Britská vláda nedávno vydala dosud nejobsáhlejší studii ekonomických nákladů a rizik plynoucích z globálního oteplování, jakož i opatření, která by mohla snížit emise skleníkových plynů, v naději, že se tak podaří odvrátit nejhrozivější dopady. Zpráva sepsaná pod vedením sira Nicholase Sterna z London School of Economics, jenž mě vystřídal ve funkci hlavního ekonoma Světové banky, dává jasně najevo, že otázkou již není, zda si můžeme dovolit proti globálnímu oteplování něco dělat, nýbrž zda si můžeme dovolit nedělat proti němu nic.
Zpráva navrhuje agendu, jejíž náklady by se rovnaly pouhému 1% roční spotřeby, ale ušetřily by světu rizikové ekvivalentní náklady, které jsou pětinásobně vyšší. Uváděné náklady globálního oteplování přesahují údaje z předchozích studií, protože Sternova zpráva bere v úvahu množící se důkazy, že globální oteplování je nesmírně složitý a nelineární proces, takže existuje nezanedbatelná pravděpodobnost, že může postupovat mnohem rychleji, než se až dosud předpokládalo, a jeho rozsah může být oproti dosavadním předpokladům daleko vyšší.
Je dokonce možné, že studie ještě náklady značně podhodnocuje: klimatické změny totiž mohou vést například k větší variabilitě počasí, možnému zmizení nebo významné změně Golfského proudu – což je hrozba zejména pro Evropu – a šíření nemocí.
Když jsem se v roce 1995 účastnil Mezivládního panelu o klimatických změnách – vědecké skupině, která periodicky vyhodnocuje poznatky o globálním oteplování –, existovaly přesvědčivé důkazy, že koncentrace skleníkových plynů v atmosféře se od počátku průmyslové revoluce výrazně zvýšila, že k tomuto zvýšení významně přispěla lidská činnost a že to bude mít hluboké dopady na podnebí a hladinu moří. Jen málokdo však tehdy tušil, že například na severním pólu budou tát ledovce tak rychle, jak se dnes podle všeho děje.
Někteří lidé přesto namítají, že jelikož nevíme jistě, jak zlé globální oteplování bude, měli bychom proti němu dělat jen málo nebo vůbec nic. Podle mého názoru by nás však nejistota měla dnes nutit spíše k ráznější akci než k nečinnosti. Jak říká jeden můj přítel z vědeckých kruhů: pokud jedete v autě, kterému mohou selhat brzdy, po horské silnici, blížíte se k útesu a kolem se snáší mlha, pojedete opatrněji, anebo méně opatrně? Globální oteplování je jedním z oněch vzácných případů, u nichž se vědecká komunita obává budoucího vývoje více než běžná populace. Vědci již totiž nahlédli, co může budoucnost věstit.
Jak poznamenává Sternova zpráva, nejzranitelnější budou jako obvykle chudí lidé. Třetina Bangladéše se do konce tohoto století ocitne pod vodou. Maledivy a přehršle tichomořských států zcela zmizí: bude to naše Atlantida jednadvacátého století.
Pro ekonoma je problém zjevný: znečišťovatelé nehradí v plné výši škody, které napáchali. Znečišťování je globální externalita nedozírných rozměrů. Rozvinuté země možná nechtějí Bangladéši a mizejícím ostrovním státům ublížit, avšak žádná válka by nemohla být ničivější.
S globální externalitou se lze nejlépe vypořádat prostřednictvím globálně dohodnuté daňové sazby. To neznamená zvýšení celkového zdanění, nýbrž nahrazení některých současných daní v každé zemi daní za znečištění (případně za uhlík). Zdaňovat věci, které jsou špatné, například znečištění, má totiž mnohem větší logiku než zdaňovat věci dobré, jako jsou úspory nebo práce.
Ačkoliv americký prezident George W. Bush tvrdí, že věří v trh, v tomto případě vyzval k dobrovolné aktivitě. Využít sílu trhů – sílu tržních pobídek – je však mnohem smysluplnější než se spoléhat na dobrou vůli, zvláště když jde o ropné společnosti, které za svůj jediný cíl pokládají maximalizaci zisků bez ohledu na náklady pro ostatní.
Firma Exxon údajně financuje takzvané mozkové trusty, aby podkopala důvěru ve vědecký základ globálního oteplování, stejně jako kdysi tabákový průmysl financoval „výzkum“ s cílem zpochybnit platnost statistických zjištění prokazujících spojitost mezi kouřením a rakovinou. Dokonce se zdá, že některé firmy tání ledovců v oblasti severního pólu vítají, protože se tím sníží náklady na těžbu ropy pod Severním ledovým oceánem.
Dobrou zprávou je, že existuje řada způsobů, jak prostřednictvím zdokonalených pobídek emise snížit – zčásti i odbouráním bezpočtu dotací na neefektivní činnosti. USA dotují etanol založený na kukuřici a uvalují clo na etanol založený na cukru; v daňových zákonech se ukrývají miliardové dotace ropným a plynárenským společnostem.
A co je nejdůležitější, cenové signály, které ukazují skutečné společenské náklady na energii získanou spalováním fosilních paliv, podnítí inovace a ochranu přírody. I malé změny v každodenních zvyklostech mohou znamenat obrovský přínos, pokud si je osvojí stamiliony lidí. Například již pouhá změna barvy střechy v teplých oblastech tak, aby odrážela sluneční záření, případně vysázení stromů kolem domu, to vše může vést ke značným úsporám energie spotřebované na klimatizaci.
Máme jen jednu planetu a měli bychom si ji chránit. Globální oteplování je riziko, jehož ignorování si prostě a jednoduše nemůžeme nadále dovolit.
