DILLÍ – Problémy jaderné elektrárny Fukušima – a dalších reaktorů – na severovýchodě Japonska uštědřily tvrdou ránu globálnímu jadernému průmyslu, tomuto mocnému kartelu zhruba deseti velkých, státy vlastněných nebo státy řízených firem, které hlásaly do světa renesanci jaderné energetiky.
Rizika přírodních katastrof, jimž čelí přímořské reaktory, jako je Fukušima, jsou však dobře známá. Plně najevo vyšla v prosinci 2004, kdy vlna cunami v Indickém oceánu zaplavila druhý největší jaderný komplex v Indii a vedla k uzavření elektrárny v Madrásu.
Mnoho jaderných elektráren se nachází na pobřeží, poněvadž spotřebovává značné množství vody. Přírodní katastrofy, jako jsou bouře, hurikány a cunami, jsou však stále běžnější v důsledku klimatických změn, které zároveň povedou ke zvyšování hladiny oceánů, takže přímořské reaktory budou ještě zranitelnější.
Například řada jaderných elektráren rozesetých podél britského pobřeží se nachází jen pár metrů nad mořem. V roce 1992 způsobil hurikán Andrew značné škody v jaderné elektrárně Turkey Point v zátoce Biscayne Bay na Floridě – naštěstí nepoškodil žádné klíčově důležité systémy.
Všechny generátory elektrické energie včetně uhelných a plynových elektráren kladou velké nároky na vodní zdroje. Jaderná energetika jich však vyžaduje ještě více. Největší část globální jaderné energie vyrábějí lehkovodní reaktory (LWR), jako je ten ve Fukušimě, které používají vodu jako hlavní chladivo. Obrovské množství místní vody, kterou LWR spotřebovávají na provoz, se mění v odpadní horkou vodu, která se vypouští zpět do řek, jezer a oceánů.
Protože reaktory umístěné ve vnitrozemí značně zatěžují místní zdroje sladké vody – včetně rozsáhlejších škod na vodních rostlinách a rybách –, snaží se země, které trpí nedostatkem vody a mají moře, hledat vhodné lokality na pobřeží. Ať už se však jaderná elektrárna nachází ve vnitrozemí, anebo na pobřeží, je zranitelná vůči pravděpodobným následkům klimatických změn.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V době, kdy globální oteplování způsobuje růst průměrných teplot a hladiny oceánů, budou vnitrozemské reaktory stále více přispívat k nedostatku vody a zároveň jím budou postiženy. Během rekordní vlny veder v roce 2003 ve Francii musel být kvůli rychle se zvyšujícím teplotám v řekách a jezerech omezen nebo zastaven provoz 17 komerčních jaderných reaktorů. V červenci 2006 byl zase na týden zastaven reaktor ve španělském Santa María de Garoña, když byly v řece Ebro zaznamenány vysoké teploty.
Paradoxně tak právě ty přírodní podmínky, které znemožnily jaderné energetice pracovat v Evropě na plný výkon, vyvolaly v letech 2003 a 2006 maximální poptávku po elektřině, neboť lidé ve vyšší míře používali klimatizaci.
Společnost Électricité de France (EDF), která provozuje 58 reaktorů – většinu z nich na ekologicky citlivých řekách, jako je Loira –, byla dokonce během vlny veder v roce 2003 nucena nakupovat energii od sousedních zemí na evropském promptním trhu. Státem vlastněná EDF, která obvykle energii vyváží, nakonec zaplatila desetinásobek ceny domácí energie, což pro ni znamenalo finanční náklady ve výši 300 milionů eur.
A třebaže vlna veder v Evropě v roce 2006 byla méně intenzivní, problémy s vodou a horkem donutily Německo, Španělsko a Francii k odpojení některých jaderných elektráren a snížení výkonu v dalších. V roce 2006 se zranitelnost jaderné energetiky vůči ekologickým změnám nebo extrémním meteorologickým jevům projevila ještě výrazněji, když si provozovatelé elektráren v západní Evropě zajistili výjimky z regulací, které jim měly zabránit ve vypouštění přehřáté vody do přírodních ekosystémů s nepříznivými dopady na stavy ryb.
Francie se ráda pyšní svou jadernou energetikou, která zajišťuje 78% veškeré elektřiny v zemi. Spotřeba vody v jaderném průmyslu je však taková, že EDF čerpá z řek a jezer až 19 miliard kubických metrů vody ročně, což je zhruba polovina celkové spotřeby sladké vody ve Francii. Nedostatek sladké vody představuje stále větší mezinárodní problém a drtivá většina zemí není v situaci, kdy by mohla schválit vnitrozemské energetické systémy, které jsou tak silně náročné na vodu.
