KODAŇ – Lidé se od nepaměti bojí o budoucnost zeměkoule. Kdysi jsme věřili, že spadne obloha. Později jsme se báli, že by planeta mohla zmrznout a pak že se všechny technologie zadrhnou kvůli počítačovému viru, který se měl aktivovat na přelomu milénia.
Tyto obavy se rozplynuly, avšak svět dnes čelí mnoha skutečným, naléhavým problémům. Ať už si vezmete ekologii, kvalitu vládnutí, ekonomiku, zdraví nebo lidnatost, všude najdete spoustu důvodů k obavám.
Bohužel však máme sklon soustředit se pouze na některé z největších problémů planety a v důsledku toho si osvojujeme pokřivený pohled na svět. Například odlesňování je problém, který na sebe soustředil alarmující titulky, těžkou palebnou sílu celebrit a všeobecné obavy. Je to hrubě řečeno populární kauza.
Možná proto překvapí zjištění, že odlesňování se jako problém zmenšuje. Řešení se nenašlo v odsouzení praktik rozvojových států Západem ani v dobře míněných protestech ekologů, nýbrž v hospodářském růstu. Rozvinuté země všeobecně zvyšují rozlohu svých zalesněných oblastí, protože si to mohou dovolit. Rozvojové země nikoliv. Chceme-li podpořit menší odlesňování – a větší zalesňování –, to nejlepší, co můžeme udělat, je pomoci málo rozvinutým zemím rychleji zbohatnout.
Některým problémům se vyvolávat všeobecné obavy naopak nedaří. Pravděpodobně by nás měly mnohem více znepokojovat demografické změny, které způsobí dramatický pokles potenciální pracovní síly v bohatých zemích a růst počtu lidí odkázaných na penze a zdravotní péči. Ve většině průmyslových států se zaměstnanost soustředí do úzkého věkového rozpětí, takže úbytek pracovní síly vyvolá pokles produkce – kvůli čemuž se nebudeme mít tak dobře.
Tento problém zasáhne dokonce i Čínu. Potřebujeme tedy začít mluvit o možnostech řešení – o zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, o zvýšení přistěhovalectví z rozvojových zemí nebo o reformě trhů práce.
Když se přehnaně strachujeme z některých věcí, zapomínáme na jiné, možná daleko důležitější otázky. Nám na Západě dělá těžkou hlavu používání pesticidů v zemědělství. Pro ekology se z toho stalo jakési jednotící téma.
Mnohem větší ekologický problém však představuje znečištění ovzduší v uzavřených prostorách. Zplodiny vznikající vařením v místnosti na palivovém dříví a trusu zabijí v letošním roce více než 1,5 milionu lidí. V mnoha případech to budou děti. S tímto problémem bychom přitom mohli relativně levně a efektivně bojovat zajišťováním lepších varných zařízení (jako jsou vařiče s kouřovou trubkou) a čistého paliva těm, kdo je potřebují, jakož i podporou vysušování paliva, údržby sporáku a komína a používání pokliček ve snaze konzervovat teplo. Zranitelné děti bychom mohli držet dál od kouře.
Největší současnou obavou o naši planetu je samozřejmě obava z klimatických změn. Jde o závažný problém, který vyžaduje seriózní reakci. Naše zaslepené soustředění na snížení uhlíkových emisí nás však dovedlo k tomu, že odpovědi na jiné problémy hledáme na nesprávných místech. Ztráty z živelných katastrof se zvyšují, ale důvodem nejsou klimatické změny – jak mnozí z nás předpokládají –, nýbrž demografický vývoj.
Stále více lidí se stále větším majetkem žije blíže u míst, kde mohou přijít ke škodě. A co je horší, řada vlád dělá jen málo pro to, aby se připravila na hurikány, zemětřesení nebo povodně. Nedostatečně odrazují lidi od života na pošetilých místech a jejich reakční plány jsou často chatrné.
