Britský premiér Tony Blair slíbil, že schůzka skupiny G8, které bude předsedat a jež se uskuteční 6. až 8. července ve skotském Gleneagles, se zaměří na dva z nejvýznamnějších a nejdlouhodobějších celosvětových problémů – na chudobu ve třetím světě a globální oteplování.
Dlouho se zdálo, že tato dvě témata jsou ve vzájemném rozporu. Rozvojový svět pochopitelně nechce obětovat svůj růst ve prospěch celosvětového veřejného dobra, zvláště když Spojené státy jakožto nejbohatší země na světě nejeví ochotu obětovat byť i jen málo ze svého rozmařilého životního stylu.
Pod vedením skupiny rozvojových zemí v čele s Papuou-Novou Guineou a Kostarikou nyní nově vzniklá koalice deštných pralesů vystoupila s novátorským návrhem, v němž nejen nabízí dodržování limitů na skleníkové plyny, ale zároveň ukazuje, že toho lze dosáhnout způsobem, který bude podporovat její rozvoj.
Rozvojové země již dlouho zajišťují životně důležitý globální veřejný statek: udržují celosvětové ekologické fondy. Jejich deštné pralesy jsou obrovskou zásobárnou biodiverzity a lesy zároveň slouží jako významné lapače uhlíku, které snižují hladinu CO2 v atmosféře.
V polovině devadesátých let jsem působil v Mezinárodní komisi pro klimatické změny, kde jsem posuzoval vědecké důkazy týkající se velikosti růstu objemu skleníkových plynů a jejich ekonomické a sociální důsledky. V té době již existovaly přesvědčivé důkazy o vážném problému, který je potřeba řešit, a údaje nashromážděné od té doby – týkající se například rychlého tání ledovců kolem severního pólu – tento závěr značně posílily. Přibližně čtvrtina všech emisí skleníkových plynů pochází ze změn ve využívání pozemků, především z odlesňování, a srovnatelný podíl představují emise ze spalování fosilních paliv ve Spojených státech (USA jsou největším samostatným producentem emisí skleníkových plynů).
Udržováním svých deštných pralesů poskytují tropické země celému světu neocenitelnou službu, za kterou až dosud nebyly kompenzovány. Zvláště po podepsání Kjótského protokolu však můžeme ohodnotit alespoň část těchto ekologických služeb: totiž odlučování uhlíku (kdyby tyto země své lesy neudržovaly, byla by koncentrace uhlíku v atmosféře o mnoho vyšší).
Kjótský protokol vytvořil nové trhy pro obchod s uhlíkovými emisemi, jako je Evropská směrnice pro emisní obchodování (ETS). Při současných cenách uhlíku se hodnota jeho odlučování tropickými deštnými pralesy pravděpodobně rovná nebo i převyšuje současnou úroveň mezinárodní pomoci poskytované rozvojovým zemím. V podstatě tak chudí pomáhají bohatým.
Biodiverzita a klimatická stabilita jsou celosvětovými veřejnými statky. Přínos ochrany přírody pro svět jako celek vysoce překračuje hodnotu vykořisťování země, jako je Papua-Nová Guinea (PNG). Vláda PNG by ráda učinila správnou věc, totiž zachovala svůj přírodní kapitál pro budoucí generace. Tamní představitelé však mají pocit, že v současné době nemají na vybranou.
V Kjótu se země (z řady důvodů) dopustily obrovské chyby. Zatímco jednotlivé státy lze finančně kompenzovat za sázení lesů, nelze je kompenzovat za to, že brání odlesňování. Země jako PNG na tom tedy budou dvojnásobně lépe, pokud pokácejí své prastaré lesy s kvalitním dřívím a vysázejí nové. To však nemá z ekonomického ani sociálního hlediska logiku. Těmto zemím by se měly adresovat pobídky, aby své lesy udržovaly . (Jako vždy je zde zapotřebí vyřešit technické problémy spojené s monitorováním a měřením, ale ty lze snadno překonat pomocí moderních technologií.) Přinejmenším by měly trhy jako ETS oceňovat snižování emisí plynoucí z omezeného odlesňování.
