PEKING – Významným novým cílem v „pětiletém plánu hospodářského a sociálního rozvoje“, který Čína právě zveřejnila, je zvýšení tempa růstu (disponibilního) příjmu domácností tak, aby se vyrovnal tempu růstu HDP v zemi. Důvod je prostý: během zhruba deseti posledních let se příjem čínských domácností zvyšoval pomaleji než HDP, takže představoval stále nižší podíl na celkovém národním důchodu.
Z tohoto trendu pramení mnoho důležitých strukturálních problémů. Zaostávající příjem domácností brzdí soukromou spotřebu, ačkoliv má ekonomika kapacitu vyrábět ještě více spotřebitelského zboží. Kromě toho zvyšuje firemní úspory, poněvadž výdělky firem rostou rychleji než příjem domácností (a potažmo i rychleji než celkový HDP). To může zapříčinit vyšší investice nebo bubliny aktiv, neboť podniky se své úspory snaží někam reinvestovat. A zaostávající příjem domácností rovněž očividně přispívá k obchodnímu přebytku Číny, protože nízká domácí spotřeba má tendenci držet export na vyšší úrovni než import.
S nepřiměřeně nízkým příjmem čínských domácností jsou však spojeny i další problémy, zejména rostoucí příjmová nerovnost. Ne všechny čínské „domácnosti“ totiž z rychlého růstu HDP těžily podobně. Některé sociální skupiny, například kvalifikovaní dělníci, inženýři a zaměstnanci finančního sektoru, se dočkali strmého růstu mezd. Rovněž lidé ve městech – nebo lidé formálně registrovaní jako obyvatelé měst – zaznamenali zvýšení příjmů, protože mohli využívat vládou řízený vzdělávací systém a sociální záchrannou síť. A protože vzrostly firemní zisky, zaznamenali nadprůměrné zvýšení příjmů oproti celostátnímu průměru také ti, kdo se takovým či onakým způsobem podílejí na přírůstcích kapitálu.
Lidé s nižším vzděláním, například migrující dělníci a rolníci, si však vedli mnohem hůře. Lidé z první skupiny si ročně vydělají (včetně vedlejších požitků!) celkem 2000 dolarů, zatímco příslušníci druhé skupiny si mohou vydělat pouhou polovinu. Zhruba rovným dílem tak obě skupiny tvoří vrstvu nízkopříjmových zaměstnanců, kteří představují plných 65-70% celkové pracovní síly. Jejich průměrný příjem sice roste, ale pomaleji než HDP, jenž se v posledních 20 letech zvyšoval o 8-10% ročně.
Cíl vytyčený novým pětiletým plánem je proto také politickým manifestem a výzvou k boji proti sociálním nerovnostem, které dnes v zemi představují palčivý problém. Proč však tyto nerovnosti vůbec vznikly?
Před třiceti lety představovali 80% čínské pracovní síly rolníci. Dnes se sice toto číslo snížilo na zhruba 30%, avšak venkovské školství ve srovnání s městskými industrializujícími se regiony nadále trpí nedostatkem financí a lidského kapitálu. To zapříčinilo rostoucí nerovnost mezi privilegovanými městskými vrstvami a venkovskou chudinou. Na vině mohou být rovněž geografické rozdíly a vládní sociální politika, která je vstřícnější k městským a průmyslovým sektorům.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Nejzásadnějším problémem je ovšem fakt, že rozvoj nelze uskutečnit přes noc. Poskytnout vzdělání a lépe placené pracovní místo každému občanovi trvá dlouho. Během tohoto vleklého období někteří lidé zbohatnou jako první, což znamená, že ostatní zaostávají.
Třicet let rychlého růstu přivedlo pouze polovinu čínských rolníků (přibližně 200 milionů lidí) do průmyslového sektoru nebo sektoru služeb, kde se jejich mzdy zdvojnásobily. Nejméně dalších 150 milionů rolníků však stále přichází na trh práce a soutěží o lépe placená pracovní místa.
Starší generace rolníků se už možná nepřestěhuje, ale mladší generace budou i nadále opouštět půdu a vytvářet zdánlivě nekonečnou nabídku pracovní síly, která ve všech průmyslových oborech a službách stlačuje mzdy zaměstnanců s nižším vzděláním. V důsledku toho se příjem téměř 70% pracovní síly nemůže zvyšovat tak rychle jako její produktivita práce, a průměrný příjem domácností proto nemůže růst tak rychle jako ekonomika jako celek. Vzhledem k obrovské zásobě „nadbytečné pracovní síly“ v Číně se tento trend v brzké době neobrátí. Situace se dokonce může ještě deset či dvacet let zhoršovat, než konečně zaznamená zlepšení.
