Zastánci evropského sociálního modelu tvrdí, že jeho odlišnost spočívá ve významu kladeném na „sociální soudržnost“. A je samozřejmě těžké být proti soudržnosti, neboť to znamená být proti přátelství. Skutečná otázka ale tkví v tom, které politiky fungují nejlépe.
Stávající politiky k dosažení sociální soudržnosti se zakládají na přesvědčení, že nejsou-li korigovány tržní síly, jejich volné působení vede k rozsáhlým nerovnostem v příjmu, což vyostřuje sociální střet. Studie ovšem obvykle naznačují, že k většině příjmových transferů prováděných vládami dochází uvnitř střední třídy, zatímco jen relativně malá část směřuje od bohatých k chudým. Ve skutečnosti některé transfery proudí opačným směrem. Mnohé penzijní systémy například přesouvají peníze od chudých ke střední třídě, a to jednoduše proto, že bohatší lidé obvykle žijí déle.
Co většina evropských zemí za své sociální výdaje dostává, není výraznější snížení sociální nerovnosti, ale spousta státem poskytovaných služeb. Takže nižší úrovně sociálních výdajů by mohly zahrnovat jen relativně malé zesílení nerovnosti a sociálního střetu. Navíc, pokud Evropané sociální výdaje lépe zacílí, mohli by dosáhnout snížení nerovnosti při nižší míře sociálních transferů.
Ba některé politiky zaměřené na zajišťování soudržnosti ji dost dobře mohou snižovat. Restrikce propouštění zaměstnanců mohou například chránit ty, kdo práci mají, ale často na úkor nezaměstnaných, čímž posilují sociální vyloučení. I tam, kde vysoké úrovně sociálních transferů skutečně nerovnost snižují (a tedy pravděpodobně posilují soudržnost), mohou podrývat vztahy mezi komunitami, jsou-li etnické menšiny považovány za výrazné čisté příjemce.
Evropská unie vyplynula z tragických ponaučení první půle dvacátého století, kdy ponechání volnosti národnímu sobectví vyústilo v kontinentální katastrofu, a sílící globalizace znamená, že hospodářské, vnitřní, zahraniční i obranné politiky stěží uspějí, budou-li uskutečňovány výhradně na národní úrovni. Přesto jsme stále přesvědčeni, že sociální soudržnost lze omezovat jen na ten či onen stát. Evropské fondy soudržnosti představují jen zlomek procenta evropského HDP, zatímco na sociální transfery se zpravidla vynakládá asi 10% národního důchodu.
Mohutné zvýšení výdajové pravomoci Evropské komise k dosažení vyšší celoevropské sociální soudržnosti by bylo politicky nepřijatelné pro bohatší země, které by změnu musely platit. Nemůžeme ovšem akceptovat ani situaci, kdy se na národní soudržnost vydávají obrovské prostředky, zatímco evropská soudržnost je tak žalostně pozadu.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Naštěstí lze nerovnosti často významně omezit i bez vynaložení mnoha peněz. Nic, co EU nebo její jednotlivé země mohou udělat, by na redukci příjmové nerovnosti v Evropě nemělo větší účinek než odstranění národních ochranných bariér, jež brání migraci, pohybu kapitálu a poskytování služeb. Tento krok by nezmírnil nerovnosti jen mezi členskými státy EU, ale i uvnitř chudších zemí EU. Nejvíc by získali nejchudší z nejchudších, zatímco bohaté členské státy by tratily málo, navzdory svému široce rozšířenému strachu z otevřených hranic.
Například ve Francii se během kampaně před referendem o Evropské ústavě stal „polský instalatér“ symbolem hrozby, již má evropská integrace údajně znamenat pro životní úroveň francouzských dělníků. Avšak vliv volné migrace (je-li povolena) na příjmy francouzských instalatérů je ve skutečnosti minimální, hlavně kvůli nevelikosti nových členských států v porovnání s celou západní Evropou. Příjmy dělníků v Británii ani v Irsku měřitelně nepoklesly, navzdory otevřenosti obou zemí vůči přistěhovalectví z rozšířené EU.
