MILÁN – Volby v zimě nejsou podle italského gusta. Letos 24. a 25. února se však až 50 milionů voličů vydá k volebním urnám, aby zvolilo nový parlament, z něhož vzejde 62. italská vláda za posledních 65 let.
Od listopadu 2011 nestojí v čele Itálie politik, nýbrž akademický ekonom a bývalý komisař Evropské unie Mario Monti. Vznik jeho nouzové úřednické vlády, kterou podpořila levice i pravice, byla mistrovským tahem odstupujícího prezidenta Giorgia Napolitana.
Napolitanův krok byl klíčový, neboť naplnil potřebu Itálie nahradit neefektivního a skandály opředeného Silvia Berlusconiho, v něhož ostatní nejvyšší představitelé i globální trhy ztratili veškerou důvěru, nějakou mezinárodně uznávanou osobností. Pod Montiho vedením došlo konečně k zahájení reforem a uklidnění trhů.
V zájmu posílení důvěryhodnosti veřejných financí Montiho vláda podstatně zvýšila daně, zejména daň z nemovitosti, přičemž zachovala již tak rekordně vysokou sazbu daně z příjmu. Daňový plán zvýraznil skutečnost, že Itálie je podobně jako Japonsko zemí veřejného dluhu a soukromého bohatství. Jak poznamenává ekonom Marco Fortis, italské rodinné bohatství – i když možná ne nadlouho – stále nemá v Evropě obdoby.
Kromě rostoucí mezinárodní důvěryhodnosti utvářely předvolební kampaň také dvě významné změny italské politické krajiny. První z nich je překvapivá prosincová rezignace Maria Montiho, jenž ztratil podporu Berlusconiho strany. Monti sice nebude ve volbách kandidovat (už dnes je doživotním senátorem), ale vytvořil centristickou koalici – která není spojená s levicí ani s pravicí – a deklaroval ochotu vrátit se do vedoucí funkce, bude-li tato koalice vítězná.
Druhou změnou je, že po téměř dvou desetiletích úsilí o vytvoření fungujícího politického systému, jemuž budou dominovat středolevé a středopravé strany, zažívá Itálie pozoruhodné roztříštění sil. Ve volbách kandidují desítky konkurenčních stran, z nichž většina žádné parlamentní křeslo nezíská, poněvadž volební zákon z roku 2005 vyžaduje pro vstup do Komory poslanců (dolní sněmovny) nejméně 4% hlasů na celostátní úrovni a pro vstup do Senátu nejméně 8% hlasů v daném volebním regionu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Podle výzkumů veřejného mínění má středolevá Demokratická strana (PD) vedená Pierem Luigim Bersanim spolu s několika dalšími levicově zaměřenými spojenci podporu zhruba 33% voličů, což je oproti konci ledna pokles, zatímco podpora Berlusconiho středopravé koalice vzrostla na 28%. Montiho centristické uskupení by volilo jen 16% voličů, přičemž populistické Hnutí pěti hvězd založené v roce 2009 komikem Beppem Grillem se těší sedmnáctiprocentní podpoře – a toto číslo by se mohlo vyšplhat ještě výš, pokud se ti, kdo dříve zůstávali doma, rozhodnou vhodit do volební urny protestní hlas.
Největší bitva se proto odehraje mezi Bersaniho a Berlusconiho koalicí. Většina pozorovatelů je přesvědčena, že si vítězství nakonec odnese Bersani, a to díky silně kritizovanému volebnímu zákonu, který mu v případě získání největšího počtu hlasů umožní ovládnout dolní komoru – bez ohledu na to, kolik lidí se hlasování zúčastní nebo jak těsný bude rozdíl. V roce 2008 zvýhodnil tento zákon Berlusconiho; nyní z něj zřejmě bude těžit Bersani.
Aby však Bersani mohl vládnout, bude potřebovat obě komory a je nepravděpodobné, že by v Senátu mohl získat 50,1% křesel. V situaci, kdy se Montiho koalice nedokáže pořádně rozjet, což odráží historicky omezenou přitažlivost klasických buržoazních stran v Itálii, si navíc mnozí pozorovatelé kladou otázku, jaká bude Montiho role v příští vládě. Pro Bersaniho může být vytvoření koalice s Montim klíčem k ovládnutí horní komory a tím i k vládnutí.
Uprostřed těchto plánů a předpovědí vypukl v zemi bankovní skandál, který se stále rozrůstá a připomíná Italům, že v politice může někdy záležet na štěstí. Když třetí největší italská banka Monte dei Paschi di Siena oznámila, že v důsledku složitých obchodů s deriváty v letech 2006-2009 čelí ztrátám ve výši až 720 milionů eur, podpora Bersaniho koalice poklesla, poněvadž PD má na tuto banku dlouhodobé vazby. Vzhledem k tomu, že Italové mají sklon hlasovat spíše proti něčemu než pro něco, přetavila se nedůvěra k PD ve zvýšenou podporu Berlusconiho koalice.
