CAMBRIDGE – Populisté nesnášejí mantinely politické výkonné moci. Tvrdí, že zřetelně zastupují „lid“, a tak mají za to, že meze, které je při uplatňování moci svazují, nutně podrývají vůli lidu. Taková omezení mohou sloužit jedině „nepřátelům lidu“ – menšinám a cizincům (z pohledu pravicových populistů) anebo finančním elitám (v případě levicových populistů).
To je nebezpečný přístup k politice, protože umožňuje, aby se většina nepárala s právy menšin. Bez dělby moci, nezávislého soudnictví a svobodných médií – právě ty se hnusí všem populistickým autokratům, od Vladimira Putina přes Recepa Tayyipa Erdoğana po Viktora Orbána a Donalda Trumpa – se demokracie zvrhává v tyranii toho, kdo je právě u moci.
Pravidelné volby se za populistické vlády stávají kouřovou clonou. Za absence vlády práva a základních občanských svobod dokážou populistické režimy své vládnutí po libosti prodlužovat manipulací médií a soudnictví.
Averze populistů k institucionálním mantinelům se promítá i do ekonomiky, kde uplatnění úplné kontroly „v zájmu lidu“ znamená, že by mu do cesty neměly klást překážky autonomní regulatorní orgány, nezávislé centrální banky ani globální obchodní pravidla. Ale zatímco v politické oblasti je populismus téměř vždy škodlivý, ekonomický populismus může být někdy oprávněný.
Začněme tím, proč restrikce hospodářské politiky vlastně mohou být žádoucí. Ekonomové mají zhusta pro taková omezení slabost, protože tvorba politik plně odrážející výkyvy domácí politiky může vytvářet silně neefektivní výsledky. Zejména hospodářská politika často podléhá problému, jejž ekonomové nazývají časovým nesouladem: krátkodobé zájmy nezřídka podkopávají uskutečňování politik, které jsou v dlouhodobém výhledu výrazně kýženější.
Všeobecně přijímaným příkladem je diskreční měnová politika. Politici mající moc po libosti tisknout peníze mohou vyvolat „překvapivou inflaci“, aby krátkodobě posílili výstup a zaměstnanost – třeba před volbami. To se ale vymstí, protože firmy a domácnosti přizpůsobí svá inflační očekávání. V posledku diskreční měnová politika vyústí jen ve vyšší inflaci, aniž by přinesla jakýkoli vzestup produkce či zaměstnanosti. Řešením je nezávislá centrální banka, izolovaná od politiky, která působí výhradně z pověření udržovat cenovou stabilitu.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jak draho makroekonomický populismus vyjde, se ví z Latinské Ameriky. Jak před lety argumentovali Jeffrey D. Sachs, Sebastián Edwards a Rüdiger Dornbusch, neudržitelné měnové a fiskální politiky byly zhoubou regionu, než v 90. letech začala převažovat ekonomická pravověrnost. Populistické politiky periodicky přinášely bolestivé ekonomické krize, které nejvíc zraňovaly chudé. Aby region tento koloběh prolomil, přiklonil se k fiskálním pravidlům a technokratickým ministrům financí.
Dalším příkladem je oficiální přístup k zahraničním investorům. Jakmile zahraniční firma uskuteční investici, je v podstatě v zajetí rozmarů hostitelské vlády. Na sliby vyhlášené s cílem přilákat firmu se snadno zapomene a nahradí je politiky, které ji ždímají ve prospěch státního rozpočtu nebo domácích společností.
Investoři ale nejsou hloupí a v obavě z takového vývoje investují jinde. Potřeba vlád získat důvěryhodnost tak vyústila v obchodní smlouvy s ustanoveními o urovnávání sporů mezi investorem a státem (ISDS), která firmě umožňují vládu žalovat u mezinárodních tribunálů.
To jsou příklady omezení hospodářské politiky, jež mají podobu delegace pravomoci na autonomní orgány, technokraty nebo pravidla zvenčí. Jak bylo popsáno, plní cennou funkci, neboť brání držitelům moci, aby si prosazováním krátkozrakých politik sami podráželi nohy.
Existují ale i jiné scénáře, v nichž mohou být důsledky omezení hospodářské politiky méně blahodárné. Různá omezení především mohou zavádět skupiny s partikulárními zájmy nebo samotné elity, aby si zacementovaly neutuchající kontrolu nad tvorbou politik. V takových případech přenos pravomocí na autonomní orgán či přihlášení se ke globálním pravidlům neslouží společnosti, ale jen úzké kastě „insiderů“.