Jaderná zařízení umístěná u moře se za horkých podmínek s podobnými problémy nepotýkají, poněvadž voda v oceánech se neohřívá ani zdaleka tak rychle jako řeky či jezera. A protože navíc tyto reaktory využívají mořskou vodu, nezpůsobují nedostatek vody sladké. Jak ovšem ukázal případ japonských reaktorů, čelí pobřežní jaderné elektrárny ještě složitějším nástrahám.
Když udeřilo cunami v Indickém oceánu, dalo se jádro reaktoru v Madrásu udržet v bezpečném odstaveném stavu, protože elektrické systémy byly duchaplně umístěné na výše postaveném místě než samotný reaktor. A na rozdíl od Fukušimy, jež dostala přímý zásah, se Madrás nacházel daleko od epicentra zemětřesení, které vyvolalo cunami.
Hlavní dilema, jemuž jaderné elektrárny ve světě se stále větším nedostatkem vody čelí, spočívá ve faktu, že spotřebují spoustu vody, ale zároveň jsou vůči ní zranitelné. A několik desítek let poté, co předseda Americké agentury pro atomovou energii Lewis L. Strauss prohlásil, že jaderná energie se stane „tak levnou, že to nepůjde ani změřit“, je jaderný průmysl všude na světě stále odkázán na štědré státní dotace.
Zatímco na Západě se přitažlivost jaderné energetiky značně snížila, mezi takzvanými „jadernými nováčky“ naopak vzrostla, což s sebou nese nové problémy včetně obav ze šíření jaderných zbraní. A protože téměř dvě pětiny světové populace bydlí méně než 100 kilometrů od pobřeží, přestává být hledání vhodných přímořských lokalit pro zahájení či rozšíření programu jaderné energetiky snadné.
Fukušima pravděpodobně sníží přitažlivost jaderné energetiky podobně, jako k tomu došlo po havárii v pensylvánské elektrárně Three Mile Island v roce 1979, nemluvě o daleko závažnější havárii černobylského reaktoru v roce 1986. Má-li však pro nás být spolehlivým vodítkem vývoj situace po těchto incidentech, pak se stoupenci jaderné energie nakonec opět přihlásí o slovo.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
DILLÍ – Problémy jaderné elektrárny Fukušima – a dalších reaktorů – na severovýchodě Japonska uštědřily tvrdou ránu globálnímu jadernému průmyslu, tomuto mocnému kartelu zhruba deseti velkých, státy vlastněných nebo státy řízených firem, které hlásaly do světa renesanci jaderné energetiky.
Rizika přírodních katastrof, jimž čelí přímořské reaktory, jako je Fukušima, jsou však dobře známá. Plně najevo vyšla v prosinci 2004, kdy vlna cunami v Indickém oceánu zaplavila druhý největší jaderný komplex v Indii a vedla k uzavření elektrárny v Madrásu.
Mnoho jaderných elektráren se nachází na pobřeží, poněvadž spotřebovává značné množství vody. Přírodní katastrofy, jako jsou bouře, hurikány a cunami, jsou však stále běžnější v důsledku klimatických změn, které zároveň povedou ke zvyšování hladiny oceánů, takže přímořské reaktory budou ještě zranitelnější.
Například řada jaderných elektráren rozesetých podél britského pobřeží se nachází jen pár metrů nad mořem. V roce 1992 způsobil hurikán Andrew značné škody v jaderné elektrárně Turkey Point v zátoce Biscayne Bay na Floridě – naštěstí nepoškodil žádné klíčově důležité systémy.
Všechny generátory elektrické energie včetně uhelných a plynových elektráren kladou velké nároky na vodní zdroje. Jaderná energetika jich však vyžaduje ještě více. Největší část globální jaderné energie vyrábějí lehkovodní reaktory (LWR), jako je ten ve Fukušimě, které používají vodu jako hlavní chladivo. Obrovské množství místní vody, kterou LWR spotřebovávají na provoz, se mění v odpadní horkou vodu, která se vypouští zpět do řek, jezer a oceánů.
