PRINCETON – Když prezident Donald Trump oznámil, že USA odstupuje od Pařížské klimatické dohody, odůvodnil to tvrzením: “Podstatou je, že Pařížská dohoda je velice nespravedlivá ke Spojeným státům.“ Opravdu?
Abychom mohli zhodnotit Trumpovo tvrzení, musíme porozumět tomu, že když se zeptáme, o kolik by státy měly seškrtat emise skleníkových plynů, tak se v podstatě ptáme, jak distribuovat limitovaný zdroj. Je to jako kdybychom se bavili o tom, jak rozdělit jablečný koláč, když by více hladových lidí chtělo velký kus, než kolik je z koláče velkých kusů.
V případě klimatické změny je koláčem kapacita atmosféry absorbovat naše emise, aniž by došlo ke katastrofické změně klimatu naší planety. Lidé, kteří chtějí velké kusy, jsou země, které by rády vypouštěly velká množství skleníkových plynů.
Všichni známe jeden způsob, jak rozdělit koláč: dát každému stejný kus. Pro atmosféru by to znamenalo vypočítat, jaké množství skleníkových plynů může svět bezpečně vypustit ke konkrétnímu datu a vydělit to současnou světovou populací. To by přineslo podíl kapacity atmosféry absorbovat skleníkové plyny per capita k určenému datu.
Svět je však rozdělen na suverénní státy, ne jednotlivce a neexistuje způsob, jak odhadnout emise skleníkových plynů každého jednotlivce. Musíme se tedy posunout k alokaci pro každou zemi. Abychom to udělali v souladu se “stejnými kusy,“ musíme vynásobit podíl per capita populací státu a získat tak její emisní kvótu.
Byla Pařížská dohoda, na základě tohoto standardu, nefér k USA? Těžko. USA má aktuálně méně než 5% světové populace, ale vypouští téměř 15% skleníkových plynů. Pokud férovost znamená, že by kus koláče měl mít pro každého stejnou velikost, jsou to Spojené státy, kdo je zde nefér, protože si uzurpují kus třikrát větší, než by měly mít.
Oproti tomu Indie, která má 17% světové populace a vypouští méně než 6% skleníkových plynů, by měla nárok na téměř třikrát větší podíl emisí. Mnoho dalších rozvojových zemí používá ještě menší zlomek jejich per capita podílu na atmosféře.
Možná, že rovnocenné kusy nejsou nejférovější cestou jak rozdělit koláč. Jedna očividná námitka je, že rovnoměrné rozdělení nebere v potaz, jak moc lidé, kteří o kusy koláče usilují, ty kusy opravdu potřebují. Jsou opravdu hladoví, nebo už jsou dobře nakrmení a jde jim o dezert?
Zohlednění potřeby však nijak nepomáhá Trumpově argumentu, že bylo s USA v rámci Pařížské úmluvy neférově nakládáno, protože Američané by snadno mohli omezit luxus jako je cestování na dovolenou, klimatizace a spotřeba masa, zatímco méně zámožné země se potřebují industrializovat, aby své populace dostaly z hloubek chudoby, které je pro USA neznámá.
Rozdílný způsob férovosti se však objeví, pokud se na skleníkové plyny budeme dívat jako na znečištění a aplikujeme princip, že kdokoliv znečištění způsobil, měl by za to zaplatit. Důvod, proč je klimatická změna problémem právě teď, je že během posledních dvou století vypouštěly některé země do atmosféry velká množství oxidů uhlíku a dalších skleníkových plynů.
Žádná země za tuto dobu nevypustila více skleníkových plynů než USA. To je pádný důvod, proč po USA požadovat radikálnější omezení než po jiných zemích, zejména vzhledem k tomu, že USA pokračuje ve vypouštění skleníkových plynů v mnohem větší míře per capita, než další velcí producenti, jako je Čína či Indie. Pokud jsou to starší industrializované země, kdo způsobil tento problém, zdá se rozumné po nich chtít, aby k nápravě udělali nejvíc.
