NEW YORK – Má-li svět vyřešit krizi kolem klimatických změn, potřebuje nový přístup. Hlavní mocnosti dnes vnímají klimatické změny jako jednání o to, kdo sníží své emise CO2 (zejména ze spalování uhlí, ropy a plynu). Všichni souhlasí s malými „příspěvky“ ke snížení emisí a snaží se ponoukat ostatní země, aby přispěly více. Například Spojené státy „připustí“ malé snížení CO2, pokud se Čína zachová stejně.
Už dvacet let vězíme v pasti tohoto minimalistického přístupu postupných krůčků, který je ve dvou klíčových aspektech mylný. Za prvé nefunguje: emise CO2 neklesají, nýbrž rostou. Globální ropný průmysl zažívá hody – frakuje, vrtá, provádí průzkum v Arktidě, zplyňuje uhlí a buduje nové kapacity pro zkapalněný zemní plyn. Svět si závratným tempem ničí klima a systémy zajišťování potravin.
Za druhé je „dekarbonizace“ energetické soustavy technologicky složitá. Skutečným problémem Ameriky není konkurence z Číny; je to komplikovanost přechodu ekonomiky o objemu 17,5 bilionu dolarů z fosilních paliv na nízkouhlíkové alternativy. A problémem Číny nejsou USA, nýbrž otázka, jak zbavit největší či druhou největší ekonomiku světa (podle toho, která data použijeme) hluboce zakořeněné závislosti na uhlí. Jedná se především o problémy technické, nikoliv vyjednávací.
Jistě, obě ekonomiky by se mohly dekarbonizovat, kdyby prudce snížily výkon. USA ani Čína však nejsou připraveny obětovat kvůli tomu miliony pracovních míst a biliony dolarů. Otázka tedy zní, jak dekarbonizovat, a přitom zůstat hospodářsky silný. Účastníci jednání o klimatu nedokážou na tuto otázku odpovědět, avšak inovátoři typu Elona Muska z firmy Tesla a vědci typu Klause Lacknera z Kolumbijské univerzity toho schopni jsou.
Dekarbonizace světové energetické soustavy vyžaduje zabránit tomu, aby naše produkce obrovského a stále rostoucího množství elektřiny výrazně nezvýšila emise CO2 do atmosféry. Předpokládá to také přechod na bezuhlíkovou dopravní flotilu a mnohem vyšší produkci na kilowatthodinu energie.
Bezuhlíková elektřina je na dosah. Sluneční a větrná energie ji dokážou zajišťovat už dnes, avšak ne vždy v potřebný čas a na potřebném místě. U těchto nestálých zdrojů čisté energie potřebujeme průlom v oblasti skladování.
Jaderná energie, což je další významný bezuhlíkový zdroj, musí rovněž hrát v budoucnu důležitou roli, z čehož vyplývá potřeba zvýšit důvěru veřejnosti v její bezpečnost. Dokonce i fosilní paliva mohou produkovat bezuhlíkovou elektřinu, pokud se použije technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Lackner je v oblasti nových strategií CCS světovou špičkou.
Elektrifikace dopravy už probíhá a firma Tesla vyrábějící důmyslné elektromobily uchvacuje fantazii a zájem veřejnosti. Zapotřebí jsou však další technologické pokroky, abychom snížili náklady na výrobu elektromobilů, zvýšili jejich spolehlivost a prodloužili jejich dojezd. Musk, který touží podpořit rychlý rozvoj těchto vozidel, vstoupil minulý týden do dějin, když zpřístupnil patenty Tesly konkurentům.
Technologie nabízí nové průlomy také v oblasti energetické účinnosti. Nové konstrukce budov snižují náklady na vytápění a klimatizaci tím, že mnohem více využívají izolaci, přirozenou ventilaci a sluneční energii. Pokroky v nanotechnologii nabízejí vyhlídku použití lehčích stavebních materiálů, jejichž výroba vyžaduje daleko méně energie, takže budovy i automobily dnes vykazují mnohem vyšší energetickou účinnost.
Svět potřebuje společné úsilí, aby přešel na nízkouhlíkovou elektřinu – nikoliv další jednání typu „my versus oni“. Nové nízkouhlíkové technologie, z nichž mnohé jsou stále mimo komerční dosah, potřebují všechny země. Vyjednavači o klimatu by se proto měli zaměřit na otázku, jak spolupracovat na zajištění, aby se realizovala průlomová technologická řešení a aby z nich měly prospěch všechny státy.
Měli by si vzít příklad z jiných případů, kdy se vláda, vědci a průmysl spojili a dosáhli významných změn. Například při realizaci Projektu Manhattan (s cílem vyrobit během druhé světové války atomovou bombu) a prvního přistání na Měsíci vytyčila americká vláda pozoruhodný technologický cíl, určila smělý časový rámec a vyčlenila potřebné finanční zdroje, aby byl tento úkol splněn. V obou případech ho vědci a inženýři realizovali včas.