Proto si přeje zasáhnout vláda. V posledních letech zvýšila ústřední vláda výdaje na povinné venkovské školství a snížení chudoby, zatímco místní vlády ve všech 30 provinciích změnily předpisy tak, aby minimální mzda vzrostla o 20-30%.
Na nadcházejících pět let je v tomto směru naplánováno další úsilí. Sociální systém se má rozšířit tak, aby zahrnoval všechny dělníky a rolníky. Má dojít k urychlení fiskální a daňové reformy tak, aby se větší část příjmů přesouvala z firemního sektoru k domácnostem a do veřejných rozpočtů určených na sociální programy včetně bydlení s nízkým nájmem pro městskou chudinu a rozšíření a zkvalitnění služeb pro nové přistěhovalce z venkovských oblastí.
Žádné z těchto opatření však problém nevyřeší. Žádný vládní plán nezmůže více než zabránit nejhoršímu. Vládní dotace mohou (dočasně) vyrovnávat příjmovou nerovnost v rozvinuté zemi, kde zemědělci představují pouhá 2% pracovní síly, nebo v zemi, v níž nízkopříjmové skupiny tvoří pouhých 10% celkové populace. V Číně, kde rolníci představují 30-35% veškeré pracovní síly a kde 70% obyvatel spadá do nízkopříjmových kategorií, však vláda může hrát jen okrajovou roli.
Za těchto okolností platí o to více stará poučka, že nejlepším sociálním programem je hospodářský růst. Všechna ponaučení z rozvojových zemí od 50. do 80. let i nedávná ponaučení z některých rozvinutých států nám říkají, že přehnaně zatěžující sociální programy s příliš velkým důrazem na přerozdělování mohou vyvolat vysoké fiskální deficity, dluhové krize, hyperinflaci nebo finanční katastrofy, jejichž výsledkem není snížení nerovnosti, nýbrž její prohloubení.
Čína musí mít tato ponaučení v příštích 20-40 letech na paměti. Setrvalý růst a tvorba pracovních míst představují jediný skutečný recept na trvalé pozvednutí stamilionů Číňanů z chudoby.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
If UK Chancellor of the Exchequer Rachel Reeves tried to meet all the political demands that have been placed on her, her budget would likely result in disappointing growth and financial instability. Instead, the new government's first budget should be judged according to four longer-term criteria.
lists four criteria for assessing the chancellor's attempt to meet a long list of unrealistic demands.
At COP16 in Colombia this month, delegates from nearly 200 countries will discuss how to accelerate action to protect 30% of the planet’s land and maritime areas by 2030. Central to that goal will be unlocking more investment through public-private partnerships, de-risking mechanisms, and other innovative strategies.
points out that biodiversity loss and ecosystem damage jeopardize all other global development goals.
PEKING – Významným novým cílem v „pětiletém plánu hospodářského a sociálního rozvoje“, který Čína právě zveřejnila, je zvýšení tempa růstu (disponibilního) příjmu domácností tak, aby se vyrovnal tempu růstu HDP v zemi. Důvod je prostý: během zhruba deseti posledních let se příjem čínských domácností zvyšoval pomaleji než HDP, takže představoval stále nižší podíl na celkovém národním důchodu.
Z tohoto trendu pramení mnoho důležitých strukturálních problémů. Zaostávající příjem domácností brzdí soukromou spotřebu, ačkoliv má ekonomika kapacitu vyrábět ještě více spotřebitelského zboží. Kromě toho zvyšuje firemní úspory, poněvadž výdělky firem rostou rychleji než příjem domácností (a potažmo i rychleji než celkový HDP). To může zapříčinit vyšší investice nebo bubliny aktiv, neboť podniky se své úspory snaží někam reinvestovat. A zaostávající příjem domácností rovněž očividně přispívá k obchodnímu přebytku Číny, protože nízká domácí spotřeba má tendenci držet export na vyšší úrovni než import.
S nepřiměřeně nízkým příjmem čínských domácností jsou však spojeny i další problémy, zejména rostoucí příjmová nerovnost. Ne všechny čínské „domácnosti“ totiž z rychlého růstu HDP těžily podobně. Některé sociální skupiny, například kvalifikovaní dělníci, inženýři a zaměstnanci finančního sektoru, se dočkali strmého růstu mezd. Rovněž lidé ve městech – nebo lidé formálně registrovaní jako obyvatelé měst – zaznamenali zvýšení příjmů, protože mohli využívat vládou řízený vzdělávací systém a sociální záchrannou síť. A protože vzrostly firemní zisky, zaznamenali nadprůměrné zvýšení příjmů oproti celostátnímu průměru také ti, kdo se takovým či onakým způsobem podílejí na přírůstcích kapitálu.