Volná migrace v EU znamená, že polští instalatéři se budou dotahovat nejen na francouzské instalatéry, ale také na polské bankéře. Příslušníky střední třídy v Polsku postihují vyšší ceny služeb kvalifikovaných dělníků, jako jsou instalatéři, ale i dělníků méně kvalifikovaných, například malířů, a vysoce kvalifikovaných, ale špatně placených pracujících, jako jsou lékaři.
Proč potom byla Evropskou komisí navrhovaná směrnice o službách, která by všem evropským firmám zajistila svobodu poskytovat služby napříč Unií, haněna jako „Frankensteinova směrnice“? Proč ji Evropský parlament tak fatálně rozředil? Proč byly požadavky nových členských států EU na svobodnější přístup na trhy práce a služeb v západní Evropě a na právo soutěžit se „starou Evropou“ o investice stigmatizovány jako sociální dumping? Proč jsou politiky, které by pro snížení nerovnosti v Evropě udělaly maximum, vykreslovány jako antisociální?
Co odpůrce svobodného poskytování služeb a pohybu pracovníků v Evropě motivuje, není touha zajistit sociální soudržnost, ale přání zachovat status quo. Ovšemže, změny vyvolávají neklid, ba mohou způsobovat napětí a střety. Ale konzervativní přístupy, na nichž opozice vůči změně stojí, nejsou ani zdaleka „sociální,“ neboť by nejchudším z evropských chudých upíraly příležitost na zlepšení života.
Ba tyto přístupy jsou potenciálně katastrofální. Kdyby se začaly přijímat jako vůdčí principy evropské politiky, ekonomika Evropy by ustrnula a kvůli stagnujícímu růstu by nebylo možné dovolit si ani tu nejskromnější úroveň sociálních transferů.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Donald Trump’s immediate, aggressive use of import tariffs has revealed a fundamental difference between his first and second term. Far from a mere negotiating strategy, the goal this time is to replace a global rules-based system of managed economic integration with coerced decoupling.
emphasizes a fundamental difference between the US trade agenda now and during the president’s first term.
Recent actions by the United States may foreshadow its withdrawal from the world’s foremost multilateral institution. Paradoxically, however, the breakdown of the multilateral order the US helped establish nearly eight decades ago could serve as a catalyst for greater international cooperation.
thinks the paradigm shift in US foreign policy could end up strengthening global solidarity.
Zastánci evropského sociálního modelu tvrdí, že jeho odlišnost spočívá ve významu kladeném na „sociální soudržnost“. A je samozřejmě těžké být proti soudržnosti, neboť to znamená být proti přátelství. Skutečná otázka ale tkví v tom, které politiky fungují nejlépe.
Stávající politiky k dosažení sociální soudržnosti se zakládají na přesvědčení, že nejsou-li korigovány tržní síly, jejich volné působení vede k rozsáhlým nerovnostem v příjmu, což vyostřuje sociální střet. Studie ovšem obvykle naznačují, že k většině příjmových transferů prováděných vládami dochází uvnitř střední třídy, zatímco jen relativně malá část směřuje od bohatých k chudým. Ve skutečnosti některé transfery proudí opačným směrem. Mnohé penzijní systémy například přesouvají peníze od chudých ke střední třídě, a to jednoduše proto, že bohatší lidé obvykle žijí déle.
Co většina evropských zemí za své sociální výdaje dostává, není výraznější snížení sociální nerovnosti, ale spousta státem poskytovaných služeb. Takže nižší úrovně sociálních výdajů by mohly zahrnovat jen relativně malé zesílení nerovnosti a sociálního střetu. Navíc, pokud Evropané sociální výdaje lépe zacílí, mohli by dosáhnout snížení nerovnosti při nižší míře sociálních transferů.
Ba některé politiky zaměřené na zajišťování soudržnosti ji dost dobře mohou snižovat. Restrikce propouštění zaměstnanců mohou například chránit ty, kdo práci mají, ale často na úkor nezaměstnaných, čímž posilují sociální vyloučení. I tam, kde vysoké úrovně sociálních transferů skutečně nerovnost snižují (a tedy pravděpodobně posilují soudržnost), mohou podrývat vztahy mezi komunitami, jsou-li etnické menšiny považovány za výrazné čisté příjemce.
