Odstoupením od mnoha dohod o jaderných zbraních, dojednaných v posledních 50 letech, vysílají Spojené státy smíšené signály Severní Koreji, Íránu i dalším státům, které disponují technickými znalostmi potřebnými pro vývoj jaderných zbraní. Momentálně navrhované dohody s Indií tuto svízelnou situaci prohlubují a dál podkopávají globální pakt míru ztělesněný v režimu nešíření jaderných zbraní.
Současně nejsou přijímány žádné významné kroky ke snížení celosvětového arzenálu téměř 30 000 jaderných zbraní, jimiž dnes disponují Spojené státy, Rusko, Čína, Francie, Izrael, Velká Británie, Indie, Pákistán a možná i Severní Korea. Následkem chyb nebo špatného úsudku je dnes globální holocaust stejně reálný jako v dobách nejhlubší studené války.
Klíčovým závazkem zdrženlivosti ze strany původních pěti jaderných mocností a více než 180 dalších zemí je Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1970. Jejím stěžejním cílem je „bránit šíření jaderných zbraní a zbrojních technologií… a podporovat cíl dosažení jaderného odzbrojení“. Poslední pětileté hodnotící konference Organizace spojených národů se v roce 2005 nezúčastnili pouze Izrael, Indie, Pákistán a Severní Korea – první tři země již mají rozvinutý jaderný arzenál, zatímco u čtvrté je tento arzenál v zárodku.
Americká vláda nedala dobrý příklad, když odstoupila od Smlouvy o omezení protiraketových obranných systémů (ABM), která spojuje omezení testů jaderných zbraní s vývojem zbraní nových, a když opustila svou dlouhodobou politiku zřeknutí se hrozby „prvního nasazení“ jaderných zbraní proti nejaderným státům. Tato nedávná rozhodnutí povzbudila Čínu, Rusko a další signatáře NPT k tomu, aby reagovali obdobnými kroky.
Protože mi byly od roku 1974 známy jaderné ambice Indie, vedl jsem spolu s dalšími americkými prezidenty důslednou politiku: žádný prodej jaderných technologií nebo neprověřeného paliva do Indie ani kterékoliv jiné země, jež odmítla podepsat NPT. Dnes se od těchto omezení začíná ustupovat.
Nepochybuji o tom, že indičtí političtí představitelé přistupují ke zbrojnímu arzenálu své země stejně zodpovědně jako nejvyšší činitelé pěti původních jaderných mocností. Je tu však jeden podstatný rozdíl: pětice původních zemí podepsala NPT a přestala vyrábět štěpný materiál pro zbraně.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Indičtí představitelé by se měli zavázat k témuž a spolu s dalšími jadernými mocnostmi podepsat také Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek. Indové však tyto kroky odmítli a trvají na neomezeném přístupu k mezinárodní pomoci při výrobě takového množství štěpného materiálu, které by stačilo k výrobě 50 zbraní ročně, což vysoce přesahuje současnou předpokládanou kapacitu Indie.
Je-li indický požadavek přijatelný, proč by měli další technologicky rozvinutí signatáři NPT, jako jsou Brazílie, Egypt, Saúdská Arábie a Japonsko – nemluvě o méně zodpovědných státech –, dál zachovávat zdrženlivost?
Pro svou politiku sice Indie obdržela přinejmenším prozatímní souhlas USA, avšak stále před ní stojí dvě další překážky: přijatelná dohoda s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA) a vynětí ze Skupiny jaderných dodavatelů (NSG), orgánu čítajícího 45 zemí, který – až dosud – zakazuje jaderný obchod s jakýmkoliv státem, jenž odmítá přijmout mezinárodní jaderné standardy.
Nejadernými členy NSG jsou Argentina, Austrálie, Belgie, Bělorusko, Brazílie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Japonsko, Jihoafrická republika, Jižní Korea, Kanada, Kazachstán, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Ukrajina.
Rolí těchto zemí a IAEA není bránit Indii v rozvoji jaderné energetiky, a dokonce ani ve vývoji jaderných zbraní, ale spíše zajišťovat, aby postupovala jako téměř všechny ostatní zodpovědné státy na zeměkouli, tedy aby podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a přijala i další rozumná omezení.
