. Takové swapy – zejména „modré dluhopisy“, jejichž průkopníkem je organizace The Nature Conservancy – umožňují dané zemi refinancovat svůj dluh za příznivějších podmínek a alokovat výtěžek na ochranu biodiverzity a na klimatickou adaptaci. Výsledkem jsou vyšší výdaje na ochranu přírody či zelené investice a nižší – nebo přinejmenším ne vyšší – dluhová zátěž.
Dohoda o konverzi dluhu v objemu 364 milionů dolarů, kterou v roce 2021 uzavřely The Nature Conservancy a Belize, umožnila této zemi snížit svůj dluh přibližně o 12% HDP a současně uvolnit odhadem 180 milionů dolarů v podobě dlouhodobého financování trvale udržitelné ochrany přírody po dobu 20 let. Součástí dohody byl i závazek Belize chránit 30% svého mořského území.
Podobná dohoda za účasti The Nature Conservancy a Meziamerické rozvojové banky umožnila loni barbadoské vládě konvertovat dluh v hodnotě 150 milionů dolarů, i v tomto případě výměnou za závazek chránit přibližně 30% svého mořského území. A na základě největší dohody „dluh za přírodu“ na světě, která byla uzavřena minulý měsíc, přetaví Ekvádor svůj dluh v objemu 1,6 miliardy dolarů v závazek vyčleňovat 12 milionů dolarů ročně na ochranu Galapážského souostroví.
Swapy „dluh za přírodu“ nejsou všelékem; neodstraňují potřebu grantů, zvýhodněného financování a dalších půjček ani soukromých investic. Dárcovské závazky je však třeba splnit: bohaté země ještě nenaplnily svůj závazek z roku 2009, že budou do roku 2020 zajišťovat rozvojovým zemím klimatické finance v objemu 100 miliard dolarů ročně.
Bohaté země také nedokázaly mobilizovat dostatečné soukromé investice. Větší rozšiřování úvěrů, například prostřednictvím garancí třetích stran, by snížilo investiční riziko (a tím i náklady na půjčky pro emitenty dluhů), což by současně státům umožnilo snižovat dluhovou zátěž a pomohlo jim získávat soukromé finance na klimatické a ekologické investice.
Swapy „dluh za přírodu“ nicméně mohou významně přispět k tomu, aby se nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím pomohlo řešit trojí výzvu v podobě vysokých dluhů, klimatických změn a ztráty biodiverzity. Koalice za trvale udržitelný dluh, kterou na loňské Konferenci OSN o změně klimatu (COP27) založili a podpořili ministři financí afrických zemí, i skupina V20 tvořená klimaticky zranitelnými státy si to uvědomují a již vyzvaly k širšímu využívání těchto i dalších inovativních nástrojů.
Je dobře, že institucionální architektura potřebná k uskutečňování swapů „dluh za přírodu“ v širokém měřítku a s větším počtem aktérů již do značné míry existuje. Zapotřebí je nyní vůle na straně jednotlivých protagonistů a také exekutivní kroky na podporu schopnosti rozvojových finančních institucí poskytovat garance na vydávání suverénních dluhů navázaných na investice do klimatu a přírody.
Pařížský summit může tento pokrok nastartovat tím, že správně zapojí mezinárodní finanční instituce do mechanismů záruk za konverze dluhů a že představí balík reforem zaměřených na zvýšení efektivity těchto konverzí před Konferencí OSN o změně klimatu (COP28), která začíná 30. listopadu. Finanční reformy, jež nezohledňují přírodu, budou v dlouhodobém měřítku trvale neudržitelné.
Swapy „dluh za přírodu“ už nejsou jen životaschopnou ekonomickou možností; dnes představují záchranný kruh pro naši planetu. Pokud však po tomto kruhu nesáhneme dnes, může být už brzy mimo náš dosah.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka