NOVÉ DILLÍ – Už je to oficiální: pracující po celém světě si pohoršují. Nejnovější Globální zpráva o mzdách Mezinárodní organizace práce (MOP) konstatuje, že pomineme-li Čínu, reálné (inflačně očištěné) mzdy v roce 2017 rostly ročním tempem ve výši jen 1,1 %, oproti 1,8 % v roce 2016. To je nejpomalejší tempo od roku 2008.
Ve vyspělých ekonomikách G20 se průměrné reálné mzdy v roce 2017 zvýšily o pouhé 0,4 %, oproti 1,7% růstu v roce 2015. Zatímco ve Spojených státech reálné mzdy vzrostly o 0,7 % (oproti 2,2 % v roce 2015), v Evropě stagnovaly, neboť vzestupy v některých zemích srazily poklesy ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku. Zpomalení v „premiantských zemích“ jako Německo a USA je obzvlášť překvapivé, vzhledem k bobtnajícím přebytkům běžného účtu v první a klesající nezaměstnanosti a napjatým pracovním trhům ve druhé.
Na rozvíjejících se trzích růst průměrné mzdy v roce 2017 dosáhl 4,3 %, a byl tedy rychlejší než ve vyspělých ekonomikách G20, ale přesto byl nižší než v předcházejícím roce (4,9 %). Nejrychlejšímu růstu reálných mezd se těšila Asie, převážně díky Číně a několika menším zemím jako Kambodža, Srí Lanka a Myanmar. Celkově však růst mezd v asijských ekonomikách v roce 2017 většinou zpomalil. Konečně v Latinské Americe a Africe zažilo několik zemí pokles reálných mezd.
Zpráva MOP navíc uvádí, že v roce 2017 přetrvala mezera mezi růstem mezd a produktivitou práce. Podíl práce na národním důchodu je v mnoha zemích stále pod úrovní počátku 90. let.
To vyvolává samozřejmou otázku: Proč se podmínky pro pracující ve většině koutů světa nezlepšují úměrně k zotavení globálního výstupu posledních let?
Úplně svalit vinu nelze ani na jednoho z obvyklých podezřelých, obchod a technologie. Jistěže, prohlubující se integrace ekonomik s velkými přebytky pracovních sil do globálního trhu, společně s posíleným spoléháním na automatizaci a umělou inteligenci, oslabuje vyjednávací sílu pracujících a přesouvá poptávku po práci do zcela konkrétních a omezených sektorů. Tyto faktory však samy o sobě nedostatek materiálního pokroku u většiny pracujících nevysvětlují.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Skutečný důvod, proč pracující přicházejí zkrátka, není ani tak ekonomický jako spíš institucionální a politický. V jedné zemi za druhou právní předpisy a rozsudky soudů čím dál častěji zašlapávají dlouho uznávaná pracovní práva.
Například vlády zaměřené výhradně na zlepšování „flexibility na trhu práce“ uskutečňují politiky upřednostňující zájmy zaměstnavatelů nad zájmy pracujících, v neposlední řadě podlamováním schopnosti pracujících se organizovat. Posedlost fiskální konsolidací a fiskální střídmostí brání onomu typu sociálních výdajů, které by mohly rozšířit zaměstnanost ve veřejném sektoru a zlepšit pracovní podmínky. Současné regulatorní prostředí zase rostoucí měrou umožňuje velkým korporacím třímat moc bez odpovědnosti, což má za následek vyšší monopolní renty a silnější postavení při vyjednávání.
Zkrátka to, jak si neoliberalismus myšlenkově podmanil tvorbu hospodářských politik napříč širokou škálou zemí, vede k vylučování většiny výdělečně činných osob z přínosů hospodářského růstu. To však nebylo nevyhnutelné. Ostatně Čína dosahuje svižného růstu mezd a podíl národního důchodu, který jde ve prospěch pracovních sil, roste navzdory tomu, že země zavádí technologie v oblasti obchodu a rychlého nahrazování pracovních sil.