Mohli bychom se také na historické přispění zemí ke klimatické změně podívat optikou podílu per capita v průběhu času. Jiné země můžou tvrdit, že USA svůj historický podíl per capita už využily, a tyto země by proto měly mít možnost v budoucnosti vypouštět více, takže bychom se alespoň dostali blíže k rovnocennému podílu per capita. (Jiné země tolik co USA a Evropa již použít nemohou, protože by globální oteplování přesáhlo 2oC, což je bod, kdy se klimatická změna – podle vidění většiny vědců – stala nepředvídatelná a dost možná katastrofická).
Takže na základě tří nejpřesvědčivějších principů férovosti, které se dají aplikovat na klimatickou změnu – rovnocenný podíl, potřeba a historická zodpovědnost – by Spojené státy měly udělat drastické škrty v emisi skleníkových plynů. V případě principu stejného podílu by emise USA neměly být vyšší než třetina těch dnešních a v případě dalších principů by to bylo ještě méně. Prezident Barrack Obama namísto toho přislíbil, že USA do roku 2025 sníží emise o pouhých 27% (v porovnání s rokem 2005). Trumpovo tvrzení, že Pařížská klimatická dohoda byla pro USA nefér, neodolá kontrole. Ve skutečnosti je opak pravdou: pro USA byla více než dobrá.
Pokud nyní OSN selže v dosažení alespoň toho nejskromnějšího cíle nastaveného v Paříži a nedokáže tak dosáhnout redukcí nezbytných pro stabilizaci naší planety, co by měl pak dělat zbytek světa? Čína a Evropská unie již naznačily, že setrvají u svých závazků. Neměli bychom však USA jednoduše dovolit, aby se svezla na omezeních jiných zemí, zatímco bude pálit neomezené množství fosilních paliv k poskytnutí levné energie pro svůj průmysl. Namísto toho by občané světa měli vzít věci do svých rukou a bojkotovat produkty vyrobené v zemi, která tak očividně odmítá dělat svou roli v záchraně planety.
PRINCETON – Když prezident Donald Trump oznámil, že USA odstupuje od Pařížské klimatické dohody, odůvodnil to tvrzením: “Podstatou je, že Pařížská dohoda je velice nespravedlivá ke Spojeným státům.“ Opravdu?
Abychom mohli zhodnotit Trumpovo tvrzení, musíme porozumět tomu, že když se zeptáme, o kolik by státy měly seškrtat emise skleníkových plynů, tak se v podstatě ptáme, jak distribuovat limitovaný zdroj. Je to jako kdybychom se bavili o tom, jak rozdělit jablečný koláč, když by více hladových lidí chtělo velký kus, než kolik je z koláče velkých kusů.
V případě klimatické změny je koláčem kapacita atmosféry absorbovat naše emise, aniž by došlo ke katastrofické změně klimatu naší planety. Lidé, kteří chtějí velké kusy, jsou země, které by rády vypouštěly velká množství skleníkových plynů.
Všichni známe jeden způsob, jak rozdělit koláč: dát každému stejný kus. Pro atmosféru by to znamenalo vypočítat, jaké množství skleníkových plynů může svět bezpečně vypustit ke konkrétnímu datu a vydělit to současnou světovou populací. To by přineslo podíl kapacity atmosféry absorbovat skleníkové plyny per capita k určenému datu.
Svět je však rozdělen na suverénní státy, ne jednotlivce a neexistuje způsob, jak odhadnout emise skleníkových plynů každého jednotlivce. Musíme se tedy posunout k alokaci pro každou zemi. Abychom to udělali v souladu se “stejnými kusy,“ musíme vynásobit podíl per capita populací státu a získat tak její emisní kvótu.
