ATÉNY – Závazek k nezávislosti centrálních bank představuje životně důležitou součást kréda, jehož dodržování se od „seriózních“ politiků očekává (privatizace, „flexibilita“ trhu práce a tak dále). Na čem však mají být centrální banky nezávislé? Odpověď se zdá zřejmá: na vládách.
V tomto smyslu je Evropská centrální banka učebnicovým příkladem nezávislé centrální banky: nestojí za ní žádný konkrétní kabinet a má výslovně zakázáno hájit zájmy kterékoliv z národních vlád, jejichž centrální bankou je. Přesto je ECB nejméně nezávislou centrální bankou v rozvinutém světě.
Klíčový zádrhel představuje klauzule o vyloučení sanací – tedy zákaz pomáhat vládě nesolventního členského státu. Protože jsou nezbytným zdrojem financování pro členské vlády komerční banky, je ECB nucena odmítat likviditu bankám se sídlem v nesolventních členských zemích. ECB je tudíž založena na pravidlech, která jí brání fungovat jako věřitel poslední instance.
Achillovou patou tohoto uspořádání je absence insolvenčních procedur pro členy eurozóny. Když se například Řecko stalo v roce 2010 insolventním, německá a francouzská vláda upřely jeho vládě právo vyhlásit „default“, tedy neschopnost splatit své závazky u německých a francouzských bank. První řecká „sanace“ posloužila k tomu, aby francouzské a německé banky zůstaly nepošramocené. Insolvence Řecka se tím však prohloubila.
Právě v tom okamžiku se nedostatek nezávislosti ECB projevil v plné nahotě. Aby si řecká vláda zachovala zdání solventnosti, spoléhá se od roku 2010 na sérii půjček, které nikdy nedokáže splatit. Skutečně nezávislá ECB dodržující vlastní pravidla by byla odmítla přijmout jako zástavu všechny dluhové závazky garantované řeckým státem – vládní dluhopisy, pokladniční poukázky a dlužní úpisy v hodnotě přes 50 miliard eur, které emitovaly řecké banky, aby se udržely nad vodou.
Takové odmítnutí by samozřejmě vedlo k uzavření řeckých bank a okamžitému odchodu Řecka z eurozóny, poněvadž vláda by byla nucena emitovat vlastní likviditu. Jedinou alternativou by byla smysluplná restrukturalizace dluhu s cílem ukončit řeckou nesolventnost. Evropský politický establishment bohužel nebyl ochoten žádnou z těchto variant přijmout a rozhodl se prodlužovat nesolventnost Řecka – a předstírat, že se ji podařilo vyřešit novými úvěrovými tranšemi.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Pokračující trpný souhlas ECB s hrou na „prodlužování a předstírání“, kterou požadují řečtí věřitelé, zničil její právo označovat se za nezávislou. V zájmu udržení chodu řeckých bank a akceptace jejich zástav garantovaných vládou musí ECB udělovat řeckému dluhu výjimku z pravidla o zákazu pomoci při insolvenci. A Německo, které chce udržet na řeckém krku pevně utaženou smyčku, trvá na tom, aby byla tato výjimka podmíněná jeho souhlasem – neboli řečeno jazykem eurobyrokratů aby euroskupina tvořená ministry financí států eurozóny potvrdila, že „fiskální konsolidace a reformní program Řecka zdárně pokračují“.
V podstatě jsou to tedy politici, kdo ECB říká, kdy má přerušit poskytování likvidity celé bankovní soustavě. ECB se sice může prohlašovat za nezávislou na nesolventních vládách z okraje eurozóny, ale jinak je zcela v područí vlád věřitelských evropských zemí.
Chceme-li toto dilema ECB nějak ilustrovat, není od věci vrátit se k chování věřitelů k řecké vládě zvolené v lednu 2015. V prosinci 2014 už bylo zřejmé, že předchozí vláda mele z posledního a že na cestě k moci je levicová strana Syriza. Guvernér řecké centrální banky, která je prodlouženou rukou ECB, „předpověděl“, že trhy čelí tlaku na likviditu, čímž naznačil, že po vítězství Syrizy se bankovní soustava stane nejistou – takové prohlášení by se dalo označit za nejapné, kdyby jeho cílem nebylo vyvolání útoku na banky.
Než jsem se stal tehdy v únoru po volebním vítězství Syrizy ministrem financí, bankovní run už byl v plném proudu a akcie zažívaly volný pád. Důvodem bylo samozřejmě všeobecné povědomí, že Německo, jež se vehementně stavělo proti naší vládě, se chystá odvolat svůj souhlas, který ECB vyžadovala, aby mohla zachovat výjimky umožňující akceptaci řeckých zástav.
Abych stabilizoval situaci, odletěl jsem do Londýna vyslat finančníkům vzkaz o naší umírněnosti a rozumné politice týkající se reforem i restrukturalizace dluhu. Následující ráno akciová burza posílila o 13%, cena bankovních akcií stoupla o více než 20% a útok na banky ustal.
