Kina po celé planetě budou brzy promítat film někdejšího viceprezidenta USA Ala Gora o globálním oteplování. „Nepohodlná pravda“ se v Americe i v Evropě dočkala nadšených kritik a s největší pravděpodobností si získá široké celosvětové publikum. Avšak třebaže jde o film plný emocí a provokativních záběrů, chybí mu racionální argumenty.
„Nepohodlná pravda“ prohlašuje tři věci: globální oteplování je skutečné, bude katastrofální a jeho řešení by mělo být naší prioritou. Ač to však tvůrcům nebude vhod, správné je jen první tvrzení.
Třebaže je pěkné vidět, že Gore v zemi, kde mnohé vlivné osobnosti popírají už samotnou existenci globálního oteplování, nijak nepodléhá trendu, nejedno z jeho apokalyptických tvrzení je nesmírně zavádějící. Největší omyl ale spočívá v sugerování, že lidstvo má morální povinnost proti změně klimatu jednat, protože si uvědomujeme, že tu je problém. To se jeví jako naivní, ba falešné.
Víme o mnoha obrovských globálních těžkostech, které bychom mohli snadno vyřešit. Nemoci, jimž lze prevencí bránit, jako je HIV, průjmy a malárie, si každoročně vyžádají 15 milionů životů. Podvýživa sužuje víc než polovinu světové populace. Osmi stům milionů lidí chybí základní vzdělání. Miliarda lidí nemá čistou pitnou vodu.
Proč by tváří v tvář těmto výzvám mělo naší nejvyšší prioritou být zastavení změny klimatu? Gorův pokus o odpověď před pečlivým přezkumem neobstojí.
Gore ukazuje, že už 50 let ustupují ledovce. Nepřiznává ale, že se ztenčují už od dob napoleonských válek z počátku 19. století – dávno před průmyslovými emisemi CO2. Obdobně za signálního kanárka v dole považuje Antarktidu, ale opět nám neříká celou pravdu. Předkládá obrázky ze 2% Antarktidy, jež se dramaticky ohřívají, avšak ignoruje těch 98%, kde se za posledních 35 let převážně ochladilo. Panel OSN o změně klimatu odhaduje, že sněhová hmota Antarktidy se během tohoto století ve skutečnosti rozroste. A zatímco Gore poukazuje na ubývání mořských ledovců na severní polokouli, nikterak nezmiňuje, že ledovců na jižní polokouli přibývá.
Film děsivě vykresluje důsledky zvýšení hladiny moří o 20 stop (sedm metrů), při němž by došlo k zaplavení velkých částí Floridy, San Franciska, New Yorku, Holandska, Kalkaty, Pekingu a Šanghaje. Nebyly snad realistické hodnoty dostatečně dramatické? Panel Organizace spojených národů o změně klimatu hovoří o zvýšení o pouhou jednu až dvě stopy během tohoto století, oproti necelé jedné stopě během století minulého.
Podobně platí, že vražedné evropské vlny veder v roce 2003 vedly Gora k úsudku, že změna klimatu povede k vyššímu počtu úmrtí. Globální oteplování by ovšem znamenalo nižší počet obětí nízkých teplot, které ve většině vyspělého světa dalece převyšují počty úmrtí zapříčiněné horkem. Jen v Británii se odhaduje, že zvýšení teploty by do roku 2050 způsobilo nárůst obětí veder o 2000, ale zároveň by zemřelo o 20 tisíc lidí méně v důsledku chladu.
Finanční újmy způsobené vlivy počasí se za posledních 45 let dramaticky zvýšily, což Gore připisuje globálnímu oteplování. Avšak veškeré nebo téměř veškeré zvýšení plyne z toho, že v blízkosti nebezpečných míst žije vyšší počet lidí s většími majetky. Kdyby všechny hurikány zasáhly USA při dnešní demografické situaci, největší škody by nezpůsobila Katrina, ale hurikán z roku 1926. Započteme-li změny počtu lidí a rozsahu jejich majetku, škody způsobené záplavami ve skutečnosti mírně poklesly.
Film diváky vybízí k závěru, že globální oteplování způsobilo hurikán Katrina, přičemž Gore tvrdí, že teplé karibské vody bouři zesílily. Avšak když Katrina udeřila na pevnině, nešlo o katastrofický hurikán 5. stupně; jednalo se o mírnější 3. stupeň. Ostatně, neexistuje žádný vědecký konsenzus, že globální oteplování zesiluje ničivou sílu hurikánů, jak Gore tvrdí. Autor, na něhož sám Gore spoléhá, říká, že by bylo „absurdní připisovat pohromu jménem Katrina globálnímu oteplování.“
Po předložení argumentů o potenciálně katastrofických důsledcích změny klimatu Gore odhaluje své řešení: svět by měl přijmout Kjótský protokol, jehož cílem je do roku 2010 snížit ve vyspělých zemích emise uhlíku o 30%.
