Letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii Edmund Phelps je ve svém oboru gigantem. Jeho příspěvky byly a dodnes jsou natolik důležité, že změnily tradiční způsoby myšlení. Podle indexu citovanosti v oblasti společenských věd se řadí mezi nejvýznamnější ekonomy od dob Adama Smitha. Ekonomové zabývající se makroekonomikou, jejími mikrozáklady, teorií exogenního a endogenního růstu, tvorbou očekávání a problémy spojenými s informacemi a diskriminací se vesměs odvolávají na Phelpse.
Poté, co získal brilantní střední vzdělání, nastoupil Phelps na Amherstskou kolej ve státě Massachusetts, aniž měl konkrétní představu, které disciplíně se chce věnovat nebo o jakou kariéru usilovat. On sám měl vášnivý vztah k filozofii, ale na naléhání svého otce se nechal zapsat na ekonomii.
A jak tomu téměř vždy bývá, pro své budoucí povolání se Phelps rozhodl po setkání s důležitým profesorem, v tomto případě s ekonomem z Harvardovy univerzity Jamesem Nelsonem. Po jistém váhání se Phelps rozhodl usilovat o postgraduální vzdělání. Paul Samuelson přiznává, že tehdy souhlasil s uspořádáním konference na Amherstu, poněvadž měl jediný cíl: „přetáhnout“ Phelpse na Massachusettský technologický ústav (MIT). Phelps se však rozhodl pro Yaleovu univerzitu, kde se dostal do přímého kontaktu s Jamesem Tobinem a Thomasem Schellingem. Doktorskou práci napsal pod Tobinovým vedením.
Jakmile získal doktorát, strávil Phelps jeden rok v losangeleském mozkovém trustu Rand Corporation, načež se vrátil na Yale. Další rok působil na MIT, kde vyučoval spolu s Robertem Solowem a seznámil se se Samuelsonem a Francem Modiglianim. Následovala působení na Pensylvánské a Kolumbijské univerzitě.
V té době si již Phelps získal mezinárodní věhlas díky své práci o zlatém pravidlu akumulace kapitálu (bylo mu 28 let). Tento koncept dnes patří do výbavy každého ekonoma, vyučuje se ve všech kurzech o hospodářském růstu a slouží jako referenční bod všech prací o makroekonomice.
Později Phelps formuloval teorii dlouhodobého růstu založeného na vzdělání a technologických pokrocích. Tímto svým příspěvkem však předběhl dobu tak dalece, že ekonomové odhalili jeho význam až o čtvrtstoletí později, kdy se koncipovaly teorie endogenního růstu.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Kromě toho předběhl Phelps svůj obor o 10 až 20 let také tím, že vypracoval teorie účinnosti mezd a inflačního cílení, které jsou dnes pokládány za nejmodernější teorie na poli trhů práce a monetárního řízení.
Koncem 60. a počátkem 70. let oživila setkání s Amartyou Senem, Johnem Rawlsem a Kennethem Arrowem na Stanfordově univerzitě také Phelpsův zájem o filozofii. Vedl mimořádně podnětné intelektuální diskuse s Rawlsem, jehož přiměl, aby napsal několik statí o teorii ekonomické spravedlnosti a aby v roce 1974 vydal na toto téma knihu – knihu, která se používá dodnes.
Phelps stál za moderním přepracováním makroekonomie – a podle Samuelsona i mikroekonomie. Jeho výzkumný program spočíval v zapracování nedokonalosti informací a poznatků do ekonomické teorie, kterou poté přeformuloval tak, že silně zohledňovala očekávání jednotlivých činitelů. Ve slavné publikaci
Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace
, kterou vydal v kolektivu autorů a do níž sám napsal tři významné příspěvky, připravil půdu pro to, co se později stalo největší revolucí v ekonomické teorii za posledních 50 let.
Právě Phelpsovi vděčíme za teorii přirozené míry nezaměstnanosti – za tento pilíř moderní makroekonomické teorie a hospodářské politiky, který o rok později znovuobjevil Milton Friedman, byť heuristicky. Phelps stál rovněž za takzvaným „ostrovním podobenstvím“, které pomohlo vysvětlit, proč může mít monetární politika v důsledku nedokonalých informací dočasné reálné dopady.
Těžiště současné Phelpsovy práce spočívá v novém přepracování strukturalistické teorie ve snaze ukázat, jak změny úrokových měr a cen aktiv ovlivňují ve střednědobém měřítku rovnovážnou míru nezaměstnanosti. Phelpsova nová teorie představuje logické pozadí, na němž můžeme vyhodnocovat důsledky výkyvů cen akcií, úrokových měr a obecněji i hodnoty fyzických aktiv a lidského kapitálu pod silným vlivem nových technologií a inovací.
Toto jsou samozřejmě hlavní fenomény, o jejichž vysvětlení současná ekonomická teorie usiluje. Lze tedy snadno pochopit, proč Phelps stále ukazuje cestu. Můžeme očekávat, že i jeho nový teoretický rámec se za deset či dvacet let stane referenčním bodem.
Když Ludwig Wittgenstein doporučoval jednomu svému harvardskému kolegovi nejmenovaného indického matematika, napsal že „geniální vědce obvykle napadne za život jedna skvělá myšlenka; jeho už napadly dvě“. Co můžeme říci o Phelpsovi?
