RIJÁD/LONDÝN – Mezinárodní energetická scéna byla desítky let relativně stabilní: producenti typu Saúdské Arábie, Íránu a Alžírska prodávali ropu a plyn spotřebitelům ve Spojených státech a v Evropě. Za několik let však bude energetický terén pravděpodobně k nepoznání, neboť dramatické technologické, hospodářské a geopolitické změny přetvářejí komerční vztahy všude na světě.
Zapotřebí je proto nová struktura řízení, která překročí rámec tradičních bilaterálních vztahů mezi producenty a spotřebiteli. V rychle se vyvíjejícím světě bude zajištění energetické bezpečnosti vyžadovat pečlivé ošetřování početných a vzájemně provázaných vztahů. Jako dostatečně vhodný nástroj k řízené nové éry využívání, produkce a spotřeby energie se pravděpodobně ukáže pouze začleňující mezinárodní fórum, ve kterém bude možné sdílet složité myšlenky a debatovat o nich.
Probíhající změny jsou hluboké. V mnoha zemích exportujících energii prudce stoupá domácí spotřeba. Tyto země se historicky chovaly k energii jako k levnému zdroji. Dnes však ve stále větší míře podnikají kroky k odstranění dotací, zavedení tržních cen a zvýšení efektivity – kterážto politika bývá obvykle spojována se zeměmi dovážejícími energii. Společnost BP předpovídá, že na Blízkém východě, jenž má rozsáhlé zásoby fosilních paliv, se poptávka po primární energii zvýší do roku 2035 o 77%.
Současně s tím někteří tradiční importéři otevírají nové zdroje energie a sami se stávají producenty, čímž mění směr energetického toku. Nejznámějším příkladem tohoto posunu je zřejmě revoluce břidlicové energie v USA, ale nejde o jediný případ.
Rychle rostoucí sektor obnovitelné energie je dalším faktorem, který narušuje tradiční vztahy mezi producenty a spotřebiteli. V první polovině roku 2014 pocházelo 13% celkové elektřiny v Německu z větrné energie. Dánsko, které bylo v 70. letech téměř zcela závislé na energetickém importu, je dnes jediným čistým exportérem energie v Evropské unii a z větrné energie často pokrývá více než 100% své poptávky po elektřině.
Pokroky v oblasti energetické účinnosti zároveň snižují poptávku po exportu tradičních producentů. Vysoce energeticky účinné budovy lze často bez problémů vytopit lokálně vyráběnou obnovitelnou elektřinou a dodávku horké vody zajistit ze solárních kolektorů. Zavedení standardu budov s téměř nulovou spotřebou energie pro nové budovy v EU má drasticky snížit závislost na plynu pro účely vytápění.
Riziko spočívá v tom, že se tyto rychlé změny zkombinují s destabilizující geopolitikou a vyvolají odchod z globálních energetických trhů. Kdyby státy začaly definovat energetickou bezpečnost jako energetickou soběstačnost a snažily se pokrýt všechny své potřeby, výsledkem by byly drahé přebytečné kapacity, výrazné pokřivení cen, pomalejší technologický pokrok a slabší hospodářský růst.
Potřeba zachovat důvěru v konkurenční, politikou zatížený a často nevyzpytatelný energetický sektor je dnes vyšší a také obtížněji dosažitelná než kdykoliv dříve a v této situaci by mezinárodní fórum určené k řešení problémů a zmírňování napětí mohlo představovat účinný nástroj. Musí však být správně zaměřené. Jeho cílem by například nemělo být vydávání právně závazných rozhodnutí. Máme řadu institucí, jako jsou Světová obchodní organizace, Energetická charta či Energetické společenství, které už dnes výtečně plní úlohu rozvíjet pravidla a vymáhat jejich dodržování v energetickém sektoru.
Ačkoliv by navíc takové fórum mělo být inkluzivní, nemusí mít globální ambice; bylo by nepraktické snažit se přivést k jednacímu stolu úplně všechny. A jeho zakladatelé by si sice měli dávat pozor, aby ho nevedla či neovládala jediná země nebo blok zemí, ale zároveň neuškodí, pokud toto fórum začne v malém měřítku, pouze s několika zeměmi, a teprve pak se začne rozšiřovat.
Například Evropská komise, která pracuje na vytvoření energetické unie, je v dobré pozici, aby zahájila otevřený dialog o dlouhodobé energetické politice s nečlenskými zeměmi EU. Unie je největším dovozcem energie na světě a prospělo by jí, kdyby spojila diskusi o své energetické strategii s rozhovory s hlavními světovými exportéry. V době, kdy EU reviduje svou energetickou i zahraniční politiku, by si neměla nechat ujít příležitost k začlenění otevřeného dialogu o energetické politice do svého plánování.
V tomto kontextu by jedna z tradičních slabin komise – totiž že o zahraniční a energetické politice obvykle rozhodují jednotlivé členské státy – mohla fungovat jako významná výhoda. Komise pak bude vnímána spíše jako zprostředkovatel diskuse než jako lídr či dominantní hráč.