I kdyby se však pod Kjóto podepsaly všechny státy, ohřívání planety by to k roku 2100 pouze o šest let pozdrželo, a to za cenu ročních nákladů ve výši 150 miliard USD. Kjóto by New Orleans před hurikánem Katrina neochránilo. To by však dokázaly dokonalejší zátopové hráze a jejich údržba. Zatímco Gore v 90. letech vedl kampaň prosazující Kjóto, lepší vynaložení prostředků by bývalo posílilo ochranu proti hurikánům.
Vskutku, jde o rozumné využití zdrojů. Kjóto nijak nezvrátí to, že změna klimatu bude nejsilněji postihovat rozvojové země, a to z toho prostého důvodu, že mají teplejší podnebí a méně prostředků. Tyto země však mají tíživé problémy, které bychom mohli pohotově řešit. Podle odhadů OSN bychom za 75 miliard USD ročně – tedy polovinu nákladů na realizaci Kjótského protokolu – mohli zajistit čistou pitnou vodu, hygienu, základní zdravotní péči a vzdělání pro všechny lidské bytosti na Zemi. Neměla by to být přednější priorita?
Nedávné hurikány zabily tisíce lidí na Haiti, nikoli na Floridě, protože Haiti je chudé a nemůže si dovolit ani základní preventivní opatření. Boj proti nemocem, hladovění a znečištění vod by zajistil okamžité přínosy milionům lidí a umožnil by chudším zemím zvýšit produktivitu a prolomit kruh chudoby. To by v důsledku snížilo zranitelnost jejich obyvatel vůči proměnám klimatu.
Při vyvrcholení filmu Gore prohlašuje, že budoucí generace nám vyčiní za to, že jsme se nezavázali k naplnění Kjótského protokolu. Pravděpodobnější ale je, že se budou podivovat, proč se Gore ve světě oplývajícím „nepohodlnými pravdami“ soustředil právě na tu, kde lze za nejvyšší cenu získat nejméně užitku.
Kina po celé planetě budou brzy promítat film někdejšího viceprezidenta USA Ala Gora o globálním oteplování. „Nepohodlná pravda“ se v Americe i v Evropě dočkala nadšených kritik a s největší pravděpodobností si získá široké celosvětové publikum. Avšak třebaže jde o film plný emocí a provokativních záběrů, chybí mu racionální argumenty.
„Nepohodlná pravda“ prohlašuje tři věci: globální oteplování je skutečné, bude katastrofální a jeho řešení by mělo být naší prioritou. Ač to však tvůrcům nebude vhod, správné je jen první tvrzení.
Třebaže je pěkné vidět, že Gore v zemi, kde mnohé vlivné osobnosti popírají už samotnou existenci globálního oteplování, nijak nepodléhá trendu, nejedno z jeho apokalyptických tvrzení je nesmírně zavádějící. Největší omyl ale spočívá v sugerování, že lidstvo má morální povinnost proti změně klimatu jednat, protože si uvědomujeme, že tu je problém. To se jeví jako naivní, ba falešné.
Víme o mnoha obrovských globálních těžkostech, které bychom mohli snadno vyřešit. Nemoci, jimž lze prevencí bránit, jako je HIV, průjmy a malárie, si každoročně vyžádají 15 milionů životů. Podvýživa sužuje víc než polovinu světové populace. Osmi stům milionů lidí chybí základní vzdělání. Miliarda lidí nemá čistou pitnou vodu.
Proč by tváří v tvář těmto výzvám mělo naší nejvyšší prioritou být zastavení změny klimatu? Gorův pokus o odpověď před pečlivým přezkumem neobstojí.
Gore ukazuje, že už 50 let ustupují ledovce. Nepřiznává ale, že se ztenčují už od dob napoleonských válek z počátku 19. století – dávno před průmyslovými emisemi CO2. Obdobně za signálního kanárka v dole považuje Antarktidu, ale opět nám neříká celou pravdu. Předkládá obrázky ze 2% Antarktidy, jež se dramaticky ohřívají, avšak ignoruje těch 98%, kde se za posledních 35 let převážně ochladilo. Panel OSN o změně klimatu odhaduje, že sněhová hmota Antarktidy se během tohoto století ve skutečnosti rozroste. A zatímco Gore poukazuje na ubývání mořských ledovců na severní polokouli, nikterak nezmiňuje, že ledovců na jižní polokouli přibývá.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Film děsivě vykresluje důsledky zvýšení hladiny moří o 20 stop (sedm metrů), při němž by došlo k zaplavení velkých částí Floridy, San Franciska, New Yorku, Holandska, Kalkaty, Pekingu a Šanghaje. Nebyly snad realistické hodnoty dostatečně dramatické? Panel Organizace spojených národů o změně klimatu hovoří o zvýšení o pouhou jednu až dvě stopy během tohoto století, oproti necelé jedné stopě během století minulého.
