NEW YORK – Má-li svět vyřešit krizi kolem klimatických změn, potřebuje nový přístup. Hlavní mocnosti dnes vnímají klimatické změny jako jednání o to, kdo sníží své emise CO2 (zejména ze spalování uhlí, ropy a plynu). Všichni souhlasí s malými „příspěvky“ ke snížení emisí a snaží se ponoukat ostatní země, aby přispěly více. Například Spojené státy „připustí“ malé snížení CO2, pokud se Čína zachová stejně.
Už dvacet let vězíme v pasti tohoto minimalistického přístupu postupných krůčků, který je ve dvou klíčových aspektech mylný. Za prvé nefunguje: emise CO2 neklesají, nýbrž rostou. Globální ropný průmysl zažívá hody – frakuje, vrtá, provádí průzkum v Arktidě, zplyňuje uhlí a buduje nové kapacity pro zkapalněný zemní plyn. Svět si závratným tempem ničí klima a systémy zajišťování potravin.
Za druhé je „dekarbonizace“ energetické soustavy technologicky složitá. Skutečným problémem Ameriky není konkurence z Číny; je to komplikovanost přechodu ekonomiky o objemu 17,5 bilionu dolarů z fosilních paliv na nízkouhlíkové alternativy. A problémem Číny nejsou USA, nýbrž otázka, jak zbavit největší či druhou největší ekonomiku světa (podle toho, která data použijeme) hluboce zakořeněné závislosti na uhlí. Jedná se především o problémy technické, nikoliv vyjednávací.
Jistě, obě ekonomiky by se mohly dekarbonizovat, kdyby prudce snížily výkon. USA ani Čína však nejsou připraveny obětovat kvůli tomu miliony pracovních míst a biliony dolarů. Otázka tedy zní, jak dekarbonizovat, a přitom zůstat hospodářsky silný. Účastníci jednání o klimatu nedokážou na tuto otázku odpovědět, avšak inovátoři typu Elona Muska z firmy Tesla a vědci typu Klause Lacknera z Kolumbijské univerzity toho schopni jsou.
Dekarbonizace světové energetické soustavy vyžaduje zabránit tomu, aby naše produkce obrovského a stále rostoucího množství elektřiny výrazně nezvýšila emise CO2 do atmosféry. Předpokládá to také přechod na bezuhlíkovou dopravní flotilu a mnohem vyšší produkci na kilowatthodinu energie.
Bezuhlíková elektřina je na dosah. Sluneční a větrná energie ji dokážou zajišťovat už dnes, avšak ne vždy v potřebný čas a na potřebném místě. U těchto nestálých zdrojů čisté energie potřebujeme průlom v oblasti skladování.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jaderná energie, což je další významný bezuhlíkový zdroj, musí rovněž hrát v budoucnu důležitou roli, z čehož vyplývá potřeba zvýšit důvěru veřejnosti v její bezpečnost. Dokonce i fosilní paliva mohou produkovat bezuhlíkovou elektřinu, pokud se použije technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Lackner je v oblasti nových strategií CCS světovou špičkou.
Elektrifikace dopravy už probíhá a firma Tesla vyrábějící důmyslné elektromobily uchvacuje fantazii a zájem veřejnosti. Zapotřebí jsou však další technologické pokroky, abychom snížili náklady na výrobu elektromobilů, zvýšili jejich spolehlivost a prodloužili jejich dojezd. Musk, který touží podpořit rychlý rozvoj těchto vozidel, vstoupil minulý týden do dějin, když zpřístupnil patenty Tesly konkurentům.
Technologie nabízí nové průlomy také v oblasti energetické účinnosti. Nové konstrukce budov snižují náklady na vytápění a klimatizaci tím, že mnohem více využívají izolaci, přirozenou ventilaci a sluneční energii. Pokroky v nanotechnologii nabízejí vyhlídku použití lehčích stavebních materiálů, jejichž výroba vyžaduje daleko méně energie, takže budovy i automobily dnes vykazují mnohem vyšší energetickou účinnost.
Svět potřebuje společné úsilí, aby přešel na nízkouhlíkovou elektřinu – nikoliv další jednání typu „my versus oni“. Nové nízkouhlíkové technologie, z nichž mnohé jsou stále mimo komerční dosah, potřebují všechny země. Vyjednavači o klimatu by se proto měli zaměřit na otázku, jak spolupracovat na zajištění, aby se realizovala průlomová technologická řešení a aby z nich měly prospěch všechny státy.
Měli by si vzít příklad z jiných případů, kdy se vláda, vědci a průmysl spojili a dosáhli významných změn. Například při realizaci Projektu Manhattan (s cílem vyrobit během druhé světové války atomovou bombu) a prvního přistání na Měsíci vytyčila americká vláda pozoruhodný technologický cíl, určila smělý časový rámec a vyčlenila potřebné finanční zdroje, aby byl tento úkol splněn. V obou případech ho vědci a inženýři realizovali včas.
