Při sledování zpráv z Iráku vzpomínám na rok 1991, kdy jsem byl během války v Perském zálivu polským premiérem. Díval jsem se doma na CNN, jak na Bagdád dopadají první rakety s plochou dráhou letu. O několik hodin později mě nase armáda informovala, že v Iráku probíhá ozbrojený konflikt. ,,Ano, já vím,`` řekl jsem. ,,Sleduji to bombardování v televizi.``
O dvanáct let později již premiér Polska nepotřebuje opožděný telefonát od armády, aby se dozvěděl, že v Iráku zuří válka. Veskeré podrobnosti o útoku nám Spojené státy jakožto současný spojenec Polska v NATO poskytly předem. A nejen to: Polsko si dokonce zajistilo přední roli při samotném obsazování Iráku. Jak dlouhou cestu jen Polsko urazilo od pádu komunismu v roce 1989!
Jen málo z těchto skutečností vsak bylo předem plánováno, neboť my v Polsku jsme (bohužel) nepromysleli, jakou zahraniční politiku potřebujeme jako člen NATO a budoucí členská země Evropské unie. Místo toho se úzce zaměřujeme na to, zda je pro nás ta či ona iniciativa z bezprostředního hlediska výhodná, či nevýhodná.
Přidáme-li k tomu zahraničně-politickou schizofrenii - někteří Poláci se domnívají, že již prostou ,,existencí`` ovlivňujeme osud Evropy, zatímco jiní trpí ochromujícím pesimismem a přidělují Polsku trvalý status ,,země druhé třídy`` -, vzniká dokonalý recept na lhostejnost. Nás postoj jako by sděloval, že věci se nějakým způsobem vyřesí samy.
Zdá se, že podobným přístupem trpí velká část Evropy: tvrdíme, že chceme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale nepodnikáme v této věci nic až do doby, kdy vypukne krize. Pak se zase hasteříme o to, co dělat.
Čas na podobnou laxnost je nicméně pryč. V Polsku a ostatních zemích střední a východní Evropy, které vstoupily nebo se chystají vstoupit do NATO, totiž členství v alianci nevyžadovalo zásadní debatu. Dějiny plné útisku ze strany mocných sousedů nám napovídaly, že kolektivní bezpečnost v rámci NATO je
jedinou
skutečnou alternativou.
Otázky členství v EU a celosvětová válka s terorismem vsak vyžadují pečlivěji uváženou reakci. Proč? Protože členství v EU ovlivňuje vsechny aspekty státu, ekonomiky a celé společnosti, zatímco válka s terorismem vyžaduje zcela nový přístup k vedení diplomacie a bezpečnostní politiky.
Dnesní krize v transatlantských vztazích a skutečnost, že jsme se v ní náhodně ocitli jako součást ,,nové Evropy`` Donalda Rumsfelda, znamenají, že Polsko (stejně jako vsechny ostatní evropské země) se nyní musí rozhodnout, co vlastně od EU a NATO žádá. Musíme promýslet nejen nás postoj k celosvětovým problémům, které byly až donedávna pokládány z hlediska evropských zájmů za okrajové, ale i otázku, co doopravdy znamená být partnerem EU. Jedině odpovědi na tyto otázky mohou urovnat rozpor mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou, stejně jako mezi novým a starým atlantským světem.
Polsko jako spojenec USA nepředstavuje pro prezidenta Jacquese Chiraka nebo kancléře Gerharda Schrödera takový problém. Vedoucí představitelé Francie a Německa ve skutečnosti reagují na vzrůstající nevyzpytatelnost nového uspořádání vznikající Evropy. Přihlížejí, jak se na scéně objevují noví hráči (například Spanělsko), kteří utvářejí politiku EU - zejména zahraniční -, a mají dojem, že jejich tradiční vedoucí role se ocitá v ohrožení. Evropskou unii s deseti novými členskými zeměmi vsak nelze řídit stejně jako po minulá desetiletí.
Z hlediska Francie a Německa tedy problém nevznikl proto, že je Polsko nějakým ,,trojským koněm`` Ameriky. Struktura EU dnes vyžaduje nejen nový konsensus o roli Evropy ve světě, ale i nové prostředky, jak tohoto konsensu dosáhnout. Při řesení své vnitřní rovnováhy sil se Evropa nemůže neohlížet na dějiny. Svět potřebuje sjednocený kontinent, který je připraven k akci.