Úspěch Číny může potvrdit model předložený zesnulým laureátem Nobelovy ceny ekonomem W. Arthurem Lewisem, který vysvětluje, jak zaměstnanost v nových, produktivnějších sektorech dokáže absorbovat přebytek pracovních sil a tlačit nahoru mzdy ve všech odvětvích. Ještě podstatnější je ovšem to, že Čína tento účinek posiluje systematickými státními politikami zaměřenými na zlepšování pracovních podmínek.
Pravda, čínská politická ekonomie je neobvyklá. Starost vlády o blaho pracujících může být jednoduše odrazem nutnosti Komunistické strany Číny zabezpečit si domácí politické postavení. Je-li tomu tak, uzavřela faustovskou sociální dohodu, jaká je pro východoasijské autokracie typická.
Přesto platí, že pokud trend klesajícího růstu mezd dokáže odrazit Čína, dokážou to i ostatní země. Tvůrci hospodářských politik po celém světě však budou muset nejprve setřást neoliberální paradigma, které jim vzalo schopnost představit si alternativní politické přístupy. Jako politický projekt už se neoliberalismus vyčerpal. Mají-li mít pracující opět podíl na pokrocích růstu, vlády budou muset začít zavádět progresivnější politické alternativy.
MOP a Konference OSN o obchodu a rozvoji naštěstí začaly na pořad dne vracet rozumnější politické přístupy, tak jako někteří politici v USA, Británii a jinde. Zajistit, aby ekonomika sloužila většině společnosti, bude však vyžadovat mnohem větší postrčení po celém světě.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Despite the apparent resilience of Russia's economy, Vladimir Putin’s full-scale war against Ukraine comes at a high economic cost. Not only does it require today’s Russians to live a worse life than they otherwise would have done; it also condemns future generations to the same.
explains the apparent resilience of growth and employment in the face of increasingly tight sanctions.
NOVÉ DILLÍ – Už je to oficiální: pracující po celém světě si pohoršují. Nejnovější Globální zpráva o mzdách Mezinárodní organizace práce (MOP) konstatuje, že pomineme-li Čínu, reálné (inflačně očištěné) mzdy v roce 2017 rostly ročním tempem ve výši jen 1,1 %, oproti 1,8 % v roce 2016. To je nejpomalejší tempo od roku 2008.
Ve vyspělých ekonomikách G20 se průměrné reálné mzdy v roce 2017 zvýšily o pouhé 0,4 %, oproti 1,7% růstu v roce 2015. Zatímco ve Spojených státech reálné mzdy vzrostly o 0,7 % (oproti 2,2 % v roce 2015), v Evropě stagnovaly, neboť vzestupy v některých zemích srazily poklesy ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku. Zpomalení v „premiantských zemích“ jako Německo a USA je obzvlášť překvapivé, vzhledem k bobtnajícím přebytkům běžného účtu v první a klesající nezaměstnanosti a napjatým pracovním trhům ve druhé.
Na rozvíjejících se trzích růst průměrné mzdy v roce 2017 dosáhl 4,3 %, a byl tedy rychlejší než ve vyspělých ekonomikách G20, ale přesto byl nižší než v předcházejícím roce (4,9 %). Nejrychlejšímu růstu reálných mezd se těšila Asie, převážně díky Číně a několika menším zemím jako Kambodža, Srí Lanka a Myanmar. Celkově však růst mezd v asijských ekonomikách v roce 2017 většinou zpomalil. Konečně v Latinské Americe a Africe zažilo několik zemí pokles reálných mezd.
Zpráva MOP navíc uvádí, že v roce 2017 přetrvala mezera mezi růstem mezd a produktivitou práce. Podíl práce na národním důchodu je v mnoha zemích stále pod úrovní počátku 90. let.
To vyvolává samozřejmou otázku: Proč se podmínky pro pracující ve většině koutů světa nezlepšují úměrně k zotavení globálního výstupu posledních let?