Případ atomových bomb se možná zdá nepříjemný, ale zároveň vyvolává důležitou otázku: žádáme-li vlády a vědce, aby spolupracovali na válečné technologii, neměli bychom dělat přinejmenším totéž, abychom zachránili planetu před znečištěním uhlíkem?
Proces „řízené technologické změny“, při němž se vytyčí smělé cíle, identifikují milníky a stanoví časový rámec, je ve skutečnosti mnohem běžnější, než si mnozí lidé uvědomují. Revoluce v oblasti informačních technologií, která nám přinesla počítače, chytré telefony, GPS a další vynálezy, byla postavena na řadě průmyslových a vládních plánů. Lidský genom byl zmapován díky úsilí vedenému vládou – úsilí, které nakonec zapojilo také soukromý sektor. A nedávno se vláda a průmysl spojili v zájmu snížení nákladů na sekvenování individuálního genomu ze zhruba 100 milionů dolarů v roce 2001 na pouhých tisíc dolarů dnes. Byl stanoven radikální cíl snížení nákladů, vědci se pustili do práce a včas dosáhli vytyčeného průlomu.
Boj proti klimatickým změnám skutečně závisí na tom, aby všechny země měly důvěru, že je jejich konkurenti budou následovat. Takže ano, nechť nadcházející jednání o klimatu formuluje společný postup USA, Číny, Evropy a dalších.
Přestaňme však předstírat, že jde o pokerovou partii, nikoliv o vědeckou a technologickou skládanku nejvyššího řádu. Potřebujeme, aby lidé jako Musk a Lackner nebo zástupci firem General Electric, Siemens, Ericsson, Intel, Electricité de France, Huawei, Google, Baidu, Samsung nebo Apple v laboratořích, elektrárnách a městech po celém světě vyvinuli průlomová technologická řešení, která sníží globální emise CO2.
Své místo u stolu mají dokonce i firmy jako ExxonMobil, Chevron, BP, Peabody, Koch Industries a další ropní a uhelní giganti. Pokud očekávají, že se jejich produkty budou v budoucnu využívat, měli by je sami učinit bezpečnými využitím pokročilých technologií CCS. Podstata tkví v tom, že cílená a hluboká dekarbonizace je úkolem pro všechny zúčastněné včetně průmyslu fosilních paliv a že při plnění tohoto úkolu musíme stát všichni na straně lidského přežití a blahobytu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
China’s prolonged reliance on fiscal stimulus has distorted economic incentives, fueling a housing glut, a collapse in prices, and spiraling public debt. With further stimulus off the table, the only sustainable path is for the central government to relinquish more economic power to local governments and the private sector.
argues that the country’s problems can be traced back to its response to the 2008 financial crisis.
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
NEW YORK – Má-li svět vyřešit krizi kolem klimatických změn, potřebuje nový přístup. Hlavní mocnosti dnes vnímají klimatické změny jako jednání o to, kdo sníží své emise CO2 (zejména ze spalování uhlí, ropy a plynu). Všichni souhlasí s malými „příspěvky“ ke snížení emisí a snaží se ponoukat ostatní země, aby přispěly více. Například Spojené státy „připustí“ malé snížení CO2, pokud se Čína zachová stejně.
Už dvacet let vězíme v pasti tohoto minimalistického přístupu postupných krůčků, který je ve dvou klíčových aspektech mylný. Za prvé nefunguje: emise CO2 neklesají, nýbrž rostou. Globální ropný průmysl zažívá hody – frakuje, vrtá, provádí průzkum v Arktidě, zplyňuje uhlí a buduje nové kapacity pro zkapalněný zemní plyn. Svět si závratným tempem ničí klima a systémy zajišťování potravin.
Za druhé je „dekarbonizace“ energetické soustavy technologicky složitá. Skutečným problémem Ameriky není konkurence z Číny; je to komplikovanost přechodu ekonomiky o objemu 17,5 bilionu dolarů z fosilních paliv na nízkouhlíkové alternativy. A problémem Číny nejsou USA, nýbrž otázka, jak zbavit největší či druhou největší ekonomiku světa (podle toho, která data použijeme) hluboce zakořeněné závislosti na uhlí. Jedná se především o problémy technické, nikoliv vyjednávací.
Jistě, obě ekonomiky by se mohly dekarbonizovat, kdyby prudce snížily výkon. USA ani Čína však nejsou připraveny obětovat kvůli tomu miliony pracovních míst a biliony dolarů. Otázka tedy zní, jak dekarbonizovat, a přitom zůstat hospodářsky silný. Účastníci jednání o klimatu nedokážou na tuto otázku odpovědět, avšak inovátoři typu Elona Muska z firmy Tesla a vědci typu Klause Lacknera z Kolumbijské univerzity toho schopni jsou.
Dekarbonizace světové energetické soustavy vyžaduje zabránit tomu, aby naše produkce obrovského a stále rostoucího množství elektřiny výrazně nezvýšila emise CO2 do atmosféry. Předpokládá to také přechod na bezuhlíkovou dopravní flotilu a mnohem vyšší produkci na kilowatthodinu energie.