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
Letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii Edmund Phelps je ve svém oboru gigantem. Jeho příspěvky byly a dodnes jsou natolik důležité, že změnily tradiční způsoby myšlení. Podle indexu citovanosti v oblasti společenských věd se řadí mezi nejvýznamnější ekonomy od dob Adama Smitha. Ekonomové zabývající se makroekonomikou, jejími mikrozáklady, teorií exogenního a endogenního růstu, tvorbou očekávání a problémy spojenými s informacemi a diskriminací se vesměs odvolávají na Phelpse.
Poté, co získal brilantní střední vzdělání, nastoupil Phelps na Amherstskou kolej ve státě Massachusetts, aniž měl konkrétní představu, které disciplíně se chce věnovat nebo o jakou kariéru usilovat. On sám měl vášnivý vztah k filozofii, ale na naléhání svého otce se nechal zapsat na ekonomii.
A jak tomu téměř vždy bývá, pro své budoucí povolání se Phelps rozhodl po setkání s důležitým profesorem, v tomto případě s ekonomem z Harvardovy univerzity Jamesem Nelsonem. Po jistém váhání se Phelps rozhodl usilovat o postgraduální vzdělání. Paul Samuelson přiznává, že tehdy souhlasil s uspořádáním konference na Amherstu, poněvadž měl jediný cíl: „přetáhnout“ Phelpse na Massachusettský technologický ústav (MIT). Phelps se však rozhodl pro Yaleovu univerzitu, kde se dostal do přímého kontaktu s Jamesem Tobinem a Thomasem Schellingem. Doktorskou práci napsal pod Tobinovým vedením.
Jakmile získal doktorát, strávil Phelps jeden rok v losangeleském mozkovém trustu Rand Corporation, načež se vrátil na Yale. Další rok působil na MIT, kde vyučoval spolu s Robertem Solowem a seznámil se se Samuelsonem a Francem Modiglianim. Následovala působení na Pensylvánské a Kolumbijské univerzitě.
V té době si již Phelps získal mezinárodní věhlas díky své práci o zlatém pravidlu akumulace kapitálu (bylo mu 28 let). Tento koncept dnes patří do výbavy každého ekonoma, vyučuje se ve všech kurzech o hospodářském růstu a slouží jako referenční bod všech prací o makroekonomice.
Později Phelps formuloval teorii dlouhodobého růstu založeného na vzdělání a technologických pokrocích. Tímto svým příspěvkem však předběhl dobu tak dalece, že ekonomové odhalili jeho význam až o čtvrtstoletí později, kdy se koncipovaly teorie endogenního růstu.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Kromě toho předběhl Phelps svůj obor o 10 až 20 let také tím, že vypracoval teorie účinnosti mezd a inflačního cílení, které jsou dnes pokládány za nejmodernější teorie na poli trhů práce a monetárního řízení.
Koncem 60. a počátkem 70. let oživila setkání s Amartyou Senem, Johnem Rawlsem a Kennethem Arrowem na Stanfordově univerzitě také Phelpsův zájem o filozofii. Vedl mimořádně podnětné intelektuální diskuse s Rawlsem, jehož přiměl, aby napsal několik statí o teorii ekonomické spravedlnosti a aby v roce 1974 vydal na toto téma knihu – knihu, která se používá dodnes.
Phelps stál za moderním přepracováním makroekonomie – a podle Samuelsona i mikroekonomie. Jeho výzkumný program spočíval v zapracování nedokonalosti informací a poznatků do ekonomické teorie, kterou poté přeformuloval tak, že silně zohledňovala očekávání jednotlivých činitelů. Ve slavné publikaci Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace , kterou vydal v kolektivu autorů a do níž sám napsal tři významné příspěvky, připravil půdu pro to, co se později stalo největší revolucí v ekonomické teorii za posledních 50 let.
Právě Phelpsovi vděčíme za teorii přirozené míry nezaměstnanosti – za tento pilíř moderní makroekonomické teorie a hospodářské politiky, který o rok později znovuobjevil Milton Friedman, byť heuristicky. Phelps stál rovněž za takzvaným „ostrovním podobenstvím“, které pomohlo vysvětlit, proč může mít monetární politika v důsledku nedokonalých informací dočasné reálné dopady.
Těžiště současné Phelpsovy práce spočívá v novém přepracování strukturalistické teorie ve snaze ukázat, jak změny úrokových měr a cen aktiv ovlivňují ve střednědobém měřítku rovnovážnou míru nezaměstnanosti. Phelpsova nová teorie představuje logické pozadí, na němž můžeme vyhodnocovat důsledky výkyvů cen akcií, úrokových měr a obecněji i hodnoty fyzických aktiv a lidského kapitálu pod silným vlivem nových technologií a inovací.
Toto jsou samozřejmě hlavní fenomény, o jejichž vysvětlení současná ekonomická teorie usiluje. Lze tedy snadno pochopit, proč Phelps stále ukazuje cestu. Můžeme očekávat, že i jeho nový teoretický rámec se za deset či dvacet let stane referenčním bodem.
Když Ludwig Wittgenstein doporučoval jednomu svému harvardskému kolegovi nejmenovaného indického matematika, napsal že „geniální vědce obvykle napadne za život jedna skvělá myšlenka; jeho už napadly dvě“. Co můžeme říci o Phelpsovi?