AMMÁN – Když v roce 2011 vypuklo arabské probuzení, jeho primárním cílem mělo být prosazování plurality a demokracie – tedy věcí, které při prvním antikoloniálním probuzení arabského světa ve dvacátém století zůstaly zanedbané. Po třech letech zápasu však tento proces teprve započal. Dosáhne druhé arabské probuzení konečně svých cílů?
Odpověď závisí na tom, který ze tří modelů arabské země při řízení svého přechodu použijí: zda vstřícného a prozíravého modelu, jehož cílem je budování konsensu, nebo přístupu „vítěz bere vše“, který vyřazuje velké segmenty populace z podílu na dění, anebo přístupu „nezastavíme se před ničím“, jenž se zaměřuje na přežití režimu. Tyto modely odrážejí obrovské rozdíly v současných poměrech a budoucích vyhlídkách jednotlivých arabských zemí.
Nejsilnějším příkladem vstřícného modelu je Tunisko, kde oponenti bývalého režimu vytvořili bez vojenského zásahu koaliční vládu. Tento proces samozřejmě nebyl snadný. Po napjatém boji si však Tunisané uvědomili, že jedinou cestou vpřed je spolupráce.
V únoru Tunisko schválilo nejpokrokovější ústavu v arabském světě, která zavádí rovnost mužů a žen, umožňuje pokojné střídání vlád a uznává právo občanů nezastávat žádné náboženské přesvědčení – tento v regionu nevídaný krok podpořily islamistické i sekulární síly. Tuniská zkušenost ztělesňuje závazek k pluralitě a demokracii, k němuž se druhé arabské probuzení hlásí.
Naštěstí není Tunisko na této cestě samo. Také Jemen a Maroko zahájily relativně vstřícný politický proces, přičemž Jemen usiluje o národní dialog a Maroko vytváří koaliční vládu.
V několika dalších zemích však tento model nedokázal zapustit kořeny. Vezměme si Egypt, jenž dává přednost druhému, vyčleňujícímu přístupu, kdy se všechny strany domnívají, že mají monopol na pravdu, a mohou proto ignorovat či potlačovat odpůrce. Egyptští islamisté vedení Muslimským bratrstvem přijali tuto filozofii, když byli u moci; sekulární síly, které je při červencovém vojenském převratu svrhly, nyní zaujímají stejný přístup.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Stručně řečeno se z egyptské politiky stala hra s nulovým součtem – a jejím součtem je skutečně nula. Zemi i nadále sužují bezpečnostní hrozby, hospodářský chaos a politická nestabilita – problémy takového rozsahu, že je ani jeden tábor nedokáže vyřešit osamoceně. Nezačnou-li vedoucí představitelé obou stran spolupracovat, zůstane egyptské probuzení jen vzdáleným snem a obyčejní občané budou trpět sociálními a hospodářskými následky.
Nejdestruktivnější je však třetí přístup, jehož ztělesněním je Sýrie. Režim prezidenta Bašára Asada se nezastaví před ničím, jen aby zvítězil v boji, z něhož se stala hra o přežití. Opozice zatím zůstává rozdrobená, což vytváří vakuum, kterého využívají radikální skupiny – tvořené převážně zahraničními bojovníky. Výsledkem je strašlivá občanská válka, která si už vyžádala nejméně 150 000 mrtvých a miliony dalších lidí přinutila opustit domovy, přičemž její konec zůstává v nedohlednu.
Diametrální rozdíly mezi těmito třemi modely a jejich výsledky nabízejí jasné ponaučení: jedinou cestou ke stabilitě je vstřícnost. Při správném přístupu může kterákoliv země úspěšně budovat lepší budoucnost.
Cesta druhého arabského probuzení samozřejmě není definovaná výlučně národními hranicemi. Po celém arabském světě padají odvěká tabu. Konkrétně řečeno dvě síly, které dlouho ovládaly politickou scénu – tedy sekulární vládci, často vojenští či armádou podporovaní, a jejich náboženská opozice –, ztratily své výsadní postavení; obě síly jsou dnes stále častěji terčem podobné kritiky, jaká charakterizuje demokratické systémy. V mnoha arabských zemích je dokonce přípustné být liberál.
Zatímco se však zkostnatělé společenské systémy, které dlouho brzdily pokrok, v posledních třech letech v mnoha arabských zemích rozpadly a liberalismus se stal přijatelnějším světonázorem, zkušenosti Egypta a Sýrie dokládají, že cíle druhého arabského probuzení nesdílejí všichni. Stará nepřátelství, ideologická předpojatost a neproduktivní zvyklosti nadále blokují snahu o nalezení skutečných řešení společensko-ekonomických problémů.
Arabské společnosti si zaslouží víc. A jak ukázal příklad Tuniska, pokud přijmou za svou politiku plurality a vstřícnosti, pak také víc dostanou.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Recent developments that look like triumphs of religious fundamentalism represent not a return of religion in politics, but simply the return of the political as such. If they look foreign to Western eyes, that is because the West no longer stands for anything Westerners are willing to fight and die for.
thinks the prosperous West no longer understands what genuine political struggle looks like.