Případ atomových bomb se možná zdá nepříjemný, ale zároveň vyvolává důležitou otázku: žádáme-li vlády a vědce, aby spolupracovali na válečné technologii, neměli bychom dělat přinejmenším totéž, abychom zachránili planetu před znečištěním uhlíkem?
Proces „řízené technologické změny“, při němž se vytyčí smělé cíle, identifikují milníky a stanoví časový rámec, je ve skutečnosti mnohem běžnější, než si mnozí lidé uvědomují. Revoluce v oblasti informačních technologií, která nám přinesla počítače, chytré telefony, GPS a další vynálezy, byla postavena na řadě průmyslových a vládních plánů. Lidský genom byl zmapován díky úsilí vedenému vládou – úsilí, které nakonec zapojilo také soukromý sektor. A nedávno se vláda a průmysl spojili v zájmu snížení nákladů na sekvenování individuálního genomu ze zhruba 100 milionů dolarů v roce 2001 na pouhých tisíc dolarů dnes. Byl stanoven radikální cíl snížení nákladů, vědci se pustili do práce a včas dosáhli vytyčeného průlomu.
Boj proti klimatickým změnám skutečně závisí na tom, aby všechny země měly důvěru, že je jejich konkurenti budou následovat. Takže ano, nechť nadcházející jednání o klimatu formuluje společný postup USA, Číny, Evropy a dalších.
Přestaňme však předstírat, že jde o pokerovou partii, nikoliv o vědeckou a technologickou skládanku nejvyššího řádu. Potřebujeme, aby lidé jako Musk a Lackner nebo zástupci firem General Electric, Siemens, Ericsson, Intel, Electricité de France, Huawei, Google, Baidu, Samsung nebo Apple v laboratořích, elektrárnách a městech po celém světě vyvinuli průlomová technologická řešení, která sníží globální emise CO2.
Své místo u stolu mají dokonce i firmy jako ExxonMobil, Chevron, BP, Peabody, Koch Industries a další ropní a uhelní giganti. Pokud očekávají, že se jejich produkty budou v budoucnu využívat, měli by je sami učinit bezpečnými využitím pokročilých technologií CCS. Podstata tkví v tom, že cílená a hluboká dekarbonizace je úkolem pro všechny zúčastněné včetně průmyslu fosilních paliv a že při plnění tohoto úkolu musíme stát všichni na straně lidského přežití a blahobytu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
NEW YORK – Má-li svět vyřešit krizi kolem klimatických změn, potřebuje nový přístup. Hlavní mocnosti dnes vnímají klimatické změny jako jednání o to, kdo sníží své emise CO2 (zejména ze spalování uhlí, ropy a plynu). Všichni souhlasí s malými „příspěvky“ ke snížení emisí a snaží se ponoukat ostatní země, aby přispěly více. Například Spojené státy „připustí“ malé snížení CO2, pokud se Čína zachová stejně.
Už dvacet let vězíme v pasti tohoto minimalistického přístupu postupných krůčků, který je ve dvou klíčových aspektech mylný. Za prvé nefunguje: emise CO2 neklesají, nýbrž rostou. Globální ropný průmysl zažívá hody – frakuje, vrtá, provádí průzkum v Arktidě, zplyňuje uhlí a buduje nové kapacity pro zkapalněný zemní plyn. Svět si závratným tempem ničí klima a systémy zajišťování potravin.
Za druhé je „dekarbonizace“ energetické soustavy technologicky složitá. Skutečným problémem Ameriky není konkurence z Číny; je to komplikovanost přechodu ekonomiky o objemu 17,5 bilionu dolarů z fosilních paliv na nízkouhlíkové alternativy. A problémem Číny nejsou USA, nýbrž otázka, jak zbavit největší či druhou největší ekonomiku světa (podle toho, která data použijeme) hluboce zakořeněné závislosti na uhlí. Jedná se především o problémy technické, nikoliv vyjednávací.
Jistě, obě ekonomiky by se mohly dekarbonizovat, kdyby prudce snížily výkon. USA ani Čína však nejsou připraveny obětovat kvůli tomu miliony pracovních míst a biliony dolarů. Otázka tedy zní, jak dekarbonizovat, a přitom zůstat hospodářsky silný. Účastníci jednání o klimatu nedokážou na tuto otázku odpovědět, avšak inovátoři typu Elona Muska z firmy Tesla a vědci typu Klause Lacknera z Kolumbijské univerzity toho schopni jsou.
Dekarbonizace světové energetické soustavy vyžaduje zabránit tomu, aby naše produkce obrovského a stále rostoucího množství elektřiny výrazně nezvýšila emise CO2 do atmosféry. Předpokládá to také přechod na bezuhlíkovou dopravní flotilu a mnohem vyšší produkci na kilowatthodinu energie.
