LONDÝN – Letošek shodou okolností překypuje kulatými výročími souvisejícími s největším francouzským vůdcem od dob Napoleona. Charles de Gaulle se narodil před 120 lety v Lille. Zemřel před 40 lety ve svém domě v Colombey les-deux-Églises, zasažen náhlou srdeční slabostí, když jednoho večera hrál pasiáns. Před sedmdesáti lety přednesl na vlnách BBC svou proslulou výzvu k odporu, když do Londýna přiletěl z Francie poté, co v červnu 1940 padla.
Na letošní rok připadá i mnohem méně proslavené výročí události, při níž de Gaulle předvedl umění využít své výjimečné směsi odhodlání, politického umu a řečnických schopností ke zkrocení rezolutní opozice. Jednalo se o úhelný okamžik ustavení páté republiky, která pokračuje až do dnešních dní.
Klíčovou úlohu v okolnostech, které de Gaullovi v květnu roku 1958, ve věku 67 let, umožnily návrat k moci, sehrála válka v Alžírsku. Třebaže jeho paměti vykreslují charakteristický portrét lídra, který věděl, co dělá, rešerše učiněné pro můj nový životopis ukazují, že jeho přístup ke krizi vazeb přes Středozemní moře spojoval naděje a frustraci. Doufal, že by Francie mohla ovládnout Frontu národního osvobození (FLN) vojensky, a frustrovala jej nesmírně zapeklitá politická situace v terénu a to, jak obtížné bylo přesvědčit osadníky, že zachovávat status quo je neudržitelné.
Roku 1958 řekl v Alžíru davu tvořenému především zde usazenými Evropany (pieds-noirs): „Je vous ai compris.“ („Porozuměl jsem vám.“) Do roku 1960 už ale euforii vystřídala zarytá nenávist mezi těmi, které využil, aby se vrátil do úřadu; považovali jej teď za zrádce, jehož je třeba zneškodnit společně s režimem, který vytvořil.
Katalyzátorem událostí, které vešly ve známost jako „týden barikád“, bylo interview otištěné v německém listu SüddeutscheZeitung, v němž generál parašutistů Jacques Massu prohlásil, že část armády lituje opětovného povolání de Gaulla k moci, že jeho politice nerozumí a že ji zklamalo, že se stal „mužem levice“. Massu, přesvědčený gaullista, měl zvolit chytřejší postup než takto prát špinavé prádlo na veřejnosti, ať už byl sám jakkoli frustrován. Byl okamžitě odstaven do velení na francouzském venkově. Po bouřlivé schůzce s de Gaullem v Elysejském paláci Massu telefonoval svému náčelníku štábu, plukovníku Antoinu Argoudovi, který naléhal na puč.
Byla vyhlášena generální stávka a bojechtiví studenti v centru Alžíru navršili barikády. Když policie zaútočila slzným plynem, piedsnoirs zahájili palbu. V nastalé přestřelce bylo zabito 14 příslušníků bezpečnostních sil a osm demonstrantů a zraněno dalších 200 lidí. „Nadešel čas svrhnout režim,“ prohlásil extremistický ideolog Jean-Jacques Susini. „Revoluce začne z Alžíru a dostane se až do Paříže.“
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
De Gaulle byl v Colombey, ale okamžitě se vrátil do Paříže. Úředník, který jej zahlédl na chodbě paláce, vzpomínal, že jej slyšel bručet si pod vousy: „To je mi věc! To je mi věc!“ Na schůzce kabinetu trval na tom, že toto zpochybnění nové republiky se musí potlačit.
Do Alžíru byl vyslán premiér Michel Debré, ale vzbouřenci s ním jednali pohrdavě, takže se vrátil domů s prázdnýma rukama. Roznesly se zvěsti, že extremisté vytvořili stínovou vládu v Paříži. Příslušníkům prezidentského vojenského štábu bylo řečeno, aby při sobě nosili ruční zbraně. De Gaulle si předvolal Massuho nástupce, generála Jeana Crépina, a řekl mu: „Evropané nechtějí, aby rozhodovali Arabové, [ale] muslimové nechtějí být Bretonci. Pokud se zhroutí armáda, zhroutí se Alžírsko [a] Francie.“
Rozhodující okamžik nadešel, když de Gaulle, oděný do vojenské uniformy, zašel do televize, aby ukázal, že nové médium ovládl. „Inu, má drahá, stará vlasti, ocitáme se znovu před náročnou zkouškou,“ řekl. Naléhal na to, že jedinou cestou vpřed je sebeurčení, a vyzval armádu, aby odmítla i jen pasivní součinnost se vzpourou, a nařídil jí, aby obnovila veřejný pořádek. Kdyby se stát sklonil před výzvou, jíž čelil, „Francie by nebyla víc než žalostná rozbitá hračka vznášející se na vlnách oceánu nejistoty“.