Úzké zaměření debaty o klimatu na snižování emisí brání jasnému zaměření na snižování zranitelnosti. Rámcová konvence Organizace spojených národů odmítla financovat úsilí o připravenost na živelní pohromy, pokud jednotlivé státy jasně neprokážou, jak pohromy, jichž se obávají, souvisejí s klimatickými změnami. Podle nedávné studie mozkového trustu RAND dosáhlo v roce 2003 financování výzkumu zaměřeného na snížení ztrát spojených s katastrofami zhruba 127 milionů dolarů – to je pouhých 7% částky investované ve zmíněném roce do výzkumu klimatických změn.
Politika boje proti klimatickým změnám není nejlepším způsobem, jak snížit dopady přírodních katastrof. Během období hurikánů v roce 2004 zahynulo v Dominikánské republice, která investovala do přístřešků a nouzových evakuačních sítí, méně než deset lidí. Sousední Haiti, které připraveno nebylo, zaznamenalo 2000 obětí.
Proč zranitelnost vůči katastrofám figuruje na žebříčku globálních rozvojových priorit tak nízko? Podobně jako my ostatní mají i vlády sklon upírat pozornost na malý počet planetárních problémů. Každý dolar vložený do výzkumu klimatických změn je však dolarem nevloženým například do výzkumu snižování ztrát při katastrofách.
To je i pointa mé nové knihy Řešení pro světové problémy , v níž se 23 význačných vědců zabývá 23 globálními problémy. Kniha zároveň umožňuje čtenářům stanovit si vlastní priority: přední ekonomové nastiňují řešení a uvádějí poměry nákladů a přínosu, takže různá politická řešení lze porovnat mezi sebou, vybrat z nich ta nejlepší a dát jim prioritu.
Nápadů na řešení velkých problémů je koneckonců mnoho, avšak vlády a mezinárodní organizace mají jen omezené finanční prostředky. Bylo by nesprávné předstírat, že můžeme všechno udělat najednou.
Na obavách o planetu není nic špatného. Měli bychom však dbát na to, abychom viděli celkový obrázek a věděli, čeho se obávat nejdříve.
KODAŇ – Lidé se od nepaměti bojí o budoucnost zeměkoule. Kdysi jsme věřili, že spadne obloha. Později jsme se báli, že by planeta mohla zmrznout a pak že se všechny technologie zadrhnou kvůli počítačovému viru, který se měl aktivovat na přelomu milénia.
Tyto obavy se rozplynuly, avšak svět dnes čelí mnoha skutečným, naléhavým problémům. Ať už si vezmete ekologii, kvalitu vládnutí, ekonomiku, zdraví nebo lidnatost, všude najdete spoustu důvodů k obavám.
Bohužel však máme sklon soustředit se pouze na některé z největších problémů planety a v důsledku toho si osvojujeme pokřivený pohled na svět. Například odlesňování je problém, který na sebe soustředil alarmující titulky, těžkou palebnou sílu celebrit a všeobecné obavy. Je to hrubě řečeno populární kauza.
Možná proto překvapí zjištění, že odlesňování se jako problém zmenšuje. Řešení se nenašlo v odsouzení praktik rozvojových států Západem ani v dobře míněných protestech ekologů, nýbrž v hospodářském růstu. Rozvinuté země všeobecně zvyšují rozlohu svých zalesněných oblastí, protože si to mohou dovolit. Rozvojové země nikoliv. Chceme-li podpořit menší odlesňování – a větší zalesňování –, to nejlepší, co můžeme udělat, je pomoci málo rozvinutým zemím rychleji zbohatnout.
Některým problémům se vyvolávat všeobecné obavy naopak nedaří. Pravděpodobně by nás měly mnohem více znepokojovat demografické změny, které způsobí dramatický pokles potenciální pracovní síly v bohatých zemích a růst počtu lidí odkázaných na penze a zdravotní péči. Ve většině průmyslových států se zaměstnanost soustředí do úzkého věkového rozpětí, takže úbytek pracovní síly vyvolá pokles produkce – kvůli čemuž se nebudeme mít tak dobře.
