GÖTEBORG – Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 2014 oznámila, že rezistence na léčiva – zejména na antibiotika – představuje stále větší hrozbu pro lidské zdraví, potravinovou bezpečnost a „úspěchy moderní medicíny“. Postantibiotická éra podle WHO zdaleka není „apokalyptickou fantazií, nýbrž velmi reálnou možností pro jednadvacáté století“.
Rezistence ohrožuje účinnou léčbu stále většího počtu nakažlivých nemocí – od bakteriálních infekcí přes virová onemocnění až po onemocnění plísňová. Když lidé bezstarostně užívají antibiotika na obyčejné nachlazení, když zemědělci zvyšují pomocí antibiotik produktivitu dobytka nebo když farmakologické továrny vypouštějí v zájmu snížení výrobních nákladů antibiotika do životního prostředí, pak se bakterie, k jejichž zabíjení jsou léky určené, stávají imunními. Čím více antibiotik se užívá a uvolňuje, tím rychleji se rezistence vyvíjí, což vede ke vzniku „superbakterií“ ohrožujících lidské zdraví jednak tím, že zvyšují riziko rozsáhlých smrtelných epidemií, jednak nabouráváním lékařských služeb, jako jsou operace či léčba rakoviny, které jsou na účinných antibiotikách závislé.
Tato děsivá realita dál vyvolává v profesionálních zdravotnících pocit zmaru. Na krizi vyvolanou rezistencí na léčiva samozřejmě existují řešení: jako tři z nich uveďme omezení spotřeby, kvalitnější diagnostiku v kombinaci se sledováním nemocí a rozšíření klinického vývoje nových léčiv. Rovněž globální akční plán WHO obsahuje některé prvotní koordinované kroky. Každý z těchto receptů však má i svou etickou složku a čtyři roky po hodnocení WHO zůstává etický plán řešení této naléhavé zdravotnické situace nebezpečně špatně definovaný.
Zdravotnická politika sledující dlouhodobé cíle často mívá krátkodobé náklady pro člověka, zvířata i životní prostředí. Například omezení spotřeby antibiotik v určitých populacích by mohlo vést ke ztrátám pracovních míst pro osoby náchylné k nemocem. Kroky vedoucí k prevenci infekcí mohou také zasahovat do soukromí jednotlivce, když se epidemiologové snaží identifikovat a vypátrat přenašeče rezistentních bakterií. A kontroly mohou dokonce omezovat některé individuální svobody, například přístup do nemocnic nebo možnost letět letadlem.
Omezení antibiotik by navíc mohlo vést k vyšším cenám léčiv, což by ohrozilo přístup k nim pro lidi, kteří je potřebují. A třebaže by řada lidí mohla preferovat status quo v podobě urychlování vývoje nových antibiotik při současném ponechání stávající spotřeby beze změny, i toto řešení je spojené s řadou etických otázek – například jak a kdy začít omezovat délku klinických zkoušek.
Ze všech těchto důvodů se začali etikové, zdravotničtí výzkumníci a společenskovědní experti zaobírat otázkou, jak nejlépe zajistit etickou zodpovědnost strategií boje proti rezistenci na léčiva. V roce 2015, tedy rok po zveřejnění zprávy WHO, vydal časopis Public Health Ethicsspeciální číslo věnované výlučně tomuto tématu.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Tato akademická setkání pomohla zvýšit zájem o etické aspekty rezistence, avšak představují jen malý zlomek toho, co svět potřebuje k bezpečnému proplutí morálním minovým polem, které se před ním rýsuje. Jakákoliv snaha omezit spotřebu antibiotik, regulovat potravinářský a farmaceutický průmysl nebo změnit lidské chování – tedy všechny strategie, o nichž se v současné době diskutuje – bude vyžadovat komplexní etickou reflexi a analýzu.