Bez takového programu nemají bohužel rozvojové země prostředky ani pohnutky připojit se k ochraně životního prostředí. Ve více než 60 rozvojových zemích, na jejichž území rostou světové tropické pralesy, žije asi 2,7 miliardy lidí. Kácení kvalitních dřevin – přestože za ně v současné době získávají pouhých 5% z konečné ceny kupříkladu v New Yorku – je jediným způsobem, jak tito lidé mohou vyžít.
Objevily se návrhy, aby se s řešením této otázky počkalo do roku 2012, kdy má vstoupit v platnost revidovaný protokol. Můžeme však čekat? Při současném tempu odlesňování by pouze příspěvek Brazílie a Indonésie ke zvýšení koncentrace skleníkových plynů vyvážil téměř 80% úbytku emisí na základě Kjótského protokolu.
Na nové iniciativě deštných pralesů je obzvláště působivé, že vychází přímo od samotných rozvojových zemí; je výrazem jejich kreativity a sociální obětavosti. Zdá se, že rozvojové země jsou vůbec poprvé ochotny přijmout takové závazky, jaké na sebe vzaly Evropa, Japonsko a další rozvinuté průmyslové země (s výjimkou USA), aby se vyhnuly možné celosvětové katastrofě.
Například Kostarika již ukázala, že systém plateb za zajišťování ekologických služeb (jako je udržování přírodních lesů) může fungovat způsobem, jenž chrání životní prostředí a zároveň podporuje ekonomiku.
Kompenzace rozvojových zemí za zajišťování těchto ekologických služeb by byla jednou z cest, jak podstatně zvýšit pomoc a současně těmto zemím poskytnout správné tržní pobídky. Z celosvětového hlediska je nejlepším využitím těchto zdrojů zachování lesů, což je ostatně možné i při řízeném kácení.
Je to iniciativa, k níž se všechny země mohou a měly by připojit. V rozděleném světě – na bohaté a chudé země, na země zaměřující se na ochranu životního prostředí a na země zaměřující se na růst – nás tato iniciativa může všechny sjednotit. Vedoucí představitelé skupiny G8 by jí měli věnovat pozornost.
Britský premiér Tony Blair slíbil, že schůzka skupiny G8, které bude předsedat a jež se uskuteční 6. až 8. července ve skotském Gleneagles, se zaměří na dva z nejvýznamnějších a nejdlouhodobějších celosvětových problémů – na chudobu ve třetím světě a globální oteplování.
Dlouho se zdálo, že tato dvě témata jsou ve vzájemném rozporu. Rozvojový svět pochopitelně nechce obětovat svůj růst ve prospěch celosvětového veřejného dobra, zvláště když Spojené státy jakožto nejbohatší země na světě nejeví ochotu obětovat byť i jen málo ze svého rozmařilého životního stylu.
Pod vedením skupiny rozvojových zemí v čele s Papuou-Novou Guineou a Kostarikou nyní nově vzniklá koalice deštných pralesů vystoupila s novátorským návrhem, v němž nejen nabízí dodržování limitů na skleníkové plyny, ale zároveň ukazuje, že toho lze dosáhnout způsobem, který bude podporovat její rozvoj.
Rozvojové země již dlouho zajišťují životně důležitý globální veřejný statek: udržují celosvětové ekologické fondy. Jejich deštné pralesy jsou obrovskou zásobárnou biodiverzity a lesy zároveň slouží jako významné lapače uhlíku, které snižují hladinu CO2 v atmosféře.
V polovině devadesátých let jsem působil v Mezinárodní komisi pro klimatické změny, kde jsem posuzoval vědecké důkazy týkající se velikosti růstu objemu skleníkových plynů a jejich ekonomické a sociální důsledky. V té době již existovaly přesvědčivé důkazy o vážném problému, který je potřeba řešit, a údaje nashromážděné od té doby – týkající se například rychlého tání ledovců kolem severního pólu – tento závěr značně posílily. Přibližně čtvrtina všech emisí skleníkových plynů pochází ze změn ve využívání pozemků, především z odlesňování, a srovnatelný podíl představují emise ze spalování fosilních paliv ve Spojených státech (USA jsou největším samostatným producentem emisí skleníkových plynů).
