TBILISI – „Dvakrát měř a jednou řež,“ je v zahraniční politice rozumná zásada stejně jako v životě. Přesto se Bushova administrativa znovu chystá řezat podle oka. Byť se za hlavní příčinu iráckého debaklu všeobecně považuje nedostatek prozíravosti, Spojené státy (a britská podpora je pravděpodobná) se nyní chystají jednostranně uznat kosovskou nezávislost – bez ohledu na důsledky pro Evropu a svět.
Kosovo už od roku 1999 spravuje mise Organizace spojených národů chráněná jednotkami NATO, přestože formálně zůstává součástí Srbska. Za situace, kdy kosovská etnicky albánská většina požaduje vlastní stát a Rusko odmítá připustit plán vyjednavače OSN Marttiho Ahtisaariho na podmínečnou nezávislost, se však USA připravují, že se do věci pustí samy. Místo přemýšlení nad tím, co Ahtisaari považoval za nemyslitelné, totiž nad rozdělením Kosova, jehož malá severní část by přešla k Srbsku a zbytek by se spojil s etnickými bratry Kosovanů v Albánii nebo do samostatného státu, mají USA v plánu jednat bez posvěcení OSN, s argumentem, že jedině nezávislé Kosovo přinese na západní Balkán stabilitu.
Tento argument je sporný – a dosavadní počínání vlády Kosovanů naznačuje, že je mylný. Postoj USA je ale chybný jednoznačně, neboť nepředvídá, že „kosovský precedent“ vyvolá nestabilitu a případně dokonce násilí jinde.
Proč tolik spěchu s nezávislostí pro Kosovo? Mnohé vážné spory zůstávají nevyřešeny celá desetiletí. Kašmírská otázka trvá už od roku 1947, turecká okupace Severního Kypru od roku 1974 a izraelská okupace Západního břehu od roku 1967. Přesto nikdo nenavrhuje, aby byla v těchto ohniscích uvalena jednostranná řešení.
Nicméně USA – a většina členů Evropské unie – tvrdí, že kosovská situace je sui generis a nebude představovat žádný právně závazný mezinárodní precedent. Rusko ale na věc pohlíží naprosto jinak. Ba mohlo by se snažit tohoto precedentu využít k opětovnému ustavení své moci nad národy a územími, jež bývaly součástí Sovětského svazu.
Španělsko a Kypr, sužované obavami ohledně separatisticky naladěných regionů, znepokojuje každý možný precedent. Rumunsko se bojí důsledků jednostranného nabytí nezávislosti v Kosovu na sousední Moldavsko. Obava tkví v tom, že Rusko jednostranně uzná odtržené moldavské území Podněstří, jemuž jsou ruští vojáci a zločinecké gangy oporou už 16 let.
Ukrajina – velká kořist v ruské snaze uchvátit znovu svou někdejší sféru vlivu – je rovněž hluboce znepokojená. Strachuje se, že Rusko povzbudí separatistické tendence na Krymu, kde etnicky ruské obyvatelstvo tvoří většinu. (Krym byl Ukrajině postoupen Nikitou Chruščovem teprve v roce 1954.) Rusko se může rozhodnout, že kosovského precedentu zneužije k tomu, aby ukrajinskou populaci dále rozštěpilo mezi rusky a ukrajinsky hovořící skupiny.
Největší riziko ale jednostranné uznání kosovské nezávislosti vyvolává na jižním Kavkaze, v regionu sousedícím se soudkem prachu dnešního Středního východu. Tady existuje skutečné nebezpečí, že by Rusko mohlo uznat odštěpenecké jihokavkazské regiony – a stát se pro ně silnější oporou než dosud.
Kreml tropil v Gruzii neplechu už před nástupem Vladimíra Putina do funkce prezidenta, když občanům Abcházie, největšího odštěpeneckého regionu, vydával ruské pasy a naléval peníze do tamní ekonomiky. Údajné „mírové sbory“ Ruska v Abcházii a Jižní Osetii, další gruzínské oblasti usilující o odtržení, ve skutečnosti ochraňovaly místní vzbouřenecké vlády. Rusko rovněž na Gruzii uvalilo úplné obchodní embargo v naději, že oslabí rozhodnost jejího prozápadního prezidenta Michaila Saakašviliho.
Pokud by Rusko uznalo abcházskou nezávislost, Saakašvili by mohl být v pokušení reagovat vojensky, aby zabránil rozpadu své vlasti. Oživený konflikt v Abcházii by nejen znamenal riziko otevřeného válčení s Ruskem, ale napjal by také vztahy s Arménií, neboť v Abcházii žije téměř 50 tisíc Arménů, kteří odštěpeneckou vládu podporují.