První etickou překážkou je dosažení konsensu v otázce, jak rezistenci na léčiva charakterizovat. Mnoho etiků ji vnímá jako „problém společné akce“, tedy jako otázku veřejného zdraví, která se musí řešit organizovaným holistickým způsobem. Menší dohoda již panuje v otázce, o jaký typ problému společné akce se vlastně jedná. Podobá se tento problém jiným globálním výzvám, jako jsou klimatické změny, chudoba či nerovnost? Nebo jde spíše o národní otázku, kterou bude nejlepší přenechat suverénním autoritám? Způsob definování problému přitom rozhodne o tom, na jaké kompromisy budou občané a vlády ochotni přistoupit.
Několik účastníků sympozia CARe na tento problém upozornilo s dovětkem, že chtějí-li vlády úspěšně zavést strategie boje proti rezistenci na léčiva, budou muset nalézt rovnováhu mezi globální zdravotnickou zodpovědností a lokálním veřejným blahem. Jednou z navržených myšlenek bylo zdanění masa vyprodukovaného s využitím antibiotik, kterýžto přístup by mohl posunout živočišnou výrobu trvaleji udržitelným směrem. Cena masa by se možná zvýšila, avšak rezistence dobytka na léčiva a spolu s ní také nepříznivé ekologické dopady by naopak klesly. Etická otázka zní, zda by takové řešení bylo na celosvětové úrovni fér, zvláště budou-li jeho výsledkem dražší potraviny.
Vzhledem k rostoucí naléhavosti problémů spojených s rezistencí by mohlo leckoho napadnout, že debaty o etice jsou luxusem, který si nemůžeme dovolit. Rizika spojená s prosazováním nedomyšlených řešení jsou však natolik značná, že pečlivé zvažování etických důsledků strategií boje proti rezistenci je zcela nezbytné.
Owing to the massive threat that it poses to world health and the economy, antimicrobial resistance has finally started to receive the attention it deserves. But awareness is only the first step; to solve the problem, governments, drug makers, and health-care professionals will have to start taking more concrete action.
explains what governments and pharmaceutical firms can do to get ahead of antimicrobial-resistant superbugs.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
GÖTEBORG – Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 2014 oznámila, že rezistence na léčiva – zejména na antibiotika – představuje stále větší hrozbu pro lidské zdraví, potravinovou bezpečnost a „úspěchy moderní medicíny“. Postantibiotická éra podle WHO zdaleka není „apokalyptickou fantazií, nýbrž velmi reálnou možností pro jednadvacáté století“.
Rezistence ohrožuje účinnou léčbu stále většího počtu nakažlivých nemocí – od bakteriálních infekcí přes virová onemocnění až po onemocnění plísňová. Když lidé bezstarostně užívají antibiotika na obyčejné nachlazení, když zemědělci zvyšují pomocí antibiotik produktivitu dobytka nebo když farmakologické továrny vypouštějí v zájmu snížení výrobních nákladů antibiotika do životního prostředí, pak se bakterie, k jejichž zabíjení jsou léky určené, stávají imunními. Čím více antibiotik se užívá a uvolňuje, tím rychleji se rezistence vyvíjí, což vede ke vzniku „superbakterií“ ohrožujících lidské zdraví jednak tím, že zvyšují riziko rozsáhlých smrtelných epidemií, jednak nabouráváním lékařských služeb, jako jsou operace či léčba rakoviny, které jsou na účinných antibiotikách závislé.
Tato děsivá realita dál vyvolává v profesionálních zdravotnících pocit zmaru. Na krizi vyvolanou rezistencí na léčiva samozřejmě existují řešení: jako tři z nich uveďme omezení spotřeby, kvalitnější diagnostiku v kombinaci se sledováním nemocí a rozšíření klinického vývoje nových léčiv. Rovněž globální akční plán WHO obsahuje některé prvotní koordinované kroky. Každý z těchto receptů však má i svou etickou složku a čtyři roky po hodnocení WHO zůstává etický plán řešení této naléhavé zdravotnické situace nebezpečně špatně definovaný.
