CAMBRIDGE – Vítězem ukrajinské krize je podle všech měřítek ruský prezident Vladimir Putin, alespoň prozatím. Jeho anexe Krymu, který Nikita Chruščov v roce 1954 svévolně převedl pod Ukrajinu, se doma setkala s všeobecným aplausem, přičemž převládající reakcí západních vlád bylo pokrčení rameny. Z dlouhodobější perspektivy však Putinovo vítězství není tak úplně jisté.
Současná krize na Ukrajině vypukla po rozhodnutí prezidenta Viktora Janukovyče odmítnout Asociační dohodu s Evropskou unií a místo ní dát přednost dohodě s Ruskem, jejíž součástí bylo i zajištění zoufale potřebných financí. To rozlítilo Ukrajince v proevropštěji orientovaných západních regionech a rozpoutalo vleklé lidové protesty, jež nakonec vedly ke svržení Janukovyčovy zkorumpované, avšak demokraticky zvolené vlády.
Ne všichni Ukrajinci se ovšem stavěli proti navázání užších vztahů s Ruskem. Janukovyčovo rozhodnutí potěšilo řadu ruskojazyčných obyvatel východních a jižních částí Ukrajiny. A právě do Ruska se Janukovyč uchýlil ve chvíli, kdy po měsících pokojných demonstrací v Kyjevě vypuklo násilí, několik demonstrantů bylo zabito a on musel uprchnout z Ukrajiny.
Nejenže Putin poskytl Janukovyčovi útočiště a odmítl uznat novou vládu v Kyjevě, ale pomohl také organizovat – a podněcovat – odpor etnické ruské většiny na Krymu. Vysláním ruských vojáků (často maskovaných a bez vojenského označení) ze základny Černomořské flotily v Sevastopolu, kterou si Rusko od Ukrajiny pronajímalo, se Putinovi podařilo získat bez ztrát na životech kontrolu nad poloostrovem.
Když západní představitelé vyjádřili nad těmito vynucenými změnami evropských hranic rozhořčení, nehnul Putin ani brvou a odvolal se na použití síly NATO v Kosovu před 15 lety a na následnou podporu formálního odtržení této provincie od Srbska, aby tím dokumentoval pokrytectví Západu. Ten reagoval zavedením cílených sankcí proti několika vysoce postaveným ruským činitelům, na což Putin odpověděl vlastními sankcemi a vybraným západním politikům zakázal vstup do země.
Celkově vzato byly hrstce ruských bank zablokovány účty, došlo k zadržení několika zásilek citlivého zboží a rubl i ruská akciová burza utrpěly ztráty. V souhrnu však měla západní reakce jen mírný dopad.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Neochota Západu zesílit sankce vychází převážně od evropských zemí, které udržují silné hospodářské vztahy s Ruskem. Ačkoliv Spojené státy – které s Ruskem obchodují málo – a EU přislíbily formulovat rámec pro uvalení dodatečných sankcí, které by vstoupily v platnost v případě, že Putin vyšle armádu na východní Ukrajinu, nebude snadné koncipovat tyto sankce tak, aby nepoškodily Evropu.
Rusko nicméně platí za své počínání vysokou cenu v podobě svého mezinárodního postavení. Dobrá vůle a měkká síla vzniklé během olympijských her v Soči byly okamžitě promrhány a Rusko je dnes téměř vypuzeno ze skupiny G-8. Ve Valném shromáždění Organizace spojených národů muselo strpět trapné hlasování, v němž 100 zemí odsoudilo jeho kroky. A na konci summitu o jaderné bezpečnosti v Haagu uvedl americký prezident Barack Obama Rusko jako příklad regionální mocnosti, jejíž agresivní politika vůči sousedům je projevem slabosti.
Dělá si Putin z těchto věcí těžkou hlavu? Odpověď závisí na tom, jaké sleduje cíle.
Pramení-li Putinovy agresivní kroky z pocitu nejistoty, jak tvrdí někteří pozorovatelé, pak se setkávají se smíšeným úspěchem. Podle tohoto výkladu se Putin obával oslabení vlivu v sousední zemi, se kterou má Rusko hluboké historické vztahy. Navzdory evidentnímu vlivu Kremlu na ruskojazyčné obyvatele východní Ukrajiny je však celkovým důsledkem anexe Krymu oslabení ruského vlivu v zemi a současné posílení NATO coby Putinova úhlavního nepřítele.
Putin se také možná strachoval, že úspěšná revoluce na Ukrajině by mohla podnítit oživení protestů, které mu způsobily tolik potíží v roce 2012, kdy po Dmitriji Medveděvovi opět převzal prezidentskou funkci. Po anexi Krymu se Putinova obliba doma prudce zvýšila a pravděpodobnost, že by se jakémukoliv protestu podařilo významně podkopat – natožpak svrhnout – jeho administrativu, je velmi nízká.
