NEW YORK – Není zcela jasné, kolik Rusů odešlo od začátku války na Ukrajině ze své vlasti. Někdo tvrdí, že jich je více než milion, jiní odhadují, že je to méně. Samotná čísla však možná nejsou tak důležitá jako význam mnoha z těch, kteří odešli. Figurují mezi nimi nejvzdělanější Rusové: spisovatelé, počítačoví experti, novináři, filmaři, hudebníci, akademici, herci a tak dále.
Někteří odcházejí, protože nemají jinou možnost. Novináři, kteří se tak jako šéfredaktorka časopisu Novoje vremja Jevgenija Albacová kriticky vyjadřovali k válce, museli uprchnout, aby se vyhnuli zatčení za šíření „falešných zpráv“ nebo za to, že jsou „zahraničními agenty“. Jiní odcházejí, protože jim život v Putinově Rusku připadá neudržitelný.
Olga Smirnovová, primabalerína moskevského Velkého divadla, se odstěhovala do Amsterdamu. Přitom prohlásila, že by ji „nikdy nenapadlo“, že se bude „stydět za Rusko“, avšak válka jí znemožnila zůstat. Statisíce mladých mužů pak raději uprchly před nedávnou „částečnou mobilizací“ prezidenta Vladimira Putina, místo aby riskovali, že budou posláni do války, kterou si nikdy nepřáli.
Jeden můj přítel v Moskvě mi řekl, že lidí, kteří měli možnost odejít a skutečně to udělali, je víc než těch, kdo se rozhodli zůstat. Některé prominentní postavy stavějící se proti válce však v zemi zůstávají, a to z nejrůznějších důvodů: nechtějí opustit své rodiny, nevidí způsob, jak pokračovat v práci jinde, případně chtějí přinášet svědectví o tom, co se v jejich zemi děje. Nezávislý novinář Dmitrij Muratov například slíbil: „Budeme zde pracovat tak dlouho, dokud se našich rozpálených čel nedotkne chladná hlaveň.“
Podobná rozhodnutí se nikdy nedělají snadno. I lidé v jiných dobách a jiných zemích, například v nacistickém Německu nebo komunistické Číně, museli a musí řešit podobné dilema. Pokud odejdete, hrozí vám, že ve své vlasti upadnete do bezvýznamnosti a v cizině se stanete nevítaným hostem. Pokud zůstanete, můžete skončit ve vězení nebo ještě hůř.
Ti, kdo odejdou, bývají často označováni za zbabělce či zrádce, zatímco disidenti, kteří zůstávají, se ocitají v kleštích mezi zahraničními mocnostmi a vlastní vládou. Rusové, kteří milují svou vlast, ale nenávidí válku, jsou ve stejné situaci jako němečtí vlastenci, jimž se příčili nacisté. Mají velmi málo přátel.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Volba mezi setrváním a odchodem zároveň u všech stran zákonitě vyvolává značnou dávku sebestřednosti. Ti, kdo jsou již bezpečně v zahraničí, kde jim už nehrozí brutalita války a diktatury, často naléhají na ty, kdo zůstali, aby dávali najevo svůj odpor k vládě. Někdejší mistr světa v šachu a politický aktivista Garri Kasparov například na jedné konferenci v Rize prohlásil, že Rusové, kteří chtějí stát „na správné straně dějin, by si měli sbalit kufry a odcestovat ze země“. Kdo to neudělá, ten se podle něj stává „součástí válečné mašinerie“.
Filmový režisér Kirill Serebrennikov zažíval léta ústrky ze strany ruské vlády, ale stále odmítal odejít, dokud nepřišla poslední kapka v podobě války. Základní problém Rusů stavějících se proti Putinovi vystihl dobře: „Tuto válku vedou prezident a politici, které jsem nevolil, avšak v očích mnoha lidí jsem jejich bezděčným komplicem.“
Thomas Mann, nejslavnější německý spisovatel své doby, uprchl z nacistického Německa okamžitě po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933. Protože měl židovskou manželku a zastával názory, které by mu vysloužily zatčení, ostatně ani jinou možnost neměl. Jeho nelítostné útoky na hitlerovský režim vysílala během války BBC. Po válce Mann tvrdil, že všichni Němci jsou pošpinění nacistickými zločiny. A byl přesvědčený, že pošpinění jsou i spisovatelé, kteří měli sklopené hlavy.
