MÉXICO – V nadcházejících brazilských prezidentských volbách, plánovaných na 3. října, možná postačí jen první kolo. Dilma Rousseffová, nástupkyně, kterou si odcházející prezident Luis Inácio Lula da Silva sám za sebe vyvolil, má totiž blízko k zisku nepochybné většiny hlasů.
Rousseffové hlavní sok, guvernér São Paula José Serra, voliče nenadchl, vzhledem ke svým rozporuplným postojům – od sžíravé kritiky Lulovy zahraniční politiky po neskrývanou podporu jeho sociálních politik. Podle některých průzkumů Serra ztrácí víc než 20 procentních bodů.
Na latinskoamerického prezidenta po dvou funkčních obdobích Lula z úřadu odchází s ohromující popularitou. Ekonomika roste dvouciferným tempem a na obzoru je Mistrovství světa v kopané 2014 a Olympijské hry 2016. Za Lulova vedení se miliony Brazilců vyprostily z chudoby a majoritou, ač nevelkou, se stala střední třída. Brazílie si vydobyla mezinárodní postavení odpovídající její velikosti a úspěšnosti, třebaže snad ne jejím ambicím. Tamní demokracie prospívá a vzkvétá, přestože ji občas sužuje neefektivita či korupce.
Existují ale důvody ke skepticismu nad Lulovým odkazem a skutečnost, že se zmiňují jen zřídka, jejich význam nijak nesnižuje.
Zaprvé, hospodářský růst se stále v zásadě opírá o domácí spotřebu a vývoz komodit. Ani jedno samo o sobě nepředstavuje problém, za předpokladu udržitelnosti ve střednědobém výhledu a životaschopnosti ve výhledu dlouhodobém. Potíž je v tom, že úhrnná brazilská míra investic zůstává kolem 16 % HDP, tedy na mnohem nižší úrovni, než je mexický či latinskoamerický průměr, o Číně (40 %) ani nemluvě. Buď jak buď, infrastruktura a konkurenční schopnost země budou nevyhnutelně upadat.
Řešením, jež navrhuje Rousseffová, jsou rozsáhlé státní investice do klíčových sektorů hospodářství (ropa, zpracování masa, stavebnictví), financované národní rozvojovou bankou (BNDS). Tato strategie ovšem s největší pravděpodobností posílí korupci, která je už desítky let pevnou součástí brazilské politiky – a za Luly se změnila k lepšímu jen málo.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Druhou otázkou je opěvovaný program Bolsa Familia, který byl jako Bolsa Escola spuštěn už za Lulova předchůdce a původně jej koncipoval ekonom Santiago Levy pracující pro mexického prezidenta Ernesta Zedillu. Záměrem těchto „podmíněných peněžních převodů“ bylo zpočátku zastavit mezigenerační chudobu tím, že přispějí k tomu, aby se dětem dostávalo řádné výživy, školní výuky a zdravotní péče. Jenže za Luly (a ovšem také za Vincenta Foxe a Felipe Calderóna v Mexiku) se proměnily v přímý program potlačování bídy, zaměřený na současnou generaci chudých.
Štědrost této mutace nikdo nezpochybňuje, leč není ani zdaleka jasné, zda si bezmála 15 milionů rodin, které Bolsa Familia pobírají, udrží současnou výši příjmů, až tento příspěvek skončí, anebo zda jej lze zachovat navždy. Bolsa Familia je ohromující volební tahák a nesporně v Brazílii posílil spotřebu ve spodní části příjmové pyramidy. Existují ale pochyby, co vlastně může v dlouhodobém výhledu udělat pro vykořenění chudoby.
Zatřetí, rétorika a kořeny Rousseffové coby militantní stoupenkyně levice vyvolávají pochyby, zda bude uskutečňovat Lulovy pragmatické, středové ekonomické a sociální politiky. Její demokratické renomé je stejně pevné jako jeho, ale panují obavy z jejího zjevného nadšení pro zásahy státu do ekonomiky – zdá se, že věří v přínosy keynesiánských fiskálních stimulů za všech okolností – a nejistota, zda dokáže držet pod kontrolou Stranu pracujících tak jako Lula.
Nejvíce kritiky se za Lulova působení sneslo na zahraniční politiku a Rousseffová velmi pravděpodobně situaci ještě zhorší. Coby odpůrce vojenské diktatury, která jeho vlast před lety ovládala, byl Lula zastáncem úcty k lidským právům, svobodných a čestných voleb a zastupitelské demokracie. Když byl ale v úřadu, těmito ohledy se málo řídil a odmítal znepokojení nad stavem lidských práv a demokracie napříč regionem i jinde ve světě, zejména na Kubě, ve Venezuele a Íránu.