Další lidé tvrdí, že Putinovou prvotní motivací bylo obnovení ruského statusu globální „světové velmoci“. Putin jako bývalý agent KGB v Německé demokratické republice koneckonců želí rozpadu Sovětského svazu a nazval ho „největší geopolitickou katastrofou dvacátého století“.
Putin bývá skutečně mnohdy označován za člověka hněvajícího se na Západ a sužovaného pocitem zrady a ponížení v důsledku toho, co on sám vnímá jako nespravedlivé zacházení s Ruskem. Gesta jako přizvání Ruska do G-8, G-20 a Světové obchodní organizace nebo pozvání ruského velvyslance k bruselským diskusím NATO nemohou z Putinova pohledu vyvážit expanzi NATO k ruským hranicím, rozmístění základen protiraketové obrany ve východní Evropě či rozparcelování Srbska. Svržení libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího a pokračující snahy o podkopání kremelského klienta, syrského prezidenta Bašára Asada, situaci pouze zhoršily.
Pokud byl významným motivem Putinova počínání na Krymu jeho status, pak může mít reakce Západu větší dopad, než se dnes mnoho lidí domnívá. Před olympiádou v Soči (kde se měla v červnu sejít skupina G-8) uvedl Putin měkkou sílu jako důležitý cíl pro Rusko – dosažení tohoto cíle však bude po nasazení tvrdé síly na Ukrajině daleko obtížnější.
V tomto smyslu možná Obamovo prohlášení, že Rusko je regionální mocnost jednající na základě vlastní slabosti, zasáhlo Putina na nejzranitelnějším místě stejně citelně jako vypuzení Ruska ze skupiny G-8. Putinovo počínání na Ukrajině bezpochyby přineslo Rusku krátkodobé hmatatelné zisky. S nimi jsou však spojené i méně zjevné náklady. Teprve se uvidí, zda se Putinovi jeho smělé kroky vyplatily.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Over time, as American democracy has increasingly fallen short of delivering on its core promises, the Democratic Party has contributed to the problem by catering to a narrow, privileged elite. To restore its own prospects and America’s signature form of governance, it must return to its working-class roots.
is not surprised that so many voters ignored warnings about the threat Donald Trump poses to US institutions.
Enrique Krauze
considers the responsibility of the state to guarantee freedom, heralds the demise of Mexico’s democracy, highlights flaws in higher-education systems, and more.
CAMBRIDGE – Vítězem ukrajinské krize je podle všech měřítek ruský prezident Vladimir Putin, alespoň prozatím. Jeho anexe Krymu, který Nikita Chruščov v roce 1954 svévolně převedl pod Ukrajinu, se doma setkala s všeobecným aplausem, přičemž převládající reakcí západních vlád bylo pokrčení rameny. Z dlouhodobější perspektivy však Putinovo vítězství není tak úplně jisté.
Současná krize na Ukrajině vypukla po rozhodnutí prezidenta Viktora Janukovyče odmítnout Asociační dohodu s Evropskou unií a místo ní dát přednost dohodě s Ruskem, jejíž součástí bylo i zajištění zoufale potřebných financí. To rozlítilo Ukrajince v proevropštěji orientovaných západních regionech a rozpoutalo vleklé lidové protesty, jež nakonec vedly ke svržení Janukovyčovy zkorumpované, avšak demokraticky zvolené vlády.
Ne všichni Ukrajinci se ovšem stavěli proti navázání užších vztahů s Ruskem. Janukovyčovo rozhodnutí potěšilo řadu ruskojazyčných obyvatel východních a jižních částí Ukrajiny. A právě do Ruska se Janukovyč uchýlil ve chvíli, kdy po měsících pokojných demonstrací v Kyjevě vypuklo násilí, několik demonstrantů bylo zabito a on musel uprchnout z Ukrajiny.
Nejenže Putin poskytl Janukovyčovi útočiště a odmítl uznat novou vládu v Kyjevě, ale pomohl také organizovat – a podněcovat – odpor etnické ruské většiny na Krymu. Vysláním ruských vojáků (často maskovaných a bez vojenského označení) ze základny Černomořské flotily v Sevastopolu, kterou si Rusko od Ukrajiny pronajímalo, se Putinovi podařilo získat bez ztrát na životech kontrolu nad poloostrovem.
