CAMBRIDGE – Britský premiér Boris Johnson, toto zlobivé dítě britské politiky, je momentálně zapletený do „velmi britského skandálu“. Stejně jako v nedávné stejnojmenné televizní minisérii BBC založené na nechvalně proslulém případu Argyllová versus Argyll z roku 1963 je v sázce jeden silně medializovaný rozvod. Před rozpadem však tentokrát stojí politické manželství. A Johnsonův údajný teflonový štít konečně začíná jevit známky povážlivého ztenčení.
Dne 31. ledna odhalila zpráva státní zaměstnankyně Sue Grayové „selhání vůdčích schopností a úsudku“ v souvislosti se schůzkami, které se konaly v Downing Street 10 v době, kdy Johnsonova vláda předepisovala zbytku země přísná opatření proti nemoci covid-19. Londýnská metropolitní policie pak zprávu Grayové postoupila k dalšímu šetření.
Bližšímu zkoumání je podrobeno nejméně 10 dýchánků „s vínem a koláči“, přičemž je známo, že několika z nich se zúčastnil i Johnson. Po těchto odhaleních více než dvanáct členů parlamentu za Konzervativní stranu písemně vyjádřilo Johnsonovi nedůvěru (pokud by se takových dopisů sešlo 54, vyvolalo by to formální hlasování o nedůvěře mezi konzervativními poslanci). Kromě toho premiéra opustilo pět klíčových poradců – včetně jeho dlouholeté důvěrnice Muniry Mirzové, často označované za „Borisův mozek“. Volání po Johnsonově odchodu sílí.
Johnsonovi jemně řečeno nejsou kontroverze cizí. Před časem prohlásil, že muslimky v burkách vypadají jako „dopisní schránky“, a také se nechal slyšet, že po tragédii na fotbalovém stadionu Hillsborough, kde v roce 1989 přišlo o život 97 fanoušků Liverpoolu, si toto město pěstuje roli oběti.
Popularita tohoto „muže z lidu“, který v parlamentních volbách v roce 2019 dovedl konzervativce k nejvýraznější většině od předsednictví Margaret Thatcherové v 80. letech, se však v poslední době propadá. Dvaašedesát procent voličů se domnívá, že premiér by měl odstoupit, jeho popularita klesla na katastrofálních 22% a konzervativci v předvolebních průzkumech zaostávají za labouristy o více než deset procentních bodů.
Popularita všech politiků se samozřejmě pohybuje jako na houpačce. Proč by však Johnsonův osud mohla zpečetit jeho poměrně nevinná, byť pomýlená účast na pár večírcích? Koneckonců už vedle dlouhé řady nechutných osobních výstřelků politicky přežil i nejvyšší počet úmrtí na covid-19 v Evropě, zpackaný brexit a vysokou míru korupce.
Stejně jako většina populistických lídrů se také Johnson už dlouho specializuje na hraní na city voličů. Jako jeden z prvních exponentů „fake news“ využíval prostor v publikacích typu Daily Telegraph, Spectator nebo GQ k sepisování komentářů podporujících euroskeptické konspirační teorie, které apelovaly na pocit nejistoty u vášnivých obránců britství. Pravda mu nebyla na překážku, například když přirovnal federalizační horlivost Evropské unie k hitlerovskému plánu nebo když obvinil EU, že chce regulovat úplně vše, od zakřivení banánů po velikost kondomů. Sám sebe přitom celou dobu vykresloval – často doslova – jako muže z lidu, ať už měl tento muž podobu přívětivého rozčepýřeného Briťáka na kole nebo ryzího a dobrosrdečného milovníka londýnských autobusů.
Aférou „Partygate“ však Johnson zpochybňuje tu nejbritštější ze všech britských hodnot: dodržování pravidel. Od začátku pandemie vydala policie v Anglii více než 100 000 „oznámení o fixní pokutě“ za překročení protikoronavirových opatření, obvykle za porušení zákazu shromažďování. Byly mezi nimi komické případy – například čtyřsetlibrová pokuta udělená za chůzi s šálkem čaje, což policie považovala za „piknik“ –, ale i tragédie jako v případě Sarah Everardové, kterou unesl, znásilnil a zavraždil policista, jenž ji předtím obvinil z porušení koronavirových pravidel.
Právník Adam Wagner napočítal během pandemie téměř sto změn v pravidlech, k nimž docházelo v průměru jednou za 4-5 dní. Britové zaťali zuby a zachovali si svůj typicky stoický přístup i ve chvílích, kdy například konzervativní poslanec Aaron Bell v parlamentu veřejně potvrdil osobní zkušenost řady občanů, totiž že lidé byli odloučení od svých blízkých i v posledních dnech jejich životů. Záběr na královnu Alžbětu II., jak v dubnu 2021 osamoceně sedí na pohřbu svého chotě, prince Philipa, tuto náladu dokonale vystihoval.