Zdravotnická politika sledující dlouhodobé cíle často mívá krátkodobé náklady pro člověka, zvířata i životní prostředí. Například omezení spotřeby antibiotik v určitých populacích by mohlo vést ke ztrátám pracovních míst pro osoby náchylné k nemocem. Kroky vedoucí k prevenci infekcí mohou také zasahovat do soukromí jednotlivce, když se epidemiologové snaží identifikovat a vypátrat přenašeče rezistentních bakterií. A kontroly mohou dokonce omezovat některé individuální svobody, například přístup do nemocnic nebo možnost letět letadlem.
Omezení antibiotik by navíc mohlo vést k vyšším cenám léčiv, což by ohrozilo přístup k nim pro lidi, kteří je potřebují. A třebaže by řada lidí mohla preferovat status quo v podobě urychlování vývoje nových antibiotik při současném ponechání stávající spotřeby beze změny, i toto řešení je spojené s řadou etických otázek – například jak a kdy začít omezovat délku klinických zkoušek.
Ze všech těchto důvodů se začali etikové, zdravotničtí výzkumníci a společenskovědní experti zaobírat otázkou, jak nejlépe zajistit etickou zodpovědnost strategií boje proti rezistenci na léčiva. V roce 2015, tedy rok po zveřejnění zprávy WHO, vydal časopis Public Health Ethicsspeciální číslo věnované výlučně tomuto tématu.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
V listopadu 2017 pak Centrum pro výzkum rezistence na antibiotika (CARe) při mé univerzitě uspořádalo vůbec první velké sympozium na toto téma; zúčastnili se ho čelní experti na ekonomii, etiku, právo, politiku, politologii a zdravotnictví. Dvoudenní konference poskytla platformu pro rozvoj kolaborativních synergií, přičemž výsledky výzkumu mají být zveřejněny v časopise Bioethics.
Tato akademická setkání pomohla zvýšit zájem o etické aspekty rezistence, avšak představují jen malý zlomek toho, co svět potřebuje k bezpečnému proplutí morálním minovým polem, které se před ním rýsuje. Jakákoliv snaha omezit spotřebu antibiotik, regulovat potravinářský a farmaceutický průmysl nebo změnit lidské chování – tedy všechny strategie, o nichž se v současné době diskutuje – bude vyžadovat komplexní etickou reflexi a analýzu.
První etickou překážkou je dosažení konsensu v otázce, jak rezistenci na léčiva charakterizovat. Mnoho etiků ji vnímá jako „problém společné akce“, tedy jako otázku veřejného zdraví, která se musí řešit organizovaným holistickým způsobem. Menší dohoda již panuje v otázce, o jaký typ problému společné akce se vlastně jedná. Podobá se tento problém jiným globálním výzvám, jako jsou klimatické změny, chudoba či nerovnost? Nebo jde spíše o národní otázku, kterou bude nejlepší přenechat suverénním autoritám? Způsob definování problému přitom rozhodne o tom, na jaké kompromisy budou občané a vlády ochotni přistoupit.
Několik účastníků sympozia CARe na tento problém upozornilo s dovětkem, že chtějí-li vlády úspěšně zavést strategie boje proti rezistenci na léčiva, budou muset nalézt rovnováhu mezi globální zdravotnickou zodpovědností a lokálním veřejným blahem. Jednou z navržených myšlenek bylo zdanění masa vyprodukovaného s využitím antibiotik, kterýžto přístup by mohl posunout živočišnou výrobu trvaleji udržitelným směrem. Cena masa by se možná zvýšila, avšak rezistence dobytka na léčiva a spolu s ní také nepříznivé ekologické dopady by naopak klesly. Etická otázka zní, zda by takové řešení bylo na celosvětové úrovni fér, zvláště budou-li jeho výsledkem dražší potraviny.
Vzhledem k rostoucí naléhavosti problémů spojených s rezistencí by mohlo leckoho napadnout, že debaty o etice jsou luxusem, který si nemůžeme dovolit. Rizika spojená s prosazováním nedomyšlených řešení jsou však natolik značná, že pečlivé zvažování etických důsledků strategií boje proti rezistenci je zcela nezbytné.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.