Dnešní populistická vzedmutí pramení zčásti z přesvědčení, ne zcela neopodstatněného, že mnohé v tvorbě hospodářských politik během posledních desetiletí vystihuje právě tento scénář. Agendu mezinárodních obchodních jednání sílící měrou formují nadnárodní korporace a investoři, což vede ke globálním režimům, které neúměrně zvýhodňují kapitál na úkor pracovních sil. Prvořadými příklady jsou přísná patentová pravidla a mezinárodní investorské tribunály. Totéž platí pro uchvácení autonomních agentur odvětvími, jež mají regulovat. Obzvlášť úspěšné při prosazování svého a zavádění pravidel, která jim dávají volnou ruku, byly banky a další finanční instituce.
Nezávislé centrální banky sehrály podstatnou roli při snížení inflace v 80. a 90. letech. V současném prostředí s nízkou inflací ale jejich výhradní zaměření na cenovou stabilitu dodává hospodářské politice deflační sklon a je v napětí s tvorbou pracovních míst a růstem.
Taková „liberální technokracie“ je zřejmě na svém vrcholu v Evropské unii, kde se hospodářská pravidla a předpisy utvářejí ve značném odstupu od demokratického zvažování na národní úrovni. A tato politická trhlina – takzvaný demokratický deficit EU – už zrodila populistické, euroskeptické politické strany prakticky ve všech členských státech.
V takových případech je zřejmě žádoucí uvolnit mantinely hospodářské politiky a v tvorbě politik vrátit voleným vládám autonomii. Výjimečné časy vyžadují svobodu experimentovat v hospodářské politice. Výstižný historický příklad představuje Nový úděl Franklina D. Roosevelta. Jeho reformy vyžadovaly, aby zemi sňal hospodářská pouta, která na domácí scéně prosadili konzervativní soudci a finanční zájmové skupiny a v zahraničí zlatý standard.
Před populismem, jenž potlačuje politický pluralismus a podkopává liberální demokratické normy, bychom se měli mít neustále na pozoru. Politický populismus je metla, jíž je třeba se za každou cenu vyhýbat. Naproti tomu ekonomický populismus je občas nezbytný. V takových chvílích může být vlastně jediným způsobem jak se vyvarovat jeho mnohem nebezpečnějšímu bratranci.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
CAMBRIDGE – Populisté nesnášejí mantinely politické výkonné moci. Tvrdí, že zřetelně zastupují „lid“, a tak mají za to, že meze, které je při uplatňování moci svazují, nutně podrývají vůli lidu. Taková omezení mohou sloužit jedině „nepřátelům lidu“ – menšinám a cizincům (z pohledu pravicových populistů) anebo finančním elitám (v případě levicových populistů).
To je nebezpečný přístup k politice, protože umožňuje, aby se většina nepárala s právy menšin. Bez dělby moci, nezávislého soudnictví a svobodných médií – právě ty se hnusí všem populistickým autokratům, od Vladimira Putina přes Recepa Tayyipa Erdoğana po Viktora Orbána a Donalda Trumpa – se demokracie zvrhává v tyranii toho, kdo je právě u moci.
Pravidelné volby se za populistické vlády stávají kouřovou clonou. Za absence vlády práva a základních občanských svobod dokážou populistické režimy své vládnutí po libosti prodlužovat manipulací médií a soudnictví.
Averze populistů k institucionálním mantinelům se promítá i do ekonomiky, kde uplatnění úplné kontroly „v zájmu lidu“ znamená, že by mu do cesty neměly klást překážky autonomní regulatorní orgány, nezávislé centrální banky ani globální obchodní pravidla. Ale zatímco v politické oblasti je populismus téměř vždy škodlivý, ekonomický populismus může být někdy oprávněný.
Začněme tím, proč restrikce hospodářské politiky vlastně mohou být žádoucí. Ekonomové mají zhusta pro taková omezení slabost, protože tvorba politik plně odrážející výkyvy domácí politiky může vytvářet silně neefektivní výsledky. Zejména hospodářská politika často podléhá problému, jejž ekonomové nazývají časovým nesouladem: krátkodobé zájmy nezřídka podkopávají uskutečňování politik, které jsou v dlouhodobém výhledu výrazně kýženější.