Tento problém zasáhne dokonce i Čínu. Potřebujeme tedy začít mluvit o možnostech řešení – o zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, o zvýšení přistěhovalectví z rozvojových zemí nebo o reformě trhů práce.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Když se přehnaně strachujeme z některých věcí, zapomínáme na jiné, možná daleko důležitější otázky. Nám na Západě dělá těžkou hlavu používání pesticidů v zemědělství. Pro ekology se z toho stalo jakési jednotící téma.
Mnohem větší ekologický problém však představuje znečištění ovzduší v uzavřených prostorách. Zplodiny vznikající vařením v místnosti na palivovém dříví a trusu zabijí v letošním roce více než 1,5 milionu lidí. V mnoha případech to budou děti. S tímto problémem bychom přitom mohli relativně levně a efektivně bojovat zajišťováním lepších varných zařízení (jako jsou vařiče s kouřovou trubkou) a čistého paliva těm, kdo je potřebují, jakož i podporou vysušování paliva, údržby sporáku a komína a používání pokliček ve snaze konzervovat teplo. Zranitelné děti bychom mohli držet dál od kouře.
Největší současnou obavou o naši planetu je samozřejmě obava z klimatických změn. Jde o závažný problém, který vyžaduje seriózní reakci. Naše zaslepené soustředění na snížení uhlíkových emisí nás však dovedlo k tomu, že odpovědi na jiné problémy hledáme na nesprávných místech. Ztráty z živelných katastrof se zvyšují, ale důvodem nejsou klimatické změny – jak mnozí z nás předpokládají –, nýbrž demografický vývoj.
Stále více lidí se stále větším majetkem žije blíže u míst, kde mohou přijít ke škodě. A co je horší, řada vlád dělá jen málo pro to, aby se připravila na hurikány, zemětřesení nebo povodně. Nedostatečně odrazují lidi od života na pošetilých místech a jejich reakční plány jsou často chatrné.
Úzké zaměření debaty o klimatu na snižování emisí brání jasnému zaměření na snižování zranitelnosti. Rámcová konvence Organizace spojených národů odmítla financovat úsilí o připravenost na živelní pohromy, pokud jednotlivé státy jasně neprokážou, jak pohromy, jichž se obávají, souvisejí s klimatickými změnami. Podle nedávné studie mozkového trustu RAND dosáhlo v roce 2003 financování výzkumu zaměřeného na snížení ztrát spojených s katastrofami zhruba 127 milionů dolarů – to je pouhých 7% částky investované ve zmíněném roce do výzkumu klimatických změn.
Politika boje proti klimatickým změnám není nejlepším způsobem, jak snížit dopady přírodních katastrof. Během období hurikánů v roce 2004 zahynulo v Dominikánské republice, která investovala do přístřešků a nouzových evakuačních sítí, méně než deset lidí. Sousední Haiti, které připraveno nebylo, zaznamenalo 2000 obětí.
Proč zranitelnost vůči katastrofám figuruje na žebříčku globálních rozvojových priorit tak nízko? Podobně jako my ostatní mají i vlády sklon upírat pozornost na malý počet planetárních problémů. Každý dolar vložený do výzkumu klimatických změn je však dolarem nevloženým například do výzkumu snižování ztrát při katastrofách.
To je i pointa mé nové knihy Řešení pro světové problémy , v níž se 23 význačných vědců zabývá 23 globálními problémy. Kniha zároveň umožňuje čtenářům stanovit si vlastní priority: přední ekonomové nastiňují řešení a uvádějí poměry nákladů a přínosu, takže různá politická řešení lze porovnat mezi sebou, vybrat z nich ta nejlepší a dát jim prioritu.
Nápadů na řešení velkých problémů je koneckonců mnoho, avšak vlády a mezinárodní organizace mají jen omezené finanční prostředky. Bylo by nesprávné předstírat, že můžeme všechno udělat najednou.
Na obavách o planetu není nic špatného. Měli bychom však dbát na to, abychom viděli celkový obrázek a věděli, čeho se obávat nejdříve.