Lula zdůrazňoval tradiční brazilský postoj nevměšování se do kubánských záležitostí, a to natolik, že si vyjel do Havany krátce poté, co tam ve věznici zemřel disident držící hladovku. Když byl tázán, co si o věci myslí, Lula dal smrt hladovkáře za vinu prakticky jemu samotnému. Íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda zase v Brasilii a São Paulu přivítal téměř jako hrdinu sotva tři měsíce poté, co Ahmadínedžád v roce 2009 zfalšoval výsledek íránských prezidentských voleb, což vedlo až k vlně násilných represí. Necelý rok od hlasování pak Lula Írán navštívil.
Lula také dělal, že nevidí čím dál silovější počínání Huga Cháveze ve Venezuele, nikdy neprotestoval proti věznění jeho odpůrců, zásahům proti tisku, odborovým svazům a studentům ani proti Chávezovým manipulacím volebního systému. Brazilské firmy, zejména stavební, mají ve Venezuele obrovské investice a kontrakty a Lula přátelského vztahu s bratry Castrovými a Chávezem využívá k utišení levicového křídla své strany, jíž byly odjakživa proti srsti jeho ortodoxní ekonomické politiky.
Rozpolcený vztah Brazílie k lidským právům a demokracii za Lulova vedení jde ruku v ruce s jejím postojem k šíření jaderných zbraní. Jako signatář Tlatelolcké smlouvy z 60. let, která v Latinské Americe nepřipouští jaderné zbraně, Brazílie během 90. let zastavila proces obohacování uranu a zrušila výzkumná zařízení a v roce 1998 ratifikovala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.
Letos v květnu se pak Lula spojil s Tureckem a navrhli dohodu s Íránem ohledně jeho jaderného programu, kterou sice Írán formálně přijal, zbytek světa ale nikoliv. Přestože Brazílie a Turecko tvrdily, že dohodu přijaly USA i Evropa, USA požadovaly – a za pomoci Evropy také získaly – nové a přísnější sankce OSN, proti nimž se postavila právě jen Brazílie a Turecko.
Brazílie má nakročeno k setrvalému růstu, vyššímu mezinárodnímu významu a ke konsolidaci postavení střední třídy. Dokud si ale nevytvoří zralou zahraniční politiku, která bude odpovídat jejím ekonomickým aspiracím – zahraniční politiku založenou na principiálním vedení, nikoli na bezmyšlenkovité solidaritě v rámci třetího světa – její globální vliv bude omezený.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While the Democrats have won some recent elections with support from Silicon Valley, minorities, trade unions, and professionals in large cities, this coalition was never sustainable. The party has become culturally disconnected from, and disdainful of, precisely the voters it needs to win.
thinks Kamala Harris lost because her party has ceased to be the political home of American workers.
MÉXICO – V nadcházejících brazilských prezidentských volbách, plánovaných na 3. října, možná postačí jen první kolo. Dilma Rousseffová, nástupkyně, kterou si odcházející prezident Luis Inácio Lula da Silva sám za sebe vyvolil, má totiž blízko k zisku nepochybné většiny hlasů.
Rousseffové hlavní sok, guvernér São Paula José Serra, voliče nenadchl, vzhledem ke svým rozporuplným postojům – od sžíravé kritiky Lulovy zahraniční politiky po neskrývanou podporu jeho sociálních politik. Podle některých průzkumů Serra ztrácí víc než 20 procentních bodů.
Na latinskoamerického prezidenta po dvou funkčních obdobích Lula z úřadu odchází s ohromující popularitou. Ekonomika roste dvouciferným tempem a na obzoru je Mistrovství světa v kopané 2014 a Olympijské hry 2016. Za Lulova vedení se miliony Brazilců vyprostily z chudoby a majoritou, ač nevelkou, se stala střední třída. Brazílie si vydobyla mezinárodní postavení odpovídající její velikosti a úspěšnosti, třebaže snad ne jejím ambicím. Tamní demokracie prospívá a vzkvétá, přestože ji občas sužuje neefektivita či korupce.
Existují ale důvody ke skepticismu nad Lulovým odkazem a skutečnost, že se zmiňují jen zřídka, jejich význam nijak nesnižuje.
Zaprvé, hospodářský růst se stále v zásadě opírá o domácí spotřebu a vývoz komodit. Ani jedno samo o sobě nepředstavuje problém, za předpokladu udržitelnosti ve střednědobém výhledu a životaschopnosti ve výhledu dlouhodobém. Potíž je v tom, že úhrnná brazilská míra investic zůstává kolem 16 % HDP, tedy na mnohem nižší úrovni, než je mexický či latinskoamerický průměr, o Číně (40 %) ani nemluvě. Buď jak buď, infrastruktura a konkurenční schopnost země budou nevyhnutelně upadat.