Toho dne ECB pod tlakem Německa zrušila důležitou část své výjimky, čímž přerušila přímý přístup řeckých bank k ECB a přesměrovala je na dražší finance od řecké centrální banky (takzvanou krizovou pomoc s likviditou). Není divu, že se ceny akcií propadly a run na banky se vrátil s plnou silou: během následujících několika měsíců odtekly ze systému vklady ve výši 45 miliard eur. Německo a další věřitelé mezitím začali tlačit na Řecko, aby přistoupilo na nová úsporná opatření, což měla být cena za obrat v „rozhodnutí ECB“.
Nebyla to jediná politicky motivovaná intervence ECB. Neméně agresivní bylo její rozhodnutí omezit výdaje řeckých bank na vládní dluhopisy tím, že jim nařídila odmítat konverze dluhu. To snížilo schopnost mého ministerstva splácet Mezinárodnímu měnovému fondu, který trval na drastických škrtech penzí a odstranění posledních pojistek pro řecké zaměstnance.
Pět měsíců, během nichž se smyčka ECB utahovala, jsme odolávali požadavkům Německa a MMF na další úsporná opatření. Úplné zastavení veškeré likvidity řeckým bankám v červnu 2015 si nakonec vyžádalo jejich uzavření. Následoval závěrečný tlak na rozpolcení naší vlády a premiér byl nucen kapitulovat – předtím ještě přijal poslední úvěr „prodlužovat a předstírat“ ve výši 85 miliard eur.
Téměř o rok později tlačili řečtí věřitelé na ještě přísnější úsporná opatření výměnou za další úvěrové tranše. V tu chvíli guvernér řecké centrální banky (který v prosinci 2014 vyvolal první útok na banky) veřejně prohlásil, že postoj naší vlády do června 2015 způsobil ztrátu vkladů v hodnotě 45 miliard eur, následné uzavření bank a nutnost nových úvěrů „prodlužovat a předstírat“. Pachatel obvinil oběť a ECB otevřeně přijala roli vymahače pracujícího pro své politické pány: věřitele.
Současné uspořádání eurozóny znemožňuje nezávislost ECB. Ba co hůř, předstírání nezávislosti slouží jako fíkový list zakrývající intervence, které jsou nejen politicky motivované, ale i zcela neslučitelné s principy liberální demokracie.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For small island states, climate change is already an existential threat, offering a preview of the kinds of risks that await billions of people. By devising innovative investments and programs to support these vulnerable populations, wealthier countries can create new models that will help everyone.
explain why it is in Europe's interest to help vulnerable countries invest in adaptation and resilience.
It’s impossible to know what shocks the US economy will face in the next four years. But, given Donald Trump’s stated objectives and ill-considered policy proposals, there can be little doubt that the economy of 2028 will be much stronger, more equal, and more resilient if Kamala Harris wins November’s presidential election.
foresees more tax cuts for the rich, higher inflation, and much pain for ordinary Americans and others.
ATÉNY – Závazek k nezávislosti centrálních bank představuje životně důležitou součást kréda, jehož dodržování se od „seriózních“ politiků očekává (privatizace, „flexibilita“ trhu práce a tak dále). Na čem však mají být centrální banky nezávislé? Odpověď se zdá zřejmá: na vládách.
V tomto smyslu je Evropská centrální banka učebnicovým příkladem nezávislé centrální banky: nestojí za ní žádný konkrétní kabinet a má výslovně zakázáno hájit zájmy kterékoliv z národních vlád, jejichž centrální bankou je. Přesto je ECB nejméně nezávislou centrální bankou v rozvinutém světě.
Klíčový zádrhel představuje klauzule o vyloučení sanací – tedy zákaz pomáhat vládě nesolventního členského státu. Protože jsou nezbytným zdrojem financování pro členské vlády komerční banky, je ECB nucena odmítat likviditu bankám se sídlem v nesolventních členských zemích. ECB je tudíž založena na pravidlech, která jí brání fungovat jako věřitel poslední instance.
Achillovou patou tohoto uspořádání je absence insolvenčních procedur pro členy eurozóny. Když se například Řecko stalo v roce 2010 insolventním, německá a francouzská vláda upřely jeho vládě právo vyhlásit „default“, tedy neschopnost splatit své závazky u německých a francouzských bank. První řecká „sanace“ posloužila k tomu, aby francouzské a německé banky zůstaly nepošramocené. Insolvence Řecka se tím však prohloubila.
Právě v tom okamžiku se nedostatek nezávislosti ECB projevil v plné nahotě. Aby si řecká vláda zachovala zdání solventnosti, spoléhá se od roku 2010 na sérii půjček, které nikdy nedokáže splatit. Skutečně nezávislá ECB dodržující vlastní pravidla by byla odmítla přijmout jako zástavu všechny dluhové závazky garantované řeckým státem – vládní dluhopisy, pokladniční poukázky a dlužní úpisy v hodnotě přes 50 miliard eur, které emitovaly řecké banky, aby se udržely nad vodou.
