Argentina se lapila do časové smyčky. Politické a hospodářské reformy posledních deseti let ji měly vyvést z chronické ekonomické krize. V dubnu roku 1991 napojil ministr hospodářství Domingo Cavallo argentinské peso na americký dolar v poměru jedna ku jedné. Odstartoval tak radikální reformu. Ovšem po deseti letech se týž Señor Cavallo pokouší odrazit recesi a bojovat s nesplněnými předsevzetími vlády.
Argentinský krizový cyklus plete hlavu. Posledních deset let bylo svědkem privatizace hospodářských podniků a systému sociálního zabezpečení a liberalizace mezinárodního obchodu. Chronický rozpočtový deficit se dostal pod kontrolu, infrastruktura byla oživena a bankovní sektor posílen.
To vše – a navíc ještě měnová stabilizace, díky níž zahraniční investoři cpali peníze do země horem dolem – mělo za následek hospodářský rozmach, který trval do roku 1995. V tom roce ekonomiku zbrzdila finanční krize v Mexiku. Pak hospodářství výrazně posilovalo až do roku 1998. A od té doby čelí argentinská ekonomika pokračující recesi a vláda jen ztěží financuje státní dluh. Množí se obavy, že se jí to nepodaří.
Stoupenci argentinské cesty v čele s Cavallem tvrdí, že problémy jsou přechodné, a problémy země přičítají rozruchu na světových finančních trzích a nepřiměřené síle dolaru vůči euru, což prý snižuje exportní konkurenceschopnost Argentiny. Tu měla oslabit i devalvace brazilského realu v roce 1999. Dalšími faktory jsou údajně nízké světové ceny komodit a protekcionismus vůči argentinskému zemědělskému vývozu.
Do jisté míry oprávněně pak dále konstatují, že argentinská krize je zčásti důsledkem sebenaplňujícího se proroctví věřitelů. Od dob, kdy se Argentina začala potácet v krizích čím dál častěji, obávají se investoři vždy toho nejhoršího a stahují zpět své peníze při první známce potíží, a to pak samozřejmě vyvolává o to hlubší krizi.
Jde tu ale o víc než nešťastnou shodu okolností a sebenaplňující se proroctví. Argentinské peso je málo flexibilní, protože je „napíchnuto“ na americký dolar. Když se znehodnocuje měna, když hospodářstvím lomcují vnější otřesy, žádný pojistný ventil bohužel neexistuje.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Srovnejme Argentinu s jiným vývozcem obilí, Austrálií, kterou některé z těchto otřesů také zasáhly. Australský dolar devalvoval ze 78 amerických centů za jeden australský dolar v květnu roku 1997 na pouhých 53 centů v květnu 2001. To pomohlo udržet australský export i zhruba dvouprocentní roční růst ekonomiky. Argentinská ekonomika se přitom každý rok o ona dvě procenta propadala.
Problémy Argentiny jdou ale mnohem dál. Argentina snadno podléhá vnějším otřesům, jako jsou klesající ceny zemědělských komodit, protože si nevyvinula diverzifikovaný exportní sektor, kam by patřily různá mezinárodně konkurenceschopná průmyslová odvětví a služby.
Argentinský obchod je koncentrován na překvapivě malý počet komodit, např. obilí, maso, polotovary a další zemědělské produkty. Export strojírenských produktů a přepravních zařízení, tedy vyšších technologií, činil jen asi 10 procent celého vývozu země a jen 1 procento HDP. Jinými slovy: Argentině se nepodařilo vyvinout se v ekonomiku podporovanou technologiemi.
Tržní reformátoři se soustředili na snižování stavů ve vládě, ale přehledli roli vlády při zvyšování technologické způsobilosti země. Technologická způsobilost ekonomiky závisí na celé řadě sociálních institucí. Dobře fungující tržní systém by měl lákat zahraniční investory z oblastí špičkových technologií a napomáhat vzniku domácích technologických firem. Technologicky vyspělá ekonomika pak také potřebuje silné vysoké školství, velký počet studentů a širokou vládní podporu vědeckých a výzkumných programů.
Kupříkladu Amerika každoročně přispívá ze státního fondu do vědeckého výzkumu 90 miliardami dolarů. Rovněž některé rozvíjející se státy – Izrael, Korea či Tchaj-wan –významně investují do vyššího vzdělání a vědeckého výzkumu. Argentina bohužel ne.