Britská vláda nedávno vydala dosud nejobsáhlejší studii ekonomických nákladů a rizik plynoucích z globálního oteplování, jakož i opatření, která by mohla snížit emise skleníkových plynů, v naději, že se tak podaří odvrátit nejhrozivější dopady. Zpráva sepsaná pod vedením sira Nicholase Sterna z London School of Economics, jenž mě vystřídal ve funkci hlavního ekonoma Světové banky, dává jasně najevo, že otázkou již není, zda si můžeme dovolit proti globálnímu oteplování něco dělat, nýbrž zda si můžeme dovolit nedělat proti němu nic.
Zpráva navrhuje agendu, jejíž náklady by se rovnaly pouhému 1% roční spotřeby, ale ušetřily by světu rizikové ekvivalentní náklady, které jsou pětinásobně vyšší. Uváděné náklady globálního oteplování přesahují údaje z předchozích studií, protože Sternova zpráva bere v úvahu množící se důkazy, že globální oteplování je nesmírně složitý a nelineární proces, takže existuje nezanedbatelná pravděpodobnost, že může postupovat mnohem rychleji, než se až dosud předpokládalo, a jeho rozsah může být oproti dosavadním předpokladům daleko vyšší.
Je dokonce možné, že studie ještě náklady značně podhodnocuje: klimatické změny totiž mohou vést například k větší variabilitě počasí, možnému zmizení nebo významné změně Golfského proudu – což je hrozba zejména pro Evropu – a šíření nemocí.
Když jsem se v roce 1995 účastnil Mezivládního panelu o klimatických změnách – vědecké skupině, která periodicky vyhodnocuje poznatky o globálním oteplování –, existovaly přesvědčivé důkazy, že koncentrace skleníkových plynů v atmosféře se od počátku průmyslové revoluce výrazně zvýšila, že k tomuto zvýšení významně přispěla lidská činnost a že to bude mít hluboké dopady na podnebí a hladinu moří. Jen málokdo však tehdy tušil, že například na severním pólu budou tát ledovce tak rychle, jak se dnes podle všeho děje.
Někteří lidé přesto namítají, že jelikož nevíme jistě, jak zlé globální oteplování bude, měli bychom proti němu dělat jen málo nebo vůbec nic. Podle mého názoru by nás však nejistota měla dnes nutit spíše k ráznější akci než k nečinnosti. Jak říká jeden můj přítel z vědeckých kruhů: pokud jedete v autě, kterému mohou selhat brzdy, po horské silnici, blížíte se k útesu a kolem se snáší mlha, pojedete opatrněji, anebo méně opatrně? Globální oteplování je jedním z oněch vzácných případů, u nichž se vědecká komunita obává budoucího vývoje více než běžná populace. Vědci již totiž nahlédli, co může budoucnost věstit.
Jak poznamenává Sternova zpráva, nejzranitelnější budou jako obvykle chudí lidé. Třetina Bangladéše se do konce tohoto století ocitne pod vodou. Maledivy a přehršle tichomořských států zcela zmizí: bude to naše Atlantida jednadvacátého století.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Pro ekonoma je problém zjevný: znečišťovatelé nehradí v plné výši škody, které napáchali. Znečišťování je globální externalita nedozírných rozměrů. Rozvinuté země možná nechtějí Bangladéši a mizejícím ostrovním státům ublížit, avšak žádná válka by nemohla být ničivější.
S globální externalitou se lze nejlépe vypořádat prostřednictvím globálně dohodnuté daňové sazby. To neznamená zvýšení celkového zdanění, nýbrž nahrazení některých současných daní v každé zemi daní za znečištění (případně za uhlík). Zdaňovat věci, které jsou špatné, například znečištění, má totiž mnohem větší logiku než zdaňovat věci dobré, jako jsou úspory nebo práce.
Ačkoliv americký prezident George W. Bush tvrdí, že věří v trh, v tomto případě vyzval k dobrovolné aktivitě. Využít sílu trhů – sílu tržních pobídek – je však mnohem smysluplnější než se spoléhat na dobrou vůli, zvláště když jde o ropné společnosti, které za svůj jediný cíl pokládají maximalizaci zisků bez ohledu na náklady pro ostatní.
Firma Exxon údajně financuje takzvané mozkové trusty, aby podkopala důvěru ve vědecký základ globálního oteplování, stejně jako kdysi tabákový průmysl financoval „výzkum“ s cílem zpochybnit platnost statistických zjištění prokazujících spojitost mezi kouřením a rakovinou. Dokonce se zdá, že některé firmy tání ledovců v oblasti severního pólu vítají, protože se tím sníží náklady na těžbu ropy pod Severním ledovým oceánem.
Dobrou zprávou je, že existuje řada způsobů, jak prostřednictvím zdokonalených pobídek emise snížit – zčásti i odbouráním bezpočtu dotací na neefektivní činnosti. USA dotují etanol založený na kukuřici a uvalují clo na etanol založený na cukru; v daňových zákonech se ukrývají miliardové dotace ropným a plynárenským společnostem.
A co je nejdůležitější, cenové signály, které ukazují skutečné společenské náklady na energii získanou spalováním fosilních paliv, podnítí inovace a ochranu přírody. I malé změny v každodenních zvyklostech mohou znamenat obrovský přínos, pokud si je osvojí stamiliony lidí. Například již pouhá změna barvy střechy v teplých oblastech tak, aby odrážela sluneční záření, případně vysázení stromů kolem domu, to vše může vést ke značným úsporám energie spotřebované na klimatizaci.
Máme jen jednu planetu a měli bychom si ji chránit. Globální oteplování je riziko, jehož ignorování si prostě a jednoduše nemůžeme nadále dovolit.