Jaderné mocnosti musí dát najevo svou vedoucí roli tím, že se budou samy chovat zdrženlivě a zabrání dalším odklonům od mezinárodních omezení daných NPT. Jejich dnešní rozhodnutí vytvoří jedno po druhém odkaz pro budoucnost – možná smrtelný, možná mírový.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
Odstoupením od mnoha dohod o jaderných zbraních, dojednaných v posledních 50 letech, vysílají Spojené státy smíšené signály Severní Koreji, Íránu i dalším státům, které disponují technickými znalostmi potřebnými pro vývoj jaderných zbraní. Momentálně navrhované dohody s Indií tuto svízelnou situaci prohlubují a dál podkopávají globální pakt míru ztělesněný v režimu nešíření jaderných zbraní.
Současně nejsou přijímány žádné významné kroky ke snížení celosvětového arzenálu téměř 30 000 jaderných zbraní, jimiž dnes disponují Spojené státy, Rusko, Čína, Francie, Izrael, Velká Británie, Indie, Pákistán a možná i Severní Korea. Následkem chyb nebo špatného úsudku je dnes globální holocaust stejně reálný jako v dobách nejhlubší studené války.
Klíčovým závazkem zdrženlivosti ze strany původních pěti jaderných mocností a více než 180 dalších zemí je Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1970. Jejím stěžejním cílem je „bránit šíření jaderných zbraní a zbrojních technologií… a podporovat cíl dosažení jaderného odzbrojení“. Poslední pětileté hodnotící konference Organizace spojených národů se v roce 2005 nezúčastnili pouze Izrael, Indie, Pákistán a Severní Korea – první tři země již mají rozvinutý jaderný arzenál, zatímco u čtvrté je tento arzenál v zárodku.
Americká vláda nedala dobrý příklad, když odstoupila od Smlouvy o omezení protiraketových obranných systémů (ABM), která spojuje omezení testů jaderných zbraní s vývojem zbraní nových, a když opustila svou dlouhodobou politiku zřeknutí se hrozby „prvního nasazení“ jaderných zbraní proti nejaderným státům. Tato nedávná rozhodnutí povzbudila Čínu, Rusko a další signatáře NPT k tomu, aby reagovali obdobnými kroky.
Protože mi byly od roku 1974 známy jaderné ambice Indie, vedl jsem spolu s dalšími americkými prezidenty důslednou politiku: žádný prodej jaderných technologií nebo neprověřeného paliva do Indie ani kterékoliv jiné země, jež odmítla podepsat NPT. Dnes se od těchto omezení začíná ustupovat.
Nepochybuji o tom, že indičtí političtí představitelé přistupují ke zbrojnímu arzenálu své země stejně zodpovědně jako nejvyšší činitelé pěti původních jaderných mocností. Je tu však jeden podstatný rozdíl: pětice původních zemí podepsala NPT a přestala vyrábět štěpný materiál pro zbraně.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Indičtí představitelé by se měli zavázat k témuž a spolu s dalšími jadernými mocnostmi podepsat také Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek. Indové však tyto kroky odmítli a trvají na neomezeném přístupu k mezinárodní pomoci při výrobě takového množství štěpného materiálu, které by stačilo k výrobě 50 zbraní ročně, což vysoce přesahuje současnou předpokládanou kapacitu Indie.
Je-li indický požadavek přijatelný, proč by měli další technologicky rozvinutí signatáři NPT, jako jsou Brazílie, Egypt, Saúdská Arábie a Japonsko – nemluvě o méně zodpovědných státech –, dál zachovávat zdrženlivost?
Pro svou politiku sice Indie obdržela přinejmenším prozatímní souhlas USA, avšak stále před ní stojí dvě další překážky: přijatelná dohoda s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA) a vynětí ze Skupiny jaderných dodavatelů (NSG), orgánu čítajícího 45 zemí, který – až dosud – zakazuje jaderný obchod s jakýmkoliv státem, jenž odmítá přijmout mezinárodní jaderné standardy.
Nejadernými členy NSG jsou Argentina, Austrálie, Belgie, Bělorusko, Brazílie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Japonsko, Jihoafrická republika, Jižní Korea, Kanada, Kazachstán, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko a Ukrajina.
Rolí těchto zemí a IAEA není bránit Indii v rozvoji jaderné energetiky, a dokonce ani ve vývoji jaderných zbraní, ale spíše zajišťovat, aby postupovala jako téměř všechny ostatní zodpovědné státy na zeměkouli, tedy aby podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a přijala i další rozumná omezení.
Jaderné mocnosti musí dát najevo svou vedoucí roli tím, že se budou samy chovat zdrženlivě a zabrání dalším odklonům od mezinárodních omezení daných NPT. Jejich dnešní rozhodnutí vytvoří jedno po druhém odkaz pro budoucnost – možná smrtelný, možná mírový.