SAN FRANCISCO – Debata o tom, jak dosáhnout klimatických cílů, především přechodu na nulové čisté emise skleníkových plynů, rozdmýchává spekulace, že se svět bude deglobalizovat. Objevují se tvrzení, že když obchodní toky vedou v důsledku výroby a dovozu k produkci skleníkových plynů, udržitelná ekonomika musí být z povahy věci méně globální.
Výzkum uskutečněný McKinsey Global Institute však ukazuje, že opak je pravdou. Distribuce materiálů, inovací a kapitálu, jichž je k dosažení nulových čistých emisí zapotřebí, není rovnoměrná, a proto je nutné je celosvětově sdílet. Bez přeshraničního toku zboží, služeb, financování a nehmotných aktiv bude omezování globálního oteplování velice náročné, ne-li nemožné. Ke stejnému závěru dospívá ve své nejnovější výroční zprávě Světová obchodní organizace, která nastiňuje, jak obchod může sehrát zásadní úlohu v pomoci zemím snižovat emise a budovat klimatickou odolnost.
V první řadě platí, že žádná ekonomika není soběstačná. Náš výzkum zjišťuje, že každý významný region světa dováží víc než 25 % (ve smyslu přidané hodnoty) přinejmenším jednoho typu zdroje či průmyslového zboží. Na úrovni zemí a u vstupů potřebných k dosažení přechodu k nulovým čistým emisím může být toto číslo ještě mnohem vyšší. Navíc v každém regionu i sektoru existují produkty s původem jen na několika místech. Dnes například víc než 75 % globální nabídky lithia, klíčové složky baterií elektromobilů, pochází z Austrálie a Chile.
Dekarbonizace sektorů, které produkují většinu emisí skleníkových plynů, včetně energetiky, dopravy a těžkého průmyslu, bude vyžadovat investice do nízkoemisních technologií a podpůrné infrastruktury. Výstavba a provoz těchto aktiv bude pak záviset na třech stěžejních vstupech: nerostných zdrojích, nových palivech a složité výrobě ve velkém měřítku. Zásadní význam pro jejich zajištění má mezinárodní síť vzájemně provázaných dodavatelských řetězců.
Vezměme si nerosty, mimo jiné měď, lithium a kovy vzácných zemin. Vzhledem ke svému významu pro výrobu elektromobilů, obnovitelnou energetiku a obecněji elektrifikaci jsou pro dosažení nulových čistých emisí zásadní. Ke splnění cíle bude nutné nabídku rychle rozšířit – v některých případech až osminásobně (byť to, kolik nových zdrojů bude zapotřebí, může ještě změnit využití recyklovaných materiálů či inovace směřující ke snížení nebo úplnému nahrazení potřeby určitých nerostů).
V případě zcela nových dodávek bude zajištění těchto nerostů vyžadovat globální toky, protože dobývání a zpracování je geograficky rozptýlené. Zhruba 70 % světového kobaltu se těží v Demokratické republice Kongo a bezmála třetina světového niklu se dobývá v Indonésii, kde se nacházejí největší ověřené zásoby na světě. Mnohé z nejvýznamnějších nerostů, včetně lithia, kobaltu a grafitu, zpracovává Čína, ale co do klíčových postupů či technologií spoléhá také na další země. Japonsko a Jižní Korea se například specializují na potahování kuličkového rafinovaného grafitu.
Co se týče nových paliv nezbytných pro přechod k nulovým čistým emisím, řadu potenciálních využití, zejména v dálkové nákladní dopravě a výrobě oceli, nabízí vodík a jeho deriváty. I tady z geografického nesouladu mezi původci nabídky a poptávky plyne, že globální obchod bude mít pravděpodobně podstatný význam. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že budou-li nyní vyvíjené projekty dokončeny podle plánu, do roku 2030 by se mohlo vyvážet kolem 12 milionů tun nízkoemisního vodíku ročně.
Konečně na globálních dodavatelských řetězcích závisí i uplatnění průmyslového zboží typu solárních panelů a elektromobilů. Širší zapojení zemí do obchodních toků může pobízet k inovacím, zlepšovat efektivitu a pomoci snižovat nákladnost těchto technologií.
Nezbytnost globalizace ovšem přesahuje pouhé toky zboží. Zajištění udržitelné budoucnosti bude vyžadovat masivní investice, přičemž rozvojové země pravděpodobně budou muset na přechod k nulovým čistým emisím vydat víc ve smyslu podílu HDP než vyspělé země. Vzhledem k zúženému fiskálnímu prostoru pro investice do klimatických řešení budou mnohé z těchto ekonomik potřebovat rozšířený přístup k přeshraničním finančním tokům.
Neméně důležité pro vývoj a zavádění neotřelých klimatických technologií je novátorství, které také závisí na přeshraničních tocích, ač nehmotných statků, jako jsou duševní vlastnictví a data, a kvalifikovaných pracujících; jedno i druhé dokáže posilovat vynalézavost, stlačovat náklady a rozšiřovat dostupnost. Právě tyto toky související se znalostmi a know-how nahradily obchod s průmyslovým zbožím jako hybná síla globální integrace.
Všechny tyto typy toků jsou vzájemně propojené. Budou-li ekonomiky zavádět strategie usilující o lokalizaci či diverzifikaci dodavatelských řetězců – s cílem snížit emise související s obchodem nebo posílit odolnost – bude silněji zapotřebí kapitálu a nehmotných aktiv. Postavit například vlastní výrobnu baterií do elektromobilů může stát miliardy dolarů.
Ve vysoce propojeném světě bude uskutečnění spolehlivého, bezpečného a finančně schůdného přechodu k nulovým čistým emisím vyžadovat podstatné posílení přeshraničních toků. Bude nezbytné vytvořit nové výrobní zdroje, vybudovat nové dodavatelské vztahy a rozvíjet nové formy globální integrace. Vlivem sílících geopolitických pnutí bude tento úkol ještě složitější a náročnější. Alternativa – vzdát se globalizace – by však jen vyostřila důsledky změny klimatu.
Z angličtiny přeložil David Daduč
SAN FRANCISCO – Debata o tom, jak dosáhnout klimatických cílů, především přechodu na nulové čisté emise skleníkových plynů, rozdmýchává spekulace, že se svět bude deglobalizovat. Objevují se tvrzení, že když obchodní toky vedou v důsledku výroby a dovozu k produkci skleníkových plynů, udržitelná ekonomika musí být z povahy věci méně globální.
Výzkum uskutečněný McKinsey Global Institute však ukazuje, že opak je pravdou. Distribuce materiálů, inovací a kapitálu, jichž je k dosažení nulových čistých emisí zapotřebí, není rovnoměrná, a proto je nutné je celosvětově sdílet. Bez přeshraničního toku zboží, služeb, financování a nehmotných aktiv bude omezování globálního oteplování velice náročné, ne-li nemožné. Ke stejnému závěru dospívá ve své nejnovější výroční zprávě Světová obchodní organizace, která nastiňuje, jak obchod může sehrát zásadní úlohu v pomoci zemím snižovat emise a budovat klimatickou odolnost.
V první řadě platí, že žádná ekonomika není soběstačná. Náš výzkum zjišťuje, že každý významný region světa dováží víc než 25 % (ve smyslu přidané hodnoty) přinejmenším jednoho typu zdroje či průmyslového zboží. Na úrovni zemí a u vstupů potřebných k dosažení přechodu k nulovým čistým emisím může být toto číslo ještě mnohem vyšší. Navíc v každém regionu i sektoru existují produkty s původem jen na několika místech. Dnes například víc než 75 % globální nabídky lithia, klíčové složky baterií elektromobilů, pochází z Austrálie a Chile.
Dekarbonizace sektorů, které produkují většinu emisí skleníkových plynů, včetně energetiky, dopravy a těžkého průmyslu, bude vyžadovat investice do nízkoemisních technologií a podpůrné infrastruktury. Výstavba a provoz těchto aktiv bude pak záviset na třech stěžejních vstupech: nerostných zdrojích, nových palivech a složité výrobě ve velkém měřítku. Zásadní význam pro jejich zajištění má mezinárodní síť vzájemně provázaných dodavatelských řetězců.