Řešením, jež navrhuje Rousseffová, jsou rozsáhlé státní investice do klíčových sektorů hospodářství (ropa, zpracování masa, stavebnictví), financované národní rozvojovou bankou (BNDS). Tato strategie ovšem s největší pravděpodobností posílí korupci, která je už desítky let pevnou součástí brazilské politiky – a za Luly se změnila k lepšímu jen málo.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Druhou otázkou je opěvovaný program Bolsa Familia, který byl jako Bolsa Escola spuštěn už za Lulova předchůdce a původně jej koncipoval ekonom Santiago Levy pracující pro mexického prezidenta Ernesta Zedillu. Záměrem těchto „podmíněných peněžních převodů“ bylo zpočátku zastavit mezigenerační chudobu tím, že přispějí k tomu, aby se dětem dostávalo řádné výživy, školní výuky a zdravotní péče. Jenže za Luly (a ovšem také za Vincenta Foxe a Felipe Calderóna v Mexiku) se proměnily v přímý program potlačování bídy, zaměřený na současnou generaci chudých.
Štědrost této mutace nikdo nezpochybňuje, leč není ani zdaleka jasné, zda si bezmála 15 milionů rodin, které Bolsa Familia pobírají, udrží současnou výši příjmů, až tento příspěvek skončí, anebo zda jej lze zachovat navždy. Bolsa Familia je ohromující volební tahák a nesporně v Brazílii posílil spotřebu ve spodní části příjmové pyramidy. Existují ale pochyby, co vlastně může v dlouhodobém výhledu udělat pro vykořenění chudoby.
Zatřetí, rétorika a kořeny Rousseffové coby militantní stoupenkyně levice vyvolávají pochyby, zda bude uskutečňovat Lulovy pragmatické, středové ekonomické a sociální politiky. Její demokratické renomé je stejně pevné jako jeho, ale panují obavy z jejího zjevného nadšení pro zásahy státu do ekonomiky – zdá se, že věří v přínosy keynesiánských fiskálních stimulů za všech okolností – a nejistota, zda dokáže držet pod kontrolou Stranu pracujících tak jako Lula.
Nejvíce kritiky se za Lulova působení sneslo na zahraniční politiku a Rousseffová velmi pravděpodobně situaci ještě zhorší. Coby odpůrce vojenské diktatury, která jeho vlast před lety ovládala, byl Lula zastáncem úcty k lidským právům, svobodných a čestných voleb a zastupitelské demokracie. Když byl ale v úřadu, těmito ohledy se málo řídil a odmítal znepokojení nad stavem lidských práv a demokracie napříč regionem i jinde ve světě, zejména na Kubě, ve Venezuele a Íránu.
Lula zdůrazňoval tradiční brazilský postoj nevměšování se do kubánských záležitostí, a to natolik, že si vyjel do Havany krátce poté, co tam ve věznici zemřel disident držící hladovku. Když byl tázán, co si o věci myslí, Lula dal smrt hladovkáře za vinu prakticky jemu samotnému. Íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda zase v Brasilii a São Paulu přivítal téměř jako hrdinu sotva tři měsíce poté, co Ahmadínedžád v roce 2009 zfalšoval výsledek íránských prezidentských voleb, což vedlo až k vlně násilných represí. Necelý rok od hlasování pak Lula Írán navštívil.
Lula také dělal, že nevidí čím dál silovější počínání Huga Cháveze ve Venezuele, nikdy neprotestoval proti věznění jeho odpůrců, zásahům proti tisku, odborovým svazům a studentům ani proti Chávezovým manipulacím volebního systému. Brazilské firmy, zejména stavební, mají ve Venezuele obrovské investice a kontrakty a Lula přátelského vztahu s bratry Castrovými a Chávezem využívá k utišení levicového křídla své strany, jíž byly odjakživa proti srsti jeho ortodoxní ekonomické politiky.
Rozpolcený vztah Brazílie k lidským právům a demokracii za Lulova vedení jde ruku v ruce s jejím postojem k šíření jaderných zbraní. Jako signatář Tlatelolcké smlouvy z 60. let, která v Latinské Americe nepřipouští jaderné zbraně, Brazílie během 90. let zastavila proces obohacování uranu a zrušila výzkumná zařízení a v roce 1998 ratifikovala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.
Letos v květnu se pak Lula spojil s Tureckem a navrhli dohodu s Íránem ohledně jeho jaderného programu, kterou sice Írán formálně přijal, zbytek světa ale nikoliv. Přestože Brazílie a Turecko tvrdily, že dohodu přijaly USA i Evropa, USA požadovaly – a za pomoci Evropy také získaly – nové a přísnější sankce OSN, proti nimž se postavila právě jen Brazílie a Turecko.
Brazílie má nakročeno k setrvalému růstu, vyššímu mezinárodnímu významu a ke konsolidaci postavení střední třídy. Dokud si ale nevytvoří zralou zahraniční politiku, která bude odpovídat jejím ekonomickým aspiracím – zahraniční politiku založenou na principiálním vedení, nikoli na bezmyšlenkovité solidaritě v rámci třetího světa – její globální vliv bude omezený.