Podobně platí, že vražedné evropské vlny veder v roce 2003 vedly Gora k úsudku, že změna klimatu povede k vyššímu počtu úmrtí. Globální oteplování by ovšem znamenalo nižší počet obětí nízkých teplot, které ve většině vyspělého světa dalece převyšují počty úmrtí zapříčiněné horkem. Jen v Británii se odhaduje, že zvýšení teploty by do roku 2050 způsobilo nárůst obětí veder o 2000, ale zároveň by zemřelo o 20 tisíc lidí méně v důsledku chladu.
Finanční újmy způsobené vlivy počasí se za posledních 45 let dramaticky zvýšily, což Gore připisuje globálnímu oteplování. Avšak veškeré nebo téměř veškeré zvýšení plyne z toho, že v blízkosti nebezpečných míst žije vyšší počet lidí s většími majetky. Kdyby všechny hurikány zasáhly USA při dnešní demografické situaci, největší škody by nezpůsobila Katrina, ale hurikán z roku 1926. Započteme-li změny počtu lidí a rozsahu jejich majetku, škody způsobené záplavami ve skutečnosti mírně poklesly.
Film diváky vybízí k závěru, že globální oteplování způsobilo hurikán Katrina, přičemž Gore tvrdí, že teplé karibské vody bouři zesílily. Avšak když Katrina udeřila na pevnině, nešlo o katastrofický hurikán 5. stupně; jednalo se o mírnější 3. stupeň. Ostatně, neexistuje žádný vědecký konsenzus, že globální oteplování zesiluje ničivou sílu hurikánů, jak Gore tvrdí. Autor, na něhož sám Gore spoléhá, říká, že by bylo „absurdní připisovat pohromu jménem Katrina globálnímu oteplování.“
Po předložení argumentů o potenciálně katastrofických důsledcích změny klimatu Gore odhaluje své řešení: svět by měl přijmout Kjótský protokol, jehož cílem je do roku 2010 snížit ve vyspělých zemích emise uhlíku o 30%.
I kdyby se však pod Kjóto podepsaly všechny státy, ohřívání planety by to k roku 2100 pouze o šest let pozdrželo, a to za cenu ročních nákladů ve výši 150 miliard USD. Kjóto by New Orleans před hurikánem Katrina neochránilo. To by však dokázaly dokonalejší zátopové hráze a jejich údržba. Zatímco Gore v 90. letech vedl kampaň prosazující Kjóto, lepší vynaložení prostředků by bývalo posílilo ochranu proti hurikánům.
Vskutku, jde o rozumné využití zdrojů. Kjóto nijak nezvrátí to, že změna klimatu bude nejsilněji postihovat rozvojové země, a to z toho prostého důvodu, že mají teplejší podnebí a méně prostředků. Tyto země však mají tíživé problémy, které bychom mohli pohotově řešit. Podle odhadů OSN bychom za 75 miliard USD ročně – tedy polovinu nákladů na realizaci Kjótského protokolu – mohli zajistit čistou pitnou vodu, hygienu, základní zdravotní péči a vzdělání pro všechny lidské bytosti na Zemi. Neměla by to být přednější priorita?
Nedávné hurikány zabily tisíce lidí na Haiti, nikoli na Floridě, protože Haiti je chudé a nemůže si dovolit ani základní preventivní opatření. Boj proti nemocem, hladovění a znečištění vod by zajistil okamžité přínosy milionům lidí a umožnil by chudším zemím zvýšit produktivitu a prolomit kruh chudoby. To by v důsledku snížilo zranitelnost jejich obyvatel vůči proměnám klimatu.
Při vyvrcholení filmu Gore prohlašuje, že budoucí generace nám vyčiní za to, že jsme se nezavázali k naplnění Kjótského protokolu. Pravděpodobnější ale je, že se budou podivovat, proč se Gore ve světě oplývajícím „nepohodlnými pravdami“ soustředil právě na tu, kde lze za nejvyšší cenu získat nejméně užitku.