Všeobecně přijímaným příkladem je diskreční měnová politika. Politici mající moc po libosti tisknout peníze mohou vyvolat „překvapivou inflaci“, aby krátkodobě posílili výstup a zaměstnanost – třeba před volbami. To se ale vymstí, protože firmy a domácnosti přizpůsobí svá inflační očekávání. V posledku diskreční měnová politika vyústí jen ve vyšší inflaci, aniž by přinesla jakýkoli vzestup produkce či zaměstnanosti. Řešením je nezávislá centrální banka, izolovaná od politiky, která působí výhradně z pověření udržovat cenovou stabilitu.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jak draho makroekonomický populismus vyjde, se ví z Latinské Ameriky. Jak před lety argumentovali Jeffrey D. Sachs, Sebastián Edwards a Rüdiger Dornbusch, neudržitelné měnové a fiskální politiky byly zhoubou regionu, než v 90. letech začala převažovat ekonomická pravověrnost. Populistické politiky periodicky přinášely bolestivé ekonomické krize, které nejvíc zraňovaly chudé. Aby region tento koloběh prolomil, přiklonil se k fiskálním pravidlům a technokratickým ministrům financí.
Dalším příkladem je oficiální přístup k zahraničním investorům. Jakmile zahraniční firma uskuteční investici, je v podstatě v zajetí rozmarů hostitelské vlády. Na sliby vyhlášené s cílem přilákat firmu se snadno zapomene a nahradí je politiky, které ji ždímají ve prospěch státního rozpočtu nebo domácích společností.
Investoři ale nejsou hloupí a v obavě z takového vývoje investují jinde. Potřeba vlád získat důvěryhodnost tak vyústila v obchodní smlouvy s ustanoveními o urovnávání sporů mezi investorem a státem (ISDS), která firmě umožňují vládu žalovat u mezinárodních tribunálů.
To jsou příklady omezení hospodářské politiky, jež mají podobu delegace pravomoci na autonomní orgány, technokraty nebo pravidla zvenčí. Jak bylo popsáno, plní cennou funkci, neboť brání držitelům moci, aby si prosazováním krátkozrakých politik sami podráželi nohy.
Existují ale i jiné scénáře, v nichž mohou být důsledky omezení hospodářské politiky méně blahodárné. Různá omezení především mohou zavádět skupiny s partikulárními zájmy nebo samotné elity, aby si zacementovaly neutuchající kontrolu nad tvorbou politik. V takových případech přenos pravomocí na autonomní orgán či přihlášení se ke globálním pravidlům neslouží společnosti, ale jen úzké kastě „insiderů“.
Dnešní populistická vzedmutí pramení zčásti z přesvědčení, ne zcela neopodstatněného, že mnohé v tvorbě hospodářských politik během posledních desetiletí vystihuje právě tento scénář. Agendu mezinárodních obchodních jednání sílící měrou formují nadnárodní korporace a investoři, což vede ke globálním režimům, které neúměrně zvýhodňují kapitál na úkor pracovních sil. Prvořadými příklady jsou přísná patentová pravidla a mezinárodní investorské tribunály. Totéž platí pro uchvácení autonomních agentur odvětvími, jež mají regulovat. Obzvlášť úspěšné při prosazování svého a zavádění pravidel, která jim dávají volnou ruku, byly banky a další finanční instituce.
Nezávislé centrální banky sehrály podstatnou roli při snížení inflace v 80. a 90. letech. V současném prostředí s nízkou inflací ale jejich výhradní zaměření na cenovou stabilitu dodává hospodářské politice deflační sklon a je v napětí s tvorbou pracovních míst a růstem.
Taková „liberální technokracie“ je zřejmě na svém vrcholu v Evropské unii, kde se hospodářská pravidla a předpisy utvářejí ve značném odstupu od demokratického zvažování na národní úrovni. A tato politická trhlina – takzvaný demokratický deficit EU – už zrodila populistické, euroskeptické politické strany prakticky ve všech členských státech.
V takových případech je zřejmě žádoucí uvolnit mantinely hospodářské politiky a v tvorbě politik vrátit voleným vládám autonomii. Výjimečné časy vyžadují svobodu experimentovat v hospodářské politice. Výstižný historický příklad představuje Nový úděl Franklina D. Roosevelta. Jeho reformy vyžadovaly, aby zemi sňal hospodářská pouta, která na domácí scéně prosadili konzervativní soudci a finanční zájmové skupiny a v zahraničí zlatý standard.
Před populismem, jenž potlačuje politický pluralismus a podkopává liberální demokratické normy, bychom se měli mít neustále na pozoru. Politický populismus je metla, jíž je třeba se za každou cenu vyhýbat. Naproti tomu ekonomický populismus je občas nezbytný. V takových chvílích může být vlastně jediným způsobem jak se vyvarovat jeho mnohem nebezpečnějšímu bratranci.
Z angličtiny přeložil David Daduč