Vysloužil si za to ostrou reakci od spisovatelů typu Franka Thiesse, který nebyl nacistou, ale rozhodl se zůstat v Německu. Právě on zavedl termín „vnitřní emigrace“ pro intelektuály, kteří se uchýlili do sebe, aby se vyhnuli problémům. Naopak lidé jako Mann, tvrdil Thiess, se zachovali jako zbabělci, když se obrátili zády k trpícím krajanům.
Thiess šel ještě dál a prohlašoval, že ti, kdo zůstali, projevili větší odvahu. Mluvil přitom za mnoho Němců, kteří v zemi zůstali a nikdy tak úplně neodpustili lidem jako Mann nebo filmová hvězda Marlene Dietrichová, kteří odešli ze země.
Tento hořký rozkol mezi lidmi, kteří by měli být na stejné lodi, ale učinili odlišná existenční rozhodnutí, je jedním z vítězství utlačovatelských režimů. Ještě víc totiž oslabuje možnosti opozice.
Kdykoliv čínská vláda propustí pár dobře známých disidentů a umožní jim odstěhovat se na Západ, lidé okamžitě toto gesto oslavují jako vítězství lidských práv. Ve skutečnosti tento typ vystrnadění představuje účinný způsob, jak se zbavit kritiků, na něž se doma brzy zapomene nebo budou shazováni jako bezvýznamní lidé odtržení od reality. Cenou za svobodu v zahraničí bývá často osamělý život zatrpklého kritika lidí, které daný člověk opustil.
Exodus nejlepších a nejbystřejších osobností z Ruska bude možná darem z nebes pro vědecké, umělecké a akademické instituce na Západě. A zcela nepochybně poškodí dlouhodobé ekonomické vyhlídky Ruska. Putinovi to však pravděpodobně vadit nebude, pokud se dokáže udržet u moci.
Rusové, kteří v zemi zůstávají, budou trpět dlouhodobými důsledky Putinova militarismu možná ještě víc než Ukrajinci, kteří nesou největší tíhu války dnes. Řečeno slovy Ilji Kolmanovského, slavného novináře specializovaného na biologii a vědu, který kvůli válce nakonec Rusko opustil, „postupem času začnou lidé chápat, že Putinova invaze byla také útokem na Rusko“.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
NEW YORK – Není zcela jasné, kolik Rusů odešlo od začátku války na Ukrajině ze své vlasti. Někdo tvrdí, že jich je více než milion, jiní odhadují, že je to méně. Samotná čísla však možná nejsou tak důležitá jako význam mnoha z těch, kteří odešli. Figurují mezi nimi nejvzdělanější Rusové: spisovatelé, počítačoví experti, novináři, filmaři, hudebníci, akademici, herci a tak dále.
Někteří odcházejí, protože nemají jinou možnost. Novináři, kteří se tak jako šéfredaktorka časopisu Novoje vremja Jevgenija Albacová kriticky vyjadřovali k válce, museli uprchnout, aby se vyhnuli zatčení za šíření „falešných zpráv“ nebo za to, že jsou „zahraničními agenty“. Jiní odcházejí, protože jim život v Putinově Rusku připadá neudržitelný.
Olga Smirnovová, primabalerína moskevského Velkého divadla, se odstěhovala do Amsterdamu. Přitom prohlásila, že by ji „nikdy nenapadlo“, že se bude „stydět za Rusko“, avšak válka jí znemožnila zůstat. Statisíce mladých mužů pak raději uprchly před nedávnou „částečnou mobilizací“ prezidenta Vladimira Putina, místo aby riskovali, že budou posláni do války, kterou si nikdy nepřáli.
Jeden můj přítel v Moskvě mi řekl, že lidí, kteří měli možnost odejít a skutečně to udělali, je víc než těch, kdo se rozhodli zůstat. Některé prominentní postavy stavějící se proti válce však v zemi zůstávají, a to z nejrůznějších důvodů: nechtějí opustit své rodiny, nevidí způsob, jak pokračovat v práci jinde, případně chtějí přinášet svědectví o tom, co se v jejich zemi děje. Nezávislý novinář Dmitrij Muratov například slíbil: „Budeme zde pracovat tak dlouho, dokud se našich rozpálených čel nedotkne chladná hlaveň.“
Podobná rozhodnutí se nikdy nedělají snadno. I lidé v jiných dobách a jiných zemích, například v nacistickém Německu nebo komunistické Číně, museli a musí řešit podobné dilema. Pokud odejdete, hrozí vám, že ve své vlasti upadnete do bezvýznamnosti a v cizině se stanete nevítaným hostem. Pokud zůstanete, můžete skončit ve vězení nebo ještě hůř.