Readers seeking a self-critical analysis of the former German chancellor’s 16-year tenure will be disappointed by her long-awaited memoir, as she offers neither a mea culpa nor even an acknowledgment of her missteps. Still, the book provides a rare glimpse into the mind of a remarkable politician.
highlights how and why the former German chancellor’s legacy has soured in the three years since she left power.
AMMÁN – Když v roce 2011 vypuklo arabské probuzení, jeho primárním cílem mělo být prosazování plurality a demokracie – tedy věcí, které při prvním antikoloniálním probuzení arabského světa ve dvacátém století zůstaly zanedbané. Po třech letech zápasu však tento proces teprve započal. Dosáhne druhé arabské probuzení konečně svých cílů?
Odpověď závisí na tom, který ze tří modelů arabské země při řízení svého přechodu použijí: zda vstřícného a prozíravého modelu, jehož cílem je budování konsensu, nebo přístupu „vítěz bere vše“, který vyřazuje velké segmenty populace z podílu na dění, anebo přístupu „nezastavíme se před ničím“, jenž se zaměřuje na přežití režimu. Tyto modely odrážejí obrovské rozdíly v současných poměrech a budoucích vyhlídkách jednotlivých arabských zemí.
Nejsilnějším příkladem vstřícného modelu je Tunisko, kde oponenti bývalého režimu vytvořili bez vojenského zásahu koaliční vládu. Tento proces samozřejmě nebyl snadný. Po napjatém boji si však Tunisané uvědomili, že jedinou cestou vpřed je spolupráce.
V únoru Tunisko schválilo nejpokrokovější ústavu v arabském světě, která zavádí rovnost mužů a žen, umožňuje pokojné střídání vlád a uznává právo občanů nezastávat žádné náboženské přesvědčení – tento v regionu nevídaný krok podpořily islamistické i sekulární síly. Tuniská zkušenost ztělesňuje závazek k pluralitě a demokracii, k němuž se druhé arabské probuzení hlásí.
Naštěstí není Tunisko na této cestě samo. Také Jemen a Maroko zahájily relativně vstřícný politický proces, přičemž Jemen usiluje o národní dialog a Maroko vytváří koaliční vládu.
V několika dalších zemích však tento model nedokázal zapustit kořeny. Vezměme si Egypt, jenž dává přednost druhému, vyčleňujícímu přístupu, kdy se všechny strany domnívají, že mají monopol na pravdu, a mohou proto ignorovat či potlačovat odpůrce. Egyptští islamisté vedení Muslimským bratrstvem přijali tuto filozofii, když byli u moci; sekulární síly, které je při červencovém vojenském převratu svrhly, nyní zaujímají stejný přístup.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Stručně řečeno se z egyptské politiky stala hra s nulovým součtem – a jejím součtem je skutečně nula. Zemi i nadále sužují bezpečnostní hrozby, hospodářský chaos a politická nestabilita – problémy takového rozsahu, že je ani jeden tábor nedokáže vyřešit osamoceně. Nezačnou-li vedoucí představitelé obou stran spolupracovat, zůstane egyptské probuzení jen vzdáleným snem a obyčejní občané budou trpět sociálními a hospodářskými následky.
Nejdestruktivnější je však třetí přístup, jehož ztělesněním je Sýrie. Režim prezidenta Bašára Asada se nezastaví před ničím, jen aby zvítězil v boji, z něhož se stala hra o přežití. Opozice zatím zůstává rozdrobená, což vytváří vakuum, kterého využívají radikální skupiny – tvořené převážně zahraničními bojovníky. Výsledkem je strašlivá občanská válka, která si už vyžádala nejméně 150 000 mrtvých a miliony dalších lidí přinutila opustit domovy, přičemž její konec zůstává v nedohlednu.
Diametrální rozdíly mezi těmito třemi modely a jejich výsledky nabízejí jasné ponaučení: jedinou cestou ke stabilitě je vstřícnost. Při správném přístupu může kterákoliv země úspěšně budovat lepší budoucnost.
Cesta druhého arabského probuzení samozřejmě není definovaná výlučně národními hranicemi. Po celém arabském světě padají odvěká tabu. Konkrétně řečeno dvě síly, které dlouho ovládaly politickou scénu – tedy sekulární vládci, často vojenští či armádou podporovaní, a jejich náboženská opozice –, ztratily své výsadní postavení; obě síly jsou dnes stále častěji terčem podobné kritiky, jaká charakterizuje demokratické systémy. V mnoha arabských zemích je dokonce přípustné být liberál.
Zatímco se však zkostnatělé společenské systémy, které dlouho brzdily pokrok, v posledních třech letech v mnoha arabských zemích rozpadly a liberalismus se stal přijatelnějším světonázorem, zkušenosti Egypta a Sýrie dokládají, že cíle druhého arabského probuzení nesdílejí všichni. Stará nepřátelství, ideologická předpojatost a neproduktivní zvyklosti nadále blokují snahu o nalezení skutečných řešení společensko-ekonomických problémů.
Arabské společnosti si zaslouží víc. A jak ukázal příklad Tuniska, pokud přijmou za svou politiku plurality a vstřícnosti, pak také víc dostanou.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.