Úplně svalit vinu nelze ani na jednoho z obvyklých podezřelých, obchod a technologie. Jistěže, prohlubující se integrace ekonomik s velkými přebytky pracovních sil do globálního trhu, společně s posíleným spoléháním na automatizaci a umělou inteligenci, oslabuje vyjednávací sílu pracujících a přesouvá poptávku po práci do zcela konkrétních a omezených sektorů. Tyto faktory však samy o sobě nedostatek materiálního pokroku u většiny pracujících nevysvětlují.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Skutečný důvod, proč pracující přicházejí zkrátka, není ani tak ekonomický jako spíš institucionální a politický. V jedné zemi za druhou právní předpisy a rozsudky soudů čím dál častěji zašlapávají dlouho uznávaná pracovní práva.
Například vlády zaměřené výhradně na zlepšování „flexibility na trhu práce“ uskutečňují politiky upřednostňující zájmy zaměstnavatelů nad zájmy pracujících, v neposlední řadě podlamováním schopnosti pracujících se organizovat. Posedlost fiskální konsolidací a fiskální střídmostí brání onomu typu sociálních výdajů, které by mohly rozšířit zaměstnanost ve veřejném sektoru a zlepšit pracovní podmínky. Současné regulatorní prostředí zase rostoucí měrou umožňuje velkým korporacím třímat moc bez odpovědnosti, což má za následek vyšší monopolní renty a silnější postavení při vyjednávání.
Zkrátka to, jak si neoliberalismus myšlenkově podmanil tvorbu hospodářských politik napříč širokou škálou zemí, vede k vylučování většiny výdělečně činných osob z přínosů hospodářského růstu. To však nebylo nevyhnutelné. Ostatně Čína dosahuje svižného růstu mezd a podíl národního důchodu, který jde ve prospěch pracovních sil, roste navzdory tomu, že země zavádí technologie v oblasti obchodu a rychlého nahrazování pracovních sil.
Úspěch Číny může potvrdit model předložený zesnulým laureátem Nobelovy ceny ekonomem W. Arthurem Lewisem, který vysvětluje, jak zaměstnanost v nových, produktivnějších sektorech dokáže absorbovat přebytek pracovních sil a tlačit nahoru mzdy ve všech odvětvích. Ještě podstatnější je ovšem to, že Čína tento účinek posiluje systematickými státními politikami zaměřenými na zlepšování pracovních podmínek.
V důsledku toho se průměrná nominální minimální mzda v Číně v letech 2011 až 2018 téměř zdvojnásobila a mzdy pracujících ve státních podnicích stoupaly ještě rychleji. Zároveň vláda rozšířila další formy sociální ochrany pracujících a to vše souběžně s realizací průmyslových politik zacílených na podporu inovací a růst produktivity, tedy na posun země výš v globálním hodnotovém řetězci.
Pravda, čínská politická ekonomie je neobvyklá. Starost vlády o blaho pracujících může být jednoduše odrazem nutnosti Komunistické strany Číny zabezpečit si domácí politické postavení. Je-li tomu tak, uzavřela faustovskou sociální dohodu, jaká je pro východoasijské autokracie typická.
Přesto platí, že pokud trend klesajícího růstu mezd dokáže odrazit Čína, dokážou to i ostatní země. Tvůrci hospodářských politik po celém světě však budou muset nejprve setřást neoliberální paradigma, které jim vzalo schopnost představit si alternativní politické přístupy. Jako politický projekt už se neoliberalismus vyčerpal. Mají-li mít pracující opět podíl na pokrocích růstu, vlády budou muset začít zavádět progresivnější politické alternativy.
MOP a Konference OSN o obchodu a rozvoji naštěstí začaly na pořad dne vracet rozumnější politické přístupy, tak jako někteří politici v USA, Británii a jinde. Zajistit, aby ekonomika sloužila většině společnosti, bude však vyžadovat mnohem větší postrčení po celém světě.
Z angličtiny přeložil David Daduč