MELBOURNE – Před dvanácti lety jsem během Mezinárodního roku astronomie uspořádaného u příležitosti 400. výročí prvního použití dalekohledu Galileem napsal úvahu s názvem „Hodnota bledě modré tečky“ – bylo to zamyšlení o tom, jak astronomie objevuje širý vesmír s nepředstavitelným počtem hvězd, a tím umenšuje význam našeho Slunce a naší planety. Pojem „bledě modrá tečka“ se přitom týkal podoby zeměkoule na fotografii, kterou v roce 1990 pořídila sonda Voyager, když dorazila k vnějšímu okraji naší sluneční soustavy. Můj esej naznačoval, že znalosti získané díky astronomii nás „nutí uznat, že naše místo ve vesmíru není nijak zvlášť významné“.
MELBOURNE – Před dvanácti lety jsem během Mezinárodního roku astronomie uspořádaného u příležitosti 400. výročí prvního použití dalekohledu Galileem napsal úvahu s názvem „Hodnota bledě modré tečky“ – bylo to zamyšlení o tom, jak astronomie objevuje širý vesmír s nepředstavitelným počtem hvězd, a tím umenšuje význam našeho Slunce a naší planety. Pojem „bledě modrá tečka“ se přitom týkal podoby zeměkoule na fotografii, kterou v roce 1990 pořídila sonda Voyager, když dorazila k vnějšímu okraji naší sluneční soustavy. Můj esej naznačoval, že znalosti získané díky astronomii nás „nutí uznat, že naše místo ve vesmíru není nijak zvlášť významné“.