Udržováním svých deštných pralesů poskytují tropické země celému světu neocenitelnou službu, za kterou až dosud nebyly kompenzovány. Zvláště po podepsání Kjótského protokolu však můžeme ohodnotit alespoň část těchto ekologických služeb: totiž odlučování uhlíku (kdyby tyto země své lesy neudržovaly, byla by koncentrace uhlíku v atmosféře o mnoho vyšší).
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Kjótský protokol vytvořil nové trhy pro obchod s uhlíkovými emisemi, jako je Evropská směrnice pro emisní obchodování (ETS). Při současných cenách uhlíku se hodnota jeho odlučování tropickými deštnými pralesy pravděpodobně rovná nebo i převyšuje současnou úroveň mezinárodní pomoci poskytované rozvojovým zemím. V podstatě tak chudí pomáhají bohatým.
Biodiverzita a klimatická stabilita jsou celosvětovými veřejnými statky. Přínos ochrany přírody pro svět jako celek vysoce překračuje hodnotu vykořisťování země, jako je Papua-Nová Guinea (PNG). Vláda PNG by ráda učinila správnou věc, totiž zachovala svůj přírodní kapitál pro budoucí generace. Tamní představitelé však mají pocit, že v současné době nemají na vybranou.
V Kjótu se země (z řady důvodů) dopustily obrovské chyby. Zatímco jednotlivé státy lze finančně kompenzovat za sázení lesů, nelze je kompenzovat za to, že brání odlesňování. Země jako PNG na tom tedy budou dvojnásobně lépe, pokud pokácejí své prastaré lesy s kvalitním dřívím a vysázejí nové. To však nemá z ekonomického ani sociálního hlediska logiku. Těmto zemím by se měly adresovat pobídky, aby své lesy udržovaly . (Jako vždy je zde zapotřebí vyřešit technické problémy spojené s monitorováním a měřením, ale ty lze snadno překonat pomocí moderních technologií.) Přinejmenším by měly trhy jako ETS oceňovat snižování emisí plynoucí z omezeného odlesňování.
Bez takového programu nemají bohužel rozvojové země prostředky ani pohnutky připojit se k ochraně životního prostředí. Ve více než 60 rozvojových zemích, na jejichž území rostou světové tropické pralesy, žije asi 2,7 miliardy lidí. Kácení kvalitních dřevin – přestože za ně v současné době získávají pouhých 5% z konečné ceny kupříkladu v New Yorku – je jediným způsobem, jak tito lidé mohou vyžít.
Objevily se návrhy, aby se s řešením této otázky počkalo do roku 2012, kdy má vstoupit v platnost revidovaný protokol. Můžeme však čekat? Při současném tempu odlesňování by pouze příspěvek Brazílie a Indonésie ke zvýšení koncentrace skleníkových plynů vyvážil téměř 80% úbytku emisí na základě Kjótského protokolu.
Na nové iniciativě deštných pralesů je obzvláště působivé, že vychází přímo od samotných rozvojových zemí; je výrazem jejich kreativity a sociální obětavosti. Zdá se, že rozvojové země jsou vůbec poprvé ochotny přijmout takové závazky, jaké na sebe vzaly Evropa, Japonsko a další rozvinuté průmyslové země (s výjimkou USA), aby se vyhnuly možné celosvětové katastrofě.
Například Kostarika již ukázala, že systém plateb za zajišťování ekologických služeb (jako je udržování přírodních lesů) může fungovat způsobem, jenž chrání životní prostředí a zároveň podporuje ekonomiku.
Kompenzace rozvojových zemí za zajišťování těchto ekologických služeb by byla jednou z cest, jak podstatně zvýšit pomoc a současně těmto zemím poskytnout správné tržní pobídky. Z celosvětového hlediska je nejlepším využitím těchto zdrojů zachování lesů, což je ostatně možné i při řízeném kácení.
Je to iniciativa, k níž se všechny země mohou a měly by připojit. V rozděleném světě – na bohaté a chudé země, na země zaměřující se na ochranu životního prostředí a na země zaměřující se na růst – nás tato iniciativa může všechny sjednotit. Vedoucí představitelé skupiny G8 by jí měli věnovat pozornost.