Bezuhlíková elektřina je na dosah. Sluneční a větrná energie ji dokážou zajišťovat už dnes, avšak ne vždy v potřebný čas a na potřebném místě. U těchto nestálých zdrojů čisté energie potřebujeme průlom v oblasti skladování.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jaderná energie, což je další významný bezuhlíkový zdroj, musí rovněž hrát v budoucnu důležitou roli, z čehož vyplývá potřeba zvýšit důvěru veřejnosti v její bezpečnost. Dokonce i fosilní paliva mohou produkovat bezuhlíkovou elektřinu, pokud se použije technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Lackner je v oblasti nových strategií CCS světovou špičkou.
Elektrifikace dopravy už probíhá a firma Tesla vyrábějící důmyslné elektromobily uchvacuje fantazii a zájem veřejnosti. Zapotřebí jsou však další technologické pokroky, abychom snížili náklady na výrobu elektromobilů, zvýšili jejich spolehlivost a prodloužili jejich dojezd. Musk, který touží podpořit rychlý rozvoj těchto vozidel, vstoupil minulý týden do dějin, když zpřístupnil patenty Tesly konkurentům.
Technologie nabízí nové průlomy také v oblasti energetické účinnosti. Nové konstrukce budov snižují náklady na vytápění a klimatizaci tím, že mnohem více využívají izolaci, přirozenou ventilaci a sluneční energii. Pokroky v nanotechnologii nabízejí vyhlídku použití lehčích stavebních materiálů, jejichž výroba vyžaduje daleko méně energie, takže budovy i automobily dnes vykazují mnohem vyšší energetickou účinnost.
Svět potřebuje společné úsilí, aby přešel na nízkouhlíkovou elektřinu – nikoliv další jednání typu „my versus oni“. Nové nízkouhlíkové technologie, z nichž mnohé jsou stále mimo komerční dosah, potřebují všechny země. Vyjednavači o klimatu by se proto měli zaměřit na otázku, jak spolupracovat na zajištění, aby se realizovala průlomová technologická řešení a aby z nich měly prospěch všechny státy.
Měli by si vzít příklad z jiných případů, kdy se vláda, vědci a průmysl spojili a dosáhli významných změn. Například při realizaci Projektu Manhattan (s cílem vyrobit během druhé světové války atomovou bombu) a prvního přistání na Měsíci vytyčila americká vláda pozoruhodný technologický cíl, určila smělý časový rámec a vyčlenila potřebné finanční zdroje, aby byl tento úkol splněn. V obou případech ho vědci a inženýři realizovali včas.
Případ atomových bomb se možná zdá nepříjemný, ale zároveň vyvolává důležitou otázku: žádáme-li vlády a vědce, aby spolupracovali na válečné technologii, neměli bychom dělat přinejmenším totéž, abychom zachránili planetu před znečištěním uhlíkem?
Proces „řízené technologické změny“, při němž se vytyčí smělé cíle, identifikují milníky a stanoví časový rámec, je ve skutečnosti mnohem běžnější, než si mnozí lidé uvědomují. Revoluce v oblasti informačních technologií, která nám přinesla počítače, chytré telefony, GPS a další vynálezy, byla postavena na řadě průmyslových a vládních plánů. Lidský genom byl zmapován díky úsilí vedenému vládou – úsilí, které nakonec zapojilo také soukromý sektor. A nedávno se vláda a průmysl spojili v zájmu snížení nákladů na sekvenování individuálního genomu ze zhruba 100 milionů dolarů v roce 2001 na pouhých tisíc dolarů dnes. Byl stanoven radikální cíl snížení nákladů, vědci se pustili do práce a včas dosáhli vytyčeného průlomu.
Boj proti klimatickým změnám skutečně závisí na tom, aby všechny země měly důvěru, že je jejich konkurenti budou následovat. Takže ano, nechť nadcházející jednání o klimatu formuluje společný postup USA, Číny, Evropy a dalších.
Přestaňme však předstírat, že jde o pokerovou partii, nikoliv o vědeckou a technologickou skládanku nejvyššího řádu. Potřebujeme, aby lidé jako Musk a Lackner nebo zástupci firem General Electric, Siemens, Ericsson, Intel, Electricité de France, Huawei, Google, Baidu, Samsung nebo Apple v laboratořích, elektrárnách a městech po celém světě vyvinuli průlomová technologická řešení, která sníží globální emise CO2.
Své místo u stolu mají dokonce i firmy jako ExxonMobil, Chevron, BP, Peabody, Koch Industries a další ropní a uhelní giganti. Pokud očekávají, že se jejich produkty budou v budoucnu využívat, měli by je sami učinit bezpečnými využitím pokročilých technologií CCS. Podstata tkví v tom, že cílená a hluboká dekarbonizace je úkolem pro všechny zúčastněné včetně průmyslu fosilních paliv a že při plnění tohoto úkolu musíme stát všichni na straně lidského přežití a blahobytu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.