SYDNEY – Během svého nedávného čtrnáctapůlhodinového letu z Los Angeles to Sydney jsem měl čas přečíst si sbírku esejů komentátora Charlese Krauthammera s názvem Things that Matter. Byl to znepokojivý let.
Krauthammerovo psaní jsem měl celá léta rád, avšak v jeho knize je něco, co mi připadalo hluboce znepokojivé: fakt, že sám sebe označuje za „agnostika“ v otázce klimatických změn. Krauthammer „instinktivně věří, že nemůže být moc dobré pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého“, ale zároveň je „stejně tak přesvědčen, že ti, kdo předpokládají, že přesně vědí, kam to vede, si nevidí na špičku nosu“.
Ze všeho nejznepokojivější mi přišel výraz „agnostik“ – nejen proto, že Krauthammer je vyškolený vědec, ale i proto, že tento termín opakovaně použil někdejší australský premiér John Howard, když koncem roku 2013 oslovil v Londýně skupinu popíračů klimatických změn. „Problémem této debaty je zčásti i to,“ sdělil Howard shromážděným skeptikům, „že pro některé fanatiky se jejich věc stala náhražkovým náboženstvím.“
Jak by Howard i Krauthammer měli vědět, téma klimatických změn není otázkou náboženství, nýbrž vědy. Podle předloňského průzkumu publikací na toto téma, které prošly procesem peer-review, zastává přibližně 97% vědců stanovisko, že globální oteplování způsobují lidé. Každý, kdo je obeznámený s vědeckým procesem, si přitom uvědomuje, že vědci jsou vedeni k nesouhlasu, ke vzájemnému zpochybňování hypotéz a závěrů. Takto výrazný konsensus se tedy velmi blíží uznanému vědeckému faktu.
Jelikož Krauthammer připouští, že pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého „nemůže být moc dobré“, je dalším logickým krokem v debatě stanovení nejlepšího způsobu, jak tento problém řešit. Jako ekonom upřednostňuji systém aukčně založeného obchodování s emisemi, který stanoví cenu uhlíku. Současně ovšem chápu potenciální užitečnost regulačních opatření, jako jsou cíle pro obnovitelnou energii, zákazy klasických žárovek a plné moci k využívání biopaliv. Nedokážu však akceptovat, když někdo, kdo nenabízí žádné řešení, tvrdí, že ti, kdo to dělají, si „nevidí na špičku nosu“.
Hlasy podobné Krauthammerovu jsou naštěstí stále vzácnější. Jistě, dodnes existují zatvrzelci typu australského premiéra Tonyho Abbotta, který nahradil uhlíkovou daň plánem zdanit občany země, aby platili znečišťovatelům za snížení emisí. Je to nespravedlivá a neefektivní politika, která pravděpodobně nepovede ke snižování emisí natolik rychlým tempem, aby země splnila podmínky dohody o globálních klimatických změnách, jejíž uzavření se očekává letos v prosinci v Paříži.
Jednoznačnou známkou změny mentality je skutečnost, že finanční instituce stále více uznávají, že úvěry a investice jsou možná příliš zranitelné vůči rizikům klimatických změn. Mezi tato rizika patří přírodní pohromy, extrémnější počasí, snaha vlád o snížení emisí skleníkových plynů nebo dominový efekt technologické revoluce v oblasti obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a alternativních technologií.
Podle projektu Asset Owners Disclosure, jemuž předsedám, je 500 největších vlastníků globálních aktiv alarmujícím způsobem exponováno vůči nástrahám klimatických změn. Více než polovina jejich investic je alokována v sektorech zranitelných vůči nebezpečí klimatických změn; v nízkouhlíkových sektorech je jich méně než 2%. V důsledku toho existuje riziko, že jejich investice a pozice „uvíznou na suchu“, jakmile změny politiky či tržních podmínek srazí hodnotu infrastruktury, jiných nemovitostí a zásob fosilních paliv. Jak kdysi varoval Hank Paulson, americký ministr financí v roce 2008, kdy vypukla globální finanční krize, rizika finanční krize vyvolané klimatickými změnami by byla ve srovnání s riziky krize kolem podřadných hypoték neskonale větší.
Například cena uhlí se zřítila zhruba na polovinu maximální hodnoty, přičemž existuje obrovský prostor k dalšímu poklesu. V důsledku toho se akcie uhelných společností propadly o plných 90%, takže se majitelé aktiv usilovně snaží divestovat. Naproti tomu investice do firmy typu Tesla Motors – která vyvinula dobíjecí baterii pro domácí využití, jež by mohla vést k prudkému vzestupu počtu domácností přecházejících na solární energii – vypadá mnohem atraktivněji.
Jak toto vědomí prostupuje trhem, diverzifikují vlastníci aktiv svá portfolia tím, že zvyšují investice do nízkouhlíkových sektorů a společností, jako je Tesla. Postupem času to bude mít významný dopad na alokaci globálních investičních fondů. Krauthammer si možná myslí, že si nevidím na špičku nosu, ale já pevně věřím, že už brzy bude on – a ti, kdo mu naslouchají – hledat špičku toho svého.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
SYDNEY – Během svého nedávného čtrnáctapůlhodinového letu z Los Angeles to Sydney jsem měl čas přečíst si sbírku esejů komentátora Charlese Krauthammera s názvem Things that Matter. Byl to znepokojivý let.