Takové odmítnutí by samozřejmě vedlo k uzavření řeckých bank a okamžitému odchodu Řecka z eurozóny, poněvadž vláda by byla nucena emitovat vlastní likviditu. Jedinou alternativou by byla smysluplná restrukturalizace dluhu s cílem ukončit řeckou nesolventnost. Evropský politický establishment bohužel nebyl ochoten žádnou z těchto variant přijmout a rozhodl se prodlužovat nesolventnost Řecka – a předstírat, že se ji podařilo vyřešit novými úvěrovými tranšemi.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Pokračující trpný souhlas ECB s hrou na „prodlužování a předstírání“, kterou požadují řečtí věřitelé, zničil její právo označovat se za nezávislou. V zájmu udržení chodu řeckých bank a akceptace jejich zástav garantovaných vládou musí ECB udělovat řeckému dluhu výjimku z pravidla o zákazu pomoci při insolvenci. A Německo, které chce udržet na řeckém krku pevně utaženou smyčku, trvá na tom, aby byla tato výjimka podmíněná jeho souhlasem – neboli řečeno jazykem eurobyrokratů aby euroskupina tvořená ministry financí států eurozóny potvrdila, že „fiskální konsolidace a reformní program Řecka zdárně pokračují“.
V podstatě jsou to tedy politici, kdo ECB říká, kdy má přerušit poskytování likvidity celé bankovní soustavě. ECB se sice může prohlašovat za nezávislou na nesolventních vládách z okraje eurozóny, ale jinak je zcela v područí vlád věřitelských evropských zemí.
Chceme-li toto dilema ECB nějak ilustrovat, není od věci vrátit se k chování věřitelů k řecké vládě zvolené v lednu 2015. V prosinci 2014 už bylo zřejmé, že předchozí vláda mele z posledního a že na cestě k moci je levicová strana Syriza. Guvernér řecké centrální banky, která je prodlouženou rukou ECB, „předpověděl“, že trhy čelí tlaku na likviditu, čímž naznačil, že po vítězství Syrizy se bankovní soustava stane nejistou – takové prohlášení by se dalo označit za nejapné, kdyby jeho cílem nebylo vyvolání útoku na banky.
Než jsem se stal tehdy v únoru po volebním vítězství Syrizy ministrem financí, bankovní run už byl v plném proudu a akcie zažívaly volný pád. Důvodem bylo samozřejmě všeobecné povědomí, že Německo, jež se vehementně stavělo proti naší vládě, se chystá odvolat svůj souhlas, který ECB vyžadovala, aby mohla zachovat výjimky umožňující akceptaci řeckých zástav.
Abych stabilizoval situaci, odletěl jsem do Londýna vyslat finančníkům vzkaz o naší umírněnosti a rozumné politice týkající se reforem i restrukturalizace dluhu. Následující ráno akciová burza posílila o 13%, cena bankovních akcií stoupla o více než 20% a útok na banky ustal.
Toho dne ECB pod tlakem Německa zrušila důležitou část své výjimky, čímž přerušila přímý přístup řeckých bank k ECB a přesměrovala je na dražší finance od řecké centrální banky (takzvanou krizovou pomoc s likviditou). Není divu, že se ceny akcií propadly a run na banky se vrátil s plnou silou: během následujících několika měsíců odtekly ze systému vklady ve výši 45 miliard eur. Německo a další věřitelé mezitím začali tlačit na Řecko, aby přistoupilo na nová úsporná opatření, což měla být cena za obrat v „rozhodnutí ECB“.
Nebyla to jediná politicky motivovaná intervence ECB. Neméně agresivní bylo její rozhodnutí omezit výdaje řeckých bank na vládní dluhopisy tím, že jim nařídila odmítat konverze dluhu. To snížilo schopnost mého ministerstva splácet Mezinárodnímu měnovému fondu, který trval na drastických škrtech penzí a odstranění posledních pojistek pro řecké zaměstnance.
Pět měsíců, během nichž se smyčka ECB utahovala, jsme odolávali požadavkům Německa a MMF na další úsporná opatření. Úplné zastavení veškeré likvidity řeckým bankám v červnu 2015 si nakonec vyžádalo jejich uzavření. Následoval závěrečný tlak na rozpolcení naší vlády a premiér byl nucen kapitulovat – předtím ještě přijal poslední úvěr „prodlužovat a předstírat“ ve výši 85 miliard eur.
Téměř o rok později tlačili řečtí věřitelé na ještě přísnější úsporná opatření výměnou za další úvěrové tranše. V tu chvíli guvernér řecké centrální banky (který v prosinci 2014 vyvolal první útok na banky) veřejně prohlásil, že postoj naší vlády do června 2015 způsobil ztrátu vkladů v hodnotě 45 miliard eur, následné uzavření bank a nutnost nových úvěrů „prodlužovat a předstírat“. Pachatel obvinil oběť a ECB otevřeně přijala roli vymahače pracujícího pro své politické pány: věřitele.
Současné uspořádání eurozóny znemožňuje nezávislost ECB. Ba co hůř, předstírání nezávislosti slouží jako fíkový list zakrývající intervence, které jsou nejen politicky motivované, ale i zcela neslučitelné s principy liberální demokracie.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.