Během 15 minut od chvíle, co generálova tvář zmizela z obrazovky, 40 vojenských jednotek v Alžírsku vyhlásilo loajalitu. Muži na barikádách se nechali přesvědčit, aby své bašty opustili; vůdci vzbouřenců byli buď zadrženi, nebo prchli do Španělska.
Porážka vojenské vzpoury představovala první okamžik, kdy nad pieds-noirs, kteří pomohli svrhnout čtvrtou republiku, byla prosazena republikánská autorita Paříže. De Gaullova rozhodnost a řečnické umění – nutno přiznat, že za pomoci neobratnosti rebelů – nastolily převahu státu.
Dalšího dne de Gaullova tvář prozrazovala únavu, ale byl rázný a plný energie. Ministři, kteří sympatizovali s osadníky, zejména dlouholetý gaullista Jacques Soustelle, byli odvoláni. Národní shromáždění udělilo de Gaullovi pravomoc vládnout rok prostřednictvím výnosů. Odborové svazy uspořádaly symbolickou hodinovou stávku na podporu vlády. Průzkum veřejného mínění doložil 75% podporu Generála.
Pátá republika byla v bezpečí a list dějin se otočil. Opovržení, jež de Gaulle, muž ze severu, pociťoval vůči emocionálním osadníkům na odlehlém břehu moře, se ještě prohloubilo. Dva roky nato, když de Gaullova nezlomnost odrazila už druhé povstání, mírové dohody podepsané v Évianu mezi Francií a FLN přinesly Alžírsku nezávislost.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
LONDÝN – Letošek shodou okolností překypuje kulatými výročími souvisejícími s největším francouzským vůdcem od dob Napoleona. Charles de Gaulle se narodil před 120 lety v Lille. Zemřel před 40 lety ve svém domě v Colombey les-deux-Églises, zasažen náhlou srdeční slabostí, když jednoho večera hrál pasiáns. Před sedmdesáti lety přednesl na vlnách BBC svou proslulou výzvu k odporu, když do Londýna přiletěl z Francie poté, co v červnu 1940 padla.
Na letošní rok připadá i mnohem méně proslavené výročí události, při níž de Gaulle předvedl umění využít své výjimečné směsi odhodlání, politického umu a řečnických schopností ke zkrocení rezolutní opozice. Jednalo se o úhelný okamžik ustavení páté republiky, která pokračuje až do dnešních dní.
Klíčovou úlohu v okolnostech, které de Gaullovi v květnu roku 1958, ve věku 67 let, umožnily návrat k moci, sehrála válka v Alžírsku. Třebaže jeho paměti vykreslují charakteristický portrét lídra, který věděl, co dělá, rešerše učiněné pro můj nový životopis ukazují, že jeho přístup ke krizi vazeb přes Středozemní moře spojoval naděje a frustraci. Doufal, že by Francie mohla ovládnout Frontu národního osvobození (FLN) vojensky, a frustrovala jej nesmírně zapeklitá politická situace v terénu a to, jak obtížné bylo přesvědčit osadníky, že zachovávat status quo je neudržitelné.
Roku 1958 řekl v Alžíru davu tvořenému především zde usazenými Evropany (pieds-noirs): „Je vous ai compris.“ („Porozuměl jsem vám.“) Do roku 1960 už ale euforii vystřídala zarytá nenávist mezi těmi, které využil, aby se vrátil do úřadu; považovali jej teď za zrádce, jehož je třeba zneškodnit společně s režimem, který vytvořil.