Britská veřejnost stručně řečeno obětovala příliš mnoho, než aby mohla tolerovat Johnsonovo kázání vody a pití vína. Premiérův základní hřích spočívá v tom, že zapomněl na stěžejní princip vlády zákona: ti, kdo určují pravidla, se jimi musí sami řídit.
„Na Downing Street 10 nedodržovali regulace, které vnutili veřejnosti,“ poznamenala nedávno Johnsonova předchůdkyně Theresa Mayová. Možná Johnson „tato pravidla nečetl“ nebo „nepochopil, co znamenají“, případně si on a „lidé kolem něj… mysleli, že pro [Downing Street] číslo 10 tato pravidla neplatí“. Nebo jako napsala sedmiletá Isobel z Sheffieldu, která nesměla mít narozeninovou oslavu v době, kdy Johnson pořádal tu svou, a proto mu adresovala dopis: „Příště dodržujte pravydla! Vím, že jste je zavedl sám, ale to vás nemlouvá [neomlouvá].“
Když Johnson studoval na Oxfordské univerzitě, býval členem Bullingdon klubu, pijácké společnosti s převahou absolventů Etonu, jejíž členové měli zálibu pálit padesátilibrové bankovky před bezdomovci a oplývali drzou nemorálností a pocitem beztrestnosti. Tento přístup koneckonců charakterizuje celou Johnsonovu kariéru, od vymyšlení falešné citace v době, kdy pracoval v deníku Times, až po jeho nejnovější falešné obvinění, v němž papouškoval trolly typu QAnon a tvrdil, že vůdce labouristů Keir Starmer v minulosti nezahájil trestní stíhání nechvalně proslulého britského pedofila.
Johnson se rád honosí svým klasickým vzděláním z Etonu a Oxfordu. Jako by však zapomněl, že dopad pravidel na lidské chování závisí na otázce, zda se lidé ztotožní s jejich morálním obsahem, a to zase závisí na tom, zda se jimi příkladně řídí ti, kdo je zavedli. Bez této morální náplně se z pravidel stávají jen prázdné skořápky.
Mnozí z těch, kdo volili Johnsona, protože „je s ním legrace“, si snad konečně uvědomují, že je to legrace na náš úkor. Pokud k našim nejvyšším představitelům přistupujeme jako k bavičům, lepší správy věcí veřejných se nedočkáme. Je zapotřebí, aby Britové po Partygate řekli: „Ne, pane premiére. Jděte, pane premiére.“
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
CAMBRIDGE – Britský premiér Boris Johnson, toto zlobivé dítě britské politiky, je momentálně zapletený do „velmi britského skandálu“. Stejně jako v nedávné stejnojmenné televizní minisérii BBC založené na nechvalně proslulém případu Argyllová versus Argyll z roku 1963 je v sázce jeden silně medializovaný rozvod. Před rozpadem však tentokrát stojí politické manželství. A Johnsonův údajný teflonový štít konečně začíná jevit známky povážlivého ztenčení.
Dne 31. ledna odhalila zpráva státní zaměstnankyně Sue Grayové „selhání vůdčích schopností a úsudku“ v souvislosti se schůzkami, které se konaly v Downing Street 10 v době, kdy Johnsonova vláda předepisovala zbytku země přísná opatření proti nemoci covid-19. Londýnská metropolitní policie pak zprávu Grayové postoupila k dalšímu šetření.
Bližšímu zkoumání je podrobeno nejméně 10 dýchánků „s vínem a koláči“, přičemž je známo, že několika z nich se zúčastnil i Johnson. Po těchto odhaleních více než dvanáct členů parlamentu za Konzervativní stranu písemně vyjádřilo Johnsonovi nedůvěru (pokud by se takových dopisů sešlo 54, vyvolalo by to formální hlasování o nedůvěře mezi konzervativními poslanci). Kromě toho premiéra opustilo pět klíčových poradců – včetně jeho dlouholeté důvěrnice Muniry Mirzové, často označované za „Borisův mozek“. Volání po Johnsonově odchodu sílí.
Johnsonovi jemně řečeno nejsou kontroverze cizí. Před časem prohlásil, že muslimky v burkách vypadají jako „dopisní schránky“, a také se nechal slyšet, že po tragédii na fotbalovém stadionu Hillsborough, kde v roce 1989 přišlo o život 97 fanoušků Liverpoolu, si toto město pěstuje roli oběti.
Popularita tohoto „muže z lidu“, který v parlamentních volbách v roce 2019 dovedl konzervativce k nejvýraznější většině od předsednictví Margaret Thatcherové v 80. letech, se však v poslední době propadá. Dvaašedesát procent voličů se domnívá, že premiér by měl odstoupit, jeho popularita klesla na katastrofálních 22% a konzervativci v předvolebních průzkumech zaostávají za labouristy o více než deset procentních bodů.