Dalším tématem, které může potenciálně zhoršit postavení PD, je její podpora nové daně z bohatství. Italové už dnes nesou na svých bedrech velkou daňovou zátěž: jednotlivý daňový poplatník s ročním příjmem ve výši 50 000 eur platí daň z příjmu ve výši 15 000 eur, a pokud má dvě děti, sníží se jeho daňová zátěž o pouhý tisíc eur. Naproti tomu francouzský daňový poplatník se stejným příjmem zaplatí na dani jen 9000 eur, dvě děti srazí jeho daň na pouhopouhých 3000 eur a majetek ve výši 1,5 milionu eur pro něj znamená dodatečnou daňovou zátěž v mizivém objemu 4230 eur.
Jinými slovy by roční daňová zátěž francouzského občana bez ohledu na počet dětí byla nižší než daňová zátěž italského poplatníka, který nemá žádný majetek. V tomto kontextu by nová daň z bohatství mohla být pro PD nebezpečným návrhem.
Jeden rys rozbouřené italské politiky však zůstává neměnný: vliv partikulárních zájmů na chod země a nadvláda přebujelé a neefektivní byrokracie. Počet obyvatel Itálie je více než pětkrát nižší než ve Spojených státech, avšak italský parlament má dvakrát více členů než americký Kongres a jeho poslanci patří k nejlépe odměňovaným a nejprivilegovanějším na světě.
Špičkoví italští úředníci navíc podle údajů OECD nikdy nebyli placeni lépe než dnes a několik vysloužilých úředníků pobírá vyšší penzi než bývalí američtí prezidenti. Mzdy italských vojenských velitelů a policejních náčelníků jsou téměř třikrát vyšší než mzdy jejich amerických protějšků.
Vyhlídky politické reformy však nevzbuzují mnoho optimismu. Grillovi stoupenci možná budou na protest proti těmto lukrativním požitkům několik měsíců metat hromy a blesky, avšak důsledný atak vedoucí ke skutečné reformě se zdá nepravděpodobný.
Obecněji vzato platí, že výsledek italských voleb bude mít nepochybně dalekosáhlý dopad na stále křehkou eurozónu, přičemž však nelze předvídat, jaký charakter bude tento dopad mít. Jedinou výjimku představuje varianta, že se k moci vrátí Berlusconi – v takovém případě budou důsledky až příliš zřejmé.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
MILÁN – Volby v zimě nejsou podle italského gusta. Letos 24. a 25. února se však až 50 milionů voličů vydá k volebním urnám, aby zvolilo nový parlament, z něhož vzejde 62. italská vláda za posledních 65 let.
Od listopadu 2011 nestojí v čele Itálie politik, nýbrž akademický ekonom a bývalý komisař Evropské unie Mario Monti. Vznik jeho nouzové úřednické vlády, kterou podpořila levice i pravice, byla mistrovským tahem odstupujícího prezidenta Giorgia Napolitana.
Napolitanův krok byl klíčový, neboť naplnil potřebu Itálie nahradit neefektivního a skandály opředeného Silvia Berlusconiho, v něhož ostatní nejvyšší představitelé i globální trhy ztratili veškerou důvěru, nějakou mezinárodně uznávanou osobností. Pod Montiho vedením došlo konečně k zahájení reforem a uklidnění trhů.
V zájmu posílení důvěryhodnosti veřejných financí Montiho vláda podstatně zvýšila daně, zejména daň z nemovitosti, přičemž zachovala již tak rekordně vysokou sazbu daně z příjmu. Daňový plán zvýraznil skutečnost, že Itálie je podobně jako Japonsko zemí veřejného dluhu a soukromého bohatství. Jak poznamenává ekonom Marco Fortis, italské rodinné bohatství – i když možná ne nadlouho – stále nemá v Evropě obdoby.
Kromě rostoucí mezinárodní důvěryhodnosti utvářely předvolební kampaň také dvě významné změny italské politické krajiny. První z nich je překvapivá prosincová rezignace Maria Montiho, jenž ztratil podporu Berlusconiho strany. Monti sice nebude ve volbách kandidovat (už dnes je doživotním senátorem), ale vytvořil centristickou koalici – která není spojená s levicí ani s pravicí – a deklaroval ochotu vrátit se do vedoucí funkce, bude-li tato koalice vítězná.