Lidé s nižším vzděláním, například migrující dělníci a rolníci, si však vedli mnohem hůře. Lidé z první skupiny si ročně vydělají (včetně vedlejších požitků!) celkem 2000 dolarů, zatímco příslušníci druhé skupiny si mohou vydělat pouhou polovinu. Zhruba rovným dílem tak obě skupiny tvoří vrstvu nízkopříjmových zaměstnanců, kteří představují plných 65-70% celkové pracovní síly. Jejich průměrný příjem sice roste, ale pomaleji než HDP, jenž se v posledních 20 letech zvyšoval o 8-10% ročně.
Cíl vytyčený novým pětiletým plánem je proto také politickým manifestem a výzvou k boji proti sociálním nerovnostem, které dnes v zemi představují palčivý problém. Proč však tyto nerovnosti vůbec vznikly?
Před třiceti lety představovali 80% čínské pracovní síly rolníci. Dnes se sice toto číslo snížilo na zhruba 30%, avšak venkovské školství ve srovnání s městskými industrializujícími se regiony nadále trpí nedostatkem financí a lidského kapitálu. To zapříčinilo rostoucí nerovnost mezi privilegovanými městskými vrstvami a venkovskou chudinou. Na vině mohou být rovněž geografické rozdíly a vládní sociální politika, která je vstřícnější k městským a průmyslovým sektorům.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Nejzásadnějším problémem je ovšem fakt, že rozvoj nelze uskutečnit přes noc. Poskytnout vzdělání a lépe placené pracovní místo každému občanovi trvá dlouho. Během tohoto vleklého období někteří lidé zbohatnou jako první, což znamená, že ostatní zaostávají.
Třicet let rychlého růstu přivedlo pouze polovinu čínských rolníků (přibližně 200 milionů lidí) do průmyslového sektoru nebo sektoru služeb, kde se jejich mzdy zdvojnásobily. Nejméně dalších 150 milionů rolníků však stále přichází na trh práce a soutěží o lépe placená pracovní místa.
Starší generace rolníků se už možná nepřestěhuje, ale mladší generace budou i nadále opouštět půdu a vytvářet zdánlivě nekonečnou nabídku pracovní síly, která ve všech průmyslových oborech a službách stlačuje mzdy zaměstnanců s nižším vzděláním. V důsledku toho se příjem téměř 70% pracovní síly nemůže zvyšovat tak rychle jako její produktivita práce, a průměrný příjem domácností proto nemůže růst tak rychle jako ekonomika jako celek. Vzhledem k obrovské zásobě „nadbytečné pracovní síly“ v Číně se tento trend v brzké době neobrátí. Situace se dokonce může ještě deset či dvacet let zhoršovat, než konečně zaznamená zlepšení.
Proto si přeje zasáhnout vláda. V posledních letech zvýšila ústřední vláda výdaje na povinné venkovské školství a snížení chudoby, zatímco místní vlády ve všech 30 provinciích změnily předpisy tak, aby minimální mzda vzrostla o 20-30%.
Na nadcházejících pět let je v tomto směru naplánováno další úsilí. Sociální systém se má rozšířit tak, aby zahrnoval všechny dělníky a rolníky. Má dojít k urychlení fiskální a daňové reformy tak, aby se větší část příjmů přesouvala z firemního sektoru k domácnostem a do veřejných rozpočtů určených na sociální programy včetně bydlení s nízkým nájmem pro městskou chudinu a rozšíření a zkvalitnění služeb pro nové přistěhovalce z venkovských oblastí.
Žádné z těchto opatření však problém nevyřeší. Žádný vládní plán nezmůže více než zabránit nejhoršímu. Vládní dotace mohou (dočasně) vyrovnávat příjmovou nerovnost v rozvinuté zemi, kde zemědělci představují pouhá 2% pracovní síly, nebo v zemi, v níž nízkopříjmové skupiny tvoří pouhých 10% celkové populace. V Číně, kde rolníci představují 30-35% veškeré pracovní síly a kde 70% obyvatel spadá do nízkopříjmových kategorií, však vláda může hrát jen okrajovou roli.
Za těchto okolností platí o to více stará poučka, že nejlepším sociálním programem je hospodářský růst. Všechna ponaučení z rozvojových zemí od 50. do 80. let i nedávná ponaučení z některých rozvinutých států nám říkají, že přehnaně zatěžující sociální programy s příliš velkým důrazem na přerozdělování mohou vyvolat vysoké fiskální deficity, dluhové krize, hyperinflaci nebo finanční katastrofy, jejichž výsledkem není snížení nerovnosti, nýbrž její prohloubení.
Čína musí mít tato ponaučení v příštích 20-40 letech na paměti. Setrvalý růst a tvorba pracovních míst představují jediný skutečný recept na trvalé pozvednutí stamilionů Číňanů z chudoby.