NEW YORK – Vztahy mezi Západem a Ruskem byly málokdy horší než dnes, po intervenci ruského prezidenta Vladimira Putina na Ukrajině a rozhodnutí anektovat Krym. Americký prezident Barack Obama se však snaží ujistit svět, že nejde o začátek nové studené války.
Přesto jestřábi mezi americkými liberály a konzervativci tvrdé ruky srovnávají Obamovo vedení s údajně tvrdšími prezidenty, jako byli Dwight Eisenhower a Ronald Reagan. Co na tom, že Eisenhower neučinil nic, aby zabránil sovětským tankům rozdrtit v roce 1956 maďarské povstání, nebo že Reagan neměl v úmyslu podpořit aktivisty Solidarity, když se vzbouřili proti komunistickému režimu v Polsku.
Studená válka v mnoha ohledech usnadňovala americkým prezidentům situaci. Existovaly pouze dvě velké mocnosti – Čína se donedávna za mocnost nepočítala – a jejich sféry zájmu byly jasně ohraničené. Vládnoucí ideologie Sovětského svazu byla neméně jasná: šlo o stalinistickou verzi komunismu.
Stalinismus byl podobně jako čínský maoismus ve skutečnosti hluboce konzervativní a zaměřený převážně na upevňování moci režimu doma a jeho nadvládu nad satelity v zahraničí. Ideologickým nepřítelem byl kapitalistický svět, avšak bezprostředními nepřáteli byli „trockisté“, „revizionisté“ a další „reakční živly“ uvnitř sovětské sféry. V časech krize se do služeb sovětských zájmů mobilizoval ruský nacionalismus staré školy.
V Číně to vypadalo podobně. Mao nebyl imperiální expanzionista – nikdy se ani neobtěžoval požádat Brity o navrácení Hongkongu. A také orientoval čínský nacionalismus téměř výlučně na překrásný nový svět komunismu.
Po Maově smrti a rozpadu Sovětského svazu se však všechno změnilo. Komunismus jako vládnoucí ideologie v Rusku vymizel a v kapitalistické Číně se stal natolik rozředěným, že z něj přetrvávají prakticky jen symbolické vnější znaky – a leninistická strana s mocenským monopolem.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Tím vzniklo v obou zemích vakuum, přičemž ruská vláda se usilovně snaží ospravedlnit volenou autokracii a čínská diktatura jedné strany hledá nový zdroj legitimity. Staré zdiskreditované tradice zažily náhlé oživení. Putin cituje napůl zapomenuté filozofy ve snaze ukázat duchovní nadřazenost ruské národní duše. Čínští představitelé dnes opět mluví o konfuciánství jako o základu nové politické identity.
Z velké části je to přinejlepším nedomyšlené. Většina Číňanů, vládní představitele nevyjímaje, má jen útržkovité znalosti konfuciánské klasiky. Vládnoucí vrstva má sklon vybírat si citace, které podporují její lpění na moci, klade důraz na „tradiční“ ctnosti typu poslušnosti vůči autoritám a již se zapomíná zmínit, že konfuciánské myšlení podporuje právo vzbouřit se proti nespravedlivým vládcům.
Putinovi oblíbení filozofové tvoří pestrou směsku mystických nacionalistů, kteří vesměs pokládají Rusko za duchovní společenství založené na pravoslavné víře, ale jejichž myšlenky jsou v jiných ohledech příliš rozmanité a příliš obskurní na to, aby tvořily soudržnou ideologii. Jejich ideje navíc nestojí vždy v jednom šiku s Putinovými. Putin pokládá kolaps Sovětského svazu za velké neštěstí; přesto bez zábran cituje Ivana Iljina, který se stal zuřivým odpůrcem sovětského režimu a Lenin ho v roce 1922 vyhnal do západní Evropy.
Putin možná opravdu věří, že Rusko představuje duchovní baštu proti dekadenci západního světa, jenž je zkažený materialismem a homosexualitou. Stejně tak je možné, že současní čínští vládci, jejichž rodiny zbohatly díky politickým protislužbám, jsou přesvědčenými žáky konfuciánské filozofie. Vlády v Rusku a Číně se však řídí něčím daleko ošidnějším: nacionalismem založeným na resentimentech.