Dalším rizikem na jižním Kavkaze je to, že Rusko (s arménskou podporou) uzná nezávislost Náhorního Karabachu na Ázerbájdžánu, kterou si region sám vyhlásil. Náhorní Karabach, historicky arménský, prožil v letech 1988 až 1994 krvavou odštěpeneckou válku, kdy bylo zabito 30 tisíc lidí a 14% ázerbájdžánského území okupovaly Ruskem podporované arménské síly.
Od té doby ropa roztáčí ázerbájdžánský vojenský růst. Vláda v Baku je tedy mnohem lépe připravená obnovit boje, než byla v 90. letech minulého století. Navíc má na své straně sousední Turecko. To už teď proti Arménii uplatňuje trestní hospodářské embargo, včetně uzavření svých hranic.
Vojenské odhady USA opakovaně naznačily, že Ázerbájdžán by takovou bitvu prohrál, a to i s nově nakoupenou výzbrojí a s tureckou vojenskou podporou. Arménské síly jsou dobře zakopané a dostalo se jim významného posílení díky ruskému přesunu těžké výzbroje do Arménie z některých nedávno uzavřených gruzínských vojenských základen.
Do této rovnice je třeba započítat i Írán, poněvadž ten se stává strategickým investorem, jenž buduje ropnou rafinérii hned za svou hranicí v Arménii, zčásti jako bezpečnostní opatření pro případ amerického útoku a zčásti s cílem zmírnit svůj nedostatek benzinu. Navíc Írán stále touží zkrotit ázerbájdžánské revanšistické nároky na početnou ázerbájdžánskou menšinu v severním Íránu.
Sváry v Podněstří a na jižním Kavkaze se obvykle označují za „zamrzlé konflikty,“ protože od doby, kdy na počátku 90. let minulého století propukly, se jen máloco změnilo. Jakýkoli jednostranný krok směrem k nezávislosti pro Kosovo je zřejmě rozmrazí – rychle a krvavě. A takové potenciální krveprolití na ruských hranicích by mohlo posloužit Vladimíru Putinovi jako záminka, po níž snad touží, aby mohl prodloužit svou vládu za její ústavně stanovený konec připadající na příští březen.
TBILISI – „Dvakrát měř a jednou řež,“ je v zahraniční politice rozumná zásada stejně jako v životě. Přesto se Bushova administrativa znovu chystá řezat podle oka. Byť se za hlavní příčinu iráckého debaklu všeobecně považuje nedostatek prozíravosti, Spojené státy (a britská podpora je pravděpodobná) se nyní chystají jednostranně uznat kosovskou nezávislost – bez ohledu na důsledky pro Evropu a svět.
Kosovo už od roku 1999 spravuje mise Organizace spojených národů chráněná jednotkami NATO, přestože formálně zůstává součástí Srbska. Za situace, kdy kosovská etnicky albánská většina požaduje vlastní stát a Rusko odmítá připustit plán vyjednavače OSN Marttiho Ahtisaariho na podmínečnou nezávislost, se však USA připravují, že se do věci pustí samy. Místo přemýšlení nad tím, co Ahtisaari považoval za nemyslitelné, totiž nad rozdělením Kosova, jehož malá severní část by přešla k Srbsku a zbytek by se spojil s etnickými bratry Kosovanů v Albánii nebo do samostatného státu, mají USA v plánu jednat bez posvěcení OSN, s argumentem, že jedině nezávislé Kosovo přinese na západní Balkán stabilitu.
Tento argument je sporný – a dosavadní počínání vlády Kosovanů naznačuje, že je mylný. Postoj USA je ale chybný jednoznačně, neboť nepředvídá, že „kosovský precedent“ vyvolá nestabilitu a případně dokonce násilí jinde.
Proč tolik spěchu s nezávislostí pro Kosovo? Mnohé vážné spory zůstávají nevyřešeny celá desetiletí. Kašmírská otázka trvá už od roku 1947, turecká okupace Severního Kypru od roku 1974 a izraelská okupace Západního břehu od roku 1967. Přesto nikdo nenavrhuje, aby byla v těchto ohniscích uvalena jednostranná řešení.
Nicméně USA – a většina členů Evropské unie – tvrdí, že kosovská situace je sui generis a nebude představovat žádný právně závazný mezinárodní precedent. Rusko ale na věc pohlíží naprosto jinak. Ba mohlo by se snažit tohoto precedentu využít k opětovnému ustavení své moci nad národy a územími, jež bývaly součástí Sovětského svazu.