Popularita všech politiků se samozřejmě pohybuje jako na houpačce. Proč by však Johnsonův osud mohla zpečetit jeho poměrně nevinná, byť pomýlená účast na pár večírcích? Koneckonců už vedle dlouhé řady nechutných osobních výstřelků politicky přežil i nejvyšší počet úmrtí na covid-19 v Evropě, zpackaný brexit a vysokou míru korupce.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Stejně jako většina populistických lídrů se také Johnson už dlouho specializuje na hraní na city voličů. Jako jeden z prvních exponentů „fake news“ využíval prostor v publikacích typu Daily Telegraph, Spectator nebo GQ k sepisování komentářů podporujících euroskeptické konspirační teorie, které apelovaly na pocit nejistoty u vášnivých obránců britství. Pravda mu nebyla na překážku, například když přirovnal federalizační horlivost Evropské unie k hitlerovskému plánu nebo když obvinil EU, že chce regulovat úplně vše, od zakřivení banánů po velikost kondomů. Sám sebe přitom celou dobu vykresloval – často doslova – jako muže z lidu, ať už měl tento muž podobu přívětivého rozčepýřeného Briťáka na kole nebo ryzího a dobrosrdečného milovníka londýnských autobusů.
Aférou „Partygate“ však Johnson zpochybňuje tu nejbritštější ze všech britských hodnot: dodržování pravidel. Od začátku pandemie vydala policie v Anglii více než 100 000 „oznámení o fixní pokutě“ za překročení protikoronavirových opatření, obvykle za porušení zákazu shromažďování. Byly mezi nimi komické případy – například čtyřsetlibrová pokuta udělená za chůzi s šálkem čaje, což policie považovala za „piknik“ –, ale i tragédie jako v případě Sarah Everardové, kterou unesl, znásilnil a zavraždil policista, jenž ji předtím obvinil z porušení koronavirových pravidel.
Právník Adam Wagner napočítal během pandemie téměř sto změn v pravidlech, k nimž docházelo v průměru jednou za 4-5 dní. Britové zaťali zuby a zachovali si svůj typicky stoický přístup i ve chvílích, kdy například konzervativní poslanec Aaron Bell v parlamentu veřejně potvrdil osobní zkušenost řady občanů, totiž že lidé byli odloučení od svých blízkých i v posledních dnech jejich životů. Záběr na královnu Alžbětu II., jak v dubnu 2021 osamoceně sedí na pohřbu svého chotě, prince Philipa, tuto náladu dokonale vystihoval.
Britská veřejnost stručně řečeno obětovala příliš mnoho, než aby mohla tolerovat Johnsonovo kázání vody a pití vína. Premiérův základní hřích spočívá v tom, že zapomněl na stěžejní princip vlády zákona: ti, kdo určují pravidla, se jimi musí sami řídit.
„Na Downing Street 10 nedodržovali regulace, které vnutili veřejnosti,“ poznamenala nedávno Johnsonova předchůdkyně Theresa Mayová. Možná Johnson „tato pravidla nečetl“ nebo „nepochopil, co znamenají“, případně si on a „lidé kolem něj… mysleli, že pro [Downing Street] číslo 10 tato pravidla neplatí“. Nebo jako napsala sedmiletá Isobel z Sheffieldu, která nesměla mít narozeninovou oslavu v době, kdy Johnson pořádal tu svou, a proto mu adresovala dopis: „Příště dodržujte pravydla! Vím, že jste je zavedl sám, ale to vás nemlouvá [neomlouvá].“
Když Johnson studoval na Oxfordské univerzitě, býval členem Bullingdon klubu, pijácké společnosti s převahou absolventů Etonu, jejíž členové měli zálibu pálit padesátilibrové bankovky před bezdomovci a oplývali drzou nemorálností a pocitem beztrestnosti. Tento přístup koneckonců charakterizuje celou Johnsonovu kariéru, od vymyšlení falešné citace v době, kdy pracoval v deníku Times, až po jeho nejnovější falešné obvinění, v němž papouškoval trolly typu QAnon a tvrdil, že vůdce labouristů Keir Starmer v minulosti nezahájil trestní stíhání nechvalně proslulého britského pedofila.
Johnson se rád honosí svým klasickým vzděláním z Etonu a Oxfordu. Jako by však zapomněl, že dopad pravidel na lidské chování závisí na otázce, zda se lidé ztotožní s jejich morálním obsahem, a to zase závisí na tom, zda se jimi příkladně řídí ti, kdo je zavedli. Bez této morální náplně se z pravidel stávají jen prázdné skořápky.
Mnozí z těch, kdo volili Johnsona, protože „je s ním legrace“, si snad konečně uvědomují, že je to legrace na náš úkor. Pokud k našim nejvyšším představitelům přistupujeme jako k bavičům, lepší správy věcí veřejných se nedočkáme. Je zapotřebí, aby Britové po Partygate řekli: „Ne, pane premiére. Jděte, pane premiére.“
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka