TOKIO – Nedávné vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) v Polsku potvrzuje nejnovější trend v Evropě: vzestup neliberálního státního kapitalismu pod vedením populistických pravicových autoritářů. V Rusku to můžeme nazývat putinomikou, v Maďarsku orbánomikou, v Turecku erdoğanomikou a v Itálii třeba dekádou berlusconomiky, ze které se země dodnes vzpamatovává. Také v Polsku se nepochybně brzy dočkáme kaczyńskonomiky.
Všechno jsou to variace na stejné nelibozvučné téma: nacionalistický vůdce se dostane k moci, když hospodářské těžkosti ustoupí chronické a sekulární stagnaci. Tento zvolený autoritář pak začne omezovat politické svobody prostřednictvím pevné kontroly nad sdělovacími prostředky, zejména nad televizí. Poté tento muž (prozatím to vždy byli muži, ačkoliv Francouzka Marine Le Penová by do této škatulky rovněž zapadla, kdyby se někdy dostala k moci) prosazuje agendu zaměřenou proti Evropské unii (pokud je jeho země členem) nebo jiným institucím nadnárodního řízení.
Staví se proti volnému obchodu, globalizaci, přistěhovalectví a přímým zahraničním investicím a upřednostňuje domácí zaměstnance a firmy, zejména státní podniky a soukromé společnosti i finanční skupiny s vazbami na mocné. V některých případech takovou vládu podporují otevřeně národovecké, rasistické strany, případně jí dodávají ještě výraznější autoritářský a antidemokratický ráz.
Jistě, ve většině Evropy takové síly ještě nejsou u moci. Téměř všude však získávají na popularitě: Národní fronta Le Penové ve Francii, Liga Severu Mattea Salviniho i britská Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigela Faragea pokládají ruský neliberální státní kapitalismus za model vhodný k následování a prezidenta Vladimira Putina za vůdce, jenž si zaslouží obdiv a napodobení. A obliba populistických pravicových stran zaměřených proti EU a přistěhovalcům je na vzestupu také v Německu, Nizozemsku, Finsku, Dánsku, Rakousku a Švédsku.
Většina těchto stran tíhne k sociálnímu konzervatismu. Jejich ekonomická politika – protitržní a plná obav, že liberální kapitalismus a globalizace rozleptají národní identitu a suverenitu – však vykazuje řadu stejných znaků jako politika populistických stran na levici, jako jsou Syriza v Řecku (do kapitulace před věřiteli), Podemos ve Španělsku či Hnutí pěti hvězd v Itálii. Stejně jako mnozí stoupenci radikálních levicových stran, kteří v 30. letech udělali čelem vzad a začali podporovat autoritářské pravicové strany, také ekonomické ideologie dnešních populistických uskupení jako by se v mnoha ohledech sbíhaly.
Ve 30. letech vedly hospodářská stagnace a deprese k vzestupu Hitlera v Německu, Mussoliniho v Itálii a Franka ve Španělsku (kromě jiných autoritářů). Dnešní odnož neliberálních vůdců možná není politicky tak zhoubná jako jejich předchůdci ve 30. letech. Jejich ekonomický korporativismus a autokratický styl se jim však podobají.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Opětovný vzestup nacionalistického a nativistického populismu není překvapivý: ekonomická stagnace, vysoká nezaměstnanost, rostoucí nerovnost a chudoba, nedostatek příležitostí i obavy z toho, že přistěhovalci a menšiny „kradou“ pracovní místa a příjmy, dávají takovým silám silný impulz. Rovněž odpor proti globalizaci – a s ní spojenému volnějšímu pohybu zboží, služeb, kapitálu, pracovních sil a technologií –, který se dnes v mnoha zemích objevil, je vodou na mlýn neliberálních demagogů.