V celé tamní ekonomice je vidět nedostatečné investování do technologií. Na milion Argentinců připadá zhruba 600 vědeckých pracovníků, zatímco na milion Korejců jich připadá 2 200. Argentina do výzkumu a vývoje investuje méně než jedno procento národního důchodu, zatímco v Koreji jsou to 2,5 procenta. Argentinští vynálezci získali v roce 2000 v USA jen 63 patentů, zatímco korejští bezmála tři a půl tisíce.
Tento rozdíl se odráží v hospodářském růstu. V období let 1989–1990 Argentina dosáhla jen půlprocentního hospodářského růstu na obyvatele, přičemž Korea rostla tempem 6,2 procenta, poháněna vývozem špičkových technologií.
Osud Argentiny je obrovskou lekcí o rozvojových strategiích. Pro Argentinu hraje mnoho faktorů: vysoká gramotnost, zdravé obyvatelstvo, vysoce produktivní zemědělské hospodářství a silná základna přírodního bohatství. Popravdě vzato Argentina měla svůj hospodářský úspěch: příjmová úroveň upravená na kupní sílu dosáhla třetinu americké příjmové úrovně, což je o mnoho víc než ve většině zemí světa.
Argentina však neuspěla při transformaci z ekonomiky postavené na přírodních zdrojích na ekonomiku založenou na technologiích. Reformní recept, který přijala, pomohl zastavit inflaci, ale ignoroval nutnost, aby se vláda zasadila o prosazení ekonomiky rostoucí na vzdělanosti.
V minulosti mohly země dosáhnout vysoké životní úrovně jen využíváním přírodních zdrojů. Avšak v dnešní globální ekonomice se mezinárodní konkurenční výhoda zakládá především na vzdělání a schopnosti toto vzdělání využít ve prospěch nových technologií. Strategie pro rozvoj vzdělanosti a inovace jsou nutné stejně jako strategie ochraňující makroekonomickou stabilitu a zdravé obchodní prostředí. V další etapě reforem by se Argentina, ale i jiné země, které jsou na tom podobně, měla soustředit na posílení vzdělanostních, vědeckých a technologických schopností společnosti.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
If UK Chancellor of the Exchequer Rachel Reeves tried to meet all the political demands that have been placed on her, her budget would likely result in disappointing growth and financial instability. Instead, the new government's first budget should be judged according to four longer-term criteria.
lists four criteria for assessing the chancellor's attempt to meet a long list of unrealistic demands.
At COP16 in Colombia this month, delegates from nearly 200 countries will discuss how to accelerate action to protect 30% of the planet’s land and maritime areas by 2030. Central to that goal will be unlocking more investment through public-private partnerships, de-risking mechanisms, and other innovative strategies.
points out that biodiversity loss and ecosystem damage jeopardize all other global development goals.
Argentina se lapila do časové smyčky. Politické a hospodářské reformy posledních deseti let ji měly vyvést z chronické ekonomické krize. V dubnu roku 1991 napojil ministr hospodářství Domingo Cavallo argentinské peso na americký dolar v poměru jedna ku jedné. Odstartoval tak radikální reformu. Ovšem po deseti letech se týž Señor Cavallo pokouší odrazit recesi a bojovat s nesplněnými předsevzetími vlády.
Argentinský krizový cyklus plete hlavu. Posledních deset let bylo svědkem privatizace hospodářských podniků a systému sociálního zabezpečení a liberalizace mezinárodního obchodu. Chronický rozpočtový deficit se dostal pod kontrolu, infrastruktura byla oživena a bankovní sektor posílen.
To vše – a navíc ještě měnová stabilizace, díky níž zahraniční investoři cpali peníze do země horem dolem – mělo za následek hospodářský rozmach, který trval do roku 1995. V tom roce ekonomiku zbrzdila finanční krize v Mexiku. Pak hospodářství výrazně posilovalo až do roku 1998. A od té doby čelí argentinská ekonomika pokračující recesi a vláda jen ztěží financuje státní dluh. Množí se obavy, že se jí to nepodaří.
Stoupenci argentinské cesty v čele s Cavallem tvrdí, že problémy jsou přechodné, a problémy země přičítají rozruchu na světových finančních trzích a nepřiměřené síle dolaru vůči euru, což prý snižuje exportní konkurenceschopnost Argentiny. Tu měla oslabit i devalvace brazilského realu v roce 1999. Dalšími faktory jsou údajně nízké světové ceny komodit a protekcionismus vůči argentinskému zemědělskému vývozu.
Do jisté míry oprávněně pak dále konstatují, že argentinská krize je zčásti důsledkem sebenaplňujícího se proroctví věřitelů. Od dob, kdy se Argentina začala potácet v krizích čím dál častěji, obávají se investoři vždy toho nejhoršího a stahují zpět své peníze při první známce potíží, a to pak samozřejmě vyvolává o to hlubší krizi.