Druhou změnou je, že po téměř dvou desetiletích úsilí o vytvoření fungujícího politického systému, jemuž budou dominovat středolevé a středopravé strany, zažívá Itálie pozoruhodné roztříštění sil. Ve volbách kandidují desítky konkurenčních stran, z nichž většina žádné parlamentní křeslo nezíská, poněvadž volební zákon z roku 2005 vyžaduje pro vstup do Komory poslanců (dolní sněmovny) nejméně 4% hlasů na celostátní úrovni a pro vstup do Senátu nejméně 8% hlasů v daném volebním regionu.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Podle výzkumů veřejného mínění má středolevá Demokratická strana (PD) vedená Pierem Luigim Bersanim spolu s několika dalšími levicově zaměřenými spojenci podporu zhruba 33% voličů, což je oproti konci ledna pokles, zatímco podpora Berlusconiho středopravé koalice vzrostla na 28%. Montiho centristické uskupení by volilo jen 16% voličů, přičemž populistické Hnutí pěti hvězd založené v roce 2009 komikem Beppem Grillem se těší sedmnáctiprocentní podpoře – a toto číslo by se mohlo vyšplhat ještě výš, pokud se ti, kdo dříve zůstávali doma, rozhodnou vhodit do volební urny protestní hlas.
Největší bitva se proto odehraje mezi Bersaniho a Berlusconiho koalicí. Většina pozorovatelů je přesvědčena, že si vítězství nakonec odnese Bersani, a to díky silně kritizovanému volebnímu zákonu, který mu v případě získání největšího počtu hlasů umožní ovládnout dolní komoru – bez ohledu na to, kolik lidí se hlasování zúčastní nebo jak těsný bude rozdíl. V roce 2008 zvýhodnil tento zákon Berlusconiho; nyní z něj zřejmě bude těžit Bersani.
Aby však Bersani mohl vládnout, bude potřebovat obě komory a je nepravděpodobné, že by v Senátu mohl získat 50,1% křesel. V situaci, kdy se Montiho koalice nedokáže pořádně rozjet, což odráží historicky omezenou přitažlivost klasických buržoazních stran v Itálii, si navíc mnozí pozorovatelé kladou otázku, jaká bude Montiho role v příští vládě. Pro Bersaniho může být vytvoření koalice s Montim klíčem k ovládnutí horní komory a tím i k vládnutí.
Uprostřed těchto plánů a předpovědí vypukl v zemi bankovní skandál, který se stále rozrůstá a připomíná Italům, že v politice může někdy záležet na štěstí. Když třetí největší italská banka Monte dei Paschi di Siena oznámila, že v důsledku složitých obchodů s deriváty v letech 2006-2009 čelí ztrátám ve výši až 720 milionů eur, podpora Bersaniho koalice poklesla, poněvadž PD má na tuto banku dlouhodobé vazby. Vzhledem k tomu, že Italové mají sklon hlasovat spíše proti něčemu než pro něco, přetavila se nedůvěra k PD ve zvýšenou podporu Berlusconiho koalice.
Dalším tématem, které může potenciálně zhoršit postavení PD, je její podpora nové daně z bohatství. Italové už dnes nesou na svých bedrech velkou daňovou zátěž: jednotlivý daňový poplatník s ročním příjmem ve výši 50 000 eur platí daň z příjmu ve výši 15 000 eur, a pokud má dvě děti, sníží se jeho daňová zátěž o pouhý tisíc eur. Naproti tomu francouzský daňový poplatník se stejným příjmem zaplatí na dani jen 9000 eur, dvě děti srazí jeho daň na pouhopouhých 3000 eur a majetek ve výši 1,5 milionu eur pro něj znamená dodatečnou daňovou zátěž v mizivém objemu 4230 eur.
Jinými slovy by roční daňová zátěž francouzského občana bez ohledu na počet dětí byla nižší než daňová zátěž italského poplatníka, který nemá žádný majetek. V tomto kontextu by nová daň z bohatství mohla být pro PD nebezpečným návrhem.
Jeden rys rozbouřené italské politiky však zůstává neměnný: vliv partikulárních zájmů na chod země a nadvláda přebujelé a neefektivní byrokracie. Počet obyvatel Itálie je více než pětkrát nižší než ve Spojených státech, avšak italský parlament má dvakrát více členů než americký Kongres a jeho poslanci patří k nejlépe odměňovaným a nejprivilegovanějším na světě.
Špičkoví italští úředníci navíc podle údajů OECD nikdy nebyli placeni lépe než dnes a několik vysloužilých úředníků pobírá vyšší penzi než bývalí američtí prezidenti. Mzdy italských vojenských velitelů a policejních náčelníků jsou téměř třikrát vyšší než mzdy jejich amerických protějšků.
Vyhlídky politické reformy však nevzbuzují mnoho optimismu. Grillovi stoupenci možná budou na protest proti těmto lukrativním požitkům několik měsíců metat hromy a blesky, avšak důsledný atak vedoucí ke skutečné reformě se zdá nepravděpodobný.
Obecněji vzato platí, že výsledek italských voleb bude mít nepochybně dalekosáhlý dopad na stále křehkou eurozónu, přičemž však nelze předvídat, jaký charakter bude tento dopad mít. Jedinou výjimku představuje varianta, že se k moci vrátí Berlusconi – v takovém případě budou důsledky až příliš zřejmé.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.