Maoistické dogma v Číně do značné míry nahradila takzvaná „vlastenecká výchova“, která se projevuje ve školních učebnicích, dějepisných muzeích a na řadě různých pomníků. Číňané vyrůstají v představě – ne zcela mylné –, že jejich zemi více než sto let ponižovali cizinci, zejména během opiových válek v devatenáctém století a brutálních japonských invazí. Pouze silná Čína pod pevným vedením komunistické strany dokáže ochránit lid před budoucím pustošením.
Rovněž v Rusku Putin manipuluje se starými křivdami a tradičním pocitem, že zpustlý Západ je odhodlaný podkopat ruskou jednotu a zničit jeho duši. A podobně jako v případě čínských vládců také Putin obviňuje Západ, že se spolčuje proti Rusku.
Někdo to může nazvat paranoiou, avšak ta není zcela iracionální. Rusko i Čínu koneckonců obklopují spojenci USA. A rozšířením NATO až k ruským hranicím projevil Západ pramalou citlivost vůči ruským bezpečnostním zájmům.
Problémem nacionalismu založeného na resentimentech je skutečnost, že brzdí diplomacii, která stojí na principu „něco za něco“. Kritika se okamžitě pokládá za projev nepřátelství či neúcty. Nevítané kroky amerických či japonských politiků dostávají oficiální nálepku „urážek lidu“.
Z velké části je to samozřejmě určeno pro domácí publikum – je to způsob, jak mobilizovat veřejné mínění na podporu autoritářských vládců. Kvůli tomuto záštiplnému nacionalismu se však se zmíněnými mocnými autokraciemi jedná obtížněji než s jejich brutálnějšími, leč méně nevyzpytatelnými komunistickými předchůdci.
Vzhledem k tomu, že vojenská konfrontace by byla mimořádně nebezpečná, je nejlepším řešením možná přece jen to, které v roce 1947 formuloval americký diplomat George Kennan. Nelze-li Čínu a Rusko pokládat za přátele, dá se konflikt řídit uznáním jejich protichůdných zájmů, ustavičnou bdělostí a udržováním síly našich vlastních demokratických institucí. Pokud se při vší úctě k Obamovi nacházíme na počátku nové studené války, tak ať. Celým smyslem studené války totiž bylo zajistit, aby nevypukla válka horká.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
Donald Trump has left no doubt that he wants to build an authoritarian, illiberal world order based on traditional spheres of influence and agreements with other illiberal leaders. The only role that the European Union plays in his script is an obstacle that must be pushed aside.
warns that the European Union has no place in Donald Trump’s illiberal worldview.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free.
NEW YORK – Vztahy mezi Západem a Ruskem byly málokdy horší než dnes, po intervenci ruského prezidenta Vladimira Putina na Ukrajině a rozhodnutí anektovat Krym. Americký prezident Barack Obama se však snaží ujistit svět, že nejde o začátek nové studené války.
Přesto jestřábi mezi americkými liberály a konzervativci tvrdé ruky srovnávají Obamovo vedení s údajně tvrdšími prezidenty, jako byli Dwight Eisenhower a Ronald Reagan. Co na tom, že Eisenhower neučinil nic, aby zabránil sovětským tankům rozdrtit v roce 1956 maďarské povstání, nebo že Reagan neměl v úmyslu podpořit aktivisty Solidarity, když se vzbouřili proti komunistickému režimu v Polsku.
Studená válka v mnoha ohledech usnadňovala americkým prezidentům situaci. Existovaly pouze dvě velké mocnosti – Čína se donedávna za mocnost nepočítala – a jejich sféry zájmu byly jasně ohraničené. Vládnoucí ideologie Sovětského svazu byla neméně jasná: šlo o stalinistickou verzi komunismu.
Stalinismus byl podobně jako čínský maoismus ve skutečnosti hluboce konzervativní a zaměřený převážně na upevňování moci režimu doma a jeho nadvládu nad satelity v zahraničí. Ideologickým nepřítelem byl kapitalistický svět, avšak bezprostředními nepřáteli byli „trockisté“, „revizionisté“ a další „reakční živly“ uvnitř sovětské sféry. V časech krize se do služeb sovětských zájmů mobilizoval ruský nacionalismus staré školy.
V Číně to vypadalo podobně. Mao nebyl imperiální expanzionista – nikdy se ani neobtěžoval požádat Brity o navrácení Hongkongu. A také orientoval čínský nacionalismus téměř výlučně na překrásný nový svět komunismu.