Španělsko a Kypr, sužované obavami ohledně separatisticky naladěných regionů, znepokojuje každý možný precedent. Rumunsko se bojí důsledků jednostranného nabytí nezávislosti v Kosovu na sousední Moldavsko. Obava tkví v tom, že Rusko jednostranně uzná odtržené moldavské území Podněstří, jemuž jsou ruští vojáci a zločinecké gangy oporou už 16 let.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Ukrajina – velká kořist v ruské snaze uchvátit znovu svou někdejší sféru vlivu – je rovněž hluboce znepokojená. Strachuje se, že Rusko povzbudí separatistické tendence na Krymu, kde etnicky ruské obyvatelstvo tvoří většinu. (Krym byl Ukrajině postoupen Nikitou Chruščovem teprve v roce 1954.) Rusko se může rozhodnout, že kosovského precedentu zneužije k tomu, aby ukrajinskou populaci dále rozštěpilo mezi rusky a ukrajinsky hovořící skupiny.
Největší riziko ale jednostranné uznání kosovské nezávislosti vyvolává na jižním Kavkaze, v regionu sousedícím se soudkem prachu dnešního Středního východu. Tady existuje skutečné nebezpečí, že by Rusko mohlo uznat odštěpenecké jihokavkazské regiony – a stát se pro ně silnější oporou než dosud.
Kreml tropil v Gruzii neplechu už před nástupem Vladimíra Putina do funkce prezidenta, když občanům Abcházie, největšího odštěpeneckého regionu, vydával ruské pasy a naléval peníze do tamní ekonomiky. Údajné „mírové sbory“ Ruska v Abcházii a Jižní Osetii, další gruzínské oblasti usilující o odtržení, ve skutečnosti ochraňovaly místní vzbouřenecké vlády. Rusko rovněž na Gruzii uvalilo úplné obchodní embargo v naději, že oslabí rozhodnost jejího prozápadního prezidenta Michaila Saakašviliho.
Pokud by Rusko uznalo abcházskou nezávislost, Saakašvili by mohl být v pokušení reagovat vojensky, aby zabránil rozpadu své vlasti. Oživený konflikt v Abcházii by nejen znamenal riziko otevřeného válčení s Ruskem, ale napjal by také vztahy s Arménií, neboť v Abcházii žije téměř 50 tisíc Arménů, kteří odštěpeneckou vládu podporují.
Dalším rizikem na jižním Kavkaze je to, že Rusko (s arménskou podporou) uzná nezávislost Náhorního Karabachu na Ázerbájdžánu, kterou si region sám vyhlásil. Náhorní Karabach, historicky arménský, prožil v letech 1988 až 1994 krvavou odštěpeneckou válku, kdy bylo zabito 30 tisíc lidí a 14% ázerbájdžánského území okupovaly Ruskem podporované arménské síly.
Od té doby ropa roztáčí ázerbájdžánský vojenský růst. Vláda v Baku je tedy mnohem lépe připravená obnovit boje, než byla v 90. letech minulého století. Navíc má na své straně sousední Turecko. To už teď proti Arménii uplatňuje trestní hospodářské embargo, včetně uzavření svých hranic.
Vojenské odhady USA opakovaně naznačily, že Ázerbájdžán by takovou bitvu prohrál, a to i s nově nakoupenou výzbrojí a s tureckou vojenskou podporou. Arménské síly jsou dobře zakopané a dostalo se jim významného posílení díky ruskému přesunu těžké výzbroje do Arménie z některých nedávno uzavřených gruzínských vojenských základen.
Do této rovnice je třeba započítat i Írán, poněvadž ten se stává strategickým investorem, jenž buduje ropnou rafinérii hned za svou hranicí v Arménii, zčásti jako bezpečnostní opatření pro případ amerického útoku a zčásti s cílem zmírnit svůj nedostatek benzinu. Navíc Írán stále touží zkrotit ázerbájdžánské revanšistické nároky na početnou ázerbájdžánskou menšinu v severním Íránu.
Sváry v Podněstří a na jižním Kavkaze se obvykle označují za „zamrzlé konflikty,“ protože od doby, kdy na počátku 90. let minulého století propukly, se jen máloco změnilo. Jakýkoli jednostranný krok směrem k nezávislosti pro Kosovo je zřejmě rozmrazí – rychle a krvavě. A takové potenciální krveprolití na ruských hranicích by mohlo posloužit Vladimíru Putinovi jako záminka, po níž snad touží, aby mohl prodloužit svou vládu za její ústavně stanovený konec připadající na příští březen.