Když západní představitelé vyjádřili nad těmito vynucenými změnami evropských hranic rozhořčení, nehnul Putin ani brvou a odvolal se na použití síly NATO v Kosovu před 15 lety a na následnou podporu formálního odtržení této provincie od Srbska, aby tím dokumentoval pokrytectví Západu. Ten reagoval zavedením cílených sankcí proti několika vysoce postaveným ruským činitelům, na což Putin odpověděl vlastními sankcemi a vybraným západním politikům zakázal vstup do země.
Celkově vzato byly hrstce ruských bank zablokovány účty, došlo k zadržení několika zásilek citlivého zboží a rubl i ruská akciová burza utrpěly ztráty. V souhrnu však měla západní reakce jen mírný dopad.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Neochota Západu zesílit sankce vychází převážně od evropských zemí, které udržují silné hospodářské vztahy s Ruskem. Ačkoliv Spojené státy – které s Ruskem obchodují málo – a EU přislíbily formulovat rámec pro uvalení dodatečných sankcí, které by vstoupily v platnost v případě, že Putin vyšle armádu na východní Ukrajinu, nebude snadné koncipovat tyto sankce tak, aby nepoškodily Evropu.
Rusko nicméně platí za své počínání vysokou cenu v podobě svého mezinárodního postavení. Dobrá vůle a měkká síla vzniklé během olympijských her v Soči byly okamžitě promrhány a Rusko je dnes téměř vypuzeno ze skupiny G-8. Ve Valném shromáždění Organizace spojených národů muselo strpět trapné hlasování, v němž 100 zemí odsoudilo jeho kroky. A na konci summitu o jaderné bezpečnosti v Haagu uvedl americký prezident Barack Obama Rusko jako příklad regionální mocnosti, jejíž agresivní politika vůči sousedům je projevem slabosti.
Dělá si Putin z těchto věcí těžkou hlavu? Odpověď závisí na tom, jaké sleduje cíle.
Pramení-li Putinovy agresivní kroky z pocitu nejistoty, jak tvrdí někteří pozorovatelé, pak se setkávají se smíšeným úspěchem. Podle tohoto výkladu se Putin obával oslabení vlivu v sousední zemi, se kterou má Rusko hluboké historické vztahy. Navzdory evidentnímu vlivu Kremlu na ruskojazyčné obyvatele východní Ukrajiny je však celkovým důsledkem anexe Krymu oslabení ruského vlivu v zemi a současné posílení NATO coby Putinova úhlavního nepřítele.
Putin se také možná strachoval, že úspěšná revoluce na Ukrajině by mohla podnítit oživení protestů, které mu způsobily tolik potíží v roce 2012, kdy po Dmitriji Medveděvovi opět převzal prezidentskou funkci. Po anexi Krymu se Putinova obliba doma prudce zvýšila a pravděpodobnost, že by se jakémukoliv protestu podařilo významně podkopat – natožpak svrhnout – jeho administrativu, je velmi nízká.
Další lidé tvrdí, že Putinovou prvotní motivací bylo obnovení ruského statusu globální „světové velmoci“. Putin jako bývalý agent KGB v Německé demokratické republice koneckonců želí rozpadu Sovětského svazu a nazval ho „největší geopolitickou katastrofou dvacátého století“.
Putin bývá skutečně mnohdy označován za člověka hněvajícího se na Západ a sužovaného pocitem zrady a ponížení v důsledku toho, co on sám vnímá jako nespravedlivé zacházení s Ruskem. Gesta jako přizvání Ruska do G-8, G-20 a Světové obchodní organizace nebo pozvání ruského velvyslance k bruselským diskusím NATO nemohou z Putinova pohledu vyvážit expanzi NATO k ruským hranicím, rozmístění základen protiraketové obrany ve východní Evropě či rozparcelování Srbska. Svržení libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího a pokračující snahy o podkopání kremelského klienta, syrského prezidenta Bašára Asada, situaci pouze zhoršily.
Pokud byl významným motivem Putinova počínání na Krymu jeho status, pak může mít reakce Západu větší dopad, než se dnes mnoho lidí domnívá. Před olympiádou v Soči (kde se měla v červnu sejít skupina G-8) uvedl Putin měkkou sílu jako důležitý cíl pro Rusko – dosažení tohoto cíle však bude po nasazení tvrdé síly na Ukrajině daleko obtížnější.
V tomto smyslu možná Obamovo prohlášení, že Rusko je regionální mocnost jednající na základě vlastní slabosti, zasáhlo Putina na nejzranitelnějším místě stejně citelně jako vypuzení Ruska ze skupiny G-8. Putinovo počínání na Ukrajině bezpochyby přineslo Rusku krátkodobé hmatatelné zisky. S nimi jsou však spojené i méně zjevné náklady. Teprve se uvidí, zda se Putinovi jeho smělé kroky vyplatily.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.