Zmíněný konsensus přitom musí zahrnovat USA. Vzhledem k sovětské hrozbě a převaze americké moci větsina Evropanů během studené války tolerovala tendenci Ameriky k jednostranné vůdčí roli. Nyní stojí Ameriku značné úsilí pochopit nové souvislosti éry po studené válce. Její problémy jestě více zhorsuje dramatická nevyváženost v rozložení vojenských sil na obou stranách Atlantiku a také přesvědčení, že ambice Evropy stát se samostatnou vojenskou mocností vyjdou naprázdno, neboť Evropané nevynaloží na dosažení tohoto cíle nezbytné finanční prostředky.
A právě zde může Polsko přispět k překlenutí atlantského rozporu a k formulování evropského konsensu. Září 1939 dalo vsem Polákům ponaučení, že má-li být vojenská síla účinná, musí být skutečná. Že dobré úmysly nezastaví invazi. Jak nedávno řekl dánský premiér Anders Fogh Rasmussen: ,,Francie a Německo nejsou s to zaručit bezpečnost nasí země. USA ano, avsak bezpečnost není zadarmo.``
Větsina Poláků se domnívá, že situace Polska je podobná dánské. Jistě, celá Evropa je opravdu ve vleku americké moci. Tato závislost by vsak neměla zakrývat fakt, že mezi Evropou a Amerikou existují společné zahraničně-politické zájmy. Pokud EU vybuduje svou zahraniční a bezpečnostní politiku na základě pochopení této pravdy, mnohé z dnesních rozporů rázem vymizí.
Zahraniční politika EU by měla sledovat tyto cíle:
boj s terorismem;
předcházení místním konfliktům;
podpora lidských práv a demokracie;
vedení nevyzpytatelných zemí k zodpovědnému chování;
udržování těsné spolupráce mezi Evropou a USA;
pomoc chudým zemím.
Zahraniční politika Polska stejně jako celé EU může být z dlouhodobého hlediska efektivní pouze tehdy, bude-li přijímat realistické kroky - a vynakládat nezbytné prostředky -, aby tyto cíle realizovala. Jde totiž o jediný možný základ transatlantských vztahů v rozsířené unii a také vztahů mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou.
Při sledování zpráv z Iráku vzpomínám na rok 1991, kdy jsem byl během války v Perském zálivu polským premiérem. Díval jsem se doma na CNN, jak na Bagdád dopadají první rakety s plochou dráhou letu. O několik hodin později mě nase armáda informovala, že v Iráku probíhá ozbrojený konflikt. ,,Ano, já vím,`` řekl jsem. ,,Sleduji to bombardování v televizi.``
O dvanáct let později již premiér Polska nepotřebuje opožděný telefonát od armády, aby se dozvěděl, že v Iráku zuří válka. Veskeré podrobnosti o útoku nám Spojené státy jakožto současný spojenec Polska v NATO poskytly předem. A nejen to: Polsko si dokonce zajistilo přední roli při samotném obsazování Iráku. Jak dlouhou cestu jen Polsko urazilo od pádu komunismu v roce 1989!
Jen málo z těchto skutečností vsak bylo předem plánováno, neboť my v Polsku jsme (bohužel) nepromysleli, jakou zahraniční politiku potřebujeme jako člen NATO a budoucí členská země Evropské unie. Místo toho se úzce zaměřujeme na to, zda je pro nás ta či ona iniciativa z bezprostředního hlediska výhodná, či nevýhodná.
Přidáme-li k tomu zahraničně-politickou schizofrenii - někteří Poláci se domnívají, že již prostou ,,existencí`` ovlivňujeme osud Evropy, zatímco jiní trpí ochromujícím pesimismem a přidělují Polsku trvalý status ,,země druhé třídy`` -, vzniká dokonalý recept na lhostejnost. Nás postoj jako by sděloval, že věci se nějakým způsobem vyřesí samy.
Zdá se, že podobným přístupem trpí velká část Evropy: tvrdíme, že chceme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale nepodnikáme v této věci nic až do doby, kdy vypukne krize. Pak se zase hasteříme o to, co dělat.
Čas na podobnou laxnost je nicméně pryč. V Polsku a ostatních zemích střední a východní Evropy, které vstoupily nebo se chystají vstoupit do NATO, totiž členství v alianci nevyžadovalo zásadní debatu. Dějiny plné útisku ze strany mocných sousedů nám napovídaly, že kolektivní bezpečnost v rámci NATO je jedinou skutečnou alternativou.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Otázky členství v EU a celosvětová válka s terorismem vsak vyžadují pečlivěji uváženou reakci. Proč? Protože členství v EU ovlivňuje vsechny aspekty státu, ekonomiky a celé společnosti, zatímco válka s terorismem vyžaduje zcela nový přístup k vedení diplomacie a bezpečnostní politiky.
Dnesní krize v transatlantských vztazích a skutečnost, že jsme se v ní náhodně ocitli jako součást ,,nové Evropy`` Donalda Rumsfelda, znamenají, že Polsko (stejně jako vsechny ostatní evropské země) se nyní musí rozhodnout, co vlastně od EU a NATO žádá. Musíme promýslet nejen nás postoj k celosvětovým problémům, které byly až donedávna pokládány z hlediska evropských zájmů za okrajové, ale i otázku, co doopravdy znamená být partnerem EU. Jedině odpovědi na tyto otázky mohou urovnat rozpor mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou, stejně jako mezi novým a starým atlantským světem.
Polsko jako spojenec USA nepředstavuje pro prezidenta Jacquese Chiraka nebo kancléře Gerharda Schrödera takový problém. Vedoucí představitelé Francie a Německa ve skutečnosti reagují na vzrůstající nevyzpytatelnost nového uspořádání vznikající Evropy. Přihlížejí, jak se na scéně objevují noví hráči (například Spanělsko), kteří utvářejí politiku EU - zejména zahraniční -, a mají dojem, že jejich tradiční vedoucí role se ocitá v ohrožení. Evropskou unii s deseti novými členskými zeměmi vsak nelze řídit stejně jako po minulá desetiletí.
Z hlediska Francie a Německa tedy problém nevznikl proto, že je Polsko nějakým ,,trojským koněm`` Ameriky. Struktura EU dnes vyžaduje nejen nový konsensus o roli Evropy ve světě, ale i nové prostředky, jak tohoto konsensu dosáhnout. Při řesení své vnitřní rovnováhy sil se Evropa nemůže neohlížet na dějiny. Svět potřebuje sjednocený kontinent, který je připraven k akci.
Zmíněný konsensus přitom musí zahrnovat USA. Vzhledem k sovětské hrozbě a převaze americké moci větsina Evropanů během studené války tolerovala tendenci Ameriky k jednostranné vůdčí roli. Nyní stojí Ameriku značné úsilí pochopit nové souvislosti éry po studené válce. Její problémy jestě více zhorsuje dramatická nevyváženost v rozložení vojenských sil na obou stranách Atlantiku a také přesvědčení, že ambice Evropy stát se samostatnou vojenskou mocností vyjdou naprázdno, neboť Evropané nevynaloží na dosažení tohoto cíle nezbytné finanční prostředky.
A právě zde může Polsko přispět k překlenutí atlantského rozporu a k formulování evropského konsensu. Září 1939 dalo vsem Polákům ponaučení, že má-li být vojenská síla účinná, musí být skutečná. Že dobré úmysly nezastaví invazi. Jak nedávno řekl dánský premiér Anders Fogh Rasmussen: ,,Francie a Německo nejsou s to zaručit bezpečnost nasí země. USA ano, avsak bezpečnost není zadarmo.``
Větsina Poláků se domnívá, že situace Polska je podobná dánské. Jistě, celá Evropa je opravdu ve vleku americké moci. Tato závislost by vsak neměla zakrývat fakt, že mezi Evropou a Amerikou existují společné zahraničně-politické zájmy. Pokud EU vybuduje svou zahraniční a bezpečnostní politiku na základě pochopení této pravdy, mnohé z dnesních rozporů rázem vymizí.
Zahraniční politika EU by měla sledovat tyto cíle:
boj s terorismem;
předcházení místním konfliktům;
podpora lidských práv a demokracie;
vedení nevyzpytatelných zemí k zodpovědnému chování;
udržování těsné spolupráce mezi Evropou a USA;
pomoc chudým zemím.
Zahraniční politika Polska stejně jako celé EU může být z dlouhodobého hlediska efektivní pouze tehdy, bude-li přijímat realistické kroky - a vynakládat nezbytné prostředky -, aby tyto cíle realizovala. Jde totiž o jediný možný základ transatlantských vztahů v rozsířené unii a také vztahů mezi ,,novou`` a ,,starou`` Evropou.