Jde tu ale o víc než nešťastnou shodu okolností a sebenaplňující se proroctví. Argentinské peso je málo flexibilní, protože je „napíchnuto“ na americký dolar. Když se znehodnocuje měna, když hospodářstvím lomcují vnější otřesy, žádný pojistný ventil bohužel neexistuje.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Srovnejme Argentinu s jiným vývozcem obilí, Austrálií, kterou některé z těchto otřesů také zasáhly. Australský dolar devalvoval ze 78 amerických centů za jeden australský dolar v květnu roku 1997 na pouhých 53 centů v květnu 2001. To pomohlo udržet australský export i zhruba dvouprocentní roční růst ekonomiky. Argentinská ekonomika se přitom každý rok o ona dvě procenta propadala.
Problémy Argentiny jdou ale mnohem dál. Argentina snadno podléhá vnějším otřesům, jako jsou klesající ceny zemědělských komodit, protože si nevyvinula diverzifikovaný exportní sektor, kam by patřily různá mezinárodně konkurenceschopná průmyslová odvětví a služby.
Argentinský obchod je koncentrován na překvapivě malý počet komodit, např. obilí, maso, polotovary a další zemědělské produkty. Export strojírenských produktů a přepravních zařízení, tedy vyšších technologií, činil jen asi 10 procent celého vývozu země a jen 1 procento HDP. Jinými slovy: Argentině se nepodařilo vyvinout se v ekonomiku podporovanou technologiemi.
Tržní reformátoři se soustředili na snižování stavů ve vládě, ale přehledli roli vlády při zvyšování technologické způsobilosti země. Technologická způsobilost ekonomiky závisí na celé řadě sociálních institucí. Dobře fungující tržní systém by měl lákat zahraniční investory z oblastí špičkových technologií a napomáhat vzniku domácích technologických firem. Technologicky vyspělá ekonomika pak také potřebuje silné vysoké školství, velký počet studentů a širokou vládní podporu vědeckých a výzkumných programů.
Kupříkladu Amerika každoročně přispívá ze státního fondu do vědeckého výzkumu 90 miliardami dolarů. Rovněž některé rozvíjející se státy – Izrael, Korea či Tchaj-wan –významně investují do vyššího vzdělání a vědeckého výzkumu. Argentina bohužel ne.
V celé tamní ekonomice je vidět nedostatečné investování do technologií. Na milion Argentinců připadá zhruba 600 vědeckých pracovníků, zatímco na milion Korejců jich připadá 2 200. Argentina do výzkumu a vývoje investuje méně než jedno procento národního důchodu, zatímco v Koreji jsou to 2,5 procenta. Argentinští vynálezci získali v roce 2000 v USA jen 63 patentů, zatímco korejští bezmála tři a půl tisíce.
Tento rozdíl se odráží v hospodářském růstu. V období let 1989–1990 Argentina dosáhla jen půlprocentního hospodářského růstu na obyvatele, přičemž Korea rostla tempem 6,2 procenta, poháněna vývozem špičkových technologií.
Osud Argentiny je obrovskou lekcí o rozvojových strategiích. Pro Argentinu hraje mnoho faktorů: vysoká gramotnost, zdravé obyvatelstvo, vysoce produktivní zemědělské hospodářství a silná základna přírodního bohatství. Popravdě vzato Argentina měla svůj hospodářský úspěch: příjmová úroveň upravená na kupní sílu dosáhla třetinu americké příjmové úrovně, což je o mnoho víc než ve většině zemí světa.
Argentina však neuspěla při transformaci z ekonomiky postavené na přírodních zdrojích na ekonomiku založenou na technologiích. Reformní recept, který přijala, pomohl zastavit inflaci, ale ignoroval nutnost, aby se vláda zasadila o prosazení ekonomiky rostoucí na vzdělanosti.
V minulosti mohly země dosáhnout vysoké životní úrovně jen využíváním přírodních zdrojů. Avšak v dnešní globální ekonomice se mezinárodní konkurenční výhoda zakládá především na vzdělání a schopnosti toto vzdělání využít ve prospěch nových technologií. Strategie pro rozvoj vzdělanosti a inovace jsou nutné stejně jako strategie ochraňující makroekonomickou stabilitu a zdravé obchodní prostředí. V další etapě reforem by se Argentina, ale i jiné země, které jsou na tom podobně, měla soustředit na posílení vzdělanostních, vědeckých a technologických schopností společnosti.