Začnou-li být hospodářské neduhy chronické a zaměstnanost a mzdy se brzy nezvýší, mohou se populistické strany přiblížit k moci i v dalších evropských zemích. Ještě horší je, že se může znovu ocitnout v ohrožení eurozóna, neboť vystoupení Řecka nakonec vyvolá dominový efekt, jenž povede až k rozpadu celé eurozóny. Případně by britské vystoupení z EU mohlo nastartovat dezintegraci Evropy včetně dalších rizik spojených s faktem, že rozpad hrozí i některým státům samotným (Británii, Španělsku a Belgii).
V 30. letech vynesla velká hospodářská krize k moci autoritářské režimy v Evropě i v Asii a nakonec vedla až k druhé světové válce. Dnešní obroda režimů a vůdců neliberálního státního kapitalismu má k rozeštvání války daleko, poněvadž ve většině Evropy stále vládnou středopravé a středolevé vlády věrné liberální demokracii, osvícené hospodářské politice a solidním sociálním systémům. Toxická směs populismu, která dnes získává na síle, však stále může otevřít Pandořinu skříňku a vést k nepředvídatelným důsledkům.
Vzhledem k této stoupající vlně neliberalismu je o to důležitější vyhnout se rozpadu eurozóny či EU. K tomu však bude zapotřebí makroekonomická a strukturálně ekonomická politika, která zvedne agregátní poptávku, tvorbu pracovních míst a růst, omezí nerovnost příjmů a bohatství, poskytne ekonomické příležitosti mladým lidem a bude spíše integrovat než odmítat uprchlíky a ekonomické migranty. Pouze smělá politika může zastavit sklouzávání Evropy k sekulární stagnaci a nacionalistickému populismu. Bojácnost, jaké jsme byli v posledních pěti letech svědky, pouze zvýší rizika.
Nedokážeme-li ihned rozhodně jednat, povede to až ke krachu mírumilovného, integrovaného, globalizovaného nadnárodního státu, jímž dnešní EU je, a k vzestupu antiutopických nacionalistických režimů. Obrysy takových režimů už byly vykresleny v literárních dílech, jako jsou romány 1984 George Orwella, Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho nebo nejnovější román Michela Houellebecqa s názvem Soumission (Podvolení). Doufejme, že zůstanou jen na papíře.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
TOKIO – Nedávné vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) v Polsku potvrzuje nejnovější trend v Evropě: vzestup neliberálního státního kapitalismu pod vedením populistických pravicových autoritářů. V Rusku to můžeme nazývat putinomikou, v Maďarsku orbánomikou, v Turecku erdoğanomikou a v Itálii třeba dekádou berlusconomiky, ze které se země dodnes vzpamatovává. Také v Polsku se nepochybně brzy dočkáme kaczyńskonomiky.
Všechno jsou to variace na stejné nelibozvučné téma: nacionalistický vůdce se dostane k moci, když hospodářské těžkosti ustoupí chronické a sekulární stagnaci. Tento zvolený autoritář pak začne omezovat politické svobody prostřednictvím pevné kontroly nad sdělovacími prostředky, zejména nad televizí. Poté tento muž (prozatím to vždy byli muži, ačkoliv Francouzka Marine Le Penová by do této škatulky rovněž zapadla, kdyby se někdy dostala k moci) prosazuje agendu zaměřenou proti Evropské unii (pokud je jeho země členem) nebo jiným institucím nadnárodního řízení.
Staví se proti volnému obchodu, globalizaci, přistěhovalectví a přímým zahraničním investicím a upřednostňuje domácí zaměstnance a firmy, zejména státní podniky a soukromé společnosti i finanční skupiny s vazbami na mocné. V některých případech takovou vládu podporují otevřeně národovecké, rasistické strany, případně jí dodávají ještě výraznější autoritářský a antidemokratický ráz.
Jistě, ve většině Evropy takové síly ještě nejsou u moci. Téměř všude však získávají na popularitě: Národní fronta Le Penové ve Francii, Liga Severu Mattea Salviniho i britská Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigela Faragea pokládají ruský neliberální státní kapitalismus za model vhodný k následování a prezidenta Vladimira Putina za vůdce, jenž si zaslouží obdiv a napodobení. A obliba populistických pravicových stran zaměřených proti EU a přistěhovalcům je na vzestupu také v Německu, Nizozemsku, Finsku, Dánsku, Rakousku a Švédsku.