Evropská unie vyplynula z tragických ponaučení první půle dvacátého století, kdy ponechání volnosti národnímu sobectví vyústilo v kontinentální katastrofu, a sílící globalizace znamená, že hospodářské, vnitřní, zahraniční i obranné politiky stěží uspějí, budou-li uskutečňovány výhradně na národní úrovni. Přesto jsme stále přesvědčeni, že sociální soudržnost lze omezovat jen na ten či onen stát. Evropské fondy soudržnosti představují jen zlomek procenta evropského HDP, zatímco na sociální transfery se zpravidla vynakládá asi 10% národního důchodu.
Mohutné zvýšení výdajové pravomoci Evropské komise k dosažení vyšší celoevropské sociální soudržnosti by bylo politicky nepřijatelné pro bohatší země, které by změnu musely platit. Nemůžeme ovšem akceptovat ani situaci, kdy se na národní soudržnost vydávají obrovské prostředky, zatímco evropská soudržnost je tak žalostně pozadu.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Naštěstí lze nerovnosti často významně omezit i bez vynaložení mnoha peněz. Nic, co EU nebo její jednotlivé země mohou udělat, by na redukci příjmové nerovnosti v Evropě nemělo větší účinek než odstranění národních ochranných bariér, jež brání migraci, pohybu kapitálu a poskytování služeb. Tento krok by nezmírnil nerovnosti jen mezi členskými státy EU, ale i uvnitř chudších zemí EU. Nejvíc by získali nejchudší z nejchudších, zatímco bohaté členské státy by tratily málo, navzdory svému široce rozšířenému strachu z otevřených hranic.
Například ve Francii se během kampaně před referendem o Evropské ústavě stal „polský instalatér“ symbolem hrozby, již má evropská integrace údajně znamenat pro životní úroveň francouzských dělníků. Avšak vliv volné migrace (je-li povolena) na příjmy francouzských instalatérů je ve skutečnosti minimální, hlavně kvůli nevelikosti nových členských států v porovnání s celou západní Evropou. Příjmy dělníků v Británii ani v Irsku měřitelně nepoklesly, navzdory otevřenosti obou zemí vůči přistěhovalectví z rozšířené EU.
Volná migrace v EU znamená, že polští instalatéři se budou dotahovat nejen na francouzské instalatéry, ale také na polské bankéře. Příslušníky střední třídy v Polsku postihují vyšší ceny služeb kvalifikovaných dělníků, jako jsou instalatéři, ale i dělníků méně kvalifikovaných, například malířů, a vysoce kvalifikovaných, ale špatně placených pracujících, jako jsou lékaři.
Proč potom byla Evropskou komisí navrhovaná směrnice o službách, která by všem evropským firmám zajistila svobodu poskytovat služby napříč Unií, haněna jako „Frankensteinova směrnice“? Proč ji Evropský parlament tak fatálně rozředil? Proč byly požadavky nových členských států EU na svobodnější přístup na trhy práce a služeb v západní Evropě a na právo soutěžit se „starou Evropou“ o investice stigmatizovány jako sociální dumping? Proč jsou politiky, které by pro snížení nerovnosti v Evropě udělaly maximum, vykreslovány jako antisociální?
Co odpůrce svobodného poskytování služeb a pohybu pracovníků v Evropě motivuje, není touha zajistit sociální soudržnost, ale přání zachovat status quo. Ovšemže, změny vyvolávají neklid, ba mohou způsobovat napětí a střety. Ale konzervativní přístupy, na nichž opozice vůči změně stojí, nejsou ani zdaleka „sociální,“ neboť by nejchudším z evropských chudých upíraly příležitost na zlepšení života.
Ba tyto přístupy jsou potenciálně katastrofální. Kdyby se začaly přijímat jako vůdčí principy evropské politiky, ekonomika Evropy by ustrnula a kvůli stagnujícímu růstu by nebylo možné dovolit si ani tu nejskromnější úroveň sociálních transferů.