Vezměme si nerosty, mimo jiné měď, lithium a kovy vzácných zemin. Vzhledem ke svému významu pro výrobu elektromobilů, obnovitelnou energetiku a obecněji elektrifikaci jsou pro dosažení nulových čistých emisí zásadní. Ke splnění cíle bude nutné nabídku rychle rozšířit – v některých případech až osminásobně (byť to, kolik nových zdrojů bude zapotřebí, může ještě změnit využití recyklovaných materiálů či inovace směřující ke snížení nebo úplnému nahrazení potřeby určitých nerostů).
V případě zcela nových dodávek bude zajištění těchto nerostů vyžadovat globální toky, protože dobývání a zpracování je geograficky rozptýlené. Zhruba 70 % světového kobaltu se těží v Demokratické republice Kongo a bezmála třetina světového niklu se dobývá v Indonésii, kde se nacházejí největší ověřené zásoby na světě. Mnohé z nejvýznamnějších nerostů, včetně lithia, kobaltu a grafitu, zpracovává Čína, ale co do klíčových postupů či technologií spoléhá také na další země. Japonsko a Jižní Korea se například specializují na potahování kuličkového rafinovaného grafitu.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Co se týče nových paliv nezbytných pro přechod k nulovým čistým emisím, řadu potenciálních využití, zejména v dálkové nákladní dopravě a výrobě oceli, nabízí vodík a jeho deriváty. I tady z geografického nesouladu mezi původci nabídky a poptávky plyne, že globální obchod bude mít pravděpodobně podstatný význam. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že budou-li nyní vyvíjené projekty dokončeny podle plánu, do roku 2030 by se mohlo vyvážet kolem 12 milionů tun nízkoemisního vodíku ročně.
Konečně na globálních dodavatelských řetězcích závisí i uplatnění průmyslového zboží typu solárních panelů a elektromobilů. Širší zapojení zemí do obchodních toků může pobízet k inovacím, zlepšovat efektivitu a pomoci snižovat nákladnost těchto technologií.
Nezbytnost globalizace ovšem přesahuje pouhé toky zboží. Zajištění udržitelné budoucnosti bude vyžadovat masivní investice, přičemž rozvojové země pravděpodobně budou muset na přechod k nulovým čistým emisím vydat víc ve smyslu podílu HDP než vyspělé země. Vzhledem k zúženému fiskálnímu prostoru pro investice do klimatických řešení budou mnohé z těchto ekonomik potřebovat rozšířený přístup k přeshraničním finančním tokům.
Neméně důležité pro vývoj a zavádění neotřelých klimatických technologií je novátorství, které také závisí na přeshraničních tocích, ač nehmotných statků, jako jsou duševní vlastnictví a data, a kvalifikovaných pracujících; jedno i druhé dokáže posilovat vynalézavost, stlačovat náklady a rozšiřovat dostupnost. Právě tyto toky související se znalostmi a know-how nahradily obchod s průmyslovým zbožím jako hybná síla globální integrace.
Všechny tyto typy toků jsou vzájemně propojené. Budou-li ekonomiky zavádět strategie usilující o lokalizaci či diverzifikaci dodavatelských řetězců – s cílem snížit emise související s obchodem nebo posílit odolnost – bude silněji zapotřebí kapitálu a nehmotných aktiv. Postavit například vlastní výrobnu baterií do elektromobilů může stát miliardy dolarů.
Ve vysoce propojeném světě bude uskutečnění spolehlivého, bezpečného a finančně schůdného přechodu k nulovým čistým emisím vyžadovat podstatné posílení přeshraničních toků. Bude nezbytné vytvořit nové výrobní zdroje, vybudovat nové dodavatelské vztahy a rozvíjet nové formy globální integrace. Vlivem sílících geopolitických pnutí bude tento úkol ještě složitější a náročnější. Alternativa – vzdát se globalizace – by však jen vyostřila důsledky změny klimatu.
Z angličtiny přeložil David Daduč