Většina těchto stran tíhne k sociálnímu konzervatismu. Jejich ekonomická politika – protitržní a plná obav, že liberální kapitalismus a globalizace rozleptají národní identitu a suverenitu – však vykazuje řadu stejných znaků jako politika populistických stran na levici, jako jsou Syriza v Řecku (do kapitulace před věřiteli), Podemos ve Španělsku či Hnutí pěti hvězd v Itálii. Stejně jako mnozí stoupenci radikálních levicových stran, kteří v 30. letech udělali čelem vzad a začali podporovat autoritářské pravicové strany, také ekonomické ideologie dnešních populistických uskupení jako by se v mnoha ohledech sbíhaly.
Ve 30. letech vedly hospodářská stagnace a deprese k vzestupu Hitlera v Německu, Mussoliniho v Itálii a Franka ve Španělsku (kromě jiných autoritářů). Dnešní odnož neliberálních vůdců možná není politicky tak zhoubná jako jejich předchůdci ve 30. letech. Jejich ekonomický korporativismus a autokratický styl se jim však podobají.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Opětovný vzestup nacionalistického a nativistického populismu není překvapivý: ekonomická stagnace, vysoká nezaměstnanost, rostoucí nerovnost a chudoba, nedostatek příležitostí i obavy z toho, že přistěhovalci a menšiny „kradou“ pracovní místa a příjmy, dávají takovým silám silný impulz. Rovněž odpor proti globalizaci – a s ní spojenému volnějšímu pohybu zboží, služeb, kapitálu, pracovních sil a technologií –, který se dnes v mnoha zemích objevil, je vodou na mlýn neliberálních demagogů.
Začnou-li být hospodářské neduhy chronické a zaměstnanost a mzdy se brzy nezvýší, mohou se populistické strany přiblížit k moci i v dalších evropských zemích. Ještě horší je, že se může znovu ocitnout v ohrožení eurozóna, neboť vystoupení Řecka nakonec vyvolá dominový efekt, jenž povede až k rozpadu celé eurozóny. Případně by britské vystoupení z EU mohlo nastartovat dezintegraci Evropy včetně dalších rizik spojených s faktem, že rozpad hrozí i některým státům samotným (Británii, Španělsku a Belgii).
V 30. letech vynesla velká hospodářská krize k moci autoritářské režimy v Evropě i v Asii a nakonec vedla až k druhé světové válce. Dnešní obroda režimů a vůdců neliberálního státního kapitalismu má k rozeštvání války daleko, poněvadž ve většině Evropy stále vládnou středopravé a středolevé vlády věrné liberální demokracii, osvícené hospodářské politice a solidním sociálním systémům. Toxická směs populismu, která dnes získává na síle, však stále může otevřít Pandořinu skříňku a vést k nepředvídatelným důsledkům.
Vzhledem k této stoupající vlně neliberalismu je o to důležitější vyhnout se rozpadu eurozóny či EU. K tomu však bude zapotřebí makroekonomická a strukturálně ekonomická politika, která zvedne agregátní poptávku, tvorbu pracovních míst a růst, omezí nerovnost příjmů a bohatství, poskytne ekonomické příležitosti mladým lidem a bude spíše integrovat než odmítat uprchlíky a ekonomické migranty. Pouze smělá politika může zastavit sklouzávání Evropy k sekulární stagnaci a nacionalistickému populismu. Bojácnost, jaké jsme byli v posledních pěti letech svědky, pouze zvýší rizika.
Nedokážeme-li ihned rozhodně jednat, povede to až ke krachu mírumilovného, integrovaného, globalizovaného nadnárodního státu, jímž dnešní EU je, a k vzestupu antiutopických nacionalistických režimů. Obrysy takových režimů už byly vykresleny v literárních dílech, jako jsou romány 1984 George Orwella, Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho nebo nejnovější román Michela Houellebecqa s názvem Soumission (Podvolení). Doufejme, že zůstanou jen na papíře.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.