Protože reaktory umístěné ve vnitrozemí značně zatěžují místní zdroje sladké vody – včetně rozsáhlejších škod na vodních rostlinách a rybách –, snaží se země, které trpí nedostatkem vody a mají moře, hledat vhodné lokality na pobřeží. Ať už se však jaderná elektrárna nachází ve vnitrozemí, anebo na pobřeží, je zranitelná vůči pravděpodobným následkům klimatických změn.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V době, kdy globální oteplování způsobuje růst průměrných teplot a hladiny oceánů, budou vnitrozemské reaktory stále více přispívat k nedostatku vody a zároveň jím budou postiženy. Během rekordní vlny veder v roce 2003 ve Francii musel být kvůli rychle se zvyšujícím teplotám v řekách a jezerech omezen nebo zastaven provoz 17 komerčních jaderných reaktorů. V červenci 2006 byl zase na týden zastaven reaktor ve španělském Santa María de Garoña, když byly v řece Ebro zaznamenány vysoké teploty.
Paradoxně tak právě ty přírodní podmínky, které znemožnily jaderné energetice pracovat v Evropě na plný výkon, vyvolaly v letech 2003 a 2006 maximální poptávku po elektřině, neboť lidé ve vyšší míře používali klimatizaci.
Společnost Électricité de France (EDF), která provozuje 58 reaktorů – většinu z nich na ekologicky citlivých řekách, jako je Loira –, byla dokonce během vlny veder v roce 2003 nucena nakupovat energii od sousedních zemí na evropském promptním trhu. Státem vlastněná EDF, která obvykle energii vyváží, nakonec zaplatila desetinásobek ceny domácí energie, což pro ni znamenalo finanční náklady ve výši 300 milionů eur.
A třebaže vlna veder v Evropě v roce 2006 byla méně intenzivní, problémy s vodou a horkem donutily Německo, Španělsko a Francii k odpojení některých jaderných elektráren a snížení výkonu v dalších. V roce 2006 se zranitelnost jaderné energetiky vůči ekologickým změnám nebo extrémním meteorologickým jevům projevila ještě výrazněji, když si provozovatelé elektráren v západní Evropě zajistili výjimky z regulací, které jim měly zabránit ve vypouštění přehřáté vody do přírodních ekosystémů s nepříznivými dopady na stavy ryb.
Francie se ráda pyšní svou jadernou energetikou, která zajišťuje 78% veškeré elektřiny v zemi. Spotřeba vody v jaderném průmyslu je však taková, že EDF čerpá z řek a jezer až 19 miliard kubických metrů vody ročně, což je zhruba polovina celkové spotřeby sladké vody ve Francii. Nedostatek sladké vody představuje stále větší mezinárodní problém a drtivá většina zemí není v situaci, kdy by mohla schválit vnitrozemské energetické systémy, které jsou tak silně náročné na vodu.
Jaderná zařízení umístěná u moře se za horkých podmínek s podobnými problémy nepotýkají, poněvadž voda v oceánech se neohřívá ani zdaleka tak rychle jako řeky či jezera. A protože navíc tyto reaktory využívají mořskou vodu, nezpůsobují nedostatek vody sladké. Jak ovšem ukázal případ japonských reaktorů, čelí pobřežní jaderné elektrárny ještě složitějším nástrahám.
Když udeřilo cunami v Indickém oceánu, dalo se jádro reaktoru v Madrásu udržet v bezpečném odstaveném stavu, protože elektrické systémy byly duchaplně umístěné na výše postaveném místě než samotný reaktor. A na rozdíl od Fukušimy, jež dostala přímý zásah, se Madrás nacházel daleko od epicentra zemětřesení, které vyvolalo cunami.
Hlavní dilema, jemuž jaderné elektrárny ve světě se stále větším nedostatkem vody čelí, spočívá ve faktu, že spotřebují spoustu vody, ale zároveň jsou vůči ní zranitelné. A několik desítek let poté, co předseda Americké agentury pro atomovou energii Lewis L. Strauss prohlásil, že jaderná energie se stane „tak levnou, že to nepůjde ani změřit“, je jaderný průmysl všude na světě stále odkázán na štědré státní dotace.
Zatímco na Západě se přitažlivost jaderné energetiky značně snížila, mezi takzvanými „jadernými nováčky“ naopak vzrostla, což s sebou nese nové problémy včetně obav ze šíření jaderných zbraní. A protože téměř dvě pětiny světové populace bydlí méně než 100 kilometrů od pobřeží, přestává být hledání vhodných přímořských lokalit pro zahájení či rozšíření programu jaderné energetiky snadné.
Fukušima pravděpodobně sníží přitažlivost jaderné energetiky podobně, jako k tomu došlo po havárii v pensylvánské elektrárně Three Mile Island v roce 1979, nemluvě o daleko závažnější havárii černobylského reaktoru v roce 1986. Má-li však pro nás být spolehlivým vodítkem vývoj situace po těchto incidentech, pak se stoupenci jaderné energie nakonec opět přihlásí o slovo.