Katalyzátorem událostí, které vešly ve známost jako „týden barikád“, bylo interview otištěné v německém listu SüddeutscheZeitung, v němž generál parašutistů Jacques Massu prohlásil, že část armády lituje opětovného povolání de Gaulla k moci, že jeho politice nerozumí a že ji zklamalo, že se stal „mužem levice“. Massu, přesvědčený gaullista, měl zvolit chytřejší postup než takto prát špinavé prádlo na veřejnosti, ať už byl sám jakkoli frustrován. Byl okamžitě odstaven do velení na francouzském venkově. Po bouřlivé schůzce s de Gaullem v Elysejském paláci Massu telefonoval svému náčelníku štábu, plukovníku Antoinu Argoudovi, který naléhal na puč.
Byla vyhlášena generální stávka a bojechtiví studenti v centru Alžíru navršili barikády. Když policie zaútočila slzným plynem, piedsnoirs zahájili palbu. V nastalé přestřelce bylo zabito 14 příslušníků bezpečnostních sil a osm demonstrantů a zraněno dalších 200 lidí. „Nadešel čas svrhnout režim,“ prohlásil extremistický ideolog Jean-Jacques Susini. „Revoluce začne z Alžíru a dostane se až do Paříže.“
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
De Gaulle byl v Colombey, ale okamžitě se vrátil do Paříže. Úředník, který jej zahlédl na chodbě paláce, vzpomínal, že jej slyšel bručet si pod vousy: „To je mi věc! To je mi věc!“ Na schůzce kabinetu trval na tom, že toto zpochybnění nové republiky se musí potlačit.
Do Alžíru byl vyslán premiér Michel Debré, ale vzbouřenci s ním jednali pohrdavě, takže se vrátil domů s prázdnýma rukama. Roznesly se zvěsti, že extremisté vytvořili stínovou vládu v Paříži. Příslušníkům prezidentského vojenského štábu bylo řečeno, aby při sobě nosili ruční zbraně. De Gaulle si předvolal Massuho nástupce, generála Jeana Crépina, a řekl mu: „Evropané nechtějí, aby rozhodovali Arabové, [ale] muslimové nechtějí být Bretonci. Pokud se zhroutí armáda, zhroutí se Alžírsko [a] Francie.“
Rozhodující okamžik nadešel, když de Gaulle, oděný do vojenské uniformy, zašel do televize, aby ukázal, že nové médium ovládl. „Inu, má drahá, stará vlasti, ocitáme se znovu před náročnou zkouškou,“ řekl. Naléhal na to, že jedinou cestou vpřed je sebeurčení, a vyzval armádu, aby odmítla i jen pasivní součinnost se vzpourou, a nařídil jí, aby obnovila veřejný pořádek. Kdyby se stát sklonil před výzvou, jíž čelil, „Francie by nebyla víc než žalostná rozbitá hračka vznášející se na vlnách oceánu nejistoty“.
Během 15 minut od chvíle, co generálova tvář zmizela z obrazovky, 40 vojenských jednotek v Alžírsku vyhlásilo loajalitu. Muži na barikádách se nechali přesvědčit, aby své bašty opustili; vůdci vzbouřenců byli buď zadrženi, nebo prchli do Španělska.
Porážka vojenské vzpoury představovala první okamžik, kdy nad pieds-noirs, kteří pomohli svrhnout čtvrtou republiku, byla prosazena republikánská autorita Paříže. De Gaullova rozhodnost a řečnické umění – nutno přiznat, že za pomoci neobratnosti rebelů – nastolily převahu státu.
Dalšího dne de Gaullova tvář prozrazovala únavu, ale byl rázný a plný energie. Ministři, kteří sympatizovali s osadníky, zejména dlouholetý gaullista Jacques Soustelle, byli odvoláni. Národní shromáždění udělilo de Gaullovi pravomoc vládnout rok prostřednictvím výnosů. Odborové svazy uspořádaly symbolickou hodinovou stávku na podporu vlády. Průzkum veřejného mínění doložil 75% podporu Generála.
Pátá republika byla v bezpečí a list dějin se otočil. Opovržení, jež de Gaulle, muž ze severu, pociťoval vůči emocionálním osadníkům na odlehlém břehu moře, se ještě prohloubilo. Dva roky nato, když de Gaullova nezlomnost odrazila už druhé povstání, mírové dohody podepsané v Évianu mezi Francií a FLN přinesly Alžírsku nezávislost.