Bezuhlíková elektřina je na dosah. Sluneční a větrná energie ji dokážou zajišťovat už dnes, avšak ne vždy v potřebný čas a na potřebném místě. U těchto nestálých zdrojů čisté energie potřebujeme průlom v oblasti skladování.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Jaderná energie, což je další významný bezuhlíkový zdroj, musí rovněž hrát v budoucnu důležitou roli, z čehož vyplývá potřeba zvýšit důvěru veřejnosti v její bezpečnost. Dokonce i fosilní paliva mohou produkovat bezuhlíkovou elektřinu, pokud se použije technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Lackner je v oblasti nových strategií CCS světovou špičkou.
Elektrifikace dopravy už probíhá a firma Tesla vyrábějící důmyslné elektromobily uchvacuje fantazii a zájem veřejnosti. Zapotřebí jsou však další technologické pokroky, abychom snížili náklady na výrobu elektromobilů, zvýšili jejich spolehlivost a prodloužili jejich dojezd. Musk, který touží podpořit rychlý rozvoj těchto vozidel, vstoupil minulý týden do dějin, když zpřístupnil patenty Tesly konkurentům.
Technologie nabízí nové průlomy také v oblasti energetické účinnosti. Nové konstrukce budov snižují náklady na vytápění a klimatizaci tím, že mnohem více využívají izolaci, přirozenou ventilaci a sluneční energii. Pokroky v nanotechnologii nabízejí vyhlídku použití lehčích stavebních materiálů, jejichž výroba vyžaduje daleko méně energie, takže budovy i automobily dnes vykazují mnohem vyšší energetickou účinnost.
Svět potřebuje společné úsilí, aby přešel na nízkouhlíkovou elektřinu – nikoliv další jednání typu „my versus oni“. Nové nízkouhlíkové technologie, z nichž mnohé jsou stále mimo komerční dosah, potřebují všechny země. Vyjednavači o klimatu by se proto měli zaměřit na otázku, jak spolupracovat na zajištění, aby se realizovala průlomová technologická řešení a aby z nich měly prospěch všechny státy.
Měli by si vzít příklad z jiných případů, kdy se vláda, vědci a průmysl spojili a dosáhli významných změn. Například při realizaci Projektu Manhattan (s cílem vyrobit během druhé světové války atomovou bombu) a prvního přistání na Měsíci vytyčila americká vláda pozoruhodný technologický cíl, určila smělý časový rámec a vyčlenila potřebné finanční zdroje, aby byl tento úkol splněn. V obou případech ho vědci a inženýři realizovali včas.
Případ atomových bomb se možná zdá nepříjemný, ale zároveň vyvolává důležitou otázku: žádáme-li vlády a vědce, aby spolupracovali na válečné technologii, neměli bychom dělat přinejmenším totéž, abychom zachránili planetu před znečištěním uhlíkem?
Proces „řízené technologické změny“, při němž se vytyčí smělé cíle, identifikují milníky a stanoví časový rámec, je ve skutečnosti mnohem běžnější, než si mnozí lidé uvědomují. Revoluce v oblasti informačních technologií, která nám přinesla počítače, chytré telefony, GPS a další vynálezy, byla postavena na řadě průmyslových a vládních plánů. Lidský genom byl zmapován díky úsilí vedenému vládou – úsilí, které nakonec zapojilo také soukromý sektor. A nedávno se vláda a průmysl spojili v zájmu snížení nákladů na sekvenování individuálního genomu ze zhruba 100 milionů dolarů v roce 2001 na pouhých tisíc dolarů dnes. Byl stanoven radikální cíl snížení nákladů, vědci se pustili do práce a včas dosáhli vytyčeného průlomu.
Boj proti klimatickým změnám skutečně závisí na tom, aby všechny země měly důvěru, že je jejich konkurenti budou následovat. Takže ano, nechť nadcházející jednání o klimatu formuluje společný postup USA, Číny, Evropy a dalších.
Přestaňme však předstírat, že jde o pokerovou partii, nikoliv o vědeckou a technologickou skládanku nejvyššího řádu. Potřebujeme, aby lidé jako Musk a Lackner nebo zástupci firem General Electric, Siemens, Ericsson, Intel, Electricité de France, Huawei, Google, Baidu, Samsung nebo Apple v laboratořích, elektrárnách a městech po celém světě vyvinuli průlomová technologická řešení, která sníží globální emise CO2.
Své místo u stolu mají dokonce i firmy jako ExxonMobil, Chevron, BP, Peabody, Koch Industries a další ropní a uhelní giganti. Pokud očekávají, že se jejich produkty budou v budoucnu využívat, měli by je sami učinit bezpečnými využitím pokročilých technologií CCS. Podstata tkví v tom, že cílená a hluboká dekarbonizace je úkolem pro všechny zúčastněné včetně průmyslu fosilních paliv a že při plnění tohoto úkolu musíme stát všichni na straně lidského přežití a blahobytu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.