Ti, kdo odejdou, bývají často označováni za zbabělce či zrádce, zatímco disidenti, kteří zůstávají, se ocitají v kleštích mezi zahraničními mocnostmi a vlastní vládou. Rusové, kteří milují svou vlast, ale nenávidí válku, jsou ve stejné situaci jako němečtí vlastenci, jimž se příčili nacisté. Mají velmi málo přátel.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
Volba mezi setrváním a odchodem zároveň u všech stran zákonitě vyvolává značnou dávku sebestřednosti. Ti, kdo jsou již bezpečně v zahraničí, kde jim už nehrozí brutalita války a diktatury, často naléhají na ty, kdo zůstali, aby dávali najevo svůj odpor k vládě. Někdejší mistr světa v šachu a politický aktivista Garri Kasparov například na jedné konferenci v Rize prohlásil, že Rusové, kteří chtějí stát „na správné straně dějin, by si měli sbalit kufry a odcestovat ze země“. Kdo to neudělá, ten se podle něj stává „součástí válečné mašinerie“.
Filmový režisér Kirill Serebrennikov zažíval léta ústrky ze strany ruské vlády, ale stále odmítal odejít, dokud nepřišla poslední kapka v podobě války. Základní problém Rusů stavějících se proti Putinovi vystihl dobře: „Tuto válku vedou prezident a politici, které jsem nevolil, avšak v očích mnoha lidí jsem jejich bezděčným komplicem.“
Thomas Mann, nejslavnější německý spisovatel své doby, uprchl z nacistického Německa okamžitě po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933. Protože měl židovskou manželku a zastával názory, které by mu vysloužily zatčení, ostatně ani jinou možnost neměl. Jeho nelítostné útoky na hitlerovský režim vysílala během války BBC. Po válce Mann tvrdil, že všichni Němci jsou pošpinění nacistickými zločiny. A byl přesvědčený, že pošpinění jsou i spisovatelé, kteří měli sklopené hlavy.
Vysloužil si za to ostrou reakci od spisovatelů typu Franka Thiesse, který nebyl nacistou, ale rozhodl se zůstat v Německu. Právě on zavedl termín „vnitřní emigrace“ pro intelektuály, kteří se uchýlili do sebe, aby se vyhnuli problémům. Naopak lidé jako Mann, tvrdil Thiess, se zachovali jako zbabělci, když se obrátili zády k trpícím krajanům.
Thiess šel ještě dál a prohlašoval, že ti, kdo zůstali, projevili větší odvahu. Mluvil přitom za mnoho Němců, kteří v zemi zůstali a nikdy tak úplně neodpustili lidem jako Mann nebo filmová hvězda Marlene Dietrichová, kteří odešli ze země.
Tento hořký rozkol mezi lidmi, kteří by měli být na stejné lodi, ale učinili odlišná existenční rozhodnutí, je jedním z vítězství utlačovatelských režimů. Ještě víc totiž oslabuje možnosti opozice.
Kdykoliv čínská vláda propustí pár dobře známých disidentů a umožní jim odstěhovat se na Západ, lidé okamžitě toto gesto oslavují jako vítězství lidských práv. Ve skutečnosti tento typ vystrnadění představuje účinný způsob, jak se zbavit kritiků, na něž se doma brzy zapomene nebo budou shazováni jako bezvýznamní lidé odtržení od reality. Cenou za svobodu v zahraničí bývá často osamělý život zatrpklého kritika lidí, které daný člověk opustil.
Exodus nejlepších a nejbystřejších osobností z Ruska bude možná darem z nebes pro vědecké, umělecké a akademické instituce na Západě. A zcela nepochybně poškodí dlouhodobé ekonomické vyhlídky Ruska. Putinovi to však pravděpodobně vadit nebude, pokud se dokáže udržet u moci.
Rusové, kteří v zemi zůstávají, budou trpět dlouhodobými důsledky Putinova militarismu možná ještě víc než Ukrajinci, kteří nesou největší tíhu války dnes. Řečeno slovy Ilji Kolmanovského, slavného novináře specializovaného na biologii a vědu, který kvůli válce nakonec Rusko opustil, „postupem času začnou lidé chápat, že Putinova invaze byla také útokem na Rusko“.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka