CAMBRIDGE: Rusko dále pokračuje v krocích, jež ohromují a omračují. Deset let po pádu berlínské zdi a téměř osm let od konce Sovětského svazu Rusko stále není schopno nalézt svoji cestu do světa. Ekonomika zkolabovala a vykazuje jen nepatrné náznaky svého oživení. Korupce vládne všemu. Politický systém se potácí od krize ke krizi bez jakéhokoliv zjevného propojení mezi politickými vůdci a ruskou společností. President Jelcin je nemocný a nevyzpytatelný. Neexistují žádné důvěryhodné ruské osobnosti, jež by na světovém jevišti hráli nějakou roli.
A tak znovu zaznívá prastará ruská otázka: „Co by se s tím mělo udělat?“ Jeden z názorů říká, že problém leží ve strategii hospodářských reforem, jež Rusko zavedlo po roce 1991. Někteří odborníci namítají, že Rusko reformovalo svoji zemi „příliš rychle“, že mělo přijmout gradualistickou, postupnou reformní strategii, něco, co se postupně provádí v Číně. Jiní naopak argumentují, že Rusko předřadilo privatizaci před všechny institucionální reformy jako je například ustavení soudního systému. Na základě tohoto pohledu lze říci, že klíč ke stabilizaci Ruska i k jeho eventuálnímu hospodářskému růstu vězí v opětovném posílení státní kontroly nad částí ekonomického života.
Dle mého soudu by bylo velkou chybou vinit z problémů Ruska „rychlost“ ekonomických reforem, zejména když skutečných reforem proběhlo tak žalostně málo! Býval jsem ekonomickým poradcem v Polsku (1989-91), Estonsku (1992), Slovinsku (1991-92) a rovněž v Rusku (1992-93). Sledoval jsem všechny tyto země (a stejně tak i mnoho dalších) věru pozorně. A všem těmto zemím jsem dal podobnou základní radu. Estonsko, Polsko a Slovinko začaly prosperovat; Rusko nikoliv. Důvod tohoto rozdílu totiž není v přehnané „rychlosti“ ruských reforem, ale je jím geografická poloha, strukturální podmínky, a samozřejmě politika.
Geografický aspekt je zásadní, třebaže začasto komentátory přehlížený. Země, jež jsou blíže trhům západní Evropy (Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Chorvatsko a stejně tak i Pobaltské státy) prošly mnohem snadněji procesem transformace v kapitalismus, než mnohem vzdálenější ekonomiky států bývalého Sovětského svazu. Když se západoevropské společnosti, řekněme například Volkswagen, rozhodnou nakupovat součástky od firem z východní Evropy, téměř jistě jdou nejprve do sousední země – například Polska - a ne na Ukrajinu nebo do Ruska. Proto také do zemí západní Evropě nejbližších plynul z těchto zemí největší proud zahraničních investic, a proto také byly tyto země schopny proniknout se svým exportním zbožím do Evropského společenství. Zahraniční investice a export byly v zemích jako je Polsko, Slovinsko anebo Estonsko těmi dvěma nejdůležitějšími motory hospodářského zotavení.
Strukturální podmínky Ruska jsou rovněž důležité. Rusko přirozeně již tradičně spoléhá na svůj export ropy a plynu, ovšem hodnota těchto exportů v devadesátých letech prudce klesla. Velice poklesla i vlastní produkce ruské ropy a světové ceny energie rovněž spadly pod hodnoty roku 1986. Navíc, před rokem 1989 mohl Sovětský svaz prodávat své zastaralé technologie do komunistických satelitů východní Evropy. Ovšem hned, jak moc sovětů ve východní Evropě v roce 1989 pohasla, všechny tyto země mohly svobodně přepnout na vyspělé západní technologie, ať už v oblasti počítačů, telekomunikací, dopravy, farmaceutických produktů, anebo v mnoha a mnoha dalších. Ruské investice do technologií bleskurychle vymizely – aby způsobily další ztráty na příjmech. Ruské strukturální podmínky také předem znemožnily gradualistické reformy státních společností a la Čína. Ostatně, Čína byla ještě v roce 1978 zemědělskou společností, když započala se svými protržními reformami: 70% čínské populace žilo ve venkovských oblastech; jen pouhých 18% pracovalo ve státních podnicích. Čína si proto mohla dovolit řešit problémy ve státním sektoru postupně, protože její ne-státní sektor byl tak obrovský. (Mimochodem, problémy se ztrátovými státními podniky Čína stále ještě nevyřešila!).
Oproti tomu v Rusku v roce 1992 více než 90% populace pracovalo ve státních společnostech. Rusko (a další země regionu, včetně Polska) bylo nuceno provést reformu státních podniků i privatizaci mnohem rozhodněji. Na čínský přístup se prostě spolehnout nemohly.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Politika je třetí a kruciální dimenzí, kterou je třeba vysvětlovat ruská selhávání. Sovětský svaz si vytvořil systém korupce a nemorální politiky, jež v Rusku přetrvávají do dnešních dnů. Stará sovětská nomenklatura se stala novým politickým managementem Ruska. Sovětský svaz potlačil či úplně zničil jakékoliv pozůstatky občanské společnosti – profesní společenství, náboženské skupiny, charitativní spolky, nezávislá média – tedy ty formy společenských organizací, které by přirozenou cestou napomohly omezení šíření státní korupce. Polsko naopak, mělo vždy silná občanská uskupení – včetně Církve, malorolnických družstev a odborové organizace Solidarity. Proto se v Polsku podařilo udržet korupci pod kontrolou, zatímco v Rusku se stala všeprostupnou zhoubou, těžce poškozující společnost.
Existuje ještě mezinárodní dimenze ruských politických krizí. Západní vlády byly mnohem lépe připraveny pomoci Polsku, než Rusku. Například – Polsko dosáhlo částečného odpuštění dluhů; Rusko nikoliv. Polsko získalo včasnou pomoc ze Západu, aby mohlo stabilizovat svou měnu; Rusko nikoliv. To mohlo být způsobeno buď rafinovanou strategickou úvahou, anebo šlo jednoduše jen o rozhodnutí, učiněná v naprosté ignoranci. S jistotou ale můžeme říci, že nedostatek západní pomoci toho správného druhu a ve správný čas vážně zhoršil šance Ruska na hospodářské zotavení.
Polsko (a stejně tak několik dalších zemí střední a východní Evropy) nakonec dotáhlo reformy čestně a efektivně až do konce. Tyto země využily výhody své příznivé geografické polohy, kterou přilákaly velké západoevropské investory. Polsku, a některým dalším zemím, se ze Západu dostalo pomoci včas. Rusko naopak ve svých reformách selhalo a dále se propadá hlouběji a hlouběji do bahna korupce a rozkladu. Ze Západu získalo jen nepatrnou reálnou pomoc. Situace v Rusku tak nadále zůstává nestabilní, a tím pádem nebezpečná. Pouze nové, čestné a demokratické ruské vedení, společně se skutečným závazkem pomoci ze Západu, může pomoci tuto riskantní situaci zvrátit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US Treasury Secretary Scott Bessent’s defense of President Donald Trump’s trade tariffs as a step toward “rebalancing” the US economy misses the point. While some economies, like China and Germany, need to increase domestic spending, the US needs to increase national saving.
thinks US Treasury Secretary Scott Bessent is neglecting the need for spending cuts in major federal programs.
China’s prolonged reliance on fiscal stimulus has distorted economic incentives, fueling a housing glut, a collapse in prices, and spiraling public debt. With further stimulus off the table, the only sustainable path is for the central government to relinquish more economic power to local governments and the private sector.
argues that the country’s problems can be traced back to its response to the 2008 financial crisis.
CAMBRIDGE: Rusko dále pokračuje v krocích, jež ohromují a omračují. Deset let po pádu berlínské zdi a téměř osm let od konce Sovětského svazu Rusko stále není schopno nalézt svoji cestu do světa. Ekonomika zkolabovala a vykazuje jen nepatrné náznaky svého oživení. Korupce vládne všemu. Politický systém se potácí od krize ke krizi bez jakéhokoliv zjevného propojení mezi politickými vůdci a ruskou společností. President Jelcin je nemocný a nevyzpytatelný. Neexistují žádné důvěryhodné ruské osobnosti, jež by na světovém jevišti hráli nějakou roli.
A tak znovu zaznívá prastará ruská otázka: „Co by se s tím mělo udělat?“ Jeden z názorů říká, že problém leží ve strategii hospodářských reforem, jež Rusko zavedlo po roce 1991. Někteří odborníci namítají, že Rusko reformovalo svoji zemi „příliš rychle“, že mělo přijmout gradualistickou, postupnou reformní strategii, něco, co se postupně provádí v Číně. Jiní naopak argumentují, že Rusko předřadilo privatizaci před všechny institucionální reformy jako je například ustavení soudního systému. Na základě tohoto pohledu lze říci, že klíč ke stabilizaci Ruska i k jeho eventuálnímu hospodářskému růstu vězí v opětovném posílení státní kontroly nad částí ekonomického života.
Dle mého soudu by bylo velkou chybou vinit z problémů Ruska „rychlost“ ekonomických reforem, zejména když skutečných reforem proběhlo tak žalostně málo! Býval jsem ekonomickým poradcem v Polsku (1989-91), Estonsku (1992), Slovinsku (1991-92) a rovněž v Rusku (1992-93). Sledoval jsem všechny tyto země (a stejně tak i mnoho dalších) věru pozorně. A všem těmto zemím jsem dal podobnou základní radu. Estonsko, Polsko a Slovinko začaly prosperovat; Rusko nikoliv. Důvod tohoto rozdílu totiž není v přehnané „rychlosti“ ruských reforem, ale je jím geografická poloha, strukturální podmínky, a samozřejmě politika.
Geografický aspekt je zásadní, třebaže začasto komentátory přehlížený. Země, jež jsou blíže trhům západní Evropy (Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Chorvatsko a stejně tak i Pobaltské státy) prošly mnohem snadněji procesem transformace v kapitalismus, než mnohem vzdálenější ekonomiky států bývalého Sovětského svazu. Když se západoevropské společnosti, řekněme například Volkswagen, rozhodnou nakupovat součástky od firem z východní Evropy, téměř jistě jdou nejprve do sousední země – například Polska - a ne na Ukrajinu nebo do Ruska. Proto také do zemí západní Evropě nejbližších plynul z těchto zemí největší proud zahraničních investic, a proto také byly tyto země schopny proniknout se svým exportním zbožím do Evropského společenství. Zahraniční investice a export byly v zemích jako je Polsko, Slovinsko anebo Estonsko těmi dvěma nejdůležitějšími motory hospodářského zotavení.
Strukturální podmínky Ruska jsou rovněž důležité. Rusko přirozeně již tradičně spoléhá na svůj export ropy a plynu, ovšem hodnota těchto exportů v devadesátých letech prudce klesla. Velice poklesla i vlastní produkce ruské ropy a světové ceny energie rovněž spadly pod hodnoty roku 1986. Navíc, před rokem 1989 mohl Sovětský svaz prodávat své zastaralé technologie do komunistických satelitů východní Evropy. Ovšem hned, jak moc sovětů ve východní Evropě v roce 1989 pohasla, všechny tyto země mohly svobodně přepnout na vyspělé západní technologie, ať už v oblasti počítačů, telekomunikací, dopravy, farmaceutických produktů, anebo v mnoha a mnoha dalších. Ruské investice do technologií bleskurychle vymizely – aby způsobily další ztráty na příjmech. Ruské strukturální podmínky také předem znemožnily gradualistické reformy státních společností a la Čína. Ostatně, Čína byla ještě v roce 1978 zemědělskou společností, když započala se svými protržními reformami: 70% čínské populace žilo ve venkovských oblastech; jen pouhých 18% pracovalo ve státních podnicích. Čína si proto mohla dovolit řešit problémy ve státním sektoru postupně, protože její ne-státní sektor byl tak obrovský. (Mimochodem, problémy se ztrátovými státními podniky Čína stále ještě nevyřešila!).
Oproti tomu v Rusku v roce 1992 více než 90% populace pracovalo ve státních společnostech. Rusko (a další země regionu, včetně Polska) bylo nuceno provést reformu státních podniků i privatizaci mnohem rozhodněji. Na čínský přístup se prostě spolehnout nemohly.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Politika je třetí a kruciální dimenzí, kterou je třeba vysvětlovat ruská selhávání. Sovětský svaz si vytvořil systém korupce a nemorální politiky, jež v Rusku přetrvávají do dnešních dnů. Stará sovětská nomenklatura se stala novým politickým managementem Ruska. Sovětský svaz potlačil či úplně zničil jakékoliv pozůstatky občanské společnosti – profesní společenství, náboženské skupiny, charitativní spolky, nezávislá média – tedy ty formy společenských organizací, které by přirozenou cestou napomohly omezení šíření státní korupce. Polsko naopak, mělo vždy silná občanská uskupení – včetně Církve, malorolnických družstev a odborové organizace Solidarity. Proto se v Polsku podařilo udržet korupci pod kontrolou, zatímco v Rusku se stala všeprostupnou zhoubou, těžce poškozující společnost.
Existuje ještě mezinárodní dimenze ruských politických krizí. Západní vlády byly mnohem lépe připraveny pomoci Polsku, než Rusku. Například – Polsko dosáhlo částečného odpuštění dluhů; Rusko nikoliv. Polsko získalo včasnou pomoc ze Západu, aby mohlo stabilizovat svou měnu; Rusko nikoliv. To mohlo být způsobeno buď rafinovanou strategickou úvahou, anebo šlo jednoduše jen o rozhodnutí, učiněná v naprosté ignoranci. S jistotou ale můžeme říci, že nedostatek západní pomoci toho správného druhu a ve správný čas vážně zhoršil šance Ruska na hospodářské zotavení.
Polsko (a stejně tak několik dalších zemí střední a východní Evropy) nakonec dotáhlo reformy čestně a efektivně až do konce. Tyto země využily výhody své příznivé geografické polohy, kterou přilákaly velké západoevropské investory. Polsku, a některým dalším zemím, se ze Západu dostalo pomoci včas. Rusko naopak ve svých reformách selhalo a dále se propadá hlouběji a hlouběji do bahna korupce a rozkladu. Ze Západu získalo jen nepatrnou reálnou pomoc. Situace v Rusku tak nadále zůstává nestabilní, a tím pádem nebezpečná. Pouze nové, čestné a demokratické ruské vedení, společně se skutečným závazkem pomoci ze Západu, může pomoci tuto riskantní situaci zvrátit.