Byla Pařížská dohoda, na základě tohoto standardu, nefér k USA? Těžko. USA má aktuálně méně než 5% světové populace, ale vypouští téměř 15% skleníkových plynů. Pokud férovost znamená, že by kus koláče měl mít pro každého stejnou velikost, jsou to Spojené státy, kdo je zde nefér, protože si uzurpují kus třikrát větší, než by měly mít.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Oproti tomu Indie, která má 17% světové populace a vypouští méně než 6% skleníkových plynů, by měla nárok na téměř třikrát větší podíl emisí. Mnoho dalších rozvojových zemí používá ještě menší zlomek jejich per capita podílu na atmosféře.
Možná, že rovnocenné kusy nejsou nejférovější cestou jak rozdělit koláč. Jedna očividná námitka je, že rovnoměrné rozdělení nebere v potaz, jak moc lidé, kteří o kusy koláče usilují, ty kusy opravdu potřebují. Jsou opravdu hladoví, nebo už jsou dobře nakrmení a jde jim o dezert?
Zohlednění potřeby však nijak nepomáhá Trumpově argumentu, že bylo s USA v rámci Pařížské úmluvy neférově nakládáno, protože Američané by snadno mohli omezit luxus jako je cestování na dovolenou, klimatizace a spotřeba masa, zatímco méně zámožné země se potřebují industrializovat, aby své populace dostaly z hloubek chudoby, které je pro USA neznámá.
Rozdílný způsob férovosti se však objeví, pokud se na skleníkové plyny budeme dívat jako na znečištění a aplikujeme princip, že kdokoliv znečištění způsobil, měl by za to zaplatit. Důvod, proč je klimatická změna problémem právě teď, je že během posledních dvou století vypouštěly některé země do atmosféry velká množství oxidů uhlíku a dalších skleníkových plynů.
Žádná země za tuto dobu nevypustila více skleníkových plynů než USA. To je pádný důvod, proč po USA požadovat radikálnější omezení než po jiných zemích, zejména vzhledem k tomu, že USA pokračuje ve vypouštění skleníkových plynů v mnohem větší míře per capita, než další velcí producenti, jako je Čína či Indie. Pokud jsou to starší industrializované země, kdo způsobil tento problém, zdá se rozumné po nich chtít, aby k nápravě udělali nejvíc.
Mohli bychom se také na historické přispění zemí ke klimatické změně podívat optikou podílu per capita v průběhu času. Jiné země můžou tvrdit, že USA svůj historický podíl per capita už využily, a tyto země by proto měly mít možnost v budoucnosti vypouštět více, takže bychom se alespoň dostali blíže k rovnocennému podílu per capita. (Jiné země tolik co USA a Evropa již použít nemohou, protože by globální oteplování přesáhlo 2oC, což je bod, kdy se klimatická změna – podle vidění většiny vědců – stala nepředvídatelná a dost možná katastrofická).
Takže na základě tří nejpřesvědčivějších principů férovosti, které se dají aplikovat na klimatickou změnu – rovnocenný podíl, potřeba a historická zodpovědnost – by Spojené státy měly udělat drastické škrty v emisi skleníkových plynů. V případě principu stejného podílu by emise USA neměly být vyšší než třetina těch dnešních a v případě dalších principů by to bylo ještě méně. Prezident Barrack Obama namísto toho přislíbil, že USA do roku 2025 sníží emise o pouhých 27% (v porovnání s rokem 2005). Trumpovo tvrzení, že Pařížská klimatická dohoda byla pro USA nefér, neodolá kontrole. Ve skutečnosti je opak pravdou: pro USA byla více než dobrá.
Pokud nyní OSN selže v dosažení alespoň toho nejskromnějšího cíle nastaveného v Paříži a nedokáže tak dosáhnout redukcí nezbytných pro stabilizaci naší planety, co by měl pak dělat zbytek světa? Čína a Evropská unie již naznačily, že setrvají u svých závazků. Neměli bychom však USA jednoduše dovolit, aby se svezla na omezeních jiných zemí, zatímco bude pálit neomezené množství fosilních paliv k poskytnutí levné energie pro svůj průmysl. Namísto toho by občané světa měli vzít věci do svých rukou a bojkotovat produkty vyrobené v zemi, která tak očividně odmítá dělat svou roli v záchraně planety.