Zákony pro ženy ve vědě

Na celém světě je v akademickém výzkumu jen málo žen na vrcholových pozicích. Na státních výzkumných institucích a na univerzitách v USA a Francii má nadřízenou funkci jen 14 procent žen. A tam jsou na tom nejlépe: v Itálii je to totiž 11 procent, v Japonsku 7, v Německu a Nizozemsku jen 5 procent. Čím větší je navíc prestiž konkrétní instituce, tím menší tam mají podíl žen. Na univerzitě v Cambridgi je mezi profesory jen 6 procent žen, zatímco celostátní průměr pro Británii je 8 procent. Nové a zajímavé je, že se tento stav přestává líbit, ať už děkanům, rektorům či zákonodárcům. Německo a Japonsko chtějí, aby žen-profesorek na plný úvazek bylo nejméně 20 procent. Němci tak chtějí do roku 2005, Japonci do roku 2010. Také Francouzi vyměnili svou víru ve svobodu a bratrství za politiku rovnováhy. Od doby, kdy v roce 1998 Evropská unie založila Výbor pro vědu a ženy a začala do tohoto projektu masivně investovat, ženou se členské státy ve hře „ženy ve vědě“ za co nejvyššími výsledky. Demokratické společnosti investují také do akcií individuálních zásluh a do přidruženého principu, že neomezovaná konkurence podporuje kvalitu – což je ideál, který je mnohdy v rozporu s vládními reformami, jež nastolují rovnost. Například návrh německé vlády zavést pro ženy ve státem financovaném vědeckém výzkumu kvóty se setkal s kritikou – připomínající diskuse o tzv. „afirmativní akci“, čili pozitivní diskriminaci menšin v USA –, že se s nimi značně sníží normy pro přijímání do zaměstnání. S jistou dávkou šlechetnosti a blahosklonnosti pak také kritici tvrdí, že kvóty znehodnocují úspěchy a podkopávají autoritu těch žen, které by byly přijaty i bez nich. Byla však kdy věda meritokracií – systémem založeným na osobních zásluhách? Byly její normy kdy neutrální k pohlaví? Ještě v roce 1910 Francouzská akademie věd raději zamítla členství Marii Curieové – prvnímu člověku, který získal dvě Nobelovy ceny –, než aby porušila svou ryze mužskou tradici. Světově proslulá německá fyzička Lise Meitnerová dostala v Ústavu císaře Viléma v Berlíně k dispozici kutloch ve sklepě, protože do pater ženy – kromě uklízeček – nesměly. Dnes jsou tyto bariéry často jen rafinovanější: nedávná švédská studie zjistila, že tamní vědecké pracovnice musí publikovat výrazně více impaktovaných článků než muži, aby od Švédské rady pro lékařský výzkum získaly financování pro svůj výzkum. Odpůrci kvót mají tendenci zapomínat, že vlády, univerzity a výzkumné laboratoře používaly kvóty i v minulosti – ve prospěch mužů. Vzestup demokracie byl dvousečnou zbraní: zavedl mužskou meritokracii, ovšem vlivné ženy z řad aristokracie se musely stáhnout z veřejné sféry do svých domovů a ztratily přístup k mnoha profesím, což jim znemožnilo věnovat se vědecké kariéře. Na výzkumných univerzitách je odmítali až do konce 19. století a přední instituce používaly přísné kvóty pro přijímání žen až do 30. let minulého století. Ještě v 50. letech se v amerických inzerátech na vědecké pozice často objevovala věta: „Ženy se ucházet nemusí.“ Americký zákon o rovné mzdě z roku 1963, zákon o rovné příležitosti v zaměstnání z roku 1972 a podobné předpisy jinde na světě naštěstí smetly formální právní překážky postupu žen ve vědeckých profesích. Nesmíme ale zapomínat, že univerzity se institucionálně vyvíjely tak, aby vyhovovaly životu muže. Jeden zářný příklad za všechny: ze strachu, že by mateřství ukončilo jejich kariéru, šlo mnoho žen z Ústavu vývojové biologie na univerzitě v Tübingenu raději rovnou na potrat. Ba co hůř, institucionální předsudek vědy vůči pohlaví se týká samotného vědeckého výzkumu a ohrožuje tak zdraví a životy žen. Některé rozsáhlé a významné americké lékařské studie – například o účincích vysokého krevního tlaku, kouření a cholesterolu na koronární a vaskulární choroby – naprosto vyloučily ženské subjekty. V roce 1992 bylo zjištěno, že jen polovina léčiv běžně používaných ve Spojených státech prošla analýzou odlišného účinku na ženy a muže. Pak bylo objeveno, že acetaminofen, součást mnoha běžně dostupných léků proti bolestem, ženy metabolizují ve srovnání s muži jen asi z 60 procent. Na jakém základě bylo tedy určeno doporučené dávkování pro ženy? Je k nevíře, že zjištění této neobjektivnosti vědeckého výzkumu nevedlo okamžitě k přepracování metodiky klíčových studijních oborů. Prý neutrální mechanismy autokorekce, jimiž má věda disponovat, se dostaly do pohybu až s legislativním zásahem. V roce 1986 vydaly všechny americké Národní zdravotní ústavy směrnice, podle nichž se musí každý státem financovaný výzkum věnovat i reprezentativnímu vzorku ženské populace. Směrnice byly znovu vydány v letech 1987 a 1990 – nadarmo. Zařazení odpovídajícího počtu ženských subjektů do základního lékařského výzkumu požaduje také federální zákon, schválený teprve v roce 1993. Tak, jak se naši předkové neostýchali vydávat zákony proti ženám, neměli bychom se dnes ostýchat my vydávat zákony pro ženy. Náprava dlouhých století politiky, jejímž cílem bylo vyloučit ženy z vědy, si žádá reformy, které zpracují odborníci a odsouhlasí zodpovědní úředníci. Koneckonců nemůžeme a neměli bychom od vědeckovýzkumné komunity čekat, že bude sama schopna vyřešit problémy, které jsou hluboce kulturní. To však neznamená, že jsou tím pádem univerzity a výzkumná pracoviště z obliga. Naopak, musí se i nadále otevírat fundamentálním institucionálním a intelektuálním změnám, bez nichž by náš cíl, zvýšit roli žen ve vědě, nebyl uskutečnitelný. Musí připustit a přezkoumat svůj dosavadní přístup nejen k roli žen v domácnosti a jejich vztahu k profesnímu životu, ale i k definici vědění a formulování výzkumných priorit. Všichni bychom rádi, aby věda odměňovala podle zásluhy a aby byla přísně autokorekční, ale dejme si pozor: aby se tak skutečně stalo, musíme se naučit střízlivě analyzovat naše předsudky vůči pohlaví a mít oporu v silné veřejné politice.