SYDNEY – Diváci únorového závodu Daytona 500 na Floridě dostali zelené vlaječky, jimiž měli mávat na oslavu faktu, že závodní speciály nyní používají benzin s patnáctiprocentním podílem etanolu na bázi kukuřice. Byl to začátek celosezonní televizní marketingové kampaně, která měla Američanům „prodat“ výhody biopaliv.
Na povrchu je toto sebepropagační „zezelenání NASCAR“ (Národního sdružení závodů automobilových speciálů) pouze průhledným (a lze tušit, že také odsouzeným k nezdaru) příkladem environmentální formy lakování tohoto sportu narůžovo – nebo v tomto případě nazeleno. Partnerství mezi milovanou kratochvílí Američanů a biopalivovou lobby však zároveň představuje nejnovější pokus vychýlit veřejné mínění ve prospěch vskutku nezodpovědné politiky.
Spojené státy vynakládají prostřednictvím daňových úlev, cel a dalších programů asi 6 miliard dolarů ročně na federální podporu výroby etanolu. Díky této finanční pomoci se šestina celosvětové nabídky kukuřice spaluje v amerických autech. Takové množství kukuřice by uživilo 350 milionů lidí po celý rok.
Vládní podpora rychlého růstu výroby biopaliv přispěla ke zmatku v oblasti produkce potravin. V důsledku oficiální politiky v USA a Evropě včetně agresivních výrobních cílů spotřebovala biopaliva v roce 2010 více než 6,5% globální produkce obilí a 8% globální produkce rostlinného oleje, přičemž v roce 2004 to byla pouhá 2% produkce obilí a prakticky žádný rostlinný olej.
Po loňské obzvláště špatné úrodě vidíme výsledky. Celosvětové ceny potravin jsou vůbec nejvyšší od roku 1990, kdy je Organizace spojených národů začala sledovat, přičemž k tomuto zvýšení došlo v převážné míře v důsledku rostoucí ceny kukuřice. Navzdory nedávno učiněným krokům proti podvýživě bude nedostatečnou výživou trpět o mnoho milionů lidí více, než by tomu bylo při absenci oficiální podpory biopaliv.
Podobnou situaci už jsme zažili. V letech 2007 a 2008 způsobil rychlý vzestup produkce biopaliv potravinovou krizi, která vyvolala politickou nestabilitu a zvýšila podvýživu. Rozvinuté země se nepoučily. Od roku 2008 se výroba etanolu zvýšila o 33%.
Ekologičtí aktivisté biopaliva zpočátku propagovali jako všelék proti globálnímu oteplování. Postupně začali měnit názor, když řada výzkumů ukázala, že biopaliva z většiny potravinových plodin nesnižují výrazně emise skleníkových plynů – a v mnoha případech způsobují ničení pralesů, aby se na uvolněné ploše mohlo pěstovat více potravin, takže výsledkem je větší čistý objem emisí oxidu uhličitého než v případě spalování fosilních paliv.
Někteří zelení aktivisté podporovali biopaliva v naději, že se tím vydláždí cesta k vývoji etanolu další generace, k jehož výrobě by se používaly nepotravinové plodiny. To se ovšem nestalo.
Dnes lze jen obtížně najít jediného environmentalistu, který tuto politiku stále podporuje. Dokonce i bývalý americký viceprezident a nositel Nobelovy ceny Al Gore – který se kdysi chlubil, že právě jeho hlas rozhodl o podpoře etanolu – ji označuje za „omyl“. Dnes přiznává, že tuto politiku podpořil, protože „měl jisté zalíbení v pěstitelích [kukuřice] ve státě Iowa“ – kteří nikoliv náhodou klíčovým způsobem figurovali v jeho kandidatuře na úřad prezidenta v roce 2000.
Je osvěžující slyšet, že Gore nyní pod tíhou důkazů změnil názor. Problém je však hlubší. Spousta hlasů na levici i na pravici se dnes vyslovuje proti pokračování vládní podpory biopaliv. Potíž je v tom, že – jak to vyjádřil Gore – „jakmile se takový program rozběhne, je těžké vyjednávat s lobby, která ho udržují v chodu“.
Politici nedokážou takové klientelistické chování zastavit. Mohou však formulovat dobře promyšlené politiky, které maximalizují společenské blaho. Bohužel platí, že když dojde na politiku vydávanou za boj proti globálnímu oteplování, ochranu životního prostředí nebo tvorbu „zelených pracovních míst“, máme sklon činit uspěchaná rozhodnutí, která nevyhovují kritériím.
Vládní podpora biopaliv je jen jedním z příkladů zbrklé „zelené“ politiky, jež vytváří lukrativní příležitosti pro jeden podnikatelský sektor prosazující vlastní zájmy, ale jen velmi málo pomáhá planetě. Vezměme si například finanční podporu poskytovanou společnostem podnikajícím v oblasti obnovitelné energie první generace. Německo bylo na špičce světa v instalaci solárních panelů, které se financovaly z dotací ve výši 75 miliard dolarů. Výsledek? Neefektivní a nekonkurenceschopné solární technologie na střechách domů v dosti oblačné zemi, které se na celkové dodávce energie v Německu podílejí triviálními 0,1% a do roku 2100 posunou následky globálního oteplování o sedm hodin dozadu.
Vzhledem k tomu, kolik financí je v sázce, se lze jen těžko divit, že firmy podnikající v oblasti alternativních energií, „zelené“ investiční společnosti a výrobci biopaliv tvrdě lobbují za ještě větší vládní štědrost a orientují svůj marketing přímo na veřejnost tím, že zdůrazňují údajné přínosy pro životní prostředí, energetickou bezpečnost, a dokonce i zaměstnanost – přestože žádný z těchto argumentů při bližším zkoumání neobstojí. „Smlouva s NASCAR vystřelí americký etanol do stratosféry,“ prohlásil Tom Buis, generální ředitel etanolového obchodního sdružení Growth Energy.
Přinejmenším jednu skupinu se jim už podařilo koupit: prezidentské kandidáty. Možný republikánský kandidát Newt Gingrich se minulý měsíc v Iowě vysmíval „velkoměstským útokům“ na etanolové dotace. A etanolovému průmyslu muselo znít jako rajská hudba, když jeden představitel Obamovy administrativy deklaroval, že navzdory nejvyšším cenám potravin ve světových dějinách „není důvod sundávat [v otázce biopaliv] nohu z plynu“.
Ve skutečnosti se najdou miliony důvodů – všichni ti, kdo zbytečně trpí –, proč dupnout na brzdy.
SYDNEY – Diváci únorového závodu Daytona 500 na Floridě dostali zelené vlaječky, jimiž měli mávat na oslavu faktu, že závodní speciály nyní používají benzin s patnáctiprocentním podílem etanolu na bázi kukuřice. Byl to začátek celosezonní televizní marketingové kampaně, která měla Američanům „prodat“ výhody biopaliv.
Na povrchu je toto sebepropagační „zezelenání NASCAR“ (Národního sdružení závodů automobilových speciálů) pouze průhledným (a lze tušit, že také odsouzeným k nezdaru) příkladem environmentální formy lakování tohoto sportu narůžovo – nebo v tomto případě nazeleno. Partnerství mezi milovanou kratochvílí Američanů a biopalivovou lobby však zároveň představuje nejnovější pokus vychýlit veřejné mínění ve prospěch vskutku nezodpovědné politiky.
Spojené státy vynakládají prostřednictvím daňových úlev, cel a dalších programů asi 6 miliard dolarů ročně na federální podporu výroby etanolu. Díky této finanční pomoci se šestina celosvětové nabídky kukuřice spaluje v amerických autech. Takové množství kukuřice by uživilo 350 milionů lidí po celý rok.
Vládní podpora rychlého růstu výroby biopaliv přispěla ke zmatku v oblasti produkce potravin. V důsledku oficiální politiky v USA a Evropě včetně agresivních výrobních cílů spotřebovala biopaliva v roce 2010 více než 6,5% globální produkce obilí a 8% globální produkce rostlinného oleje, přičemž v roce 2004 to byla pouhá 2% produkce obilí a prakticky žádný rostlinný olej.
Po loňské obzvláště špatné úrodě vidíme výsledky. Celosvětové ceny potravin jsou vůbec nejvyšší od roku 1990, kdy je Organizace spojených národů začala sledovat, přičemž k tomuto zvýšení došlo v převážné míře v důsledku rostoucí ceny kukuřice. Navzdory nedávno učiněným krokům proti podvýživě bude nedostatečnou výživou trpět o mnoho milionů lidí více, než by tomu bylo při absenci oficiální podpory biopaliv.
Podobnou situaci už jsme zažili. V letech 2007 a 2008 způsobil rychlý vzestup produkce biopaliv potravinovou krizi, která vyvolala politickou nestabilitu a zvýšila podvýživu. Rozvinuté země se nepoučily. Od roku 2008 se výroba etanolu zvýšila o 33%.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Ekologičtí aktivisté biopaliva zpočátku propagovali jako všelék proti globálnímu oteplování. Postupně začali měnit názor, když řada výzkumů ukázala, že biopaliva z většiny potravinových plodin nesnižují výrazně emise skleníkových plynů – a v mnoha případech způsobují ničení pralesů, aby se na uvolněné ploše mohlo pěstovat více potravin, takže výsledkem je větší čistý objem emisí oxidu uhličitého než v případě spalování fosilních paliv.
Někteří zelení aktivisté podporovali biopaliva v naději, že se tím vydláždí cesta k vývoji etanolu další generace, k jehož výrobě by se používaly nepotravinové plodiny. To se ovšem nestalo.
Dnes lze jen obtížně najít jediného environmentalistu, který tuto politiku stále podporuje. Dokonce i bývalý americký viceprezident a nositel Nobelovy ceny Al Gore – který se kdysi chlubil, že právě jeho hlas rozhodl o podpoře etanolu – ji označuje za „omyl“. Dnes přiznává, že tuto politiku podpořil, protože „měl jisté zalíbení v pěstitelích [kukuřice] ve státě Iowa“ – kteří nikoliv náhodou klíčovým způsobem figurovali v jeho kandidatuře na úřad prezidenta v roce 2000.
Je osvěžující slyšet, že Gore nyní pod tíhou důkazů změnil názor. Problém je však hlubší. Spousta hlasů na levici i na pravici se dnes vyslovuje proti pokračování vládní podpory biopaliv. Potíž je v tom, že – jak to vyjádřil Gore – „jakmile se takový program rozběhne, je těžké vyjednávat s lobby, která ho udržují v chodu“.
Politici nedokážou takové klientelistické chování zastavit. Mohou však formulovat dobře promyšlené politiky, které maximalizují společenské blaho. Bohužel platí, že když dojde na politiku vydávanou za boj proti globálnímu oteplování, ochranu životního prostředí nebo tvorbu „zelených pracovních míst“, máme sklon činit uspěchaná rozhodnutí, která nevyhovují kritériím.
Vládní podpora biopaliv je jen jedním z příkladů zbrklé „zelené“ politiky, jež vytváří lukrativní příležitosti pro jeden podnikatelský sektor prosazující vlastní zájmy, ale jen velmi málo pomáhá planetě. Vezměme si například finanční podporu poskytovanou společnostem podnikajícím v oblasti obnovitelné energie první generace. Německo bylo na špičce světa v instalaci solárních panelů, které se financovaly z dotací ve výši 75 miliard dolarů. Výsledek? Neefektivní a nekonkurenceschopné solární technologie na střechách domů v dosti oblačné zemi, které se na celkové dodávce energie v Německu podílejí triviálními 0,1% a do roku 2100 posunou následky globálního oteplování o sedm hodin dozadu.
Vzhledem k tomu, kolik financí je v sázce, se lze jen těžko divit, že firmy podnikající v oblasti alternativních energií, „zelené“ investiční společnosti a výrobci biopaliv tvrdě lobbují za ještě větší vládní štědrost a orientují svůj marketing přímo na veřejnost tím, že zdůrazňují údajné přínosy pro životní prostředí, energetickou bezpečnost, a dokonce i zaměstnanost – přestože žádný z těchto argumentů při bližším zkoumání neobstojí. „Smlouva s NASCAR vystřelí americký etanol do stratosféry,“ prohlásil Tom Buis, generální ředitel etanolového obchodního sdružení Growth Energy.
Přinejmenším jednu skupinu se jim už podařilo koupit: prezidentské kandidáty. Možný republikánský kandidát Newt Gingrich se minulý měsíc v Iowě vysmíval „velkoměstským útokům“ na etanolové dotace. A etanolovému průmyslu muselo znít jako rajská hudba, když jeden představitel Obamovy administrativy deklaroval, že navzdory nejvyšším cenám potravin ve světových dějinách „není důvod sundávat [v otázce biopaliv] nohu z plynu“.
Ve skutečnosti se najdou miliony důvodů – všichni ti, kdo zbytečně trpí –, proč dupnout na brzdy.