Po Maově smrti a rozpadu Sovětského svazu se však všechno změnilo. Komunismus jako vládnoucí ideologie v Rusku vymizel a v kapitalistické Číně se stal natolik rozředěným, že z něj přetrvávají prakticky jen symbolické vnější znaky – a leninistická strana s mocenským monopolem.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Tím vzniklo v obou zemích vakuum, přičemž ruská vláda se usilovně snaží ospravedlnit volenou autokracii a čínská diktatura jedné strany hledá nový zdroj legitimity. Staré zdiskreditované tradice zažily náhlé oživení. Putin cituje napůl zapomenuté filozofy ve snaze ukázat duchovní nadřazenost ruské národní duše. Čínští představitelé dnes opět mluví o konfuciánství jako o základu nové politické identity.
Z velké části je to přinejlepším nedomyšlené. Většina Číňanů, vládní představitele nevyjímaje, má jen útržkovité znalosti konfuciánské klasiky. Vládnoucí vrstva má sklon vybírat si citace, které podporují její lpění na moci, klade důraz na „tradiční“ ctnosti typu poslušnosti vůči autoritám a již se zapomíná zmínit, že konfuciánské myšlení podporuje právo vzbouřit se proti nespravedlivým vládcům.
Putinovi oblíbení filozofové tvoří pestrou směsku mystických nacionalistů, kteří vesměs pokládají Rusko za duchovní společenství založené na pravoslavné víře, ale jejichž myšlenky jsou v jiných ohledech příliš rozmanité a příliš obskurní na to, aby tvořily soudržnou ideologii. Jejich ideje navíc nestojí vždy v jednom šiku s Putinovými. Putin pokládá kolaps Sovětského svazu za velké neštěstí; přesto bez zábran cituje Ivana Iljina, který se stal zuřivým odpůrcem sovětského režimu a Lenin ho v roce 1922 vyhnal do západní Evropy.
Putin možná opravdu věří, že Rusko představuje duchovní baštu proti dekadenci západního světa, jenž je zkažený materialismem a homosexualitou. Stejně tak je možné, že současní čínští vládci, jejichž rodiny zbohatly díky politickým protislužbám, jsou přesvědčenými žáky konfuciánské filozofie. Vlády v Rusku a Číně se však řídí něčím daleko ošidnějším: nacionalismem založeným na resentimentech.
Maoistické dogma v Číně do značné míry nahradila takzvaná „vlastenecká výchova“, která se projevuje ve školních učebnicích, dějepisných muzeích a na řadě různých pomníků. Číňané vyrůstají v představě – ne zcela mylné –, že jejich zemi více než sto let ponižovali cizinci, zejména během opiových válek v devatenáctém století a brutálních japonských invazí. Pouze silná Čína pod pevným vedením komunistické strany dokáže ochránit lid před budoucím pustošením.
Rovněž v Rusku Putin manipuluje se starými křivdami a tradičním pocitem, že zpustlý Západ je odhodlaný podkopat ruskou jednotu a zničit jeho duši. A podobně jako v případě čínských vládců také Putin obviňuje Západ, že se spolčuje proti Rusku.
Někdo to může nazvat paranoiou, avšak ta není zcela iracionální. Rusko i Čínu koneckonců obklopují spojenci USA. A rozšířením NATO až k ruským hranicím projevil Západ pramalou citlivost vůči ruským bezpečnostním zájmům.
Problémem nacionalismu založeného na resentimentech je skutečnost, že brzdí diplomacii, která stojí na principu „něco za něco“. Kritika se okamžitě pokládá za projev nepřátelství či neúcty. Nevítané kroky amerických či japonských politiků dostávají oficiální nálepku „urážek lidu“.
Z velké části je to samozřejmě určeno pro domácí publikum – je to způsob, jak mobilizovat veřejné mínění na podporu autoritářských vládců. Kvůli tomuto záštiplnému nacionalismu se však se zmíněnými mocnými autokraciemi jedná obtížněji než s jejich brutálnějšími, leč méně nevyzpytatelnými komunistickými předchůdci.
Vzhledem k tomu, že vojenská konfrontace by byla mimořádně nebezpečná, je nejlepším řešením možná přece jen to, které v roce 1947 formuloval americký diplomat George Kennan. Nelze-li Čínu a Rusko pokládat za přátele, dá se konflikt řídit uznáním jejich protichůdných zájmů, ustavičnou bdělostí a udržováním síly našich vlastních demokratických institucí. Pokud se při vší úctě k Obamovi nacházíme na počátku nové studené války, tak ať. Celým smyslem studené války totiž bylo zajistit, aby nevypukla válka horká.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.