Pokud rychle se měnící energetická krajina získá odpovídající fórum pro řešení neshod, mohla by se stát zdrojem nové prosperity. Druhou možností je svět ohrožený napětím a nedorozuměními, která by mohla snadno překročit hranice energetické politiky a proniknout do mezinárodních vztahů a bezpečnosti.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
RIJÁD/LONDÝN – Mezinárodní energetická scéna byla desítky let relativně stabilní: producenti typu Saúdské Arábie, Íránu a Alžírska prodávali ropu a plyn spotřebitelům ve Spojených státech a v Evropě. Za několik let však bude energetický terén pravděpodobně k nepoznání, neboť dramatické technologické, hospodářské a geopolitické změny přetvářejí komerční vztahy všude na světě.
Zapotřebí je proto nová struktura řízení, která překročí rámec tradičních bilaterálních vztahů mezi producenty a spotřebiteli. V rychle se vyvíjejícím světě bude zajištění energetické bezpečnosti vyžadovat pečlivé ošetřování početných a vzájemně provázaných vztahů. Jako dostatečně vhodný nástroj k řízené nové éry využívání, produkce a spotřeby energie se pravděpodobně ukáže pouze začleňující mezinárodní fórum, ve kterém bude možné sdílet složité myšlenky a debatovat o nich.
Probíhající změny jsou hluboké. V mnoha zemích exportujících energii prudce stoupá domácí spotřeba. Tyto země se historicky chovaly k energii jako k levnému zdroji. Dnes však ve stále větší míře podnikají kroky k odstranění dotací, zavedení tržních cen a zvýšení efektivity – kterážto politika bývá obvykle spojována se zeměmi dovážejícími energii. Společnost BP předpovídá, že na Blízkém východě, jenž má rozsáhlé zásoby fosilních paliv, se poptávka po primární energii zvýší do roku 2035 o 77%.
Současně s tím někteří tradiční importéři otevírají nové zdroje energie a sami se stávají producenty, čímž mění směr energetického toku. Nejznámějším příkladem tohoto posunu je zřejmě revoluce břidlicové energie v USA, ale nejde o jediný případ.
Rychle rostoucí sektor obnovitelné energie je dalším faktorem, který narušuje tradiční vztahy mezi producenty a spotřebiteli. V první polovině roku 2014 pocházelo 13% celkové elektřiny v Německu z větrné energie. Dánsko, které bylo v 70. letech téměř zcela závislé na energetickém importu, je dnes jediným čistým exportérem energie v Evropské unii a z větrné energie často pokrývá více než 100% své poptávky po elektřině.
Pokroky v oblasti energetické účinnosti zároveň snižují poptávku po exportu tradičních producentů. Vysoce energeticky účinné budovy lze často bez problémů vytopit lokálně vyráběnou obnovitelnou elektřinou a dodávku horké vody zajistit ze solárních kolektorů. Zavedení standardu budov s téměř nulovou spotřebou energie pro nové budovy v EU má drasticky snížit závislost na plynu pro účely vytápění.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Riziko spočívá v tom, že se tyto rychlé změny zkombinují s destabilizující geopolitikou a vyvolají odchod z globálních energetických trhů. Kdyby státy začaly definovat energetickou bezpečnost jako energetickou soběstačnost a snažily se pokrýt všechny své potřeby, výsledkem by byly drahé přebytečné kapacity, výrazné pokřivení cen, pomalejší technologický pokrok a slabší hospodářský růst.
Potřeba zachovat důvěru v konkurenční, politikou zatížený a často nevyzpytatelný energetický sektor je dnes vyšší a také obtížněji dosažitelná než kdykoliv dříve a v této situaci by mezinárodní fórum určené k řešení problémů a zmírňování napětí mohlo představovat účinný nástroj. Musí však být správně zaměřené. Jeho cílem by například nemělo být vydávání právně závazných rozhodnutí. Máme řadu institucí, jako jsou Světová obchodní organizace, Energetická charta či Energetické společenství, které už dnes výtečně plní úlohu rozvíjet pravidla a vymáhat jejich dodržování v energetickém sektoru.
Ačkoliv by navíc takové fórum mělo být inkluzivní, nemusí mít globální ambice; bylo by nepraktické snažit se přivést k jednacímu stolu úplně všechny. A jeho zakladatelé by si sice měli dávat pozor, aby ho nevedla či neovládala jediná země nebo blok zemí, ale zároveň neuškodí, pokud toto fórum začne v malém měřítku, pouze s několika zeměmi, a teprve pak se začne rozšiřovat.
Například Evropská komise, která pracuje na vytvoření energetické unie, je v dobré pozici, aby zahájila otevřený dialog o dlouhodobé energetické politice s nečlenskými zeměmi EU. Unie je největším dovozcem energie na světě a prospělo by jí, kdyby spojila diskusi o své energetické strategii s rozhovory s hlavními světovými exportéry. V době, kdy EU reviduje svou energetickou i zahraniční politiku, by si neměla nechat ujít příležitost k začlenění otevřeného dialogu o energetické politice do svého plánování.
V tomto kontextu by jedna z tradičních slabin komise – totiž že o zahraniční a energetické politice obvykle rozhodují jednotlivé členské státy – mohla fungovat jako významná výhoda. Komise pak bude vnímána spíše jako zprostředkovatel diskuse než jako lídr či dominantní hráč.
Pokud rychle se měnící energetická krajina získá odpovídající fórum pro řešení neshod, mohla by se stát zdrojem nové prosperity. Druhou možností je svět ohrožený napětím a nedorozuměními, která by mohla snadno překročit hranice energetické politiky a proniknout do mezinárodních vztahů a bezpečnosti.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.