Krauthammerovo psaní jsem měl celá léta rád, avšak v jeho knize je něco, co mi připadalo hluboce znepokojivé: fakt, že sám sebe označuje za „agnostika“ v otázce klimatických změn. Krauthammer „instinktivně věří, že nemůže být moc dobré pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého“, ale zároveň je „stejně tak přesvědčen, že ti, kdo předpokládají, že přesně vědí, kam to vede, si nevidí na špičku nosu“.
Ze všeho nejznepokojivější mi přišel výraz „agnostik“ – nejen proto, že Krauthammer je vyškolený vědec, ale i proto, že tento termín opakovaně použil někdejší australský premiér John Howard, když koncem roku 2013 oslovil v Londýně skupinu popíračů klimatických změn. „Problémem této debaty je zčásti i to,“ sdělil Howard shromážděným skeptikům, „že pro některé fanatiky se jejich věc stala náhražkovým náboženstvím.“
Jak by Howard i Krauthammer měli vědět, téma klimatických změn není otázkou náboženství, nýbrž vědy. Podle předloňského průzkumu publikací na toto téma, které prošly procesem peer-review, zastává přibližně 97% vědců stanovisko, že globální oteplování způsobují lidé. Každý, kdo je obeznámený s vědeckým procesem, si přitom uvědomuje, že vědci jsou vedeni k nesouhlasu, ke vzájemnému zpochybňování hypotéz a závěrů. Takto výrazný konsensus se tedy velmi blíží uznanému vědeckému faktu.
Jelikož Krauthammer připouští, že pumpovat do atmosféry spoustu oxidu uhličitého „nemůže být moc dobré“, je dalším logickým krokem v debatě stanovení nejlepšího způsobu, jak tento problém řešit. Jako ekonom upřednostňuji systém aukčně založeného obchodování s emisemi, který stanoví cenu uhlíku. Současně ovšem chápu potenciální užitečnost regulačních opatření, jako jsou cíle pro obnovitelnou energii, zákazy klasických žárovek a plné moci k využívání biopaliv. Nedokážu však akceptovat, když někdo, kdo nenabízí žádné řešení, tvrdí, že ti, kdo to dělají, si „nevidí na špičku nosu“.
Hlasy podobné Krauthammerovu jsou naštěstí stále vzácnější. Jistě, dodnes existují zatvrzelci typu australského premiéra Tonyho Abbotta, který nahradil uhlíkovou daň plánem zdanit občany země, aby platili znečišťovatelům za snížení emisí. Je to nespravedlivá a neefektivní politika, která pravděpodobně nepovede ke snižování emisí natolik rychlým tempem, aby země splnila podmínky dohody o globálních klimatických změnách, jejíž uzavření se očekává letos v prosinci v Paříži.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Jednoznačnou známkou změny mentality je skutečnost, že finanční instituce stále více uznávají, že úvěry a investice jsou možná příliš zranitelné vůči rizikům klimatických změn. Mezi tato rizika patří přírodní pohromy, extrémnější počasí, snaha vlád o snížení emisí skleníkových plynů nebo dominový efekt technologické revoluce v oblasti obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a alternativních technologií.
Podle projektu Asset Owners Disclosure, jemuž předsedám, je 500 největších vlastníků globálních aktiv alarmujícím způsobem exponováno vůči nástrahám klimatických změn. Více než polovina jejich investic je alokována v sektorech zranitelných vůči nebezpečí klimatických změn; v nízkouhlíkových sektorech je jich méně než 2%. V důsledku toho existuje riziko, že jejich investice a pozice „uvíznou na suchu“, jakmile změny politiky či tržních podmínek srazí hodnotu infrastruktury, jiných nemovitostí a zásob fosilních paliv. Jak kdysi varoval Hank Paulson, americký ministr financí v roce 2008, kdy vypukla globální finanční krize, rizika finanční krize vyvolané klimatickými změnami by byla ve srovnání s riziky krize kolem podřadných hypoték neskonale větší.
Například cena uhlí se zřítila zhruba na polovinu maximální hodnoty, přičemž existuje obrovský prostor k dalšímu poklesu. V důsledku toho se akcie uhelných společností propadly o plných 90%, takže se majitelé aktiv usilovně snaží divestovat. Naproti tomu investice do firmy typu Tesla Motors – která vyvinula dobíjecí baterii pro domácí využití, jež by mohla vést k prudkému vzestupu počtu domácností přecházejících na solární energii – vypadá mnohem atraktivněji.
Jak toto vědomí prostupuje trhem, diverzifikují vlastníci aktiv svá portfolia tím, že zvyšují investice do nízkouhlíkových sektorů a společností, jako je Tesla. Postupem času to bude mít významný dopad na alokaci globálních investičních fondů. Krauthammer si možná myslí, že si nevidím na špičku nosu, ale já pevně věřím, že už brzy bude on – a ti, kdo mu naslouchají – hledat špičku toho svého.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.